Ultra trail du Mont Blanc

07.09.2014 21:00

UTMB, Ultra trail du Mont Blanc, 29.-31.8.2014, 168 km, 9600 m přev., já za 45:17:41

Minulý rok mne nevylosovali, letos jsem měla dvojnásobnou šanci (podle pravidel), aby to s losovačkou dopadlo dobře. A dopadlo. Nejen mně, ale i Petrovi. Postupně během jara vykrystalizovala naše výprava – Péťa - auto a hlavní řidič, já koordinátor celé akce, Miro z Košic, Víťa z Hradce a nakonec Ondra z Prahy - osazenstvo auta.  Petr chtěl vyrazit na můj vkus trošku v předstihu a to už ve středu večer. Start závodu měl být až v pátek v pozdní odpoledne, takže času jsme měli na všechno relativně dost. Sešli jsme se na Zličíně u metra a odtud vyrazili na noční přejezd Německa, Švýcarska a kousku Francie. Cesta ubývala celkem rychle, Petr odřídil velkou část trasy, ke konci se vystřídal s Víťou. Kluci vzadu pospávali a mně na sedadle vede řidiče připadla role kontrolora směru (jestli půjčená navigace nekecá) a hlavně baviče...mlít pantem víc jak 10 hodin v kuse je docela fuška, ale prý se kluci nenudili...V Chamonix jsme byli ve čtvrtek brzo ráno, všude ještě zavřeno, i registrace. Rozhodli jsme se tedy, že najdeme kemp, kde měl Víťa zamluvené místo pro stan. Trošku jsme si pojezdili autem, bylo to až na druhé straně za Chamonix (Camping Les Ecureuils). Kluci se ubytovali za směšných 7,5 € na stan, 1 osobu a noc...celkem postavili 3 stany, každý byl ve svém. Péťa mezitím uzpůsobil auto pro lůžkovou úpravu a zalehli jsme my dva. Kupodivu jsem usnula jak špalek a spala krásných 2,5 hodiny, probudilo mne vedro. Sluníčko na obloze pálilo o sto šest, krásný den v Chamonix. Najedli jsme se, trošku jsme se poflakovali, připravili jsme si povinnou výbavu (ke kontrole) a něco po poledni odjeli směrem do centra Chamonix. Nejdříve jsme hledali místo na zaparkování, ale parkoviště pro závodníky (co bylo zdarma) bylo plné. Nakonec jsme zaparkovali až na druhé straně Chamonix, skoro na konci města. Vydali jsme se lesem k registraci, kolem louky, kde přistávali paraglidisti. Byla to fakt paráda vidět je létat a pak i přistávat. Všude bylo plno lidí, co vypadali jako závodníci, registraci jsme našli úplně snadno. Já si navíc vzpomněla, protože jsem tady byla v r. 2011 na kratší variantě C-C-C.  Vystáli jsme si asi hodinovou frontu, naštěstí nechtěli vidět všechno, každý vyfasoval papír, kde bylo namátkou napsáno, co chtějí vidět. Najednou na mne někdo mává a volá a ona to Karla Kent. Původem sice Češka, ale teď doletěla až z daleké Ameriky, aby se zúčastnila jednoho z nejznámějších ultratrailů v Evropě. Věděla jsem, že bude v Chamonix, chtěly jsme se potkat, ale netušila jsem, že to bude tak brzy a tak spontánně. Všichni jsme se vzájemně seznámili nejen Karla, ale i její manžel Zdeněk, dcera a naše část výpravy. Po chvíli povídání jsme se zase rozdělili, já s klukama jsme vyrazili směrem na expo, podívat se na poslední zázraky a výkřiky ultratrailové módy, obutí, batohů, výživy, hodinek, gps atd. atd.  