100 km v Plzni

Ne příliš povedená zimní a brzce jarní běžecká příprava směřovala k mistrovství ČR v běhu na 100 km, které se mělo uskutečnit 26.3.2011 v Pzni ve Štruncových sadech. Při Brtnických ledopádech, pochodu na 100 km, jsem si bohužel vyvrkla kotník. Vrátil se zpátky, noha byla dlouho oteklá (asi i  následek 100 km pochodu, protože byly oteklé obě), ale naštěstí funkční. Běhala jsem trochu opatrně, méně kilometrů a pro jistotu stahovala elasťákem. Vynechala jsem svůj oblíbený Svatojánský běh na Kladně (7,5 km) a začala zařazovat jeden prudší kopeček a jeden delší méně prudký kopeček víckrát za sebou v rámci svého pravidelného okruhu. Někde na ty Alpy natrénovat musím. 26.2. jsem celkem neplánovaně běžela maraton v Moravských Budějovicích, chtěla jsem otestovat kotník. Jeli jsme ve čtyřech autem - Štefan K., Lenka B., a já a  Jitka W. - řidič. V Moravských Budějovicích nás čekal něco přes 5 km dlouhý okruh, který se běžel 8 x, na to, že to byl 1. ročník, sešlo se hodně závodníků. Běžel se také půlmaraton a čtvrtmaraton. Měla jsem radost, že opět vidím brňáky - Dana, Mildu a ostatní. Zázemí závodu bylo v budově firmy Ferrum pár metrů od startu, v šatně krásné teploučko a ani se nám nechtělo do chladného rána nebo spíš dopoledne. Vysvitlo sluníčko a vypadalo to nadějně. Trasa byla taková optimistická, jinak se to nazvat nedá, sice hodně zvlněná a s přibývajícími okruhy víc a víc náročná, ale z Moravských Budějovic bylo vidět na Lukov a zase obráceně. Takže oči se měly čeho držet a na co upínat a nohám to běželo líp. Začala jsem s Mildou a věřila, že se ho udržím tentokrát až do konce a ne jako v Českých Budějovicích v garáži, kde mně v jednom kole poodskočil a já už ho nemohla dotáhnout. Začali jsme opatrně a já měla pocit, že by to šlo o dost rychleji, ale krotila jsem se, někde po 30. km začal Milda zpomalovat a říkal, ať běžím dál sama. Běžela jsem, co to šlo, mezi Moravskými Budějovicemi a Lukovem to trochu foukalo z polí, alej stromů podél cesty bez listí toho větru moc nezadržela. Ženských moc nebylo a já dlouho vedla, na maraton pod 4 hodiny to  nevypadalo, protože trať byla přece jen kopcovatá, ale snažila jsem se do toho dát všechno, co jsem mohla. Bohužel mně začaly chytat křeče do břicha, v 1. kole jsem se neprozřetelně napila ionťáku a ten byl na mne moc silný, zpomalila jsem a snažila se to nějak ustát. V tuhle chvíli mně předběhla Lenka B. s Honzou D. Lenka měla pěkně našlápnuto, nakonec doběhla jako první žena a v osobním rekordu. Já řešila technické problémy se svým břichem a střevy asi 2 kola, nakonec to muselo ven, Lenku jsem už nedohonila. Jak říkám „prosrala jsem si první figuru“, ach jo. Nakonec byla i „bedna“, dobré víno ze Znojma a baterka (výrobek firmy Ferrum), byla jsem spokojená, protože takovéhle věci se vždycky hodí. O dalších víkendech, to už byl březen, mě čekaly závody na 10 km, když by to šlo dobře, tak jsem měla v plánu všechny tři desítky - Kbely, Pečky a Český Brod. Byla jsem trošku nastydlá, rýma a škrábání v krku a snažila se léčit za pochodu jako ostatně vždy (stejně musím chodit do práce a starat