Ustecký univerzitní ultra

05.10.2012 01:50

28.9.2012 Ustecký univerzitní ultramaraton, 100 km, +3200 m přev. - za 16 H 25 minut

U příležitosti 20ti let od založení Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ustí nad Labem uspořádala Katedra tělesné výchovy a sportu ultramaraton. Za tímhle nápadem, organizací, včetně výběru trati, stojí na 100 a více % Kostěj, mmj. vítěz Týništských šlápot 2011 a jednoho nebo více „šutrů“.

Přišlo mně to jako dobrý nápad, ale nevěděla jsem jistě, jestli se určitě zúčastním. Jestli už budu mít dost síly po poslední 24hodinovce a ještě mne za 14 dní na to čekal (a stále čeká) ultratrail v Dolomitech.  Trasa měla být co nejvíce terénem, s minimem asfaltu. Start v areálu univerzity, mělo se doběhnout 25 km do Tisé, tam byla otočka a tou samou cestou zpátky, opět do areálu. Dalo se vybrat ze dvou tratí, bud 50 km (jedna otočka), tam byl limit 8 hodin, nebo 100 km (dvě otočky) s limitem 20 hodin. Krajinu kolem Ustí mám ráda, trochu to tam znám z Loučení (pochod/ultratrail koncem listopadu). V Tisé jsem byla jako dítě na pionýrském táboře, celkem dobře si to pamatuju, Tisské stěny (oblast Labských pískovců), hotel "Pošta" (tam jsme spali na půdě), který stál přesně naproti hřbitovu a později vyhořel.