Cestou jsme narazili na Honzu Suchomela, Petera Cisára a spol., prohlížení stánků nás nějak přestalo bavit (pravděpodobně akční ceny - na nás i tak velká láce). Půjdeme někam na pivo, aspoň na jedno symbolické, u stánku 1 pivo à 5,5 €, tak to trošku přehnali...Nakonec jsme skončili v místní sámošce a zakoupili nejlevnější (nebo skoro nejlevnější) plechovku, posedali jsme poblíž fontány na trávu a začali si povídat, jak jinak než o ultratrailech. Objevil se Peter Lešťák, tak dával k dobru svoje bohaté zkušenosti. Taky Martin Kratochvíl, byl po doběhu TDS (jedné z kratších, ale velmi obtížných tratí seriálu). Blížil se večer a náš diskusní kroužek jsme s lítostí rozpustili. Vrátili jsme se k autu, odvezli kluky do kempu a s Péťou jsme se vydali hledat náš nocleh. Měli jsme objednaný pokoj v hostelu, hostel měl být 3 ulice od nemocnice, což se mně jevilo jako dobrý poznávací bod. Měla jsem vytištěnou mapu, ptali jsme se jedné starší paní, ona mluvila než francouzsky...ale pochopili jsme, že jsme ve správném směru, za chvíli jsme našli nemocnici a pak i náš hostel. Slečna na recepci byla moc milá a ochotná, všude nás dovedla a všechno nám ukázala. Při výběru jsem měla opravdu šťastnou ruku, ubytování bylo skvělé, až luxusní (Moutain Highs Chamonix, 92 Chemin de la Ch´na), platili jsme něco přes 60 €  na noc. Pokojiček byl až úplně nahoře v samostatné chatě, v zahradě těch chat bylo několik. V suterénu byly další pokojíky, přízemí bylo společné – hala, kuchyně, televize, krb, terasa (dokonce s vířivkou). V pokojíčku bylo střešní okno a přímo z postele jsme koukali na lanovku nad Chamonix a mohli „střílet“ vznášející se paraglidisty...Péťa měl s sebou spoustu jídla, ohřál to na sporáku, do kofoly jsme si dali led (takovou šikovnou ledničku, co umí servírovat led přímo do skleniček doma nemám)...Škoda, že s námi nebyli kluci, klidně by mohli, nikdo by to ani nepoznal, mohli nám pomoci s jídlem...Osazenstvo chaty bylo také české – jeden spolubojovník na UTMB z Modřan...Spalo se mně celkem dobře, i když postel byla hodně měkká. Ráno jsme si dopřipravili věci na závod, zase se najedli (v kuchyni jsme si mohli vzít, co jsme chtěli – chleba, mϋsli, džem, mléko, kafe, čaj....) a něco po 10. dopoledne jsme vrátili klíče. Jeli jsme do kempu za klukama, ještě jsme relaxovali v lehátkách. Klukům osychaly stany, v noci trochu pršelo, žádný spěch, start je až v 17:30. Dopoledne došla skvělá zpráva (smskou) že trasa zůstává „normální“...takže se nezkracuje, hurá...když to dobře zvládneme, budeme mít plnou verzi! Stany uschly, kluci dobalili, nasedli jsme a vydali se hledat místo k zaparkování. Tentokrát se nám tolik nezadařilo, parkovali jsme ještě o kus dále než minule. Snad se sem po závodě nějak doštracháme...Péťa je rychlík, on doběhne první, odpočine si, vyspí se a pak pro nás někam blíž přijede. Tak to bylo ostatně v plánu, vraceli jsme se hned po závodě, prý v půl deváté večer v neděli odjíždíme a na nikoho se nečeká :-( No mám motivaci, stíhat limit a nikde se nezrakvit, aby mne ještě nezdržovali třeba v nemocnici. Objevili jsme pasta párty – žranici před závodem a pořádně toho využili...Po najedení a napití jsme polehali na dřevěné lavičky při hlavní promenádě kolem řeky. V Chamonix vědí, jak mají vypadat správné lavičky, nejen místo k sezení, ale i k ležení...asi