Babí léto

Poslední záznam na blogu byl o Ponitrianské 100 (17.-18.9.2011). Váhala jsem, jestli na ní jít nebo ne, protože 2.10. mě čekal maraton v Košicích. Bála jsem se, že mně ta délka a převýšení ještě víc zpomalí a že se očekávané zrychlení po letní náloži km nedostaví. 25.9. jsem si po dlouhých pěti letech zopakovala legendární Běchovice, byl to můj vůbec 1. závod v září 2006. Mělo to být na rozdejchání, trošku trénink tempa, naposledy jsem opravdu rychle běžela koncem dubna v Lounech (15 km),  asi 6 km jsem se tam držela jednoho veterána a běžela tempem blížícím se spíš čtyřem než pěti minutám na km, odnesl ro zadní stehenní sval na pr. noze a trápilo mně to víc jak 3 týdny. Takže od patníku v Běchovicích jsem začala trochu obezřetněji, nicméně jsem věděla, že co neuběhnu rychle do Hrdlořezáku, tak už neuběhnu vůbec. Snažila jsem se zrychlovat, ale moc mně to nešlo, bylo mně nějak blbě z té rychlosti a přiznám se, že mně to moc nebavilo, desítka mně připadala nějak dlouhá, nebo co. Na Hrdlořezák jsem se těšila, konečně pořádný kopec, vydupala jsem ho docela slušně, ale u tramvajových kolejí mně nějak došla šťáva, do cíle je to ještě kus cesty. Všechny známé holky mně předběhly, ale ani mně to nevadilo, jen mne mrzelo, že jsem to měla za 53:36, chtěla jsem to stihnout právě do těch 53 (5:30 na km je pěkné maratonské tempo právě pro mě). Bleskurychle jsem se osprchovala, převlékla a šla koukat a fandit veteránům a pak mistrovské kategorii. Byla to moc pěkná podívaná. Člověk si to může užít nejen jako závodník, ale i jako divák. Středa 28.9. byla volná, tak mně tak napadlo, že by nebylo špatné podívat se do východních Čech, resp. za hranice s Polskem a vyběhnout si na Hejšovinu (nejvyšší pískovcový vrch stř.Evropy, 920 m n.m.). Letos se tam konalo veteránské MČR v běhu do vrchu. Cestování bylo poněkud složité, vlakem do Peček a odtamtud autem až do Machova (místo startu, kousek od Hronova). Byla tam spousta známých i neznámých, konečně jsem trochu poznávala slavné a zasloužilé vrchaře a vrchařky, co běhají za Maratonstav Úpice a pohár ISCAREXU. Běželi jsme jen nalehko, hasičské auto nám odvezlo pár věcí pod kopec, zpátky jsme se taky měli dostat po svých, mělo to být jen 8 km, takže celkem pěkný 16-ti km výlet. Počasí bylo nádherné, sluníčko nám přálo, vyrazila jsem, jak nejrychleji jsem mohla a statečně vybíhala kopečky po trase. Po asfaltu to ještě šlo, ale jak se zaběhlo do lesa na kamenité a občas příkré cesty, tak jsem nasadila rychlochůzi prokládanou šumavákem (co nejrychlejší pohyb vpřed a vzhůru s opíráním rukou o stehna), pár veteránských babiček a dědečků mne předběhlo, já předběhla asi 2, trať byla po pár výživnějších stoupáních spíš zvlněná, povrch se měnil, tráva, bahno, velké louže, pak zase kamenitá cesta lesem, uf ještě ten závěr - víc jak 500 kamenných schodů vzhůru. Statečně jsem začala vydupávat schody, ale po špičkách mně to moc nešlo, schody byly každý jiný, i jinak velký, široký, vysoký. Asi ve třetině mně nějak došlo, začala se mně motat hlava a srdce tlouklo jako splašené, zbytek veteránských babiček a dědečků mne začal předbíhat, na těch schodech mne vzalo asi 7 lidí. Proti nám se vraceli ti rychlejší a mohutně povzbuzovali, už jsem to chtěla mít hlavně za sebou, ani jsem se nestyděla, že mne předběhlo tolik lidí, měli můj velký obdiv. Kopec stál za to a výhled taky. Pochybuju, že bych se sem někdy vypravila jen tak, spojit to se závodem byl dobrý nápad. Tak šupky dupky opatrně dolů, ještě zaběhnout na občerstvení, svoje věci jsem nechala v hasičském autě, však nám je dolů přivezou. A s Hankou Breburdovou jsme poklusem vyrazily zpátky do Machova, chvilku jsme povídaly a já se pak odpojila a užívala si to sama, bylo se na co dívat, samé pěkné kopce kolem. Vyhlášení bylo trošku zdlouhavé (strašně moc kategorií), ale najíst mně dali, hrála tam country kapela pel mel písniček, co dobře znám, nohy mně samy tancovaly. Pak jsme ještě jeli autem do Peček a já pokračovala dál vlakem směrem ku Praze.

