5 BV se Zdeňkem

14.-16.10.2011 Pět beskydských vrcholů. Když se rozjelo přihlašování on line na tenhle závod, byla jsem v klidu, ani mně to nějak nelákalo. Na Beskydskou 7 jsme byly přihlášené s Pavlínou a já si myslela, že už budu mít hor a Beskyd plné zuby, abych se ještě hlásila na nějakých 5BV. Co to vlastně je? Je to závod dvojic, více méně orientačního charakteru, na startu obdržíte název 1. vrcholu, vč. nadmořské výšky, musíte si ho sami najít v mapě (tu si koupíte a přivezete s sebou) i si sami najít cestu k němu. Když tam dorazíte, tak se dozvíte název a nadm. výšku 2.vrcholu, zase se to celé opakuje….když to jde dobře a zvládnete 5 vrcholů, ještě se musíte vrátit zpátky na základnu, to vše v časovém limitu 34 H (doufám, že dobře počítám). Je to celé bez jakéhokoliv zabezpečení, pití a jídlo si každý tým zařizuje sám. Samozřejmě se nemusí zvládnout všech 5 vrcholů, aby se tým počítal do výsledků, musí mít nejméně 1 vrchol a musí se vrátit na základnu. Může se běžet nebo jít. Pořadatelé uvádějí, že celá trasa měří až 120 km.

Pavlína se přihlásila se svým manželem Pavlem a já byla jako záloha, kdyby Pavel náhodou nemohl. Asi 3 týdny před startem bylo jasné, že Pavel bude moci a že já tedy jako náhradník vypadávám ze hry. Trochu jsem zpětně litovala, že jsem se nedala s někým dohromady a nepřihlásila se, B7 se mně ohromně líbila a Beskydy taky. Jednou večer otevřu poštu a čekal mně tam mail od Zdeňka, že mu vypadl parťák na 5BV a jestli chci jít do toho s ním. Trošičku jsem se rozmýšlela, jestli ano nebo ne, protože jsem uvažovala, že se zúčastním 50 km v Žilině (Den supervytrvalce-MSR). Každopádně se mně zdálo, že s mojí formou to zrovna nevypadá nejlépe, abych zaběhla rychlou 50 a Zdeněk chtěl jít se mnou nebo s nikým, tak jsem na to kývla. Předesílám, že jsme se se Zdeňkem ještě osobně neznali, sice jsme o sobě věděli, že on běhá, že já běhám, i jsme si vyměnili pár mailů, ale ještě jsme se nestihli potkat. O to větší to bude dobrodružství. Začala jsem intenzivně plánovat, co a jak. Pročetla jsem podrobně webové stránky závodu, koupila si buzolu, nastudovala na internetu, jak se vlastně používá (jelikož už jsem to trochu pozapomněla od svých pionýrských let), taky jsem koupila 2 doporučované mapy. Z map jsem vypsala všechny možné i nemožné kopce a kopečky, vždycky název, nadmořskou výšku, a č. „rovnoběžky“ a „poledníku“, resp. průsečík, který byl nejblíž příslušnému kopci, nasázela jsem to do excelu a srovnala podle abecedy, tahák byl hotov. Nemuselo jít ale vždy jen o vrcholy, mohly to být např. sedla nebo i nějaká chata, ale to už jsem nevypisovala. Domluvili jsme dopravu, Zdeněk vzal svoje auto a s námi se svezli i další účastnící, kluci, co je znám - dva Radkové. V pátek jsem nešla do práce, týden byl dost hektický, ani jsem neměla čas si zapakovat věci, takže jsem se trošku víc vyspala, doma všechno uklidila, vyprala, zabalila se, připravila si osvědčené tousty…Kolem druhé hodiny jsme vyráželi od Ceskobudějovické směr Jablunkov. Se Zdeňkem jsem se už opravdu viděla na živo, v autě jsme povídali a cesta rychle ubíhala, taky jsme doplnili kalorie v jedné moc příjemné restauraci. V Jablunkově jsme zaparkovali u školy, která byla místem