výroba přímo kvůli účastníkům UTMB. Na lavičce nás zastihla opět Karla, zase jsme povídali a povídali (Karla mmj. 3 x úspěšně absolvovala Badwater ultramaraton), Zdeněk a dcera se rozloučili, budou na Karlu čekat na jedné z občerstvovacích stanic, tak aby se tam dostali včas. Karla se ještě skočila najíst, pak jsme odevzdali naše bágly (setkáme se s nimi v Courmayeur – 77 km a pak v cíli), dala jsem si tam nějaké jídlo, oblečení na převlečení, ručník...Přesunuli jsme se na start, posedali na schody pod kostelem, já se tam tedy ještě skočila podívat. V Chamonix jsem ve svém životě potřetí, poprvé před 21 lety (na skok při poznávací cestě Švýcarskem), podruhé před třemi lety (to jsem absolvovala C-C-C) a teď.  Byla jsem plná očekávání a hlavně odhodlání, tentokrát to nepustím, musím to dát, ať živá, či mrtvá, Ronda se už nesmí opakovat! S Karlou jsme navštívily WC, krásná dřevěná, voňavá kadibudka, na zasypání lopatka a piliny...(mohli by se inspirovat při PIM).  Začalo se zatahovat, začalo poprchávat, začalo pršet...S Karlou jsme se oddělily od zbytku výpravy, protože jsme šly opět na WC a pak už jsme se nedokázaly přes velký dav vrátit. Nicméně jsme stály na celkem strategickém místě trochu vpravo, v přední části startovního pole. Pršelo a dost, skoro všichni se začali přioblékat, Karla taky. Váhala jsem,  jestli se nemám taky obléct, ale ne. Chci být přeci rychlá, musím vyrazit, abych byla v přední části startovního pole a měla lepší nástupní pozici, až se bude trať zužovat. Zbývaly poslední minuty do startu, hrála hudba, odpočítávaly se vteřiny, už je to tady...start. Masa lidí se dala do pohybu, asi za minutu jsem u brány a čip pípne. Jsem celkem odolný jedinec, zajímá mne většinou jen závod a atmosféru se snažím nepřipouštět si příliš k tělu. Tentokrát mne to ale celkem dostalo a vzalo, až se mně tlačily slzy do očí, tolik lidí, tolik přátelských ručiček dětí nabízejících plácnutí...

Držím slušné tempo a běžím s davem, více méně stále po rovině nebo zvlněné rovině, městem, po asfaltu a pak kolem tréninkové skály (kde se učí lézt horolezci) směrem do lesa. Česká vlajka, povzbuzování  “hobluj...“ Budu se snažit, jsem úplně mokrá, ale je mně to jedno, je teplo...Pár špuntů po cestě, ale stále to jde, stále vláček závodníků jede, už stoupáme. Kolem bahno, najednou mně jeden běžec podává kus mojí hůlky...hm, tak to je dobrý...cca 5-8 km od začátku závodu a já nemám hůlku? Vracím se zpět a marně pátrám po nějaké části, co by mohla odlétnout, možná, že v té hůlce ale už chyběla dávno! Zastavuju a dívám se, co se s tím dá dělat, spodní část hůlky je prasklá a upínací část úplně chybí. Vytahuju lékárničku a tejpy určené jako náhradní (kdyby se mně odlepily, ty co mám pod koleny) zkrátka použiju na slepení hůlky k sobě, snad to bude držet a bude to stačit. Uf povedlo se a já pokračuju dál, mezitím mne předběhla spousta lidí. Začíná se pomalu stmívat, rozsvěcuju čelovku. Už mám všechno připravené, nemusím zastavovat a sundavat batoh. Spousta bahna, kravinců, místy úzká cesta, jeden běžec padá a ohazuje mne bahnem, ach jo. Kloužeme, padáme směrem dolů, snažím se být co nejrychlejší, musím