Mezinárodní maraton míru v Košicích (2.10.2011). Přípravu jsem vzala vážně, dojela jsem si za Soňou, nechala si napravit celé tělo, dost to tentokrát bolelo, ještě jsem byla ztuhlá z těch mých krátkých závůdků. Soňa mně zatejpovala záda, že se ani nehnuly, tak teď ještě dojet do Košic a je to. Dětičky jsem poslala k tatínkovi, sobě jsem připravila nějakou větší svačinku na cestu i celý pobyt. V sobotu brzo ráno jsem autobusem Student Agency vyrazila směr Košice, cesta tam celkem šla, jela jsem hodně nalehko, podobně jako do Curychu, protože jsem nevěděla kolik batožiny mě vezmou do úschovy. Měla jsem vytištěnou mapu, napsané ulice a místa, kam se potřebuju dostat, naštěstí jsou to bratři Slováci, tak se doptám. Autobus dorazil podle jízdního řádu, ani neměl zpoždění, vydala jsem se směrem, kde jsem tušila náměstí a místo, kde se vydávají čísla a čipy. Bylo tam spousta lidí, muselo se do podzemí, ještě mně chyběl údaj o mém startovním čísle. Nesprávně jsem pochopila, že musím stát v nějaké frontě, naštěstí jsem byla celkem vpředu, za mnou se už kroutil dlouhý had. Pak mně napadlo zeptat se vedle a zjistila jsem, že to je to správné místo, co potřebuju, tak jsem dlouhou frontu opustila (to byli ti chudáci, co se přihlásili na poslední chvíli a nevěděli, jestli se na ně dostane, aby mohli zítra běžet). Slečna mně po nějaké chvíli (prala se s notebookem), vytiskla voucher se startovním číslem a já se vrátila tam, odkud jsem původně přišla. Vyfasovala jsem číslo, zaplatila zálohu za čip, dostala čip, batůžek a hroozně velké tílko (XL). Ještě zjistit kudy na pastapárty, ptala jsem se slečny, ale ta jen neurčitě ukázala na mapu, hm, tu jsem tedy měla taky vytištěnou, ale nebylo to moc přehledné, na vstupence na pastapárty byl naznačený směr, prý to mělo být nějaké 3 km. Vyrazila jsem, to snad ujdu, prošla jsem kolem chrámu sv.Alžběty (tam se podívám zítra), šla dál, minula sochu maratónce (zrovna tam zapalovali olympijský oheň), pak mě napadlo se zeptat jednoho pána. Ten se divil, kde jsem se tam vzala a kam že chci, vždyť jdu opačným směrem, tak mně poradil električku. Lístek jsem si nekupovala (pro maratonce to mělo být zdarma, tak snad to platí i na den před závodem, v propozicích den uvedený nebyl), správně jsem vystoupila, zastávky byly hlášené předem. A potkala jsem Jirku Březinu, Míru Vostrého a Jozefa Teniaka (místního běžce, co se známe z Moravského ultramaratonu), tak mně Jirka ještě poradil, kde mám zase vystoupit, až se budu vracet, resp. mířit k místě noclehu - školskému internátu. Měla jsem hned lepší náladu, alespoň nějaké známé tváře. Pasta párty byla dobrá, jídla bylo dost i jsem si pěkně popovídala s nějakými maratonci a půlmaratonci z Čech (zase si pletli Procházkovou a Němečkovou, tak jsem je přesvědčila, že jsme dvě a ne jedna, prý jsme si strašně podobné). Už jsem byla nějaká unavená a ušlá, tak ještě ten internát a do hajan, naštěstí jsem se trefila, že tam zrovna jela skupinka chlapů, co znali cestu, šla jsem s nimi. Sama bych to v té tmě a skoro stejných cestách a domech na sídlišti určitě netrefila. Ubytovat 1 samotnou maratonkyni ženu byl asi dost problém, 2 paní u notebooků mě nechtěly, až ta poslední…už jsem se začala bát, že budu spát někde pod mostem a to bych zrovna v Košicích riskovat nechtěla. Za 12 euro moc pěkná postýlka, vana, sprcha s teplou vodou, jen okno bylo zatlučené, asi aby jim děti nevypadly ven, naštěstí bylo přijatelně, tak se dalo vydržet i bez větrání. Pokoj byl pro 2, ale nakonec jsem tam spala sama, vedle v pokoji spaly 2 další ženy. Ráno jsem vstala brzo, z okna byl pěkný výhled, sluníčko rozhazovalo růžové odlesky, asi bude krásný, ale teplý den, na maraton nic příjemného. Skromě jsem posnídala z vlastních zásob, měla jsem s sebou i kafe v láhvi. Už jsem se převlékla do závodního, ale