Běhání v září

Kladenský maraton - 14.9.2013, 4:22:36

Po dlouhé době zase opravdový maraton. V plánu byla Stromovka, ale bohužel se letos kvůli škodám při povodních nekoná, takže jsem si řekla, že zkusím Kladno. Je to blízko Prahy, téměř rovina, mohl by se podařit nějaký rychlejší čas. Kladno se běží na kola, lesoparkem a kousek areálem stadionu Sletiště, už po 1. kole jsem věděla, že to není ono a že to dnes opravdu pod  3 H 50 min. nebude. Dělala jsem, co jsem mohla, udělalo se celkem teplo a to nemám ráda. Navíc mně to moc nebavilo, marně jsem v sobě dolovala motivaci dát to aspoň do čtyř hodin. Nezabrala ani motivace dát to lépe než v r. 2007, kdy jsem tady běžela poprvé a zaběhla pod 4 H 15 minut i s bolavou nohou. Vzpomínala jsem na Iva Domanského, který stál se stopkami u kilometrovníků (10, 20, 30, 40) a hlásil mezičasy...Během předposledního kola mne předběhla Eliška, tak to je konec, Eliška tě předběhla...měla to moc pěkně rozběhnuté...Dokončila jsem, i na krátký finiš po dráze jsem se vzmohla. Šla jsem se znechuceně osprchovat, rychle pro párek a už už jsem se chystala, že poběžím na autobus a domů. Probíhalo vyhlašování, byla jsem trochu dál, koušu do párku, povídám si s Janou B. a najednou slyším svoje jméno. No, to bylo překvapení, i s tak mizerným výkonem jsem byla nakonec třetí v kategorii a na bedně...trošku mně to zlepšilo náladu.

Brněnský masakr – 21.9.2013,  61 km, 1984 m přev., 9:23:28

Začátkem května jsem poupravila podzimní plány, co se týče závodů, takže v září už žádný stres a očekávané výkony....Mohla jsem si tedy v klidu dovolit vlastivědný výlet do Brna a po brněnském okolí. Znám to na sever od Brna z Moravského ultramaratonu, byla jsem zvědavá i na bližší okolí Brna, hlavně na Babí lom.

Páteční autobus z Prahy měl trochu zpoždění (opravy a zácpy na D1), takže mně p. Jančura vrátil část jízdného a navíc jsem se u Grandu potkala s Veronikou K., která jela pozdějším autobusem, ale ne přes Jihlavu jako já, takže jsme nakonec dojeli ve stejném čase. Aspoň nemusím hledat bazén a školu (Sport areál v Řečkovicích), kde jsme měli spát, sama. Všechno jsme našli, zaregistrovali se, do bazénu (na grátis plavenky) se nám nechtělo. Rozložili jsme si karimatky, spacáky v tělocvičně a vyrazili jsme hledat večeři. V nedaleké restauraci jsme si dali opravdu ostré těstoviny a pivo, mně to chutnalo, Veronice moc ne. Bylo nám teplo :-) Když jsme se vrátili do školy, tak jsme objevili další známe lidičky a přestěhovali jsme se k nim do třídy. Připravila jsem si věci na ráno, aby bylo všechno po ruce, vzala si prášek na spaní a špunty do uší.

Start byl v 7 hodin ráno ze Sport areálu. Jen jsme se ze školy přesunuli o pár desítek metrů jinam. Zavazadla se měla uložit do skříněk v bazénu. Batoh se mně tam skoro nevešel, ale nakonec se to povedlo a nacpala jsem ho tam. Už byl skoro start, takže nebylo ani moc času se pozdravit se známými z Brna a okolí. Nevěděla jsem, co mohu od trati očekávat, takže jsem měla vybavení podobné jako na Non stop behu Nízkými Tatrami – ledvinku s flaškou, hůlky, a místo šusťákovky triko s dlouhým rukávem. Měli jsme každý papír A4 s trasou a s políčky kontrol...tam nám bude pořadateli vyznačeno, že jsme opravdu proběhli, startovní čísla nebyly. Všichni vyrazili jako o život, začátky mívám celkem rychlé, ale po asi dvou kilometrech mně to přešlo. Bylo mně vedro, zastavila jsem, svlékla si tričko s krátkým rukávem, pak tričko s dlouhým rukávem a opět navlékla tričko s krátkým rukávem a tričko s dlouhým uvázala kolem pasu. Tahle operace mne stála dost času a dost míst v pořadí, Veronika mně utekla a vlastně skoro všichni mně utekli.