Týden před startem bylo jasné, že jedu. V hlavě jsem měla připravenou variantu 50ti km, to by bylo tak akorát na rozdejchání  před Dolomity a na zaběhnutí nových inovejtů. Svezla jsem se autem s Michalem, vyfasovala startovní číslo, lístek na pozávodní občerstvení, pak jsem asi na 4 a ½ hodiny usnula na pokoji v místní koleji. Ve 3 hodiny v noci mně zazvonil budík, vše jsem měla nachystané, uvařené kafe z domova, něco málo jsem snědla, oblékla se do závodního, po krátkém výkladu trati a slavnostním proslovu bylo ve 4:00 odstartováno. Moc nás tedy nebylo, spíš takový komorní počet, 27 závodníků a závodnic. Vyrazila jsem celkem svižně, ale za chvíli začalo stoupání a tma, takže jsem zase zpomalila. Ze začátku jsme se my poslední drželi v malé skupince a společně hledali cestu. Cesta byla značená zelenými puntíky nebo šipkami a červenobílými fábory, bohužel barva ani fábory nebyly fluorescenční, takže se to občas špatně rozeznávalo. Nicméně jsme úspěšně pokračovali dál. Už dávno začal terén, já se ani nevím z jakého důvodu trochu opozdila a rázem jsem byla poslední. Nicméně jsem občas viděla probleskovat svit čelovek, takže jsem si nedělala starosti, však já vás doženu, myslela jsem si. Ale už jsem je bohužel nedohnala. Z lesa se seběhlo na asfalt, byla tam křižovatka dvou cest a já nevěděla, kterou se dát, měla jsem s sebou vytisknutou mapu z cykloserveru (pro jistotu) a ta se mně ještě hodněkrát hodila. Nakonec to nebyla ani jedna cesta, ani druhá, ale úplně jiná, podél plotu nahoru do kopce, směrem ke zřícenině hradu Blansko. Váháním jsem nasbírala další minuty navíc a po čelovkách předemnou nebylo ani památky. Vyběhla jsem na louku, uviděla jeden fáborek (připevněný na klacku zapíchnutém do trávy), aha, musím k silnici, co je nahoře. Bylo to stále do kopce, vylezla jsem na silnici, ale nevěděla jsem, na kterou stranu se dát...narazila jsem totiž na zkřížené čáry, to znamenalo, že tudy to není...Kudy tedy? Na druhou stranu? Běžela jsem pár desítek metrů po silnici, uvědomila jsem si, že to musí být přece špatně. Pak mně to došlo, že jsem trouba, já vylezla z louky moc vpravo a narazila na značku (tudy neběžet) zleva, místo zprava...takže musím na opačnou stranu. Tak to bylo samozřejmě správně, minuty naskakovaly, za chvíli jsem dorazila k 1. občerstvovačce (jen s vodou). Další občerstvovačka měla být v obci čermná za nějakých 7-8 km. Do Lipové, to byla další vesnice po trase, jsem se dostala ještě v pohodě, pak mne čekaly pastviny a ohradníky. Po pastvinách jsme se dost nabloudili loni při Loučení, tak jsem z toho měla strach. Oprávněný, ztratila jsem se hned, jak jsem vlezla na 1. pastvinu, viděla jsem 1. fáborek a pak už žádný, ach jo. Stoupala jsem tedy do kopce a držela se okraje porostu, narazila jsem na osamocený  velký strom uprostřed pastviny, tady by mohla být nějaká značka, bohužel nebyla. vytáhla jsem svojí mapu na "A" čtyřkách a snažila se odhadnout další cestu. Dívala jsem se po trávě, jestli tam nebude nějaký náznak cesty, nějaké vyjeté koleje, nic...Dokonce jsem zapnula mobil a zoufale volala Kostějovi, aby mně poradil alespon směr, nebral mně to! Podle mapy to vypadalo, že mám po pravé straně míjet vrchol kopce (Vysoký háj). Dobrá, půjdu tedy směrem nahoru, dostala jsem se až nahoru a kopírovala okraj lesa (nebo spíš hájku), spousta spadaných jablek, pár cestiček, které nikam nevedly. Zase jsem se vrátila trochu dolů na louku. Zdálo se mně, že tam kde hájek končí, okraje tam dělaly takové zálivy, by mohla být cesta. Cesta tam sice nebyla (nebo možná neznatelná), ale zato tam byl fáborek...Hurá jsem zase na trase. Pokračovala jsem dál, hlavně se nesmím ztratit, viděla jsem u cesty opět fáborek na klacku a pokračovala po ní dál...Další fáborek však nikde, opět jsem dorazila k ohradníku, byly nabité a dávaly rány. Nejlepší bylo sehnout se na všechny čtyři a protáhnout se spodem. Udělala jsem to, na další pastvině však bylo stádo krav a jak mne uviděly, daly se do pohybu (a celkem rychlého) směrem ke mně. Otočila jsem se tedy, podlezla ohradník a vracela se zpět k poslednímu fáborku. Tma začínala pomalu šednout a já najednou uviděla další fáborek, trasa od cesty uhýbala směrem vlevo (ted tedy směrem vpravo). Byl tam takový temný lesík, jak jsem se přiblížila, tak jsem něco vyplašila, měla jsem srdce až v