ještě jsem si na to něco přihodila, aby mně nebyla zima. Tak teď do kryté plavárně, tam měla být šatna, zase jsem šla za lidmi a ti mne dovedli k připraveným autobubům (za velkým parkovištěm), nastoupili jsme a jeli dolů do města. V plavárni byla fronta, ještě neotevřeli, asi za čtvrt hodiny jsme se dočkali. Chlapi byli dole a ženy nahoře, ale pak začali být chlapi i nahoře, to tedy bude veselé, až se budeme vracet, převlékat se a sprchovat. Ale zatím vše v pohodě, věci jsem si dala do skřínky a zamkla jsem jí (zámeček jsem si vezla vlastní), pas, peníze, mobil, klíče, gel, carbonexy jsem měla v ledvince kolem pasu. Tak ještě trošku poklusat směrem na start a můžeme běžet. U startovní čáry to začalo houstnout, sedla jsem si kousek stranou, nakonec ještě vystála malou frontu na WC. Pak jsem si stoupla do davu vedle známých tváří, mmj. tam byl Zdeno Bohuněk. Tak trochu jsem doufala, že bych možná mohla běžet s ním, vždyť v Ústí na střeše nám to spolu celkem šlo. No vyrazila jsem trochu rychleji než on, byla jsem rozhodnutá dát do toho úplně všechno, co nejvíc budu moct, Košice nemůžu ošidit. Předbíhala jsem a byla zároveň předbíhána, občas jsem mrkla okem na záda před sebou, startovní číslo totiž mělo být nejen vpředu, ale i vzadu, četla jsem jména známá mně z výsledkovek nebo ze stránek slovenských sběračů maratonů. Pár známých jsem cestou potkala a pozdravila se s nimi. Na občerstvovačkách měli moc zajímavě řešené flaštičky na ionťák, takové podélné s úzkých hrdlem, daly se dobře chytit do ruky a vůbec se člověk nepolil. Přišlo mně to nějak nekonečné, ale konečně opět náměstí a ½ za mnou, tady mne dohonil Zdeno a já chvíli běžela s ním, ale jen chvíli, neudržela jsem ho, běželo mu to o dost rychleji než mně. Za půlmaratonem jsem měla trochu krizi, bylo hodně teplo, já se tedy polévala co to šlo, abych se ochladila. Ani jsem se moc neobčerstvovala, v břiše jsem měla hladovou díru a zpomalovala jsem. Začala jsem do sebe tlačit jeden endurosnack, jediný, co jsem měla. Bylo to prvně, co jsem ho zkoušela, Filip mně to doporučil, že je to lepší než carbosnack, asi jo, ale taky o trochu dražší, ale zase je ho o trochu víc. Proti nám běželi ti rychlejší, byla tam taková vratka kolem tramvajových kolejí, tam na mne volal Roman Minarovič, byla jsem ráda, že ho vidím. Zase jsem se snažila trochu přidat, už to bude za pár. Říkala jsem si, že se musím snažit, jestli chci mít 4 H, tak to bude s odřenýma ušima. Minula jsem Šaňa Simona, dneska mu to nějak nešlo, no mně taky moc ne, opřel se do mě protivítr, nedalo se ani za někoho schovat, foukalo všude, skoro mně to zastavovalo a bralo sílu, ach jo. Pár lidí mne zase předběhlo, i pár ženských (to mne tedy trochu mrzelo), ale spousta lidí už jen šla, trošku mně to připomnělo Prahu, asi jim nesedlo to teplé letní počasí. Tak už zatáčíme směrem na náměstí, všude lidi a fandí o sto šest, tak dupej, dupej, ať je to aspoň se ctí, když už to nebude do těch čtyř hodin. Nakonec to bylo 4:06:03 (real time), v cíli jsme se potkali s Romanem a obejmuli jsme se, měla jsem radost, běželo to dobře, líp to dnes prostě nešlo. Tak medaile, odevzdat čip, vzít si svoje eura, pak čaj, nealkopivo, nějaký balíček s občerstvením, trošku pokecat s Evou Hatalovou, kouknout se na výsledkovku-jak si stojí slovenské ultra (Pefo byl 2.). Začala se do mne dávat zima, byla jsem celá politá vodou, šla jsem do šaten. A taky do sprch, byla tam sice převaha nahatých chlapů nad nahatými ženskými, bylo mně to úplně fuk, stejně nemám brejle a špatně vidím…Zavřela jsem oči a nechala na sebe téct tu úžasnou vodu, na tohle jsem se těšila pár kilometrů, to mě hnalo do cíle. Převlékla jsem se, pobalila pomalu věci a vydala se na prohlídku města (konečně si prohlídnu sv.Alžbětu), do večera času dost, autobus mně odjížděl až v 8 hodin večer.