stihnout limit a udělat si nějakou rezervu na limit. Stále prší, mlha, moc toho přes brýle nevidím. V botě mám kamínek, tlačí, už mám celkem hlad, konečně občerstvení Saint-Gervais a první časová brána (21 km), limit 21:30, já 21:03...Myslím, že to bylo tady – velká podpora od česko-slovenské výpravy (Martin Fojtík, Aleš Zavoral, Honza Suchomel, Petra Mϋcková atd...), fandí tedy všichni diváci, ale od vlastních je to více než milé. Jak na chvíli zastavuji, dává se do mne zima, jsem úplně promočená, beru si bundu...Asi za půl hodiny jí zase sundavám, celé UTMB jsem prakticky absolvovala v jedné vrstvě – tříčtvrťáky+kompresní návleky, tričko s krátkým rukávem+návleky na ruce, na hlavě buď kšiltovka nebo bufík nebo obojí (jelikož mne tlačí čelovka do čela, tak musí být vypodložená právě bufíkem). Další časová brána je hned záhy Les Contamines (30,7 km, limit 23:30, já 23:09), berou asi čas odchodu z občerstvovačky, i když snímají i čas příchodu, zkrátka mají o závodnících přehled. Tady potkávám Dášu Dobiášovou se spícím miminkem na prsou (manželka Michala), prý Michal maže někde vpředu s Mírou Štropem...Už na mne trochu doléhá únava, ale nesmím se dát, vždycky si dám polévku s nudličkami (caldo, tahle polévka spíš vývar se vyskytuje nejen v Alpách, ale i v Pyrenejích a opravdu je to to nejlepší, co může na horských ultra být), kafe, pepsi (kola není), kus bagety se sýrem, kousek koláče a s sebou pár zabalených sušenek. Svoje vlastní občerstvení skoro nepotřebuju a když, tak jen pro zpestření chuti (v průběhu závodu mně už sladké leze krkem, už ty sušenky nemůžu ani vidět, dokonce mne z toho rozbolely zuby). 1. opravdový kopec 2439 m n. m. Croix du Bonhomme (42,2 km já ve 2:48), na limity mám cca náskok ½ hodiny...Další občerstvovačka Les Chapieux (49,5 km), limit 4:45, přicházím 4:07, odcházím 4:21. Myslím, že to bylo tady, kde firma Petzl měnila baterie v čelovkách a zdarma...Stoupáme na Col de la Seigne (2507 m n.m.), občas se cestou míjím se Slováky Janem a Jaroslavem, myslím, že jsme se viděli na Kysucké nebo v Javorníkách. Nebe začíná blednout, blíží se den, za námi se ukazují nádherné scenérie, hory a svítání, Japonci vytahují foťáky a fotí ostošest. Neodolám a taky lovím svůj mobil, fotky asi nebudou nic moc, ale pokusím se. Dorážíme na vrchol, je tu čipová kontrola a obsluha křičí, že tamhle ten kopec v dálce je Mont Blanc a že jsme v Itálii...OK, opět fotím a sbíhám do údolí. Je mně celkem zima, ale nevadí, oblékat se nechci, za chvíli bude líp, hory za námi i před námi jsou moc pěkné, škoda, že nemám lepší foťák. Další občerstvení Lac Combal, 64 km, limit 8:30, já 7:38...Moc dlouho se nezdržuju, polévka, pepsi, něco do ruky a mažu dál. Cesta vede kolem vody, hory se v ní pěkně odrážejí. Stoupání na Aréte du Mont-Favre (2409 m n.m., já 8:59), protilehlé kopce – nádhera, opět se pokouším o fotky. Poslední kopec před Courmayeur, ještě klesání a po cestě jedna občerstvovačka. Mají tam těstoviny, dávám si, taky zde zpívá venku pod širým nebem sbor nějaké chorály...asi součást doprovodného programu. Vidím závodnici z Řecka, jsem trošku v pokušení prohodit pár slov, ale když