startu/cíle, zázemím pro závodníky i pořadatele. Nafasovali jsme vše potřebné, já jsem tedy ještě musela provést přehlášku za parťáka, byli jsme označeni nesejmutelnými náramky s číslem týmu a dostali stravenku na guláš. Obě tělocvičny se rychle plnili lidmi, všichni různě polehávali nebo posedávali na karimatkách, pozdravila jsem se s Pavlínou a Pavlem a rozhodila vedle nich svojí karimatku, Zdeněk si nechal věci v autě. Šli jsme sníst příděl guláše, v břiše jsem už měla svíčkovou s pěti a malé pivo, teď ještě talíř guláše s chlebem, to budou energetické zásoby alespoň na celou noc. Vůbec jsem nevěděla, jak se mám obléct, počasí bylo všelijaké a navíc v horách se může změnit každou chvíli. Nechtěla jsem toho tahat moc, protože velká zátěž na zádech není dobrá, když se chce člověk pokoušet o běh. Ale zase jsem nechtěla, aby mně byla zima, taky půjdeme pomaleji, stále běžet nedokážeme, alespoň já tedy ne. Pro začátek jsem si navlékla dlouhé elasťáky a na vršek 2 vrsty trik s dl. rukávem, v batohu jsem měla ještě další vrstvy na zateplení a celé to jistila igelitová pláštěnka. Pár věcí jsme tedy měli společných, byly pro tým povinné, vzala jsem je já, protože jsem je ještě měla z B7 a podobných akcí, třeba pár užitečných věcí (takovou malou lékárničku) si stejně beru vždycky, ať jsou povinné nebo nejsou. Start měl být v 22:00, cca hodinu před tím začala rozprava k závodu, všichni jsme tam různě posedávali a čekali, asi čtvrt hodiny před startem jsme se seřadili naproti pódiu, vždy jeden z dvojice. Na pódiu ležely obálky se startovní kartou, na ní měla vždy poznamenat kontrola (byly na každém vrcholu), že tým opravdu dobyl příslušný vrchol a kolik bylo hodin. Začaly odpočítávat poslední minuty, pak poslední vteřiny, na tu dálku jsem nemohla rozeznat čísla v jednotlivých řadách obálek, tak jsem jen tak odhadovala, jestli stojím správně. A už tu byl start, všichni se začali tlačit k pódiu, měla jsem na zádech svůj batůžek a nestála jsem zrovna dobře, navíc začalo na obálky sněžit (umělý sníh na efekt). Myslela jsem, že mě ty lidi umačkají, naštěstí se mně podařilo vyskočit na pódium a hledat obálky z druhé strany, hurá, nalezla jsem, mám naší obálku. Na stěně se měl objevit názav tzv. výchozího bodu, to nebyl ještě 1. vrchol, šlo o to, dostat lidi do hor, navést je nějakým směrem a až na kontrolním bodu se měli dozvědět název a nadm.výšku 1. vrcholu. Nevěřili byste, ale kopců se stejným názvem se v Beskydech pár našlo, jen nadm. výška odlišovala, o který vlastně jde. Takže nástupním bodem byl Bahenec. No nic nám to neříkalo, ale v mapě jsme to nehledali, šli jsme prostě s davem (modrá tur.značka), resp. snažili jsme se běžet a pomalu se posouvat kupředu. Závodnické ambice jsme neměli, věděli jsme, že pro nás bude dostatečným úspěchem zdolat všech 5 vrcholů a v časovém limitu se vrátit na základnu, byli tady jiní borci, zkušení orienťáci a taky místní, kteří znali Beskydy. To byla jednoznačně výhoda. Zatím to šlo dobře, na Bahenci jsme se dozvěděli název 1. vrcholu – Velká Čantoryje (995 m n.m.), hledám ve svém seznamu a nenacházím, to byl snad jediný kopec, který jsem tam nenapsala, byl až na hranicích s Polskem a mně nenapadlo, že by mohl být cílem. Ale našla jsem ho