Benešovský maraton Pojizeřím (8.10.2011). V týdnu jsem byla na služebce v Českých Budějovicích, bylo to s ubytováním, s dobrým jídlem a s exkurzí v terénu (prolézali jsme pískovny, rašeliniště a kamenolom), takže nějaký pohyb tu byl a zároveň i trocha regenerace. Do Benešova jsem měla domluvený odvoz autem přímo z Černého Mostu, jeli jsme tedy vzadu tři, ale běžci jsou většinou hubený, tak jsme se v pohodě vešli. Počasí nic moc, po létu v Košicích přišel najednou podzim a vypadalo to že i zima zároveň. Maraton v Benešově je moje tak trochu srdeční záležitost, protože tady jsem si zaběhla můj dosud platný osobák v r.2008. Jejda, to už je let, tenkrát mně přišlo, že by stačil jen malý kousek a bývalo by to mohlo být pod 3:45 a já už bych měla co se týče maratonu splněno. Sice jsem párkrát byla hodně blízko času mého OR, ale zatím jsem ho nepřekonala. Asi to bude tím, že na maraton speciálně netrénuju, mám svůj systém a nějakou vlastní vizi a té se držím, však já se k tomu určitě taky někdy dohrabu, třeba si koupím nějaký budík na ruku a budu konečně vědět, jak vlastně rychle běžím a jaké držím tempo. Chtěla jsem běžet v krátkém, určitě se oteplí, vždyť start je v 11:15, zase jsem si navlékla kompresní podkolenky, stejně jako v Košicích, přišlo mně, že se mně v nich běží nějak líp a rychlejš (no možná subjektivní pocit, ale proč tomu nevěřit). Od startu jsem se chytla Jarmilky Holasové, běžela sice jen ½ maraton a tempo blízké 5 minutám/km, možná trochu rychle, ale běželo se nám spolu moc pěkně. Dívaly jsme se na Hanku Breburdovou před námi, běžela jako splašená, plánovala osobák, no snad jí to vydrží až do cíle, aspoň budu mít motivaci jí později honit. S Jarmilkou jsem to vydržela do 10. km, moje letos nejrychlejší desítka (50:50), pak jsem trochu zpomalila, bála jsem se, že jsem přepálila. Půlmaratonci se začali vracet a já pokračovala dál, celkem se mně dařilo držet tempo, počasí bylo hrozné, pršelo, chvílemi dost silně, ještě že jsem měla kšiltovkou trochu chráněné brýle, byla zima zimovatá, ruce jsem měla úplně ztuhlé. Jedině během se dalo trochu zahřát, běžela jsem sama až za otočku, tentokrát jsem si vzala endurosnack dřív než v Košicích, mezi 21.-25. km jsem měla trochu krizi, pak zabral gel a zase mně to začalo běžet, počasí se umoudřovalo, přestalo pršet, oteplilo se. Dohonila jsem Renatku Horákovou, chvíli jsem běžela s Mírou Krumerem, pak jsem trošku poodskočila a měla ho za zády, alespoň mně to bude trošku motivovat k rychlejšímu tempu. Chtěla jsem to dát pod 4 hodiny, hrozně moc, dneska nebo nikdy. Nohám to šlo, začala jsem se pěkně odrážet, vždyť vy jste holky silný, máte naběháno spoustu kilometrů, jen do toho. Na občerstvovačkách měli moc dobrý perníčky, vždycky jsem si jeden zobla, taky trochu ionťáku, zase jsem to s občerstvováním moc nepřeháněla, ať tělo maká, všechno do rychlosti, je to jen pocit, síly je určitě ještě dost. Dohonila jsem Šaňa Simona, ten byl v klidu, věděl, že to do 4 H určitě bude. Benešov je hrozně roztahané městečko, už jste uvnitř, ale ještě ne v cíli, samé trochu nahoru, trochu dolů, je to zvlněný maraton a možná právě proto je dost rychlý. Blížili jsme se k cíli, před sebou jsem viděla Hanku Breburdovou, běžela na osobák, sice už mlela z posledního, ale to už vydrží, zvlášť když ví, že jsem za ní (rozdíl byl cca 40 vteřin). S Mirkem  jsme vběhli společně do cíle, měla jsem ohromnou radost, nejlepší čas letošního roku a hlavně pod 4 H, že už bych zase uměla běhat rychlejš. Uf, tolik jsem se bála, že mě ta předlouhá Francie minulý rok úplně zničila, tak ne, už jsem zase ready.