ta moje angličtina za moc nestojí, tak si nakonec netroufám. Na chvíli se zdržím, musím na WC (už asi počtvrté), pokouším se umýt choulostivé partie a promazat vazelínou...A teď rychle dolů do Courmayeur, tam už to znám z C-C-C. Velký checkpoint (77,1 km), limit 12:00, přišla jsem v 11:01, odešla jsem v 11:33. Tady na mne čekal můj pytel, vyměnila jsem než ponožky, pořádně promazala nohy vazelínou, pár drobností jako tekutý hořčík a guarannu + nějaké tyčinky s sebou. Ani nevím, že v 1. patře je místa dost, docházím tam až po chvíli, je tu jídlo, zdržím se, nepřipouštím si žádnou únavu. Chtělo by to WC, stojí se tu fronta, je tu než jedno, ale když vidím, jak vypadá, raději odcházím pryč, zbytečná ztráta víc jak 5ti minut, počkám si až na les. Sluníčko pálí, chladím se v místní kašně, je trochu schovaná, ale spoluběžci mne tam dovedou, namáčím čepici. Vím, co nás teď čeká, stoupání na Refuge Bertone, tudy vedla trasa C-C-C v r. 2011. Postupuju pomalu, není mně moc dobře, inspiruje mne starší pán, takový horský vlk (jak postupně stoupá, snažím se být před ním), slunce pálí, mouchy bzučí a otravují. Pár běžců proti nám dolů z kopce, i náš soused z ubytování (Praha – Modřany), prý to balí, že už asi 3 x zvracel. Marně mu říkám, že za tím krpálem je pak celkem běhatelný traverz. Konečně jsme skoro nahoře, namáčím čepici do místní studny, beru si vodu do flašky...O kus dál je oficiální občerstvovačka, tolik bych tu chtěla na chvíli zůstat, chvíli se schovat ve stínu. Ale nejde to, musím pokračovat, limity jsou neúprosné. Snažím se běžet, když běžet jde a rychle jít, když je stoupání, nahoru, dolů, občas někoho předhoním. Vím, že nesmím polevit, musím být na sebe přísná (jako Pavlína, která už má za sebou víc 100 mílovek než já. Moc na ní myslím, posílá mně pár povzbuzujících smsek). Zdá se to nekonečné, trasa se klikatí sem a tam okolo kopců, vodí nás tu jak medvědář medvěda, nahoru, dolů, přes horské potůčky...Všimnu si jedné ženské „s tlustým zadkem“, mluví francouzsky a je mně pěkně protivná. Nahoru sotva leze, zdržuje vláček a nechce pouštět. Za to dolů, to se valí jako tank, bodejť ne, setrvačnost je setrvačnost. Má parťáka, ten je před ní a ona chce být samozřejmě co nejblíže za ním, občas jí pouštím, jsem hodná, ne že by byla zase o tolik rychlejší...Naštěstí jim pak ve stoupání na Grand Col Ferret trošku cukám a už jsme se asi neviděli. Ale nepředbíhejme. Konečně Arnuva (94,5 km), limit 17:15, já 16:10 příchod a 16:24 odchod. Jsem trošku naštvaná, všichni mně připadají jako pitomí, takoví bezohlední, tlačí se, strkají, málem mně polijí. V občerstvování mám svůj systém, do misky polévku, do stejné misky kafe a pak ještě pepsi. Svůj kelímek (povinná výbava) vytahuju za celou trasu tak 2 x, je dost  malý a musela bych chodit několikrát. Tak nejvyšší kopec z celé trasy Grand col Ferret (2527 m n.m.), nejdříve je takový nástupní kopec, chce se mně zase na WC, odskakuju do nějakých lupenů, raději tady dole, než někde nahoře, tam bych musela sbírat i papírky s sebou (povinnost odnést vše nepatřičné do civilizace), vystačím si s lupením, papíru netřeba. Na ten svůj zadek nechci radši