48 H, 20.-22.3. 2009, Brno Spring 48 H Indoor, 282,115 km

Moje druhá 48 hodinovka, opět v hale "Z" na brněnském výstavišti, dost jsem se připravovala, naběhala jsem spoustu kilometrů, šla jeden dálkový pochod na 100 km v mrazu, sněhu a ledu (Brtnické ledopády 2009) a ani závodům jsem se nevyhýbala, mmj. 2 maratony, dvě na mé poměry rychlé desítky týden po sobě. Plánovala jsem, že se na 48 hodinovce pokusím vylepšit svoje osobní rekordy a že se budu snažit umístit, co nejlépe v rámci Mistrovství ČR v běhu žen na 48 H podobně jako to bylo v r.2008.

Ale ouha, aby bylo mistrovství, je potřeba alespoň tří závodnic, to se bohužel nepovedlo. Byla jsem jen já a ostatní ženy byly cizinky. Bylo to pro mne těžší než loni, jednak jsem věděla, co mě čeká, že to nebude žádná legrace (hlavně tedy 2. 24 hodin) a že to bude celkem fuška překonat své osobní rekordy. Měla jsem sice naběháno víc, jak v roce předchozím, ale odpočinku v posledních týdnech před závodem nebylo mnoho.

Stoleček jsem měla vedle Galiny Ereminy z Ruska, moc jí obdivuju, celkem si rozumíme, tedy rozumím, co říká, ale ruská slovíčka mně už trochu vypadla z hlavy, takže na nějakou obsáhlejší konverzaci to nebylo. Ze začátku jsem běhala schválně právě s Galinou, resp. těsně za ní, abych jí náhodou nepřekážela. Zeptala jsem se jí, jestli můžu, řekla, že jí to nevadí, tempo celkem vyhovovalo. Hlídala jsem si jí, když začala běhat 1:28 na kolo, tak jsem s ní běhat přestala. Prvních 12 hodin to běželo nějak úplně samo, žádný problém, překonala jsem svoje osobní rekordy na 6 hodin i na 12 hodin, 100 km jsem zaběhlaza 11:20:36 (bohužel se mně tento vlastně mezičas v r.2009 nepodařilo překonat), byla jsem sice v pokušení to napálit a udělat si osobák i na 100 km (vysněný čas 10 a 1/2 hodiny stále láká), ale věděla jsem, že to udělat nesmím, že bych se moc unavila, když chci osobáky i na 24 hodin a 48 hodin.

Asi tak na hranici 23 H mně odešly úplně kolena, takže laicky řečeno "letová fáze" běhu se nekonala, napadlo mně rychle chodit, k rytmu mně pomáhaly písničky z přehrávače. A musím si vyčinit, protože jsem špatně počítala, resp. jsem si myslela, že je to celkem jedno, jestli dám 180 km nebo o kousek míň (dala jsem 179,534 km), měla jsem trochu zrychlit pár kol před koncem první 24 hodinovky a bylo by to plných 180 km, což je "céčkový" limit při Mistrovství světa a Evropy a je za něj nějaký finanční bonus pro závodníka. To jsem ale v té chvíli nevěděla a nikdo mně to neřekl, škoda, škoda.

Druhá 24 hodinovka už nešla tak dobře, běhat se moc nedalo, tak jsem se snažila rychle chodit, z toho ale plyne jedno nebezpečí, že nohy bolejí zase jinak a jinde než při běhu. Chtěla jsem přidat ještě těch 100 km, aby bylo učiněno za dost pravidlům (v průběhu 2. 24 H dát 100 km). Dozvěděla jsem se, že jsem v nominaci na Mistrovství světa a Evropy v běhu žen na 24 H, co se mělo konat v květnu v Bergamu (Itálie) a já se nechtěla úplně zničit, protože jsem o to, abych reprezentovala Českou republiku a dokonce v mé oblíbené 24 hodinovce, moc stála.

Taky moje psychika nebyla v té době nejlepší, přemýšlela jsem nad jinými osobními věcmi a trápila se. Sice jsem si říkala, že ty věci nevyřeším, že je ovlivnit nemůžu, ale ta moje hlava si nedala poručit, tolik se nekoncentrovala na závod a na nekonečné obíhání 250 m dlouhého okruhu. Ono i v ultra na 48 H je třeba koncentrace, člověk si musí hlídat hlavně energii, přísun jídla a pití, protože tělu nějaký čas trvá, než to zpracuje a než začne zase aspoň nějak fungovat.

Všichni běželi tradičně skvěle, hlavně Dan Orálek (zaběhl svůj osobní rekord a o hodně se posunul  ve světových tabulkách, co se týče běhu na 48 H), Tomáš Dittrich často vypadal, že běží jako na baterky (taky osobní rekord), i ostatní šlapali jako hodinky...chyběla mně tam běhající Míša Dimitriadu, naše nejlepší ultramaratonkyně (neběžela ze zdravotních důvodů) a Pavli (Pavlína Procházková), moje ultrapřítelkyně. Průběžně tam ve druhé části okruhu po vnější straně probíhaly kratší závody - běh na 6 hodin a na 12 hodin, tak se bylo na co dívat, protože to byly také skvělé výkony.

Pokoušela jsem se zkusit běžet rychlejš jako v roce 2008, ale moc mně to tentokrát nešlo. Asi bych se donutila, ale nechtěla jsem zbytečně riskovat nějaký zdravotní problém, protože pak by byla ohrožena moje účast na MS a ME v Bergamu. V posledních hodinách závodu začala opět bolet šlacha vedoucí přes nárt u mé "oblíbené" levé nohy, úpony na vnitřní straně kotníku, i achilovka. Poslední cca 2 hodiny jsem už nebojovala o další km, nechtěla jsem riskovat větší problémy, jen kvůli umístění v celkovém pořadí (byla jsem 2. žena a celkově i s muži na 14. místě). Chtěla jsem hlavně překonat osobní rekord, což se podařilo, 282,115 km. 200 km/24H je na mé možnosti hodně nesplnitelný cíl, 300 km/48H vypadá nadějněji, ale opravdu nevím, jestli nějaké příště bude, druhých 24 H je hodně tvrdá zkouška a já se ještě musím naučit využít svoje rezervy, jestli tedy ještě nějaké mám. Každým ultravytrvaleckým závodem se tělo a asi i hlava dost naučí, takže zůstávám nadále optimistou.