a našla jsem i cestu, jak k němu. Zdeněk řekl, že mapám moc nerozumí, že to nechává na mně, zatím to šlo, samé značené turistické cesty, ani buzolu jsem nepotřebovala (celou dobu odpočívala nepoužitá v mém batohu). Takže z Bahence po červené až do „Groníček – sedlo“ pak po modré a až se spojí s červenou, tak po červené. Počasí nic moc, začalo sněžit, resp. byla to taková smíšenina deště a sněhu, byla mlha, natáhla jsem si bundu, ale ta byla promokavá, když začalo pršet hustěji, natáhla jsem ještě slabou igelitovou pončo pláštěnku. Na nohy mně bylo celkem zima, ale kdybych přidala šusťáky s podšívkou, bylo by mně asi teplo, no budu to muset vydržet, další vrstvu dospod přihodím až k ránu, to bývá největší zima. Někdy na začátku cesty na V.Čantoryji jsem ošklivě upadla a narazila si levý loket, vlastně jsem sebou dost plácla o kameny, bolela mne celá levá strana, snad to je jen naražená chrupavka a přejde to. Měla jsem svoje hůlky Fizan, už jsem to s nimi uměla, takže mně dost pomáhaly, do kopce i z kopce. Povrch cest nic moc, kameny a všudypřítomné bahno, z Beskydské 7 si pamatuju šutry, samé šutry a z Pěti beskydských vrcholů bahno a bahno. Taky byla mlha a přes moje brýle nebylo moc vidět, srážela se na nich ještě pára, co mně šla od pusy. Nicméně jsme pokračovali a na V.Čantoryji dorazili v 1:57 v sobotu. Dalším vrcholem měl být Javorový (1032 m n.m.), koukla jsem do mapy a našla cestu. Po modré až k rozcestníku "Pod chatou na Čantoryji", odtud po červené až do Nýdku, tam jsme přešli na silnici a snažili se občas běžet. Stále po silnici až do Bystřice, tam jsme se napojili na zelenou značku vpravo a vydali se směrem na Karpentnou. Dál přes řeku Olši, jak zelená narazila na silnici, opustili jsme jí a pokračovali po silnici na Podgrúň. Sice jsme dávali pozor, ale odbočku zelené vlevo ze silnice jsme nezaregistrovali. Bylo nás tam víc týmů a nikdo nic, pokračovali jsme tedy až do vesnice a u kostela zahnuli vlevo, za chvíli se zelená zase objevila, opět jsme šli po ní. Teď už to bylo mimo silnici a měla nás dovést až na Malý Javorový. Šli jsme a šli, kolem mlha, značky nikde (nebyly moc hustě), nebyla jsem si jistá, jestli jdeme správně. Naštěstí se objevili v protisměru Klapkovi, bohužel museli ze zdravotních důvodů končit, takže náš směr byl správný. Nahoře jsem už poznala podle chat (M.Javorový), že tady vlastně byl doběh B7 a cestu dál po modré na Javorový jsme zvládli bez problémů, už začalo svítat a čelovky jsme měli vypnuté. Na Javorovém jsme byli v 6:51, něco málo jsem snědla, znamenalo to se vysvléknout z pláštěnky, sundat batoh, vyndat jídlo, vyndat mapu. Tousty jsem si strčila do kapsy, budu je užírat cestou, teď najít zase cestu dál. Dalším vrcholem byl Sulov, vypadalo to, že to bude zase přes celou mapu, až ke hranicím se Slovenskem. Cestu jsem našla, mapu jsem uložila, nasadila batoh, zase oblékla pláštěnku. V tenkých elasťácích mně byla zima, ale musela bych si bývala sundat boty, kdybych si chtěla natáhnout šusťáky, kolem byl sníh a stále poletoval vzduchem další spolu s kapkami deště. S přioblékáním budu muset počkat na lepší příležitost. Pokračovali jsme po modré přes Šindelnou do Ropice (Ropice – rozcestí), tam jsme přešli na červenou, ta