48 H pod širým nebem

04.08.2011 22:55

29.-31. 7. 2011 - Self Transcedence race, závod na 48 H pořádaný každý rok Sri Chinmoy marathon teamem měl být mým vrcholem sezóny. Chtěla jsem se pokusit o co nejlepší výkon, nejlépe rovnou o 300 km. Ale radši nic neplánovat a po ničem netoužit. Letos jsem zdaleka nenaběhala tolik km jako loni a mojí jedinou pořádnější přípravou bylo na začátku července absolvování Moravského ultramaratonu (7 x 43 km). Z MUMu jsem přijela s rýmou, kašlem a náběhem na zánět dutin. Víc jak týden jsem se z toho léčila, léčení mně moc nešlo, nicméně jsem se pokoušela držet 15 km denně a o víkendu dvoufázově 15 + 15. Bohužel jsem opět v práci v průvanu nastydla a zánět dutin, rýma, kašel, vše bylo zpátky. Bylo mně pěkně blbě, běhání jsem omezila na nejnižší možnou míru, snažila se odpočívat, spát, jak nejvíc to šlo. 2 dny před závodem jsem přemýšlela, že to snad zruším, že tam v takovém stavu nemá cenu jezdit. Pro tyhle případy mám dost dobrou pojistku, většinou se na závody přihlašuju v předstihu, platí se nižší startovné. Když už mám předplaceno, přece nevyhodím peníze z okna. Vzpomněla jsem si, že mám z loňska antibiotika (co jsem měla s sebou ve Francii), tak jsem je ze zoufalství nasadila 2 dny před závodem a ono to trochu pomohlo. Zabaleno na závod jsem měla už týden předem, protože pak jsem na to neměla čas. Do Kladna mě vzal Mirek Kostlivý autem. Byla jsem moc ráda, tašku jsem skoro neunesla, a to jsem tam měla opravdu jen to nejnutnější a ještě pár věcí nechala doma, aby to bylo o trochu lehčí. Do Kladna jsem se moc těšila, byla jsem hodně zvědavá na soupeřky, no soupeřky. První tři místa na bedně byly jasné hned od začátku – Cornelia Bullig (loňská vítězka s výkonem 345 km), Dipali Cunningham (australská rekordmanka v běhu na 6 dní), Kaneenika Janáková běhající za Slovensko (rekordmanka v běhu na 10 dní a vítězka letošního 10-tidenního závodu v NY). Loni, když jsem se jela podívat na závěr závodu na 24 H (a trochu povzbuzovala Pavlínu Procházkovou), jsem si slíbila, že si na Kladně tu 48 hodinovku zkusím. Počasí nic moc, podle předpovědi nás čekal o víkendu déšť. Všechny věci jsem si raději nechala v tašce (aby nezmokly a nenavlhly) a tu položila nahoru na úzký stůl. Každý běžec měl k dispozici židli a kus stolu (vše kryté shora stanem), pak si samozřejmě mohl roztáhnout ležení o kus dál v tělocvičně. Já zatím nic neroztahovala, spacák jsem s sebou měla, ale spát jsem se nechystala, leda kdyby přišla nějaká velká krize. Se všemi jsem se přivítala, byl tu Jirka Hofman, Petr Solnička, Štefan Krč a Mirek Kostlivý (se kterým jsem přijela autem). Pár minut před 12tou hodinou měl Jarda Viharin Rosa úvodní slovo k závodu, představil všechny běžce a po krátké chvíli ticha (kdo chtěl, meditoval) bylo odstartováno, přesně ve 12 hodin v pátek, v sobotu ve 12 hodin se k nám měli připojit závodníci na 24 H a v neděli ve 12 hodin měl být konec 48 H i 24 H závodu. Začali jsme kroužit okolo po 1 km okruhu kolem stadionu Sletiště, částečně po inlajnové dráze parkem mezi stromy. Pod tribunou byl stan počítačů koleček a velká tabule, zatím byla prázdná, zatím nemělo cenu kola veřejně vyvěšovat. To se vždy dělá až po nějaké době, když už mají běžci něco natočeno. Dipali začala svižně, měla tmavé brýle proti slunci, sluchátka a poslouchala hudbu. Byla oblečená stylově v červeném a Kaneenika zase celá v modrém. Cornelia běhala trochu pomaleji než Dipali, ale rychleji než já. Držela jsem průměr cca 9,5 km/H, postupně jsem ale zpomalovala, nechala jsem nohy, ať si běží podle svého, žádné násilí. Maraton jsem měla za 4 H 35 minut, to bylo slušné, usadila jsem se na čtvrtém místě a vypadalo to, že tam asi zatím setrvám. Cornelia měla za doprovod svého manžela a ještě jednoho pána, Dipali a Kaneenika měly spoustu pomocnic ze SCMT, které se střídaly u malého stolečku mimo oficiální občerstvovačku. Já se snažila pořád běhat, párkrát jsem běžela s Petrem Solničkou nebo s Jirkou Hofmanem a povídali jsme si. Vedl sice Mirek Kostlivý, ale pro mne byl jasným favoritem na vítězství Jirka. 