V obětí ledové královny

3.-5.12.2010, Pražská 120

Ještě ve středu večer jsem si říkala, že na to kašlu, že mně ani nenapadne jít týden po 108-mi kilometrech přes České Středohoří a Krušné hory, další šílenou víc než stovku. Ve čtvrtek ráno jsem se probudila s myšlenkou, jo dám to, jdu do toho. Opatrně jsem sondovala, kdo půjde, jestli opět Radek. V pátek večer jsme vyráželi z Hlavního nádraží ve větší skupině, takže nás cesta moc nestála. Vlak měl trochu zpoždění, ale byli jsme rádi, že nás v tomto čase-nečase vůbec dovezl do Mýta, odkud se startovalo. V Hořovicích přistoupila Pavlína, která do poslední chvíle nevěděla, jestli má jít nebo ne. Měla jsem radost, protože jsem to opravdu nečekala. V Mýtě byla plná hospoda, samí turisti, smrádek z cigaret a hlavně teplo, to už si moc neužijeme, tak jsme seděli a seděli a čekali na start. Potkali jsme Ivoše Šikulu (organizítora Moravského ultramaratonu), který až z daleké Moravy přijel pomáhat s organizací pochodu. Vyrazili jsme ve čtyřech něco po půl dvanácté v pátek v noci – Radek, Tomáš, Pavlína a já. V ruce jsme drželi jen polovinu tištěného intineráře s trasou noční šedesátky. Trasa noční 60 v bodech:

Mýto, U Štochlů – Mýto, žst – Pod lesem u Mýta (K 1) – Medový Újezd – Holoubkov, žst – Holoubkov, odbočka k žst (K 2) – Trhoň (K 3) – západně od Hůrek - Žďár, u bývalé chaty (K 4, 15,5 km, 02:22 sobota) – Hůrecká cesta – Bábovka (K 5, 21 km, 3:25 sobota) – Strašice, U Libuše BUS – Strašice, rozcestí – Na Amerikách – Těně – Zaječov – Svatá Dobrotivá – Kvaň – Pod Hlavou  (K 6, 37,5 km, 6:35 sobota) – Chaloupky – Záskalská, přehrada (K 7, 39,5 km, 6:56 sobota) – Mrtník – U Krejcárky, rozc. – Podluhy – Felbabka – Ostrý (K 8, 48,5 km, 9:06 sobota) – Pod Ostrým – Na Bělidle – Lhotka, rozcestí – Plešivecký hřeben (K 9, 54 km, 10:37 sobota) – Nad jezírkem – Bezdičky, rozc. –  Běštín – Hostomice, náměstí, rest. Záložna (K 10, 60 km)

Šlo to celkem dobře, rychlí chrti z Ukrajiny a Polska atd. prošlápli trasu. Vyrazili jsme celkem svižně, jsem se i zapotila, proto jsem urychleně sundala šusťáky a dole nechala jen 2 vrstvy – jégrovky a plátěné kalhoty. S kalhotami byla potíž, jelikož mně upadl knoflík a zip se mně rozevíral, tak jsem je musela vázat špagátem v pase. Takže každá „nutná zastávka“ celkem problém, sundat dvoje rukavice, rozmotat uzel atd…s přibývajícími kilometry a zvětšujícím se mrazem, to bylo o dost obtížnější. Nějak jsem podcenila výbavu, návleky na boty jsem neměla, takže mně konec kalhot i spodků neustále zamrzal a rozmrzal. Místo své nepromokavé bundy, která ale není zateplená, jsem si na poslední chvíli vzala nějakou zimní bundu, co jsem koupila ve slevě. Sice jsem nejdřív nadávala, že je asi zbytečně teplá a že si v ní připadám jako medvěd, ale jak přituhovalo, tak jsem názor rychle změnila. Na nohou jsem měla svoje trekové boty (salomon) a tentokrát dvoje ponožky, mokro v botách jsem ucítila až po cca 20-ti kilometrech, takže oproti minulému týdnu v Ústí úplný komfort (kdy byly boty a ponožky mokré po 6-ti km).  Celá trasa vedla částečně prošlápnutým sněhem, tahle noční část se mně jevila ale obtížnější než denní, protože se nohy víc bořily a člověk ztrácel část energie. Byl mráz, to jsem cítila, určitě hluboko pod 10 °C. Největší mně připadal ve Strašicích, Tomáš říkal, že je to v takových vlnách, či kruzích, někde bylo teplo, někde zase zima, najednou teplota klesla o víc stupňů, to jsme se těšili na kopec, že se aspoň zahřejeme. V noční části žádná hospoda, do které by se dalo na chvíli zalézt a ohřát se, nebyla. Jen hodní pořadatelé udělali pár tajných kontrol, tj. čekalo na nás razítko do intineráře a malé občerstvení (čaj, tatranka, chleba se salámem a sýrem). Trasa vedla také místy, kde to Pavlína zná (bydlí v Hořovicích) a kde běhá, tak jsem aspoň viděla, jak je tam u nich krásně. V Hostomicích jsme byli cca kolem 11:30 v sobotu (nezapsala jsem si to-bohužel), vyfasovali jsme polévku, dali si něco teplého k tomu, chtěli jsme nějaké větší jídlo, ale obsluze to moc rychle nešlo a my se báli, že se zdržíme, tak jsme asi po hodinové pauze radši vyrazili dál. Trasa denní 60 v bodech:

