Beskydská 7

B7-etrémní přechod Beskyd, Javorník-Javorový, 2.-4.9.2011, 87 km, 5302 m převýšení.

Když jsme odjížděli z Chamonix, tak jsme o tom s Pavlínou skoro nemluvily, nechaly jsme to otevřené do středy, jestli se vůbec zúčastníme. B7 jsme měly jako takovou pojistku, kdyby nevyšla přihláška na CCC. V neděli po návratu z CCC jsem skoro nemohla chodit, ve stehnech mě píchalo tisíce hřebíků a hřebíčků. Nicméně v úterý jsem začala rozhazovat sítě, co se týče dopravy autem do Frenštátu a společná doprava se našla. Ve středu jsem udělala průzkum trhu s hůlkami. Mám tedy jedny doma, co jsme s Pavlínou vyhrály dohromady za loňskou Pražskou 100 (3.místo v ženách), ale ty se mně jevily jako příliš těžké. Průzkum trhu mne dost otrávil, takové, které by se mně zamlouvaly, stály přes 2 tisíce. Ve čtvrtek to dopadlo tak, že jsem se furiantsky rozhodla, že žádné hůlky nebudou a že to opět zkusím bez nich. Udělala jsem si spoustu toustů k svačině, sbalila prakticky skoro totéž jako při výpravě do Francie (kromě nepromokavé bundy a kalhot) a v pátek přesně v jednu hodinu po poledni jsme ve čtyřech vyráželi autem z Černého Mostu (Petr S., Ondřej P. –  duo Dromeus, Pavlína P. a já – duo MP). Ve Frenštátu jsme byli za pár hodin, v poklidu se odprezentovali, zjistili, co a jak, kde je tělocvična, kde se může odpočívat, kde jsou šatny, kde se odevzdávají bágly. Ještě by to chtělo nějaké pořádné kafe, na to jsme si s Pavlínou zašly do příjemné kavárny kousek od kostela. Kolem osmé hodiny večerní jsme se pomalu přesunuly směrem k náměstí, všude bylo plno lidí, hluku a předstartovního juchání. Usadily jsme se na okraj nějakého truhlíku s okrasnými dřevinami (výzdoba náměstí) a snažily se ještě trochu odpočívat. Vůbec jsem netušila, jak mně to půjde, v týdnu jsem měla spoustu práce a na odpočinek nějak nezbýval čas. No hlavně dokončit v limitu, oni ti sporťáci měli trošku tvrdší limit než kategorie hobby, na Ropici museli být nejpozději v 18:30, aby je pustili dolů do Řeky.

Teď něco o B7. Hlavní slogan závodu, za jehož vznikem stál a stojí horolezec Libor Uher, je „vylez si na svou Ká-dvojku“ a při té příležitosti si hrábni až na dno svých sil. Závod měl vypsány 2 hlavní kategorie  - sport a hobby, varianta hobby byla o něco kratší a s nižším převýšením. Kategorie sport byla zároveň Mistrovstvím ČR v horském maratonu a jsou z ní kvalifikační body na velký Ultra trail du Mont Blanc.

Z webu závodu: „Trasa závodu vede z Velkého Javorníku po Malý Javorový přes hlavní hřeben moravskoslezských Beskyd. Součet nastoupaných metrů v závodě (5302m) je naprosto shodný s převýšením, které překonávají horolezci při výstupu na druhou nejvyšší horu světa K2 (8611m) z poslední vesnice Askole (3300m). Součet nadmořských výšek všech 7 hlavních vrcholů Beskyd = výška virtuální beskydské Ká-dvojky.

Hlavní vrcholy Beskyd v závodě:

Radhošť 1129m + Čertův mlýn 1205m + Smrk 1276m + Lysá hora 1324m + Travný 1203m + Ropice 1082m + Velký Javorový 1031m = 8250m