Nevadí, trasa byla značená, intinerář od pořadatele byl podrobný, přehledný, neztratím se. Trasu popisovat nebudu, ostatně je k dispozici tady  www.brnenskymasakr.cz/mapa-trati Celkem bylo 14 kontrolních bodů (pořadatelé zaznamenávali proběhnutí do políček s kontrolami) a 4 občerstvovací stanice. Nejvyšším bodem byl Babí lom (10,5 km) a byl to taky nejobtížnější úsek, co se týče terénu na trati. Občas jsem běžela trošku volněji, protože jsem si nebyla úplně jistá, zda běžím správně, dlouho nebyla žádná značka nebo šipka. Některá stoupání jsem šla, ale spíš jsem běžela. Na jedné z občerstvovaček jsem se potkala s Pepou Holým (známe se z Moravského ultramaratonu), tak jsme si chvíli popovídali. Pak jsem běžela dál, většinou jsem byla sama a ani mně to nevadilo. Byla jsem trochu naštvaná, že mně to nejde tak rychle, jak bych si představovala, ale nějak nebyla síla. Taky jsem si vzala moc velkou flašku na pití, skoro se mně nevešla do ledvinky, špatně se vytahovala a zandavala zpět. Snažila jsem se pít co nejméně, aby mne to nezdržovalo, protože jsem se musela kvůli tomu vždy úplně zastavit. Bývala by mně stačila menší flaštička, občerstvení (pití) bylo dost. Po trase bylo pár zajímavějších úseků, sem, tam bahno nebo nějaký trošku trailovější seběh. Inov-8 Roclite 268 byla dobrá volba, i když jsem se na těch asfaltovějších úsecích bála, že ošoupu špuntíky. Vybavuju si potok, ten se mně líbil nejvíc, jinak trasa byla opravdu hodně běžecká, ten, kdo byl odpočinutější a rychlostně natrénovanější, měl výhodu.

Myslím, že to bylo na občerstvovačce u Babice (Babic), byla tam taková „vratka“. Zahlédla jsem Vilmu, byla kousek přede mnou a zabíhala od občerstvovačky zpátky do lesa, já musela ještě k občerstvovačce a pak teprve do lesa. Asi mně ani neviděla. Mám motivaci, musím dohonit a předhonit Vilmu. Třeba pak dohoním i někoho dalšího, nějakou další ženskou. Ještě mně to chvíli trvalo, než jsem Vilmu dohonila, měla nějaký problém s botou nebo co. Ani jsem se neohlížela, jestli je za mnou a mazala jsem stále dál. Cíl se pomalu, ale jistě blížil a já začala pár lidí předbíhat. Místní měli jednoznačně výhodu, znali trať a okolí. Bylo to z kopce. Těsně před „civilizací“, tedy Brnem, jsem trošku zakufrovala a asi oběhla zbytečně kus, co jsem obíhat nemusela. Značení se opět objevilo, byla jsem na trase, tak jsem byla klidná. Do cíle nás ještě čekalo pár kratších výběhů po asfaltu a taky schody...nicméně už tu byl sportovní areál a cíl, povedlo se to těsně pod 9 a ½ hodiny, žádná sláva. Mně to teď moc rychle neběhá, byla jsem tedy celkem spokojená. Dostala jsem krásnou medaili, diplom, bylo jídlo, bazén jsme vynechali (Veronika byla dávno v cíli – moc krásný čas, skončila o pár vteřin „pod bednou“ v kategorii). A hlavně byl pokec s lidičkami, se kterými jsem se dlouho neviděla – s Hankou Kašovou, Žákajdou, Danym. Závod se moc povedl, i když to byl vlastně úplně první ročník, trasa byla běhavá a lehce trailová, takový přechod od silnice k ultra v kopcích a větších horách.