se o kluky, nikdo to za mne neudělá). Řekla jsem si, že Kbely budou na rozjezd, takže do 52 minut, což jsem splnila (51:13), odpoledne jsem si ještě přidala 20 km. V neděli jsem chtěla ještě víc, ale bylo to jen 10 km, snažila jsem se tu nemoc ustát. Celkem se to povedlo, tak jsem jela další víkend do Peček, když už jsem přihlášená předem, tak se snažím přijet, když je to jen trochu možné. Pečky jsem běžela jen jednou v r.2009 a pod 50, tak jsem si říkala, že zkusím jinou taktiku, že tentokrát nevyrazím těsně před vodiči na 50 minut jako ve Kbelích, ale že naopak vyrazím za nimi a budu je honit. No celkem mně to ze začátku vycházelo, kus cesty jsem dokonce běžela hned vedle Jarky P. vodičky na 50 minut. Nějak jsem pozapomněla, že Pečky nejsou rovina a že tam trochu fouká, prostě mně nějak docházely síly a Jarka mně utekla, snažila jsem se běžet, co nejrychleji jsem mohla, vždycky jsem zabrala, zrychlila, ale rychlost jsem neudržela, nějak mně chyběla energie. Před sebou jsem viděla Hanku B. a Jarmilku H. a ne a ne je dotáhnout, pak byl úsek už v Pečkách po kostkách. Tam mně to vůbec nešlo, já kostky nerada, takže mně ještě pár lidi v závěru předběhlo. Nicméně bylo dobojováno a dopadlo to o pár vteřin rychleji než ve Kbelích, ale opět ne pod 50 (51:06). Byl to moc povedený závod, spousta známých, kapela, dokonce žívý Ivan Hlas a dobrý párek a perník. A Pavlína P. zaběhla osobák 46 minut, je už o víc jak minutu rychlejší než já, ale měla jsem z toho opravdu velkou radost, že jí to zase běhá. Když jsem dojela odpoledne domů, tak jsem si ještě přidala 30 km a v neděli rozloženě 40 celkem, takže za víkend 80 km a v tom 10 km opravdu svižně. V pondělí jsem přidala dalších 14 večer po práci a v úterý s přemáháním ještě 10. A bylo mně zle, ta dřímající nemoc propukla s plnou silou, rýma, bolení v krku a vůbec bolelo mne úplně všechno. Vždycky jsem to v práci nějak přečkala, doma jsem zalehla do postele a zůstala v ní, jak nejdéle to bylo možné. Musím se přece vyléčit, vždyť mě čeká mistrovství ČR v běhu na 100 km v Plzni. Tušila jsem tedy že na osobák to asi nebude, jelikož nemám v nohách tolik kilometrů jako loni a taky, že si ty naběhané kilometry ještě nestačily „sednout“, jak tomu říkám. Ale chtěla jsem podat výkon co nejlepší. Kluky jsem poslala k tatínkovi a v sobotu a neděli ležela v posteli, co nejvíc to šlo. Stihla jsem ještě umýt okna, vyprat záclony a prádlo, částečně uklidit (jako každý víkend) a ještě zasadit a přesadit pár kytek. Taky jsem byla běhat, v sobotu jsem uběhla 10 km a myslela jsem, že mně upadnou nohy, hrozně moc bolely hlavně kosti. Vždycky to tak mám, nesmím dělat dlouhé přestávky mezi jednotlivými běhy, když neběhám 3 dny, tak už je to moc dlouho. V neděli jsem věřila, že to bude lepší, ráno jsem si dala 10 km a odpoledne taky 10, ale večer mně chytnul kašel a neměla jsem vůbec žádnou sílu. Co já tam v té Plzni budu jenom předvádět? Mám totiž z toho okruhu trochu fobii. V červenci 2009 jsem tam běžela maraton, byla jsem strašně utahaná z předchozích ultrazávodů, tak mě ten plzeňský maraton dal hrozně moc práce, všichni