100 km, ultramaraton degli Etrusci, 8.11.2008

Koncem léta v r. 2008 jsem se rozhodovala, jestli mám běžet Mistrovství světa a Evropy na 100 km v Itálii. Z Čech se tam chystala celkem početná výprava závodníků a závodnic. Váhala jsem, věděla jsem, že už jsem utahaná a že na 100 km musím být sakra rychlá. Nakonec jsem si řekla, proč ne, alespoň okouknu, jak to chodí na takových velkých závodech a budu prvně reprezentovat Českou republiku. Třeba to nebude zase tak špatné, protože v říjnu se mně povedly dva na mé poměry rychle zaběhnuté maratony, a týden po sobě. První byl maraton v Benešově u Semil, kde jsem zaběhla svůj dosud platný osobní rekord (3:47:50), díky Petrovi Solničkovi (držela jsem se ho jako klíště) a týden na to maraton ve Stromovce (3:48:53), kde jsem skončila 3. v kategorii žen nad 35 let a dostala obálku s 1000,- Kč (moje 1. vyběhané peníze, měla jsem takovou radost jako by to byl milion).

Vrátím se zpátky k MS a Evropy na 100 km v Itálii. Závod se měl běžet ve starých etruských městech asi 80 km od Říma, start byl v Tuscanii a cíl v Tarquinii. Prvních 37 km se běželo až na pár kopečků po rovině z Tuscanie až těsně k Tarquinii, potom se nabíhalo na okruh o délce 14 km. Myslela jsem na čas kolem 11 hodin.

Do 37 km to šlo, běžela jsem s Korejkou Know Chunhee (potkaly jsme se při výběhu z Tuscanie a měly podobné tempo), byla moc sympatická, dokonce mně dala ochutnat korejské jídlo, co měla připravené na občertvovačce. 10. km jsme měly za 59 minut,  30.km  za 2 hodiny 50 minut, trochu jsem se snažila zrychlit, aby byla nějaká rezerva,.Hned, jak jsem vběhla na 14-ti km okruh, měl se běžet 4 x (byl tam nepříjemný náběh na most), věděla jsem, že to nebude legrace, 2 kola protivítr od moře (skoro mne zastavoval), nechtěla jsem běžet s nějakýma chlapama (to bylo proti pravidlům a hrozila diskvalifikace), ale asi jsem to měla udělat, protože to některý ženský dělaly.

Moc mně začaly bolet kolena a záda, sprej proti bolesti (prontoflex) nějak nechtěl stříkat, aby to bolelo míň. Přemýšlela jsem, jestli to vůbec zvládnu. Pak sprej začal stříkat, tak já si vždycky nastříkala sprej na ruku, potřela kolena a záda (kříž), ono to na chvíli zabralo. Běžela jsem, co to šlo, pak to zase chvíli nešlo.

Mezi 48. - 62.km, tedy něco víc než 1 okruh si vůbec nic nepamatuju, motala jsem se po trase, to byla krize, pak mě předbíhal Petr Dostálek, já se nějak vzpamatovala, od té doby to zase šlo. Na 70.km jsem trochu zazmatkovala, byl tam ukazatel 97.km a já si myslela, že jsem zapomněla odbočit vpravo a že už běžím do cíle, ptala jsem se okolo, ale moc jsme si nerozuměli, tak jsem se začala vracet zpátky, naštěstí jsem potkala Dana Orálka (už běžel do cíle), nasměroval mně správně... Naběhala jsem sem a tam asi 2 km navíc. Vzpomněla jsem si na Ultrabalaton, jak jsem taky zabloudila, byla jsem z toho zkrátka nervózní a nemyslelo mně to. Bloudění to ale nebylo, racionální rozhodnutí...běžím, vidím najednou ceduli 97.km, všichni kolem vypadali jako že už beží do cíle, tak si říkám, do pytle, nebyla tam nějaká odbočka, kterou jsem v té skoro tmě přehlídla? To by mně scházelo doběhnout do cíle a tam být diskvalifikovaná.

Od 17:00 byla tma, trať (silnice bez provozu i s provozem) byla osvětlená velkými svíčkami (byl to tedy úžasný zážitek, tma a před námi se vinul až do Tarquinie místo cesty světelný had). Čelovku, co jsme dostali, jsem měla navlečenou na ruce, to už jsem se přidávala ke každému, kdo běžel podobně jako já, pravidla sem nebo tam...na trati nás už moc nebylo. Začala být pěkná zima, mně to začalo zase jít, škoda, že to nebyl závod na 24 hodin. Limit pro ženský měl být původně 11 a 1/2 hodiny, na posledních 10 km mně zbývala 1 hodina, 6 minut na km...

Vydržela jsem to 6 km a pěkně si u toho nadávala, pak už to nešlo, stejně jsem ten limit nemohla stihnout. Říkám si, že už je to jedno, tak jsem trochu zpomalila, už se vbíhalo do města, bylo tam poslední stoupání, stála tam Hanka Kašová a volala na mne, že je limit 11 hodin 40 minut...tak jsem zase přidala i do toho kopce, ale stejně bych to nestíhala. Snad ten limit byl nakonec 12 hodin, protože jsem ve výsledcích. Potkala jsem mojí Korejku, byla zrovna v kopci, asi s trenérem, a mávala na mne, doběhla chvíli přede mnou...Škoda, že neumím líp anglicky, člověk by se seznámil a popovídal si se spoustou zajímavých lidí.

Moje první reprezentace nedopadla tedy moc slavně, 100 km za 11:45:09, tehdy jsem byla ze svého výkonu moc zklamaná (to jsem netušila, že v roce 2009 bude ještě hůř), teď to zpětně hodnotím trochu pozitivněji. Byla jsem prvně v Itálii, viděla stará etruská města (architektura), moře (bohužel jsem se neodhodlala do něho vlézt, neměla jsem plavky a jen tak se mně nechtělo) a přibylo zase něco zkušeností, co se týče ultra.