Zlatej šutřík

Půl roku uplynulo jako voda a už je tu podzimní šutr. Pro ty, kdo nevědí. Pořádá ho Michael Dobiáš a spol. s podnázvem Šárecko - Hanspaulský ultra trail. Okruh měří 18 km a převýšení je 450 m. Start a cíl je u ul. Soborské na Praze 6, běhá se cik-cak Šárkou až někam k Nebušicím a zase zpátky. Každý si může naložit kolik kol snese, tentokrát od jednoho až po tři. Občerstvovačky byly 2, ta hlavní s mňamkami od mamky, bagely, vodou, nealkoholickým ionťákem od Bernarda a dalšími dobrotami v Soborské (tam se odpočítávala jednotlivá kola) a další jen „pitná“ na 9. km, těsně před křížením s Horoměřickou ul. Ve středu v týdnu před šutrem jsem si byla konečně prohlédnout Trailpoint v Jirečkově ul., Michal tam prodává trailové a minimalistické boty, taky oblečení a má tam lehké batohy…zkrátka základní věci, co potřebuje běžec do terénu, třeba na nějaký ultratrail. Obchůdek už funguje od jara, ale já si tam našla cestu až teď. Okukovala jsem tedy jeden ultralehký batůžek zn. Inov a taky trošku pošilhávala po botách, nejen po inovech, ale i po minimuskách od New Balance. Zatím tedy zůstalo jen u koukání, budu muset napsat ježíškovi a být hoodně hodná. Trošku jsem tam nasákla předzávodní atmosférou šutru a začala se celkem těšit. Nicméně ještě v pátek večer jsem nebyla pevně rozhodnutá, jestli do Šárky opravdu dorazím, pobolívalo mně pár dní lýtko na levé noze a to celkem dost. Jak jsem tak přemýšlela jaké boty na šutr zvolit, zkoušela jsem znovu běhat ve svých starých NB určených mimo cesty, jsou docela fajn, ale mají uprostřed podrážky takovou zesílenou část (nebo jak to nazvat), asi aby byla noha víc chráněná. Tohle místečko prostě nedělalo mojim nohám dobře a asi bylo příčinou hodně bolavého lýtka. 2 noci jsem mazala mastí, na to dávala igelit a omotala dvěma šátky, aby se to zahřálo. Trošku to povolilo, tak jsem si tedy řekla, že to zkusím, že kdyžtak poběžím třeba jenom jedno kolo. V sobotu ráno jsem vyrazila něco před 8 na metro, na Hradčanské jsem byla cobydup. Na 131 (autobus) už trefím (přesunuli zastávku). Stála jsem na jezdících schodech za nějakým pánem s batohem na zádech, jevil se mně nějaký povědomý a on to byl Tomáš (Tomák1967). Naposledy jsme se viděli na Krakonošově 100, kde mně půjčil svojí čelovku, když ta moje stávkovala. To je náhoda, že jsme se potkali. Trošku jsme poutíkali směrem k autobusu. Vlítli jsme do něho na poslední chvíli, řidič už chtěl odjíždět, uvnitř byla celá banda šutruchtivých běžců. To samé v Soborské na startu, Michal psal na facebook, že se přihlásilo víc jak 100 lidí, všichni asi nedorazí, ale i tak, to je tedy účast! Vybrala jsem si kamínek s č. 23 (123 jsem měla zrovna před týdnem ve Stromovce a dopadlo to celkem dobře), to bylo totiž místo papírových čísel, kamínky, na kterých byla napsaná čísla. Viděla jsem se a pozdravila se spoustou známých a víceznámých lidiček. Pomalu se odstrojila, už jsem byla přichystaná v závodním z domova, věci dala do batohu a batoh do stanu (improvizované šatny). Startovalo se ve vlnách, 1. vlna v 9:30 (ti co chtěli běžet 1 kolo), 2. vlna 9:35 (2 kola) a 3. vlna v  9:40 (3 kola). Vyrazila jsem dost opatrně, chvíli s Pavlínou a Tomášem, dole na silnici mně pak utekli. Byla jsem zkrátka poslední, no a co. Michal stanovil limit 7 hodin, prý v 16:30 začne vyhlašovat výsledky (to bylo za 6 H 50 minut) a pak bude následovat tombola... Kamínek se startovním číslem se měl po doběhu hodit do krabice a odtamtud se bude losovat. Mám tedy co dělat, abych to vůbec stihla, minulý šutr mně trval 7 a ½ hodiny. Sobotní počasí nic moc, sluníčko asi zaspalo, všude lezavá mokrá zima a trošku mlha. Pěkně se mně tedy mlžily brýle, nespočítaně jsem si je musela sundavat, protírat rukavicemi (ty jsem měla na rukou celou dobu) a zase nasazovat, abych vůbec viděla, hlavně na ty seběhy. Trasu jsem si celkem dobře pamatovala od jara, navíc byla značená zelenými šipkami na asfaltu, zelenými puntíky na stromech, bílými šipkami taky na stromech nebo tak různě a ještě občas bílými fáborkami. Okruh mám rozdělený na pár částí, nevím tedy kde vůbec jsem, možná to jen tuším (že v Praze a v Šárce). Je to trail, převaha terénu, 450 m převýšení se taky někde musí naběhat. Moje rozdělení je následující -  jsou tam 2 ošklivé seběhy (to se bojím a musím pomalu) a 3 namáhavé výběhy, no spíš výstupy, protože to normální smrtelníci můžou běžet jen po kouskách. V 1. kole jsem pár lidí doběhla, byli to ti z pomalejších, co si chtěli zkusit jen jedno kolo nebo možná dvě. Na 9. km byla občerstvovačka s vodou (měla jsem s sebou malou lahvičku) a s ionťákem od Bernarda. 