čekali až nějak dokončím, připadala jsem si, že zdržuju, a ty ne zrovna pěkné vzpomínky ve mně zůstaly. Tak jsem si řekla, holka nedá se nic dělat, vždyť těch 100 km v limitu 12ti hodin prostě neuběhneš a k čemu ti to bude, že se tam zase budeš sebepřekonávat. Odhlásila jsem se. Spadla ze mne nějaká tíha a já se cítila hned líp. V pondělí jsem byla na testech v rámci výzkumu cukrovky (jako zdravý vzorek), brali mně celkem dost krve, tak jsem nevěděla, jak na to bude moje tělo reagovat. Občas se mně motala hlava a já si musela sednout, ale cítila jsem se vnitřně nějak líp jako by mně udělalo dobře, že trošku té mojí krve ubylo. V úterý jsem zkusila 10 km a ono to bylo pod hodinu, začal hlodat červíček pochybností. Jak já bych ráda do té Plzně jela, když ne závodit, tak být prostě u toho, vidět běhat Dana O., Míšu D., byla jsem zvědavá na ostravské holky, co měly přijet s Ottem S., jak jim ta stovka půjde. Věděla jsem, že když tam nepojedu, že stejně celý den budu v myšlenkách v Plzni a že budu smutná. Tolik jsem potřebovala běžet nějaké pořádné ultra, bůhví jestli mně to ještě půjde, jestli toho budu vůbec schopná. Transe Gaule byl etapový závod, nejvíc 75 km za den a já si celý podzim i zimu připadala jako bez energie, skoro pořád mne něco bolelo a nějak jsem nenacházela vnitřní sílu a další motivaci se s tím vším poprat. A 100 km v Plzni byl dobrý důvod a velký cíl, a já o něj nechtěla přijít. Ve čtvrtek jsem zase zkusila 10 km a ono to šlo, dokonce za 56 minut, takhle rychle normálně vůbec neběhám. Bylo rozhodnuto, ve čtvrtek večer jsem si zabalila, všechno si připravila a začala přemýšlet, jak se dostanu do Plzně. Nechtělo se mi tam spát, tak jsem byla rozhodnutá, že přijedu brzo ráno vlakem, i když to znamenalo vstávat něco po druhé hodině v noci a jet autobusem a tramvají, protože metro v noci nejezdí. Nakonec se na mně usmálo štěstí a Honza D. domluvil odvoz autem. Jeli jsme hned prvním metrem a z Palmovky pokračovali autem až do Plzně. Registrace byla v plném proudu, samé známé tváře, dorazila i Pavlína P., hned jsem měla lepší náladu. Vzala jsem si dlouhé elasťáky, tričko s dl. rukávem a na to tričko s kr.rukávem, kšiltovku a rukavice. Měla jsem připravené další věci na přioblečení nebo na převlečení, kdyby náhodou pršelo a moc jsem zmokla, taky nějaké své občerstvení a svojí kolu. Něco jsem si dala na stoleček k oficiální občerstvovačce a něco nechala v igelitce pod otevřeným stanem blízko trasy. Start se opozdil o 15 minut, takže bylo odstartováno v 7:15, začaly jsme s Pavlínou kroužit společně. Ze začátku je to stejně jedno, energie je, nemá smysl se příliš brzdit v rozletu, takže jsme běhaly podle Pavlínina „budíku“ cca 5:30 na km, což bylo dobré tempo.  