Maraton ve Stromovce (22.10.2011). To jsem tedy zvědavá, jak mně to půjde, říkala jsem si v duchu. Minulý víkend jsem totiž byla spolu se Zdeňkem Ch. na Pěti beskydských vrcholech, což je takový spíše outdoorpodnik, ale o tom až někdy jindy ve zvláštním příspěvku. Protože to byl ultra mega zážitek, v našem podání cca naběháno a nachozeno 110 km a nastoupáno cca 5000 m, trvalo nám to 27 H 37 minut. Počasí nic moc, tentokrát nejen pršelo, ale i sněžilo, takže jsem ještě víc nastydla (načala jsem to už v Benešově). Zpátky ke Stromovce. Na maraton jsem se přihlásila předem, abych měla levnější startovné, a když už se přihlásím, tak se snažím se zúčastnit. Takže jsem dnes ráno vyrazila směr Stromovka, na Hradčanské jsem se tedy divila, kam se poděla zastávka autobusu č.131, který měl jet k nádraží Bubeneč (odtud je to do místa startu a cíle nejblíž), zastávku trošku posunuli, všechno jsem ale našla a do Stromovky trefila. Počasí vypadalo, že bude vlhké a studeně vlezlé, to si asi koleno užije. No chtěla jsem běžet dole v krátkém, v podkolenkách, vršek s dl. rukávem a nasadila jsem těžký kalibr – rukavice. V šatně jsme pokecaly s holkama, už jsme se dlouho neviděly, ani jsem se moc nerozklusávala, však se naběhám až až. Jen jsem byla zvědavá, jak to udejchám, jelikož jsem měla kašel a sílu jak ženatý vrabec. Nicméně jsem statečně vyrazila s tím, že udělám, vše, co bude v mých momentálních silách (viděla jsem to tedy na maximálně pěkných 4:15), chvíli jsem se držela s Mírou Krumerem a jednou mladou slečnou, ale poodskočili mně kupředu, tak jsem se s tím pak prala sama. Moc mně to tedy nešlo, před 20. km jsem si dala endurosnack, pila jsem ionťák a čaj, na jídlo jsem ani neměla chuť, krize byly a byly velké. Ani jsem pomalu nevnímala svět kolem sebe, byla jsem nějaká ztuhlá a jako duchem nepřítomná, koleno tedy bolelo - potvora. Pak jsem měla pocit, že končím někde u kyčlí, vůbec jsem necítila zimou nohy. Ale lidi kolem byli skvělí, povzbuzovali mně závodníci i diváci kolem trati (někteří statečně poklusávali v protisměru a povzbuzovli a povzbuzovali – hlavně tedy Štefan). V 5. kole mne míjel Dan Orálek, koukám na hodinky, že on běží na osobák, to je tedy borec, 3 týdny po Spartathlonu a to minulý víkend vyhrál Chřibský maraton. V mžiku jsem se pochlapila, tak to tedy ne, bojuj, bojuj, od té doby mně to zase šlo, dupala jsem do toho, jak jsem mohla nejvíc a nejlíp, už jsem počítala kola od zadu (ještě 4, ještě 3, ještě 2 – co to je 10 km, to dáš). V posledním kole jsem chvilku běžela s Petrem Kuchařem, byl moc hodný, chvili na mne čekal, abych se ho zase chytla a dostala se do tempa. Už to doběhnu, bude to pod 4 H, taky že bylo (3:52:39), ještě jsem se zmohla na maličký finiš a snad donutila zrychlit i jednoho chlapa, co se ploužil předemnou, asi nemohl unést, že by ho předhonila ženská, tak mně asi o 3 metry na závěr „přesprintoval“…budiž mu přáno. S Petrem jsme si v cíli podali ruce, já se těšila na sprchu a na ty úžasný rohlíky, co jsou jako občersvení po maratonu, mňam.

Tak babí léto skončilo a moje maratonská sezóna asi taky (letos jich mám 9), nicméně závodů je do konce roku až až, každý víkend nějaký. Doufám, že letošní (a následující) počasí bude běžcům a objemům příznivé (hlavně ať není led), abych na to zase mohla vlítnot a přitočit přes zimu pár kilometrů (stovek kilometrů).