Virtuální beskydská “Ká-dvojka” se jmenuje B7 a měří 8250m“

Před devátou večerní jsme se přesunuly směrem k místu odkud se mělo odcházet z náměstí, z pódia zněly ještě poslední projevy a proslovy, taky motlitby a nakonec krásně zpívaná česká hymna. Byly jsme celkem vpředu a hned jak se had pohnul, tak jsme se snažily se postupně dostávat kupředu. Ostrý start byl až po nějakém tom km, (1.5km?)  u čerpací stanice LPG, kde byla čipová kontrola (každý tým měl jeden čip oproti záloze). Uvítal nás právě zahájený ohňostroj, s Pavlínou jsme se hlavně koukaly pod nohy, občas si přisvěcovaly čelovkami, (protože kolem ještě svítilo veřejné osvětlení, takže světla bylo celkem dost), snažily jsme se běžet volným tempem a předbíhat. Cesta byla zatím samý asfalt a stoupala jen mírně. Jak se to začalo zvedat víc, tak jsme běžet přestaly a rychle jsme šly. Kolem byla tma a spousta lidí, šla jsem, jak nejrychleji to šlo, nahoru i dolů. Byl tam jeden takový prudký částečně hlinitý sešup, to jsem prvně zalitovala, že nemám hůlky, Pavlína tady spadla a opět se praštila do svojí odřené a naražené ruky. Ale jdeme dál, zakázala jsem si se bát, musím do toho dát všechno, nesmím to Pavlíně kazit. Pavlína to v terénu umí moc dobře a únava po CCC na ní nebyla vůbec znát. Pavlína měla čip, prakticky celý závod byla první a já se snažila jí co nejrychleji uviset, aby na mne nemusela moc dlouho čekat.  Pořád to stoupalo výš a výš, nějak mně to nešlo, spousta lidí mne předbíhala, ať to bylo směrem nahoru nebo dolů. Jednou jsme se s Pavlínou i samy sobě ztratily, měly jsme zapnutý mobil a volaly jsme si. Nejvíc šutrů na světě je v Beskydech, cesty byly samý šutr, ale byla jsem nějaká otrlá ještě z minulého týdne, že jsem se ani moc nebála, nohy byly čerstvý, tak jsem se do těch seběhů a sestupů, když to nebylo moc prudký, pustila celkem s chutí. Moje nová čelovka petzl svítila moc dobře. Výstup na Radhošť mě celkem sebral, tlačilo mně totiž nějak břicho, musela jsem si na chvíli odskočit za jednu chatu přímo na Radhošti (pardon, ale jinak to nešlo) a od té doby mně bylo o dost líp. Na Radhošti jsem byla jednou v životě, když mně bylo asi 8 let, od té doby ne, to jsme byli s rodiči a bráškou ve skanzenu v Rožnově a ještě si pamatuju Pustevny, protože odtamtud jsme na Radhošť šli. Tahle cesta, kterou jsme to valily z kopce dolů byla ona, akorát v opačném směru. Už mně to trochu splývá, ale jak to šlo, tak jsme běžely, byl tam takový dlouhý asfaltový úsek dolů, ten jsme běžely úplně celý a spoustu lidiček jsme zase předběhly. Na občerstvovačkách bylo všeho dost, k 1. polévce (byly celkem 3) jsme dokonce dostaly i kus chleba, doplnila jsem vodu a vzala si vždy kousek něčeho do pusy a na cestu. Moc se mně líbil výstup na Smrk (1276 m), noc už začínala blednout a blížilo se svítání, těšila jsem se, že pak na ty šutry uvidím a že mně to třeba půjde líp. Ze Smrku byly nádherné výhledy a pohledy do krajiny, která se právě probouzela do nového a krásného dne. Vůbec Beskydy se mně moc líbily, ty kopce byly takové víc zaoblenější, i když byly hodně prudké, takové víc naše, když to srovnám týden před tím s Alpami. Počasí nám velmi přálo, vůbec nepršelo, nedovedu si představit ty cesty, kdyby třeba pršelo pár hodin v kuse jako v Alpách, to by bylo tedy opravdu „maso“. Sestup ze Smrku už takový pohodový nebyl, úzká cestička (traverz), samý kámen a občas i šikmý kámen a dole prudký sráz a velká díra. Dost jsem se bála a šla pomalu, však ona na mne Pavlína dole počká. Zase zdola nahoru na Lysou Horu (1324 m)…to se mně taky moc líbilo, cesta byla kamenitá, ale dost široká a ty výhledy… Nahoře jsme si s Pavlínou daly kofolu, trošku nás to tedy zdrželo, ale byla potřeba. Sbíhala jsem velmi opatrně, v duchu jsem se Pavlíně pořád omlouvala, kdyby bývala měla trošku rychlejší parťačku, mohla pomýšlet na stupně nejvyšší.  