ani myslet, ale i tohle patří k „radostem“ ultraběhu. Terén se trochu narovnává, je tu autobus Japonců, všechno a všechny si fotí, mávají...mají tady spoustu krajanů, ale tihle spíš vypadají na normální turisty než na autobus fanoušků. Kolem krav začínáme stoupat, pamatuju si ten kopec z r. 2011, to mně to šlo o trošku rychleji (neměla jsem v nohách už skoro 100 km), konečně jsem nahoře (18:02), pěkně fičí, tak honem fofrem dolů. Maličko mně opouští síla, moc rychle mně to dolů nejde, ale snažím se, dost lidí mne sbíhá a předbíhá. Další občerstvovačka La Fouly (108,4 km), limit 21:30, přišla jsem 19:59, odešla jsem 20:16, baterky v čelovce mám připravené. Další noc bude krutá, leju do sebe kafe, kde se dá, ale jestli je to vůbec kafe a ne nějaká ranní francouzská melta, moc zrovna nezabírá. V batohu mám svoje 2 flaštičky silného kafe, těch pár hltů někdy stačí na probuzení. Motivuju se, dávej, dávej, teď to nesmíš pustit, další limit, lovíš limity...Trošku mně to splývá, vím ale, že tudy vedla trasa C-C-C v r. 2011. Nevím, jestli Praz de Fort byla ta vesnice se starými domy, takový skanzen...nebo to bylo jinde až za Champex-Lac? Každopádně nám tam nabízeli kafe a čaj, místní lidé, taková soukromá občerstvovačka. Asi by se nic nestalo, ale pravidla to zakazují, šla jsem tedy dál a nic nechtěla. Champex – Lac (122,4 km), limit 1:30, přišla jsem 23:55, odešla jsem 0:27. Potkala jsem tady kupodivu Víťu (aspoň myslím, že to bylo tady) a taky Mira...ten si prý byl na chvíli zdřímnout na lehátku. Chtěla bych bývala na chvíli také, ale čekala se fronta, až se nějaké lehátko uvolní a taky tu byl dost velký rámus...asi by to nemělo smysl. Opět moje obligátní kombinace, tentokrát jsem zaměnila těstoviny za polévku, kafe, pepsi, do flašky pepsi půl na půl s vodou (ze začátku jsem „jela“ na ionťák ředěný vodou...ten už pak nebyl nebo jsem ho neobjevila, takže ho nahradila pepsi). Vylézám ven a dává se do mne zima, tady to znám... kolem vody a dlouho po silnici, na jedné lavičce se pokouším obléci bundu, je ale celá mokrá, batoh asi absorboval vlhkost a nepropustil ji ven. To bych byla celá mokrá přece! Bundu hážu kolem batohu, snad proschne a přioblékám poslední náhradní suché triko. Stoupáme na La Giète (1884 m n.m), celkem nevelký kopec (oproti těm dvoutisícovkám), ale hnusný, samé bahno, voda, přeskakování, brodění, hodně prudce nahoru, vidíme v dálce před sebou celý had čelovek. Taky si tě pamatuju z C-C-C, ty potvoro! Nahoře jsem v 4:13, už je neděle, druhá noc beze spánku. Dolů do Trientu (138,8 km), limit 7:00, přišla jsem 5:29, odešla jsem v 5:57. Čelovku už nepotřebuju, zajímavé je, že moje nová čelovka (Olight), když nesvítí na nabíjecí monočlánek, ale na 4 tužkové baterie, tak, když jí dochází šťáva, sama od sebe přepíná do toho neslabšího módu...svítí furt, ale slabě...Kdežto, když má monočlánek a ten se vybije, udělá blik, blik a je po světle. Ještě jsem totiž neměla možnost jí takhle všestranně vyzkoušet. Dosvěcovala jsem i svojí starší Petzlovkou...Při stoupání na Catonge (2009 m n. m., 143,9 km) jsem potkávala cestou shrbené postavičky sedící na občas se vyskytujících kamenech, ležet