krku, myslela jsem, že to bylo divoké prase, ale spíš to byla jen srnka. Bylo tam bahno, mokrá louka a prase by tam tedy být mohlo. Byla jsem z toho celá vykulená, ani jsem nedávala moc pozor, viděla jsem 2 fáborky, chtěla projít dál mezi nimi, najednou jsem se zarazila o drát ohradníku a  dostala ránu. Pod nohama mně čvachtalo bahno, jak já to podlezu, když je tam bahno? Povedlo se mně to, ale na druhé straně jsem se zabořila až po kotníky (moje nové inovejty!), snažila jsem se nějak dostat z toho místa a jak jsem tam tak tápala, tak jsem upadla na kolena. Ted už jsem měla od bahna celá lýtka, celé boty, naštěstí jsem neupadla na ruce. Jak jsem tak bojovala s bahnem, vůbec jsem neviděla další fáborek. Nicméně jsem se pohybovala správným směrem, už bylo vidět... Za chvíli jsem viděla věž kostela v čermné (měla tam být občerstvovačka), taky jsem opět narazila na fáborky a správnou trasu. Uf, takový zbytečný kufr a zdržení, byla jsem moc naštvaná. Na občerstvovačce jsem doplnila vodu, snědla banán a tatranku. Ted už snad nezabloudím, když je den a je vidět. Držela jsem se značení a šlo to, jednou jsem si tedy maličko zaběhla na jednu vedlejší pastvinu, ale hned jsem to napravila a vrátila se zpět. Otevřel se předemnou nádherný pohled na Labské pískovce, které byly přímo naproti. Dole podemnou byla vesnice Libouchec, seběhla jsem rychle kopec, zpátky to tedy bude výživné. V protisměru jsem začínala potkávat ty rychlejší, už se vraceli od otočky v Tisé, snažila jsem se běžet nebo kráčet, co nejrychleji. Sakra, jsem na cestě moc dlouho, do Tisé to za 4 hodiny nestihnu. Cekalo mne stoupání po kamenité cestě, tady jsem potkala Michala, říkal, že dá jen 50 a že pojede. V téhle chvíli jsem byla rozhodnutá, že dám taky 50, byla jsem nějaká zklamaná, otrávená blouděním a velkou časovou ztrátou. Už jsem byla zase na rovnější pěšině a v lese, postupně jsem potkávala celou partu těch posledních, prý už jsou to asi jen 2 km k občerstvovačce. Asi to bylo víc, protože na otočku do Tisé jsem dorazila až za nějakých 25 minut. 25 km (+ bloudění navíc) mně trvalo 4 hodiny a 35 minut. Opět jsem doplnila vodu, vzala si tatranku, banán a taky všechno svoje občerstvení, co jsem si sem nechala poslat. Přece to tady nenechám, když už se sem nebudu vracet a pojedu domů. Nacpala jsem si to, kam se dalo a asi po pěti minutách jsem se vydala na zpáteční cestu. Jen jsem mrkla okem na kostel a hřbitov, co jsem měla po pravé ruce a taky jsem viděla před hřbitovem u silnice volný flek (parkovaly tam auta)... tam kdysi stál hotel Pošta. Tak honem zpátky, třeba na mě Michal počká a svezu se autem. Už jsem znala cestu, tak mně to šlo rychleji. Ve stoupání z Libouchce jsem se otáčela a kochala se výhledem na nádherné skály. Osvětlovalo je slunce a byla to paráda. Ani mně ten kopec nahoru nevadil. Doběhla jsem do čermné, zase jsem doplnila vodu, tentokrát jsem si dala do flašky kolu a vodu ½  na ½. Tatranka mně už moc nejela, ale když nic jiného nebylo a energie bude potřeba...Kluci na téhle občerstvovačce mně byli nějací sympatičtí, oni se tam sice během dne střídali, ale byli sympatičtí všichni. Z čermné jsem se vydala po správné trase zpět, konečně jsem přesně viděla, kudy jsem vlastně měla ráno běžet. Bylo to tak jednoduché, jen přes kopec a byla jsem zase u toho mého bahýnka. Chyba byla, že fáborky přes louky byly trošku dál od sebe, ve dne to byla úplná sranda, ale v noci prostě nebylo vidět od jednoho fáborku ke druhému. Jsem trošku slepá a navíc jsem si vzala horší čelovku, která má kratší dosvit. Na začátku obce Blansko byla opět občerstvovačka (jen s vodou), všichni mne povzbuzovali, ale já byla na sebe naštvaná. Vždyt já nejsem vůbec unavená, ani nohy mě nebolejí, jen ten čas je hrozný. Směrem od Blanska byl takový celkem strmý seběh lesem po kamenech, tady jsem potkala volně puštěného psa. Měl pěkně velké zuby a cenil je na mě, naštěstí tam měl páníčka, ale ten ho uklidnoval jen slovně, ne že by si ho chytil a přidržel. Už jsem byla zády k němu, radši jsem šla krokem a podvědomě čekala, že by na mě mohl vyjet nebo dokonce skočit. Naštěstí se to nestalo a já pokračovala co nejrychleji vpřed. Nejdřív jsem si myslela, že na trasu 100 km se snad nikdo nevydal, ale jo, vydal. Na posledních loukách před Lipovou jsem potkala Panchu a postupně další, tak