48 H je hodně dlouhý závod a může se během něho spousta věcí změnit. Na občerstvovačce jsem dávala přednost normálnímu jídlu, malým kouskům chleba se sýrem, zeleninové polévce, bramborové kaši, rýži, pila jsem většinou magnézii, občas jsem si zobla solnou tabletu. Začala jsem jíst až 1,5 H po startu a ne nic sladkého, k večeru jsem tedy neodolala nakrájenému melounu, mňam. Ono bylo totiž docela teplo, můj krk potřeboval ochlazovat zevnitř, polévat vodou jsem se nechtěla. Taky jsem si svlékla spoďárky a nakonec i podprsenku, strašně mně to dřelo, měla jsem rozedřenou kůži, takže jsem běhala „naostro“. Kolem 50-60. km jsem měla krizi, nějak mně to přestávalo bavit běhat pořád dokola. Musela jsem se nutit, Cornelia myslím už Dipali dohonila a předhonila, Kaneenice nebylo v jednu chvíli moc dobře, měla problémy se žaludkem. Dipali běhala pořád moc pěkně a celkem svižně, párkrát jsem se jí chytila a běžela kus s ní. Měla jsem takový zvláštní pocit, jako by od ní proudila nějaká pozitivní energie směrem ke mně, asi jak běhala, tak na ní bylo vidět, že běhá ráda a já se jí snažila napodobit. Kolem 70. km mě to zase začalo bavit a začala jsem běhat rychleji, občas to tak dělám, že se neobčerstvuju a jen se snažím běhat, co nejrychleji to jde. Myslím, že jsem přidala svižně skoro 10 kol a skoro dotáhla Kaneeníku. Ono mně to totiž dělá dobře i na moje bolavá kolena, když běhám rychleji a snažím se víc přes přední část nohou, skoro nebolejí. Bohužel to vyžaduje dost energie a ta při ultra brzy dojde, pak je potřeba zase zvolnit, pořádně se najíst (nejlépe teplého jídla) a počkat až zase energie bude, aby se mohl cyklus opakovat. Cykly se sice opakují, ale jsou kratší a kratší a kolena bolejí víc a víc. Něco po desáté hodině večer začalo pršet a pršelo a pršelo prý celých 30 H, skoro až do konce závodu. První noc mně to ani nevadilo, zkoušela jsem běhat v tenké pláštěnce, ale potila jsem se a necítila se komfortně, tak jsem pláštěnku sundala a běhala bez ní. Blížila se půlnoc, ¼ závodu a já ještě neměla 100 km, byla jsem z toho trochu nervózní, ale času bylo dost. Měnil se směr běhu, s některými ultraběžci jsme si plácli, někteří tento zvyk asi neznali, tak o plácnutí nejevili zájem, 100 km padlo 12 H 50 min. od startu závodu, tedy 50 minut po půlnoci. A nešlo mně to a nešlo, kilometry přibývaly zoufale pomalu, začala jsem mazat kolena fastumgelem, na pár kol to zabralo. Pak mně začala být velká zima, chtěla jsem se převléknout do dlouhých elasťáků. Provizorně jsem si vyrobila tejp na levém koleni, něco podobného jako na MUMu a opatrně a snad nenápadně jsem se pod ručníkem převlékla. Bývalo by mně ani nevadilo, kdyby mně někdo viděl nahatou, ale třeba by to někoho mohlo pohoršit a to jsem nechtěla. Taky se mně ale nechtělo kvůli převlékání chodit někam do tělocvičny, zbytečná ztráta času. Začala jsem opět běhat, stále pršelo a pršelo, nějak k ránu, už začínalo pomalu svítat, mně to zase začalo běhat rychleji, dokonce kolo občas bylo pod 6 minut. Vytáhla jsem si MP4 přehrávač, poslouchala písničky, občas si nějakou říkala nahlas a běhala jsem, jak to šlo nerychleji. Přibylo celkem dost kol. Pak energie došla, což jsem očekávala, zase jsem se najedla a běhala pomalu. Už jsem začala jíst i sladké věci a pít coca-colu. Byla jsem zvědavá, kdo přijede na 24 hodinovku, jestli všichni, co se přihlásili předem, jestli se někteří nezaleknou nepřestávajícího deště. Nezklamali mne, přijeli všichni, měla jsem radost a těšila jsem se na ně. Hned mně