Hostomice – Nouzov – Barvínek – Studený vrch, rozhledna (K 11, 65 km) – Trnovanská cesta, sedlo – Jelení Palouky – Stožec – Na Soudném, Vrážky – Rachota – Halouny, nad obcí – Halouny, restaurace (K 12, 79,5 km)  - Halouny, rozc. – Jezírko (K 13, 82,5 km) – Babka, odbočka – Babka, vrchol (K 14, 85 km) – Babka, odbočka – Pod Strážným – Řevnice, lesní divadlo – Řevnice, náměstí, rest.U Rysů (K 15, 88 km) – Řevnice, lesní divadlo – U trojáku – U Šraňku – Červená hlína – Černolická mohyla (K 16, 95 km) – Černolické skály – Pod Kamenem – Jíloviště, MHD – Jíloviště, motorest, restaurace (K 18, 102,5 km, 0:50 neděle) – Nad Strnady (K 19) – Praha, baně, MHD – Praha, Zbraslav, most Závodu Míru – Praha, Zbraslav, nádr.ČD – Praha, Závist, začátek cyklostezky – Praha, komořany (K 20, 114 km) – Praha, Nádraží Modřany – Praha, poliklinika Modřany – Modřanská rokle – Modřanská rokle, svah (K 21, 118 km) – Praha, Modřany, ZŠ Prof.Švejcara (CÍL 4:28 neděle).