nebylo kde, všude bahno, kravince a mokro...Tolik bych si chtěla lehnout, ale vhodné místečko žádné, za chvíli bude světlo udělá se ti líp, uvidíš, utěšovala jsem se. Motala jsem se, bylo mně blbě, energie žádná, přemýšlela jsem, co s tím, musím se nějak nakopnout, guaranna, vypila jsem jí asi nadvakrát a vsugerovala si, že už jsem ready...Byla mně zima, ale to bylo jen dobře, to mně udržovalo při vědomí. Proč se sakra všichni takhle táhnou, stihneme vůbec ten další limit! Někde těsně před vrcholem jsem se rozběhla a začala předbíhat jednoho závodníka za druhým...Klesání, traverz v úzké vyšlapané cestičce, nevadí, jdu do toho. Běžím, skáču, po úzké drnové stopě vedoucí hned vedle cestičky, proč jsou všichni tak pomalí. Předbíhám velkou skupinu, začíná klesání, ale já jdu dál, moc mně to baví. Kolena mne tedy bolí jako čert, můj ibuprofen se mně bohužel rozpustil v zadní kapse elasťáků, platíčko s dvěma prášky se rozedřelo, prášky se rozpustily, vylízala jsem než pár hořkých drobečků-fuj. Kolena bolí jako svině, musím být rychlá, ať to mám rychle za sebou. Ještě jeden závodník běží jako já, bereme to dolů společně, někdy ho pouštím prvního a beru to těsně za ním, předbíhám i Víťu a Mira...To je panečku seběh a fofr, takhle jsem ještě nikdy dolů neběžela. V serpentinách nad Valorcine fandí diváci, volají na mne jménem, už jsem uděkovaná...ještě ostrý svah dolů, tady trošku zpomaluju, ale předběhnout se nikým nenechám...Kousek asfaltu a je tu Valorcine (149,2 km), limit 10:15, přišla jsem 9:02, odešla jsem 9:22. Tuhle cestu si pamatuju z C-C-C, dlouho lesem a celkem po rovině. Trošku to nevychytávám a musím zase nutně do křoví, opět WC, zkrátka a dobře když je příjem, musí být i výdej...Mrzí mne, že mne zase spousta lidí předchází, ale nedá se nic dělat. Hnusný kopec Téte aux vents (2116 m n.m.), ani nevím, jestli je poslední nebo předposlední, další limit je (13:45). Pamatuju si tě ty potvoro z C-C-C, ani fotit tě nebudu. Vítek mně dal jeden ze svých posledních ibuprofenů, směrem nahoru tedy funguje jakž takž prášek a kolena bolejí celkem snesitelně. Směrem nahoru předcházíme i nějaké turisty, sice uhýbají, jsou milí, ale zdržuje to. Už melu skoro z posledního, občas si zobnu hroznový cukr, v břiše mám obrovskou hladovou díru, ale nejsem schopná něco sníst. Ze sladkého se mně dělá šoufl, oříškové tyčinky jsem už snědla...Musíš, nevzdávej to, tlačím se nahoru, konečně kopec za mnou (12:10). Potkávám Ondru, fotí a užívá si to, vidíme kamzíky asi ze dvou metrů, ani se mně tomu nechce věřit, myslím si, že to jsou snad nějaké horské kozy...Přibývá velkých šutrů, hůř se mně přes ně leze, už mne to vůbec nebaví, nohy mne nechtějí poslouchat. Konečně v dálce chata, jeden z Japonců se ptá, jestli to bude občerstvovačka, maybe, maybe, už si to nepamatuju. Je to občerstvovačka La Flégère (159,9 km), limit 13:45, já 13:10...Jen něco málo si zobnu, dočerpám vodu s pepsi do flašky a jdu na sestup. Někteří odvážní běží...proč mně ty nohy nechtějí poslouchat, kolena jakoby někdo propichoval žhavým drátem...to znám, to je z přetížení. Ještě 8 km, to dáš, buď trpělivá. Mrzí mne tedy, že mne spousta