měla vést dál a dál. Už mně nějak docházela voda, zbývalo něco přes ½ litru a chtělo by to taky něco teplého do břicha. Před devátou (8:50) jsme došli k chatě Slavíč a naštěstí vzali za kliku, měli už otevřeno. Uvnitř bylo plno, dala jsem si kafe a čaj, bylo tam WC (už bylo potřeba)  a nabrala jsem si tam i vodu. U stolu s námi seděli nějací kluci, místní, co to tam znali, tak říkali, že je po cestě ještě chata Bílý Kříž, prý asi 1 km před Sulovem, tahle informace se nám později hodila. Přioblékla jsem si dolů šusťáky a už jsem je nesundala, občas mně v nich bylo teplo a potila jsem se, ale to se nedalo nic dělat. Vyrazili jsme celkem natěšení dál a zase špatně, dokonce jsme kousek běželi, taková pěkná cesta to byla, ale červená značka nikde. Nebyli jsme tedy sami, co jsme se spletli, vrátili jsme se skoro opět k chatě Slavíč a už správně zabočili dolů z kopce. Pod Malým Polomem jsme měli jít kousek po modré, teď už ani nevím, jestli jsme po ní opravdu šli, pak jsme uviděli cedulku, kde byla šipka „chata Bílý Kříž“ a bylo to po celkem pěkné cestě, červená vedla někam nahoru a terénem. Drželi jsme se tedy té lepší cesty, jelikož jsme si pamatovali od těch kluků, že chata je pod Sulovem, takže nemůžeme zabloudit. Tady někde jsme potkali Martina Drozda a Tomáše Zágroška, pak červená zase odbočovala směrem vlevo, muselo se po takovém polorozbitém klouzajícím dřevěném můstku, proti nám jsme viděli vracející se týmy, takže se budeme opět vracet stejnou cestou. Pokračovali jsme dál, občas byly kameny, často bahno, zdravili jsme se s týmy, co šly v protisměru, Procházkovi už jsou určitě na 4. vrcholu, myslela jsem si v duchu. Tak konečně Sulov (903 m n. m. a 11:25 v sobotu), dalším vrcholem byla Girová, zase až někde zpátky k Jablunkovu (trasa se začala pomalu stáčet směrem k cíli). Takže jsme se vraceli opět po červené, chvíli jsme šli v závěsu za Martinem Drozdem a Tomášem Zágroškem, ale byli rychlejší a utekli nám. Chtělo by to stihnout 4. vrchol ještě za světla. Místo klouzajícího dřeveného můstku jsem skočila ze srázu a trochu si nabrala vodu do jedné boty. Zase jsme byli na té pěknější cestě, ale jen chvíli, tentokrát musíme po červené a do terénu. Tady někde jsme potkali skupinku normálních turistů, chvíli nám trvalo než jsme je postupně předběhli, cesta byla samé bahno a celkem úzká, často jsem si pomáhala hůlkami držet balanc, když jsem přecházela po nějakých polorozbitých můstcích nebo už spíš jednotlivých kulatinách. Když to terén umožňoval, snažili jsme se se Zdeňkem běžet, kousek před národní přírodní památkou Velký Polom byla kontrola, spíš hlídač, který dával pozor, abychom nešli právě přes tuto národní přírodní památku, ale okolo po červené. Drželi jsme se striktně červené značky, tohle byl asi nejhezčí kousek celé cesty, na chvíli vykouklo sluníčko, oteplilo se a před námi se otevřel nádherný výhled směrem na okolní kopce směrem na Slovensko. O kus dál nás čekaly zase cesty plné bahna, vedli tudy totiž asi plyn a bylo to čerstvé, takže tuny bahna, že se ani nedalo projít. Stejně jsem už byla špinavá, takže jsem si jen hlídala, abych někde neuklouzla. A už tu byla další chata, tentokrát s názvem „Kamenná“. Měli výdejní okénko, naštěstí, protože