1. kolo jsem ionťák vynechala, ale zrovna tady jsem se seběhla s Petrem Ozogánem a ten si ten ionťák moc pochvaloval, dokonce si cestou prozpěvoval a nejvíc hulákal (asi radostí) v tom nejhorším kamenitém sešupu chvíli za občerstvovačkou. Asi na tom něco bude, takže už jsem ionťák od Bernarda (nejvíc mně chutnala nealko švestka) nevynechala ani jednou. 1. kolo jsem měla za 1 H 10 minut, tentokrát jsem nezabloudila jako minule na 1. šutru, na občerstvovačce v Soborské jsem popadla 1 bagel (moc dobré pečivo) do ruky, načepovala si vodu do flaštičky, užila trochu ionťáku, z vlastních zásob vzala jednu cereální tyčinku na později a zase jsem frčela dolů ze stráně. Mlha opadla, sluníčko se sice neukázalo, ale žlutou barvu plně nahrazovalo popadané zářící listí. Byly to úžasné scenérie, tak malovat jako malíř podzim umí málokdo. Bylo mně dobře, kolem mne nikdo, už jsem běžela úplně sama, předemnou cesta a cíl (doběhnout do limitu!!) a ty nádherné pohledy a výhledy (třeba zrovna na kostel sv.Matěje). I výhled od zříceniny na Babě (já tedy poctivě obíhala v každém kole) byl, co kolo, jasnější. Přesně tohle jsem potřebovala, ještě že ten šutr je, samotnou by mě ani nenapadlo jít si zaběhat zrovna do Šárky. Na 9. km opět občerstvovačka (zase švestka od Bernarda), před Soborskou úmorné schody, na občerstvovačce opět bagely (tentokrát dva), něco mňamek od mamky (pekla Michalovo maminka), moje 2 cereální tyčinky (na později), zase švestkaionťák a voda do flašky. Tentokrát jsem se cestou z kopce stihla i pořádně najíst, budu to potřebovat, 2. kolo mně trvalo 2 H 15 minut (možná 16). Takže na poslední kolo zbývá ten zbytek do  6 H a 50 minut. V 2. kole mě předběhl jen jeden závodník, byl to pozdější vítěz celého šutru, Honza? Havlíček, měla jsem štěstí, že jsem ho zrovna viděla, při vrchařské práci, dá-li se to tak nazvat. Zrovna mě míjel před tím 1. hodně strmým stoupáním (terénem), pěkně to celé vyběhl, bez chůze. Takhle se to dělá. Já se celkem snažila, do kopců mně to jde už o dost líp než na jaře, ale ty prudké nevyběhnu, možná by to i šlo, ale bylo by to moc pomalé a spotřebovala bych hodně energie. Takže ještě 3. kolo, snažila jsem se co to šlo, ale na 9. km jsem byla až za 1 H a asi 10 minut, nic moc mezičas, druhá půlka je o dost náročnější než ta 1., jsou v ní všechna ta 3 stoupání a 1 ošklivý seběh (rokle). Na Babě byl opět hezčí a průhlednější výhled na Prahu než v minulých kolech, sluníčko se ukázalo a začalo trošku hřát. Už jsem toho měla skoro dost, všechny zásoby jsem snědla, občas jsem ucucávala vodu, často jsem se dívala na hodinky a přemýšlela, jestli to stihnu. V 2. velkém stoupání po asfaltu jsem před sebou uviděla oranžovou bundu, nějakou slečnu nebo ml. paní, že by soupeřka? Stoupala dost pomalu, přidržovala se zábradlí. Když jsem vystoupala já, tak jsem zase z oranžové bundy neviděla nic. A už tu budou schody nahoru, předemnou ta oranžová bunda, mám motivaci, ručička na hodinkách se nebezpečně přiblížila k šestce. Musím přece stihnout tombolu, musím hodit svůj šutřík do krabice, třeba něco vyhraju. Oranžová bunda sebrala poslední zbytky sil, už jich tedy moc neměla, já se taky posnažila a pomalu jsem se začala přibližovat. Rozdíl byl tak 15-20 m, najednou oranžová bunda zahnula ostře vpravo, že by to byla obyčejná běžkyně a ne závodnice, když se nedržela trasy? Pokračovala jsem podle fáborků až na roh, tady trasa teprve zatáčela a teď už rovnou za nosem až do cíle, přece nebudu na poslední chvíli švindlovat. Uf, mám to z krku a přesně v půl, hurá. Michal zrovna začal vyhlašovat výsledky. Nic jsem tedy nevyhrála, ani v tombole, ale byla jsem spokojená, byl to krásně prožitý den, plný běhání… a s motivací, stihla jsem to za 6 H 50 minut, takže do těch 7 hodin. Bylo by celkem zajímavé, někdy zkusit třeba 6 kol, tedy 108 km, 2700 m převýšení, to by byl hodně slušný ultratrail.

Trasa: web.me.com/michaeldobias/SUTR54/Mapa.html