vida, kluci pokračují...Bylo moc krásně, běžela jsem, co nejvíc jsem mohla, ale ani gel jsem si nevzala, říkala jsem si, že jsem ostuda a že je gelu škoda...Byla jsem naštvaná, vždyt já budu poslední! A ještě ani nestihnu těch pitomých 8 hodin (limit pro 50 km). V hlavě mně pomalu uzrál plán, takový krásný den, ještě není ani poledne, co já budu doma dělat...kdepak, když mne Kostěj pustí na trat, poběžím to ještě jednou a basta. Do cíle jsem dorazila ve 12:17, všichni mně tleskali, mysleli si, že skončím... Začali zrovna s vyhlašováním. Zeptala jsem se Kostěje, jestli můžu pokračovat.. .pravidla to umožnovaly a na limit 20 hodin jsem si věřila. Kostěj mně to dovolil, tak jo, honem. Rychle jsem si sundala bahnem obalené podkolenky, chodidla jsem měla od rána stále mokrá a vlhká, namazala jsem je vazelínou, vzala suché ponožky. Popadla jsem svoje další občerstvení, doplnila vodu. Ještě jsem chtěla sníst něco pořádnějšího, bylo tam jen pár kostiček trvrdého sýra, chleba žádný. Není, není, i když jsem se ptala... poradím si i tak. Trvalo mně to asi 7 minut, zase jsem vyrazila na trasu. Byla jsem naštvaná až hrůza...tak to tedy ne, že bych nesplnila limit, na nějakých 50 km kašlu, to je dětská trasa...stejně jsem chtěla tu 100, tak do toho. Už jsem věděla kudy a vůbec jsem se nešetřila, cestou jsem potkávala postupně všechny, co se rozhodli pro delší variantu a byli předemnou (samí chlapi). No asi žádného z nich nedohoním, ale to nevadí. Do Tisé na otočku jsem dorazila skoro na minutu přesně za 4 hodiny (za 3 hodiny 55 minut od té doby, co jsem se znovu vydala na trat), opět byly jen tatranky a banány. Měl tu podle propozic snad být i sýr a chleba... tatranku jsem už nemohla ani vidět, vzala jsem jen banán a vydala se zpět. Měla jsem celkem dost svého občerstvení, stačilo by mně to na celou zpáteční cestu, jen to chtělo doplnovat vodu, protože jsem měla petku pouze na 0,3 l. Sluníčko svítilo, hřálo, bylo mně dost teplo, ale se sundaváním oblečení jsem se nechtěla zdržovat (měla jsem triko s dl. rukávem a na tom ještě triko s krátkým). Nad Libouchcem jsem se naposledy pokochala výhledem na Labské pískovce, tak ted doběhnout, co nejdál, než bude zase tma. V čermné jsem byla v 17:55 hod. , kluci mně tedy neskutečně povzbuzovali, říkali že už je to jen 15 km. To by se za 2 hodiny mohlo stihnout, hlavně musím stihnout louky a ohradníky, at tam zase náhodou nezabloudím. Ještě poslední občerstvovačka s vodou v Blansku (tam jsem byla 18:50), pak už se začalo hodně šeřit. Snažila jsem se jít nebo pomalu běžet, co nejdéle to bude možné bez čelovky, stejně svítila dost málo. Dokonce jsem potkala nějakého místního běžce v protisměru, až jsem se ho lekla, když se náhle objevil proti mně a z kopce. Značky byly zelenou barvou a byly různě, tu na zemi, na kameni, tu na kmeni stromu. Nechtěla jsem se ztratit, tak jsem prostě zpomalila a spíš šla než běžela. Na silnici nebo po lepší cestě jsem běžela ostošest, za chvíli byl okraj Ustí. Už jsem v hlavě řešila, jak se dostanu domů a jestli ještě stihnu vlak. Taky se musím osprchovat a najíst, další spaní na koleji jsem už platit nechtěla. Hurá, už je tu kruhový objezd a za chvíli i univerzita. Vítá mne Kostěj, skoro nikdo tu nezbyl, tak jo, mám to za 16 hodin a 25 minut. Druhá 50 byla o málo rychlejší než ta první. Počítám, že jsem nakufrovala o ¾ až ½ hodiny navíc, kdyby se opět nesetmělo, tak to mohlo být i nazpátek rychlejší. Ale kdyby chyby, mohla jsem být naštvaná akorát na sebe, ale já už naštvaná nebyla, naštvanost jsem vyběhala. Krásný den, krásná trailová trat (jen nejnutnější přeběhy po asfaltu) a krajina kolem, vylepšit značení, větší výběr na občerstvovačkách a nebude to mít chybu. Když nepočítám „Hanče a Vrbaty“ v červnu v Krkonoších (což bylo dost po asfaltu a taky z kopce), tohle byla moje zatím nejrychlejší 100 v terénu. Sprcha "potom" byla za odměnu, pozávodní těstoviny s omáčkou jsem nemohla sníst (bylo jich moc) a ještě jsem se svezla díky hodným lidem do Prahy autem.

V sobotu jsem se skoro nemohla hejbat, stehna a lýtka dostaly zabrat, taky kolena vržou a občas bolej. Ale ted už je to lepší a za pár dní budu balit na Magredi ultra trail, to bude asi silnější kafe :-))

Odkaz na web závodu: univerzitniultra.blogspot.cz/

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?