takhle špinaví a zabahnění bychom do žádné chaty asi ani nemohli. Už tam seděla spousta lidí, dali jsme si polívku (fazolačku) a já ještě kafe, tak zase rychle batoh na záda a dál do Mostů u Jablunkova. Vody jsem měla dost, nabrala jsem si jí u jedné studánky, co byla blízko kapličky, kousek cesty zpátky před Kamennou chatou. V Mostech jsme si malý kousek zašli, nešli jsme podchodem u nádraží, ale až kousek dál pod mostem po silnici, ale na červenou značku jsme se napojili raz dva, tak teď rychle, dokud je ještě vidět. Na Girovou (840 m n.m.) jsme ještě museli do prudkého kopce (byli jsme tam v 17:09), už jsme toho měla trošku dost, musela jsem se zase najíst, abych měla sílu pokračovat. Dalším vrcholem byl Velký Sošov (886 m n. m.), chtělo to zvolit správný postup. Mohli bychom se vrátit zpátky po červené, napojit se na zelenou a vzít to přes Jablunkov. Tuhle variantu jsme zamítli, třeba by se nám pak nechtělo pokračovat dál, když bychom byli tak blízko základny. Takže jinak, dál po červené, vyrazila jsem po cestě, co vedla přes vrchol, červená ale nikde. Tak jsem se vrátila a zrovna zaslechla paní, co byla na kontrole, jak říká, že dál po té cestě a že se pak napojí červená. Takže zase zpátky na tu stejnou cestu a dolů lesem, snažila jsem se postupovat, co nejrychleji to bylo možné, tma už bude brzo. Bylo to tak, červená přicházela zprava a už jsme na ní byli a šustili si to směr Bukovec. Tam byl opět asfalt. Asfaltu jsme se celou dobu závodu nevyhýbali, chystali jsme se po něm skoro vždycky běžet, abychom nahnali ztracený čas. Prioritou byla co nejkratší cesta, pak povrch a převýšení na ní (tj. kolik kopců bude podle mapy po trase). Už byla opět tma, ale v Bukovci svítily lampy, jen bylo potřeba hlídat odbočení červené směrem vpravo. Šlo mně to dobře, všechno jsem našla, už jsme byli zase v terénu a zapli jsme čelovky. Já vyndala už druhou, záložní s novými bateriemi, tak zase na Bahenec (tam už jsme jednou byli), už mně nebylo moc dobře, cítila jsem únavu, tak jsem si vzala maličký energetický nakopávač X, chtělo by to kofolu. No třeba narazíme na nějakou chatu. U rozcestníku Groníček – sedlo jsme se dali po modré. Nějak jsem si nepamatovala, že jsme tudy už vlastně jednou šli cestou na V. Čantoryji (1. vrchol). Tady někde jsme se opět potkali s Martinem Drozdem a Tomášem Zágroškem. Jedna polská chata měla ještě otevřeno, paní prodala Martinovi kolu, já chtěla taky, ale Zdeněk mně nakonec odlil trochu své kofoly z camelu, tak jsem kolu nekoupila. Kofola mně trošku postavila na nohy, tak zase dál, cesta se najednou začala prudce svažovat dolů, samé bahno a nebylo se skoro za co zachytit, klouzalo to. Začala jsem se bát (jednou jedinkrát za celou dobu) a šla hodně, opravdu hodně pomalu a cik-cak, Zdeněk byl hodný a nepospíchal na mne. Uf, konečně jsme byli na nějaké rozumnější cestě, Martin a Tomáš už byli dávno pryč. Cesta byla samé louže, často bahno, ale celkem se dalo vyhýbat, jelikož se voda ve tmě leskla, potkávali jsme zase nějaké týmy v protisměru. Už jsme se toho Velkého Sošova nemohli dočkat, konečně, bylo 22:03, už jsme byli na cestě celých 24 hodin. Ach jo, myslela jsem, že to dáme rychleji, ale nedá se nic dělat, teď nám zbývá se ještě vrátit