Před námi byly zkušené orienťačky Magda Horová a její kamarádka Jana, Pavlína by je bývala moc ráda dostihla (v cíli byly nakonec jen o 10 minut dřív než my) a já jí to kazila, ach jo. Při výstupu z Mohelnice jsme se odstrojily, začínalo být pěkné vedro, výstup na Travný (1203 m) byl nekonečný a úmorný, pro mne hlavně začátek stoupání, bylo mně špatně z vedra, srdce tlouklo jako splašené, ale závěr výstupu už byl zase celkem v normálu. Byla tam spousta borůvek, tak ráda bych si nějakou utrhla, ale kolem mne byl celkem slušný vláček účastníků a já to nechtěla moc brzdit (protože jsem to brzdila i tak). Sjezdovka dolů do Sviňorek mně moc nešla, sice jsem to brala cik cak slalomem, po trávě to trochu klouzalo, v jedné zatáčce jsem dokonce upadla, ale pěkně pomalu a měkce. Na jedné občerstvovačce jsme si koupili teplé jídlo, Pavlína polévku a já klobásu, taky kafe, už jsme toho měly pomalu dost a únava se prohlubovala. Pavlína měla nějaká zázračná semínka od jedné paní, co běhá orienťák, prý to používají eskymáci nebo indiáni ze severu, je to proti únavě. Tak já občas skousla a rozžvýkala jedno semínko a hned jsem měla pocit, že zase můžu dál. Na Ropici jsem se vyloženě táhla, Pavlínu jsem v duchu až proklínala (doufám, že mně to odpustí, když se pokorně přiznávám),  říkala jsem si kašlu na nějakou Horovou, já to chci jen uběhnout nebo dát, stihnout limit pro sport a je mně jedno kolikátý budeme a za kolik to nakonec dáme. Na Ropici jsme byly včas, limit  pro sporťáky jsme bohatě stíhaly, takže rozhodnuto, jdeme do Řeky. Zatím to vypadalo celkem pohodově, táhlý seběh po cestě, tady nás předběhly dvě dvojice kluků. A najednou to tu bylo – sjezdovka a skoro kolmá, ach jo, co to zase je. Pavlína vyrazila dolů jako srnka, ani jsem nedávala pozor kudy to bere, jak byla rychlá. Já se s tím párala o dost dýl, myslím, že tak 15 minut určitě, pěkně opatrně, byla to samá hlína a na ní volně ležící kameny, hodně to ujíždělo. Když jsem to viděla, tak jsem byla v pokušení se otočit a vrátit se zase na Ropici. Zase jsem si začala nahlas domlouvat a motivovat se (sám sobě psychologem), už jsem to měla nacvičené z Alp. Uf konečně dole, Pavlína seděla v trávě a čekala na mě. Už jsem byla energeticky dost prošitá, ani jsem skoro neměla na nic chuť, hodně mně pomáhaly ionťáky od nutrendu, co byly k dispozici na občerstvovačkách, ředěné jsem si je nalívala do flašek. Ještě jsem si zobla kousek melounu a zase jsme pomalým během vystartovaly dál, ještě nás tedy čeká nějaký vražedný krpál nahoru. Zatím to byla jakž tak cesta, i značení bylo vidět, prodraly jsme se křovím na cestu, značení nikde, odhadly jsme, že to bude  vlevo směrem nahoru, tam pak byla nějaká budka (asi trafo, už nevím) a na ní obrovská šipka vedoucí směrem do stráně.  