lidí předbíhá, ti co neměli sílu do stoupaní, jí najednou s blížícím se koncem v seběhu mají. Musím být ukázněná, aby kolena vydržela, 8 km je ještě dost. Cupitám malými krůčky, je tam opět klesání lesem, přes kořeny, snažím se zrychlit, ale brkám o ně, nejde to. Pak asfalt, nějaká zahrádka, či co (taková hospůdka s posezením), všichni fandí, volají. Ale já ani nemám radost, už to chci mít za sebou...Už tu je konečně město, jsou tu nějací Slováci nebo Češi, volají na mne, asi jim přijde blbý, že se vleču, co noha nohu mine...Mám v plánu běžet, ale tak posledních 500 m, to už vydržím...zatáčím přes most, kolem řeky, už je tu ulice a cíl se blíží. Lidi volají, slyším Michala Dobiáše, začínám se rozbíhat, běžím, ale stojí mne to mnoho bolesti a síly, snažím se to vydržet až do konce, ještě zatáčka a cílová brána...Kvůli těm lidem, ti si to zaslouží, když tak krásně povzbuzují a taky kvůli sobě, já si to za tu dřinu zasloužím nejvíc! Konferenciér hlásá moje jméno, píp a jsem za bránou. Volá na mne Martin Kratochvíl, fotí mne, fronta na finišerskou vestičku. Trochu mne mrzí, že mně ani nikdo nepotřese rukou, ale neva... Jdu trochu stranou, k nějakého stánku s jídlem, pitím pro závodníky, slyším polštinu, prostě slovanské jazyky...pod stromem je tu takový koutek Slovanů. Na chvíli si sedám, něco sním a vypiju (udělá se mně líp), pak se pomaličku šourám podél trati k místu, kde vydávají závodnické pytle...Když někdo dobíhá, tak tluču místo tleskání hůlkama o sebe, kluky nevidím, tak snad už doběhli...a Karlu taky ne (však si napíšeme přes facebook a zjistím, co a jak, jak dopadla). Pak sprcha (totálně studená), ani nemám odvahu tam vlézt najednou celá, ale jen po částech...Pak jídlo, tady se setkává naše celá česko-slovenská výprava (osádka auta), kromě Petra (který doufáme, že někde spí, aby byl čerstvý na zpáteční cestu). Hodujeme, užíváme si, jsme už úplně poslední skupinka, pořadatelé nás sice s omluvami, ale už skoro musejí vyhodit. Kluci ještě nebyli ve sprše, tak tam jdeme znovu. Tady se ale také balí, takže žádné povalování na lehátku, jen sedíme v koutku na koberci a povídáme. Kluci se vysprchovali a přesouváme se ven, je tu tedy trochu zima, ale nechceme ještě otravovat Petra, jen ať spí. On se nám ale sám ozývá, domlouváme tedy, aby pro nás rovnou přijel, abychom nemuseli nikam chodit. Za chvíli přijíždí, nakládáme a cca kolem 19:00 odjíždíme zpět směr Česká republika a Praha. Měli jsme sice pozvání na pozávodní pasta párty, ale to bychom se domů dostali ještě později. Cesta je dlouhá, opět se snažím bavit řidiče, ale moc mně to nejde, asi na 2 hodiny upadám do kómatu, spím, visím v popruzích. Kluci se za volantem střídají a kolem 6:30 jsme v Praze, loučíme se, rozpouštíme výpravu...Díky kluci za společnost, bylo to fajn, na to, že jsme se zase tak moc neznali a s některými jsem se viděla prvně, to dopadlo nad očekávání dobře, celé naše auto bylo úspěšné, nejlepší byl tedy Petr, dal to za 40 hodin a byl myslím nejrychlejším Čechem.

fotky Miro: mirqo.rajce.idnes.cz/29.8._-_31.8.2014_-_Ultra_Trail_du_Mont_Blanc_-_UTMB

 

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?