Trasa byla dlouhá 2,5 km s otočkou kolem kuželu, vedla částečně parkem a blízko řeky, od řeky dost foukalo a studeně. Komentování se ujal Ivo Domanský, nestor českého běhu a chodící encyklopedie, takže o různé informace nebyla nouze. Všichni hodně povzbuzovali Otto S. z Ostravy, Vilma P., Honza Ch., Jana od Míši, taky ostatní ultramaratonci, když probíhali kolem – Dan, Míša, Mirek O., Renata…Běželo se mně hodně dobře, maličko jsme s Pavlínou zpomalily (asi maratonská zeď kolem 35.km), ale pořád to bylo nadějné, jen to udržet. V 6. desítce se to zlomilo, začalo se trošku oteplovat, já si sundala tričko a běhala jen v jednom s dl. rukávem. Pak se zase udělala zima, ale já radši běhala tak, jak jsem byla, měla jsem asi 2 x problémy s tlakem, tak jsem byla ráda, že to se mnou nešvihlo, že jsem to ustála. Snažila jsem se do sebe soukat nějaké jídlo, aby byla energie a v duchu jsem se snažila přivolat si loňské Brive (kde se konalo MS v běhu na 24H), tam mně to šlo do 100. km parádně, kéž by se to mohlo zopakovat v Plzni. Bohužel zázrak se nekonal, ani jsem nebyla zklamaná. Věděla jsem, že to není možné, že prostě dnes není ten správný den. Přeřadila jsem na nižší rychlost, něco ve stylu běhu na 24 hodin, i když pár světlých chvilek tam bylo, kdy jsem to zkoušela zlomit a zase se rozběhnout rychleji, bohužel jsem to vydržela jen chvíli. Hodně mně pomáhali ostatní běžci, ať běhali rychle nebo pomalu, byla z nich cítit zarputilost, prostě se chtěli s těmi kilometry poprat. Byla jsem hodně zvědavá na Dana a na Míšu, jestli se jim podaří zaběhnout dobrý čas a jestli padne nějaký ten rekord. Taky že rekordy padaly a bylo jich dost, Dan si zaběhl osobák (6:54:50), posunul se hodně dopředu v českých historických tabulkách a Míša zaběhla taky osobák (7:56:55), tenhle její výkon se stal novým českým rekordem v běhu žen na 100 km. Hodně dalších ultramaratonců si zaběhlo osobní rekordy, byly skoro ideální podmínky, na trati, kde bylo sice pár zatáček a jedno malé stoupání, se daly běžet dlouhé úseky, nebylo teplo ani moc zima, nepršelo, atmosféra byla taky celkem dobrá, i když diváci byli většinou doprovodem ultraběžců. Občerstvení nemůžu zase tak posoudit, protože jsem čerpala hlavně z vlastních zásob, možná mohla být v nabídce kola, ale já měla vlastní, tak mně to nevadilo. Jídlu jsem tentokrát asi moc nedala, měla jsem pořád žízeň, tak jsem pila skoro každé kolo. Věděla jsem, že limit 12ti hodin splním, Pavlína mne předběhla o jedno kolo, tak skončila o trošku dřív než já (11:07:07), měla jsem radost z Renatky, že uběhla svou 1.stovku a moc pěkně (10:41:48), i když už má zkušenosti z pár 24 hodinovek. Mile mne překvapily všechny holky, byla na ně radost pohledět, jak jim to běhalo, ani mne nemrzelo, že jsem vlastně skončila jako žena na posledním místě za 11:28:58, dát 100 km do 12ti hodin je pro mne taková norma a tu jsem splnila. Ještě neuplynulo celých 12 hodin od startu, ale organizátoři už začali balit, vyhlášení už taky bylo, protože všichni pospíchali domů. Na ty poslední po závodu nezbylo nějak občerstvení (měli běhat rychlejš). Já měla hlad, že bych snad kousala hřebíky, Renatka vyškrábala poslední 2 porce guláše, jednu pro mne a jednu pro sebe a já se šla rychle převléknout do suchého na WC v sokolovně. Pavlína a Pavel P. mně svezli autem do Hořovic a odtamtud jsem pokračovala vlakem, už jsem se těšila do vany a do postele. Výlet to byl pěkný a stálo to za to, hlavně vidět všechny běhat, to mě vždycky nabije energií.