Nebyla tam žádná cesta, jen strmý svah, les a mladé sazeničky jehličnanů, jen dostat se do toho svahu dalo fušku, ale vyškrábala jsem se tam. Pavlíně to šlo tradičně líp a rychleji než mně, tady nás opět 1 dvojice předběhla. Snažila jsem se, co nejrychleji to šlo, začala mně příšerně bolet achilovka na levé noze, kolena ta už mě bolela dávno, fakt jsem se bála, že se mně ta achilovka urve. Šlapala jsem do míst, kde byly vysázené stromečky, byly tam takové trošku prohlubně, do kterých se dala zapasovat noha. Malým sazeničkám jsem se vyhýbala, co to šlo, nechtěla jsem jim ublížit. Najednou byl přede mnou hustý les, značení jsem neviděla a Pavlínu taky ne. Volala jsem Pavlí, kde jsi, naštěstí mne slyšela a navigovala mne směrem vpravo, tam už byla jakási cesta, tak to šlo lépe. Pavlína měla starost, aby nás nedohnal nějaký další ženský tým, tak já se otáčela, dívala se za sebe a zároveň jsem se snažila postupovat, co nejrychleji, stejně to bylo zoufale pomalu. Už jsme byly na Velkém Javorovém, už jsme slyšely zvuky z cíle, ale cíl byl ještě kus cesty. Zase jsme začaly pomalu běžet, ale moc to nešlo, tak jsme šly. Najednou se přes nás z posledního kopce přehnala dvojice ženských (byly z hobby, to jsme ale nevěděly) a je to v pytli…Jevily se mně značně odpočatě, v duchu jsem si říkala, vy jste se holky pěkně flákaly, když máte ještě sílu na takový finiš. Začaly jsme je s Pavlínou honit, už tu byl dav lidí (těch co doběhli před námi a čekali na mikrobus), zaslechla jsem svoje jméno a všichni nás hecovali, ať běžíme. Ale ten poslední kopeček už byl nad moje síly, v polovině jsem to zasekla a přešla do chůze. Na drtivý finiš po 90 km a 5302 m převýšení opravdu nemám. A už tu byla cílová brána, vzaly jsme se s Pavlínou za ruce a prošly společně, trvalo nám to 20 H 29 minut 49 vteřin. Byla jsem ráda, že to máme za sebou, měla jsem z toho hodně dobrý pocit, a byla spokojená, takovouhle makačku jsem ještě nezažila, dát během devíti dnů 2 obtížné závody v horách (93 km s převýšením 5100 m a 90 km s převýšením 5302 m) je na mne úctyhodný výkon. Beskydská 7 i oficiálně nakonec měřila o trochu více, celých 90 km, Pavlína měla GPS a naměřila ještě víc než těch 90 (měřila už od náměstí ve Frenštátu) a ten zvuk, to malé pípnutí oznamující další překonaný kilometr, byl pro mne snad nejkrásnější zvuk v celém závodě. Díky moc Pavlí, že sis mne uvázala na krk  a že jsme to spolu absolvovaly. Trošičku problematická byla doprava z Malého Javorového do Frenštátu, muselo se čekat na mikrobus, do kterého se moc lidí nevešlo. Všichni jsme čekali, různě jsme poposedávali na asfaltu, do mne se dala zimnice, zdálo se mně, že někteří lidi, co došli až po nás, tak že se tlačí poněkud dopředu, aby byli v mikrobusu, co nejdřív. Všechno ale dopadlo dobře, byly jsme v mikrobusu, sice namačkané na 1 sedačce, ale jely jsme. Dole se přestoupilo do velkého autobusu a pokračovalo se do Frenštátu, bohužel po velkém vypětí neumím spát, takže jsem si moc neodpočinula. Ve Frenštátu jsme si daly teplé  jídlo - bramboráky, potřebovaly jsme něco sníst. Potkali jsme se s klukama s Petrem a Ondřejem, ti by rádi jeli hned domů. Tak jsme si ještě došly pro věci do úschovny, trošku pokecaly se známými a nějak před desátou hodinou večerní jsme všichni vyrazili směrem ku Praze. Já si zapomněla mobil v batohu a batoh byl v kufru, slyšela jsem nějaké vyzvánění, ale kdo by mne teď potřeboval?  Při 1. zastavení jsem si mobil vzala a přečetla si zprávu, psal David, že prý jsme vyhrály kategorii 40-50 let a že jsme celkově 4. ženy. Byla to tedy zpráva dne, ani jsme nečekaly, že bychom se umístily tak vysoko, abychom byly na bedně. No stalo se, vracet se nebudeme, třeba nám to pořadatelé pošlou poštou nebo si to holt budeme muset někdy vybojovat znovu.

Odkaz na web závodu: www.beskydskasedmicka.cz/2011/

Fotky (Luckyboy): picasaweb.google.com/116813087646813166579/BeskydskaSedmicka2011?authuser=0&feat=directlink&gsessionid=0yyRq5w1iH2thpWP5xVJH