zpátky na základnu. Zase jsem vytáhla mapu, už se celá vlhkem rozpadávala a v přehybech odírala, snad bude ještě k přečtení. Do toho hrozného klouzavého kopce se nám zpátky nechtělo, zvolili jsme tedy trasu jinak. Zpátky po červené a pak někde po žluté vpravo. Zpátky nám to nešlo nijak rychle, cesta se tam nějak divně rozdvojovala až roztrojovala, občas se vyskytly i nějaké polské tur. značky, já pořád čekala, že už bude někde ta žlutá. Hlídala jsem každou odbočku tím směrem, už jsem měla pocit, že jsme to snad museli přejít, tak jsem se vracela sem a tam. Sešlo se nás víc, asi 3 týmy, já zrovna prozkoumávala jednu odbočku, sice jsem na ně volala, že tu není značka, ale oni šli za mnou…No nakonec někdo říkal, že tam nahoře je ještě jeden rozcestník, tak jsme se zase všichni vrátili na červenou a šli do toho stejného kopce (já tedy už asi potřetí) a ještě výš a kousek vpravo, jo bylo to tam (Pod Stožkem). Konečně žlutá a vpravo, hned jsem po ní vyrazila, ztratili jsme hodně času a já i energie, jak jsem pořád běhala sem a tam a hledala cestu. Už mně nešlo běžet. Přepustila jsem místo na špici jinému (z jiného týmu) a trošku jsem zaostávala. Tady z té části si pamatuju krásné hvězdičky na noční obloze, byl vidět Velký a Malý vůz. Došli jsme opět na silnici (směrem do Radvanova), tady začali kluci z toho jednoho týmu běžet, nasadili trhák a zmizeli, trošku jsem doufala, že bychom je mohli udržet, protože znali cestu (povídali si o nějakých zkratkách směrem ke škole). Neudrželi jsme je, už mně nešlo běžet, koleno bolelo jako čert, ale nevadí, už to snad trefíme sami. V Radvanově se měla žlutá napojit na modrou. Přešli jsme potok po můstku a vydali se vlevo, zase to bylo špatně, proti nám se naštěstí objevil další tým, jdeme tedy zpátky v protisměru (ale tentokrát po modré), ach jo. Takže otočit a zase dolů a pak vpravo, ti za námi najednou začali říkat, že věděli, že jdeme špatně. Když to věděli, tak proč na nás nezavolali, ale šli za námi jako ovce? Za chvíli jsme byli v Jablunkově, teď ještě najít autobusové nádraží a školu. Nádraží jsme měli, ale nějak jsme nemohli objevit tu školu, chvíli jsme se točili kolem dokola a nebyli jsme sami. Tak už máme i školu, teď jak do ní, zkoušeli jsem vstupní vrátka, byly zavřené, tak další …no budeme to muset ještě celé oběhnout. Tady nás předběhlo pár týmů. Orientovali se lépe, nám to ale bylo celkem jedno, hlavně že už budeme brzo v cíli a že bude konec. A konec byl, v cíli jsme byli v 1:37 minut v neděli, celé nám to trvalo 27 H 37 minut a došli jsme jako 47. tým. Pro Zdeňka to bylo první takhle dlouhé ultra, v terénu a v noci, šlo mu to moc dobře, asi měl i víc síly než já. Ale to se nedá nic dělat, když je to závod dvojic, tak se čas vždycky řídí, podle toho pomalejšího. Organizačně to byla pěkně zvládnutá akce, čekala jsem to po pravdě těžší (B7 mně přišla těžší), cesta byla podle mapy celkem jasná, chtělo to jen najít a udržet značky.

Odkaz na výsledky: www.5bv.cz/vysledky-listina-2011.aspx

Ještě vkládám odkazy na cykloserver, můj "pokus" o naklikání naší trasy, je to pouze přibližné. Počítám, že jsme ušli/uběhli cca 110 km a převýšení cca 5000 m

www.cykloserver.cz/f/2e27070214/

www.cykloserver.cz/f/e2e1070216/