Z Hostomic jsme vyrazili zvesela, bylo nám fajn, v botách bylo jen teplé mokro, nad hlavou se objevilo občas slunce a výhledy do kraje stály taky za to. Stoupali jsme na Studený vrch, rozhledna byla otevřená. Koupili jsme si čaj nebo kafe, dostali razítko. Já vylezla až nahoru, ale bohužel zbytečně, protože jsem nedokázala nadzvednout poklop nad hlavou a podívat se úplně nahoru a ven do krajiny. Byla to trochu neplánovaná zastávka, ale moc milá. Povídali jsme, Tomáš vyprávěl o dálkových pochodech a jiných akcích v zahraničí, třeba o pochodech v Irsku a v jiných pro nás celkem exotických končinách (třeba o pochodu v Holandsku, kde se šlo v jednom pruhu dálnice -  jiný kraj, jiný mrav). Všichni jsme se těšili do Halounů, měla tam být dobrá restaurace, jídlo, pití a hlavně teplo. Kontroly měly být a nebyly, protože je neměl kdo označit, jelikož Olaf (pořadatel) uvázl s traktorem a nebyl nikdo jiný, kdo by to mohl udělat. Trochu nás to mátlo, protože jsme nevěděli, jestli to třeba někdo nestrnul a neukradl fixu, tak Radek pro jistotu udělal vždy nějakou fotku, aby bylo jasno, že jsme tam opravdu byli a neodflákli jsme to. V Halounech jsme si dali smažák a hranolky (jediné jídlo na jídelním lístku, ale bylo to moc dobré) a já čaj s medem. Když jsme odcházeli, tak zrovna přicházela skupinka s Jirkou Hofmanem. Na Jirku jsme spoléhali, kdyby bylo nejhůř, že by byl takovým sběrným vozem, protože má GPS a hlavně hodně zkušeností, že bychom do cíle bývali došli s ním. Zatím to ale nebylo potřeba, Tomáš a Radek byli dobří vodiči, bylo tam pár úseků, kde jsme se trochu ztráceli (třeba část  vykáceného lesa, kde jsme chvíli chodili v kruhu, než jsme našli tu správnou značku). Ve dne není moje orientace špatná,  v noci je to horší a ti chlapi mají prostě analytičtější mozek než ženský, nebo jak to kulantně napsat. Bez nich bychom byly s Pavlínou asi ztracený. Došli jsme do Řevnic, dostali opět polévku, já si dala čaj a ohřáli jsme se, bylo to naposledy. Pokračovali jsme dál, šli jsme stále celkem svižně, občas jsem zdvihla hlavu a dívala se na tisíce zářících hvězd, byl velký mráz a úplně jasno. Taky nezapomenu na lesní velikány obalené na místo listím, sněhem. V botách už bylo ledové vlhko, plánovala jsem, že se v Jílovišti přezuju do druhých bot a že si vezmu suché ponožky, měl tam být snad otevřený motorest. Bohužel motorest  byl zavřený, vyměnit boty nebylo kde. Ještě by snad mohlo být něco otevřeného na Zbraslavi, říkali kluci. To byla moje naděje, nohy už šíleně mrzly, nejradši bych utíkala co nejrychleji vpřed, ale byli jsme skupina, tak jsme se museli držet pohromadě (a třeba bych mohla zabloudit). Do cíle zbýval relativně jenom kousek, ale byl to ten nejtěžší kousek, teplota byla hodně nízká, od řeky se přidalo vlhko a já měla pocit, že mně ty moje nohy už úplně upadávají, začaly mně mrznout ruce od ramen dolů a já začala vážně přemýšlet, že si zavolám taxíka a že to zabalím. Radek nám totiž vyprávěl, že se právě jednou nechal odvézt z Pražské stovky taxíkem, přímo z Cukráku. Pavlína vypadala hodně zarputile, měla taky dost problémy, bolely jí nohy (mně tedy vůbec), takže když to dokáže Pavlína, tak já taky musím. Statečně jsme všichni pokračovali dál, cyklostezka nám připadala úplně nekonečná. Ještě prolézt Modřanskou roklí, trošku jsme tápali, protože pěkné cedulky s šipkou kudy dál, někdo částečně strhnul a já mám sklerózu (už jsem tudy zakončovala Pražskou 100 dvakrát). Ale už je tu škola a cííl, hurá…Dali jsme to za 29 hodin, jsme borci. Už jsem zažila lecos, ale tohle byl hodně velký extrém, hlavně tedy tím šíleným mrazem (místy – 20 °C). Boty mně nešly sundat, byly jeden kus ledu, tkaničky nešly rozvázat a dokonce mně vnější ponožky přimrzly zevnitř k botě, ty druhé, co jsem měla přímo na nohou, naštěstí ne. Chvíli jsem rozmrzala a ohřívala se u topení. Asi za hodinu po dojití jsem vyrazila směr autobus, metro a domů do vany a do postýlky. Díky Radku, Tomáši, Pavlíno, že jste šli se mnou, a taky Olafe a spol. pěkně jste to pro nás zorganizovali, bylo to fakt výživný (taky asi polovina startovního pole vzdala). Podle info od účastníků, co měli GPS, bylo celkové převýšení cca 2600 m (propozice udávají 3100 m). Pro srovnání – vítězové to dokázali za 18 hodin 34 minut a to byli první, hledali a prošlapávali trasu.