bylo veseleji a začala jsem běhat zase trochu rychleji. Přemýšlela jsem, kolik tak asi dám do 24 hodin, určitě jsem chtěla dát 100 mil (161 km) a nejlépe i víc, nakonec se mně povedlo 168 km. Pro mne rekord tratě, na Kladně jsem zatím běžela 2 x 24 hodinovku a vždy něco přes 167 km, takže tentokrát to bylo o malý kousek víc a zaokrouhlené. Chvíli před odstartováním závodu na 24 hodin, který byl zároveň mistrovstvím ČR, se opět měnil směr běhu. Někteří 48 hodinovkáři běhali, někteří chodili nebo se různě klátili, někteří odpočívali. Teď jsem musela běhat nebo pohybovat se opatrněji, protože na trati bylo o dost víc běžců a ti běhali rychleji. Nechtěla jsem jim překážet, ale zase jsem nechtěla probíhat loužemi, protože ty byly většinou po okrajích cesty. Zase jsem byla celá mokrá, šla jsem se převléknout do jiného oblečení, tentokrát do tělocvičny a byla to operace. Suché věci jsem musela schovat do pytlíku, aby nezmokly, dojít do tělocvičny, vše ze sebe svléknout, hlavně mokrou pláštěnku, převléknout se do suchého, mokré věci dát opět do pytlíku, navléknout pláštěnku. Trvalo mně to celé víc jak 20 minut. Musela jsem pečlivě vážit, kdy a do čeho se převlékat, protože jsem už moc suchých věcí neměla, běhala jsem stále v jedněch botách, jen měnila ponožky, ale ty byly stejně za chvíli zase mokré, boty byly nacucané zevnitř vodou. Měla jsem ještě jedny náhradní boty, ale ty nebyly tak dobré, tak jsem si je nechávala až úplně naposled. Stále jsem byla na 4. místě, za mnou byla Němka Silke Gielen, často se na mně usmívala. Na úplném začátku závodu dokonce chodila a střídala běh a chůzi, občas jsem jí na trati neviděla, tak si asi šla odpočinout. Trochu mně to už splývá, blížila se druhá noc a ta bývá kritická, oblékla jsem se trochu víc, aby mně nebyla zima. Stejně jsem se už pohybovala pomaleji, běhala jsem jen části okruhu. I když to byla skoro rovina, tak tam přece jen byly určité nerovnosti „skopce“ a „dokopce“, snažila jsem se šetřit energii, takže ty „dokopce“ jsem chodila a „skopce“ jsem se snažila běhat. Jednou jsem využila slečnu ve zdravotním stanu, nechala jsem si namasírovat lýtka, Petr Solnička chodil na masáže a pak běhal jak znovuzrozený. Chtěla jsem to taky vyzkoušet. Opravdu to mělo něco do sebe a pár kol mně to běhalo lépe. Kolena ale potvory bolely jako čert, taky jsem občas ošklivě kašlala. Kolem voda a voda. Pod lampami mezi stromy běhali nebo se různě pohybovali závodníci. Různě oblečení a přioblečení, v pláštěnkách, nepromokavých bundách a kalhotách, někdy i v igelitových pytlích. Nezasvěcený pozorovatel by si asi pomyslel, co že je to za šílence. Ale mně bylo mezi těmi šílenci dobře, vnímala jsem, jak běhají i že jim to třeba nejde tak, jak by si představovali. Někdy v noci jsem měla velkou krizi, asi problém s tlakem, kolena ani nohy nechtěly poslouchat a já se motala po trati. V jednu chvíli jsem myslela, že se snad ani nedomotám k počítačům koleček, domotala jsem se, ale musela jsem se chytit tyče od stanu, abych neupadla. Jen jsem řekla, že si jdu odpočinout a zahřát se a šla jsem do zdravotnického stanu. Slečna co tam byla se mně ujala, byla strašně moc hodná. Pomohla mně s oblečením, položila mne na lehátko, zabalila do deky, do fólie, ošetřila mi nohy, trošku pozalepila chodidla, pak mně dokonce namasírovala celé nohy, protože mne začaly chytat křeče. Já ležela pod dekou, odpočívala jsem a zároveň přemýšlela o kolik kol mne Silke doběhne. Začalo jí to totiž náramně běhat, říkala jsem jí „motorová myš“. Míjela mne v pravidelných intervalech, už se neusmívala, asi už neměla sílu, dobíhala mne. Se slečnou ve zdravotnickém stanu jsme si trochu povídali a ona mi dokonce usušila oblečení a skoro vysušila boty, bylo to tam naprosto úžasné, ani se mně odtamtud nechtělo, ale musela jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam vlastně ležela, asi něco přes hodinu, hned jsem se nahlásila počítačům, že zase pokračuju a dala jsem se opět do toho. Najedla jsem se, Silke mne sice o pár kol doběhla, ale ještě jsem byla před ní. Zase mně to chvíli běhalo rychleji, moc dlouho to ale nevydrželo. Moje únava byla velká, kolena bolely jako čert. Už aby byl konec závodu, byla jsem smutná, věděla jsem, že 300 km neuběhnu. Nějak mně to vzalo motivaci, nechápu to, kdybych se bývala snažila, mohla jsem dát alespoň osobák. Prostě jsem se rozhodla, že se Silke o to 4. místo bojovat nebudu, zasloužila si ho, běhalo jí to moc dobře. Po závodě jsem se od ní dozvěděla, že to byla její 1. 48hodinovka a nakonec podala krásný výkon 289 km, úžasný. Silke mě doběhla, předběhla, držela si jen malý náskok, udělala to chytře, to byl přesně ten moment, který rozhodl. Já se sice snažila zrychlit, abych jí mohla dohonit a předhonit. Byla to trošku motivace, ale nedařilo se mně to, byla jsem unavená, kolena bolely, nohy mě neposlouchaly, byla jsem celá mokrá. Psychicky mě to ještě víc položilo. Začala jsem si všímat té, co byla za mnou, abych tedy byla alespoň pátá, v duchu jsem počítala, kolik asi km bych tak mohla nakonec dát, chtěla jsem, aby to bylo alespoň trošku hezké číslo. Na 6. místě byla Zuzana Docziová (SVK), pamatuju si jí z minulých ultra, je to houževnatá holka a myslím, že nejlepší výkony má ještě před sebou. Trošku jsme si spolu povídaly o NY a vícedenních závodech, vyprávěla mi, jaké to tam je, že tam bývá zima, protože je to na jaře a že se spí ve stanech, taky tam prší a věci není pořádně kde usušit. Zuzka začala běhat a já musela taky, byla jsem sice pomalejší, ale pořád mně ty kilometry musely přibývat, aby mne nedohonila. Tlačila jsem do sebe nějaké jídlo silou vůle, už jsem na nic ani neměla chuť a bála se, že se mně udělá špatně. Během dopoledne přestalo na chvíli pršet, odložila jsem pláštěnku, měla jsem druhou od pořadatelů, ta moje byla úplně promočená a vůbec nefungovala. Moc jsem si přála, aby byl konec, jen jsem se snažila trošku běhat, abych ty kilometry alespoň o maličko vylepšila. Běhat mně moc nešlo, spíš tahat nohy skoro po zemi, měla jsem takový divný pocit v nohách a v kolenou, že by snad v nich mohlo něco prasknout, kdybych udělala nějaký rychlejší pohyb. Blížila se 12. hodina – konec závodu. Už jsme dostávali pytlíčky s čísly (které se pak položily na zem a doměřila se vzdálenost), ještě jsem stihla s pytlíčkem jedno celé kolo a pak mne asi ve čtvrtině trasy zastihnul konec – 283,217 km, 5. místo v ženách. Když to krátce vyhodnotím, tak to byla moje 1. 48hodinovka běžená venku, dvě předcházející byly v hale, počasí bylo strašné, to jsem ještě v životě nezažila, více jak 30tihodinový déšť. Ze celou dobu jsem nesnědla jediný energetický gel, nenapila se ionťáku, vycucala jsem průběžně asi 3 carbonexy, párkrát si vzala solnou tabletu. Snažila jsem se jíst co nejvíce normální jídlo a pít většinou magnézii, energeticky, až na krizi v noci a úplný závěr závodu, to bylo skvělé, svaly mne skoro nebolely, jen kolena, ale strašně, záda vydržely (ona mně je den před startem srovnala a zatejpovala fyzioterapeutka Soňa). Byl to dobrý trénink, proto jsem do toho nakonec šla i ne úplně zdravá, protože taková příležitost běžet 48 H (blízko domova, za relativně nízké startovné, na vyhovujícím okruhu) se těžko hledá. Každopádně je mně jasné, že s pomocníkem to je o dost lepší, tím, že ho nemám, se připravuju o pár kilometrů. Uznávám, že běžet nějaký vícedenní závod (třeba 6tidenní) bez pomocníka by bylo asi úplné šílenství. Pro tento rok jsou tedy mé pokusy o zdolání osobních rekordů v ultra u konce, už nebudu mít příležitost, nepodařilo se mně překonat ani jeden - bohužel.

Výsledky ženy: