Transe Gaule - jak si splnit sen, 4

18.09.2010 23:27

Teď napíšu něco o některých běžcích:

Jan Nabuurs z Holandska (48)-vítěz TG, běžel TG již potřetí, běžel Deutschlandlauf, Trans Europe (3 x). Vyprávěla jsem Holanďanům o 48H v hale v Brně, že tam je 250 m okruh, to si nějak nedovedl představit, že by běhal 48H po tak krátkém okruhu a v hale. Běhal hodně rychle, když byly 2 starty, tak většinou běžel na první pozici, když mne dobíhali a předbíhali ti rychlejší (cca 30.km), ale než odstoupil Jean Moros, tak nedobíhal obvykle etapy jako první. Vypadal naprosto nezničitelně, vždy běhal ve stejném  tílku a kraťasech, nevzpomínám si, že by měl nějaký problém s nohama. Byl hodný, často mně po mém doběhu a příchodu do haly dal ruku a řekl „gud“, uměl asi jen holandsky.

Jobst Von Palombini z Německa (40)-známe se z Moravského ultramaratonu, takže když jsem si povídala s Holanďany a oni znali Janet, Henka a Selima, kteří běželi MUM, tak mne doplňoval a povídal (i Sigrid), že na MUM příští rok určitě přijedou. Jobst překládal z francouzštiny do angličtiny všechno, co bylo třeba (např. výklad trati nebo nějaký ten proslov při slavnostních vyhlášeních), staral se o Sigrid Eichner, dělal jí rytíře nebo taky překládal, protože Sigrid umí jen německy.

Mikael Anderson ze Švédska (37)-běžel letos Ultrabalaton a skončil 6., mluvil anglicky, povídali jsme si o mé práci, o ochraně přírody a územním plánování, moc mně to v angličtině nešlo. Ke konci TG mám pocit, že už mu taky ubývala energie. Bavil se nejčastěji se skupinou Holanďanů (Jan, Erwin, Regina,Theo, Jos). Byl hodně vysoký a měl světlou pleť, zkrátka Švéd. Každou botu měl jinak barevnou a běhal s láhvemi, ze kterých vedly hadičky.

Eric Derivaz z Francie (48) – ze začátku jsem běhala trochu rychleji, tak jsem měla možnost ho sledovat, vždycky mu ráno chvilku trvalo, než se rozběhl. Po doběhu měl často nohy namazané něčím zeleným a zabalené celé v celofánu (dělalo to tam víc lidí). Novináři si ho hodně hleděli, často o TG a jednotlivých etapách informovali v místních novinách.

Ullrich Zach z Německa (50) – byl tam s manželkou a dcerou (dcera uměla perfektně anglicky), trochu jsem si s nimi povídala o Karlových Varech a o Trans Europe (9 týdnů). Měl úžasný ultraběžecký styl, krátký rytmický krok, stále stejný i do kopce, běhal s camelbagem.

Vincent Perreau z Francie(48) – byl partnerem Catherine Massif, pár prvních etap běhali společně, vždycky si vzájemně pletli copánek ráno při výkladu trati, měli společné nafukovací lehátko, vzájemně se masírovali.

Maurice Chenais z Francie (59) – povídal, že běžel maraton v Římě, měl stejný batoh jako já a pobavilo ho, že mám na batohu i svoje startovní číslo.

Reinhold Lamp z Německa (39) – v prvních etapách jsme bývali často někde poblíž, takže jsem měla možnost ho pozorovat, běhal hodně rychle, často střídal běh a chůzi.

Erwin Borrias z Holandska (41) – jeden z Holanďanů, milý, usměvavý a vegetarián (ze stejného místa jako Selim, co běžel MUM), ke konci TG mu to začalo parádně běhat, už běžel rovnou předemnou od startu. Čeká ho Spartathlon, tak mu držím palce.

Pascal Ryascoff z Francie (48) – byl velký a opálený, ze začátku etapy, když mně to ještě běželo rychleji, tak jsme kousek běželi poblíž. Párkrát jsem si ustlala vedle něho, byl klidný, tichý, hodně odpočíval, a spal s páskou přes oči. Přišlo mi, jestli třeba není náhodou horolezec, měla jsem z něho ten dojem. Pár etap ho moc bolela noha, ale i když nebyl tak rychlý jako obvykle, statečně doběhl. Byl mi sympatický.

Stéphane Madec z Francie(49) – v prvních etapách jsem se vyskytovala poblíž něho po nějakou dobu, jednou doběhl těsně přede mnou. Ze začátku TG střídal chůzi a běh (asi se zabíhal), pak už jen běžel.

Fabrice Viaud z Francie (50) – mnohonásobný účastník TG, vzpomínal na Honzu Ondruše, píše si blog, byla jsem na něho zvědavá, jak poběží. První etapu se dost flákal, skončil až za mnou. Běhal s camelbagem, nejdřív jsem byla před ním nebo jsme běželi tak stejně, pak se zakýval, zachrchlal, odsmrkl si a za chvíli byl fuč.

Said Kahla z Alžíru, ale bydlící v Německu  (60) – známe se z 48 H v Brně, během TG slavil narozeniny, hodně s každým povídal. Pár etap běžel pomaleji než já, pravděpodobně z taktických důvodů, postupně se rozebíhal, střídal běh a chůzi. Ráno jsem byla daleko před ním, ale nakonec mne dostihl a předstihl, poslední etapy už běhal o dost rychleji. Měla jsem pocit, že běží hodně opatrně, aby si třeba neublížil, TG měl jako dobrý objemový trénink. Poslední den tam točila televize a Said dlouho a dlouho hovořil a oni ho točili. Také byl jedním z překladatelů z francouzštiny do němčiny.

Gwen Le Ny z Francie (41) – milý, vtipný, uměl česky bezvědomí a občas mně to se smíchem říkal. Rád se objímal tím francouzským způsobem (hlavně s ženskými).  Ze začátku TG běhal pomaleji než já, pak byl rychlejší.

Jos Van den Hende z Belgie (52) – měl podobný běžecký styl jako Ullrich Zach, krátký rytmický krok, běhal s camelbagem. Ze začátku etapy byl za mnou, kolem poloviny mne vždy předbíhal, jak začalo vedro, zpomalila jsem a on ne. Když mne míjel a viděl, že se  tím vedrem trápím, usmíval se a říkal „sur France“. Byl takový svůj, chodil skoro vždy do města, bylo na něm vidět, že si to ultra užívá i jinak, nejenom jako běh.

Markus Theissen z Německa (47) – běhal s nákolenkami, takže měl pochopení pro mé problémy s koleny. Po doběhu etapy mně potřásl rukou a snažil si se mnou povídat. Hodně fotil, to samé, co já. Často jsme běželi blízko sebe (někdy mne doběhl a předběhl až v poslední 1/3), já tahala mobil a fotila a vzápětí on fotil foťáčkem to samé. Byl mně sympatický.

Frédéric Gallais z Francie (44) – asi 2 x mne vystrašil, on totiž prokládal běh spaním. Zakymácel se a lehnul na trávu, já se lekla, že mu je špatně a on jen tak zvedl ruku, jako že není mrtvý a řekl „sleep“. Chvíli si zdřímnul a pak zase běžel dál.

Robert Miorin z Francie (53) – po ránu běhával pomaleji, ale za polovinou etapy mne doběhl a předběhl. Měl batůžek a hodně pravidelné tempo.

Richard Hofbauer z Německa, ale žijící v Monaku (75) – úžasný pán. Ze začátku TG běžel o dost pomaleji než já. Jako doprovod měl štíhlou manželku, která ho vždy netrpělivě vyhlížela a běhávala mu naproti. Taky kamaráda Aloise, co uměl česky dobré ráno, dobrou noc, na zdraví, drobeček a vyprávěl mně v angličtině staré vtipy o Chruščovovi atd., taky mně dával občas bonbónek jako občerstvení po trase. Pan Richard začal postupně během přibývajících etap zrychlovat a já zpomalovat, většinou jsem mu ráno utekla, ale pak mne dohonil, běhal v tempu kolem 8 km/H. Bylo mu líto, že mne bolí levé koleno, ale myslím, že mne vždy předbíhal s velkou chutí. Jeho paní se o něj po doběhu obětavě starala, jako o miminko. Často jsem s nimi sedávala u společné večeře, byli to moc milí lidé.

Jean-Michel Frémery z Francie (54) – uměl jen francouzky, ale celkem jsme si pokecali a rozuměli si (mimika, pár slov). Ze začátku TG byl hodně rychlý, vždycky tu etapu napálil a občas ke konci nemohl, ale s přibývajícími etapami se to zlepšovalo. Pak měl něco s pravým stehnem, nemohl běhat rychle, to mu dost vadilo, protože na to asi nebyl zvyklý, vyrazil, stehno zabolelo, tak zase zpomalil. Byla s ním legrace, na společných večeřích hodně jedl, neupejpal se, to mně bylo blízké (co je v břiše, to se počítá). Hodně chrápal, tak spával dál od ostatních, aby nerušil.

Jos Broersen z Holandska (59) – TG běžel potřetí. Patřil do skupiny Holanďanů, spali vždycky vedle sebe. Ze začátku TG i jednotlivých etap jsem byla rychlejší já, ale Jos mne dohonil a předhonil, tak jsem si z něho dělala legraci, že je winner (vítěz) nade mnou a po doběhu jsem mu třásla rukou. Měl úporný pravidelný styl, podobný jako Marie-Jeanne, trochu šoupal nohama, už jsem vždy ze zadu slyšela, že to běží on.

André Lange z Německa (39) – ze začátku TG mně zdravil dobrý den, já na to hello (protože jsem byla dost překvapená), pak už říkal hello, hodně fotil přírodu, často jsme se vyskytovali alespoň po část etapy blízko sebe. Kamarádil se s Carmen Hildebrand. Poslední etapy TG dobíhal/docházel úplně poslední a skoro na hranici limitu, měl nějaký velký zdravotní problém, ale chtěl dokončit a dokončil.

Frédéric Morand z Francie (45) – hodně chodil a rychle, podobně jako já. V poslední etapě mne míjel 3 km před cílem a měl obrovskou radost, smál se, překvapilo mě to, protože se obvykle nesmál a byl vážnější.

Frédéric Borel z Francie (35) - veselý, usměvavý, trochu hranatý, ale běhalo mu to rychle a v pravidelném tempu, podporovala ho manželka a děti. Občas běhal s Gwenem Le Nym a to spolu i zpívali, když mě míjeli, občas jsem s nimi chvíli běžela.

Phillippe Gallou z Francie (42) - měl moc príma manželku, podporovala ho, občas s ním kus běžela.

Jean-Pierre Richard z Francie (44) - taky se často vyskytoval poblíž mě, běhal občas s Gwenem Le Ny.

Ahn Byeung Sik z Koreje (37) - byla jsem na něho hodně zvědavá, protože podle toho, co o něm bylo napsáno, už běžel kde co…Trochu jsme spolu soupeřili, zdálo se mně, že mu dělaly potíže kopce, vedro prý ne, říkal, že je u nich taky takové. Měl spoustu zavazadel, protože se chystal ještě na Deutschlandlauf, který začínal prakticky po TG. Po doběhu vždy chladil nohy v ledu, měl na to takový skládací kyblík, na nohy aplikoval různé medikamenty, vždycky na kousek gázové  náplasti, taky tejpoval, nohy měl ovázané, jak válečný bojovník. Hodně fotil, mluvil trochu anglicky, byl mně sympatický, vždycky jsme si vzájemně po každé etapě alespoň pokynuli, ke konci jsme si i přáli. Myslím, že kdyby se mně povedla ta poslední etapa jako Anny Monot, tak jsem byla před ním v celkovém pořadí, porazil mne jen o malý kousek.

Baldur Buchvald z Německa (54) - byl hodně veselý, i když běžel pomaleji, moc si to užíval, měl hodnou manželku (ty manželky jsem jim sakra záviděla, asi bych si měla taky nějakou opatřit), co se o něho pečlivě starala, pil dost pivo. Když probíhal bránou v cíli poslední etapy pokračoval kontinuelně přímo do moře oblečený i s botama.

Theo Kuijpers z Holandska (62) - jeden ze skupiny Holanďanů, měl bolavou nohu, stále nosil bandáž přes koleno, spíš chodil než běhal, často končili s Reginou van Geene společně. Je přihlášený na Trans Europe 2012.

Gwen Quéant z Francie (39) - měl príma rodinu - manželku, holčičku a pěkného kluka s kudrnatými vlasy a hnědýma očima, vždycky mně moc povzbuzovali, když se vyskytovali poblíž-Martina, Martina volali. Všechny děti chodily ke konci TG s památníčky, kde byly fotky a jména účastníků TG a chtěly od každého něco napsat.

Don Winkley z USA (72) – s TG je od jejího vzniku (plný počet účastí), vysoký šedivý pán, měl zvučný hlas a srozumitelnou angličtinu, kdyby mluvil pomaleji, tak bych mu určitě rozuměla. Když dobíhal, tak vždy sklidil velký aplauz od všech. Myslím, že TG a ultra vůbec je jeho život, moc si to užíval.

Jean-Jacques Moros z Francie (39) - vítěz TG v r.2004, Spartathlon umí za 25H 3 minuty, 100 km za 6H 51 minut, maraton za 2H 33 minut. Potkala jsem ho hned v Roscoff, v pětiprsťákách šel z obchodu a usmál se na mně. Bylo na něm vidět, že běhá rád a že ho to baví, měla jsem z něho dobrý pocit. Vlastně jsem ho viděla běžet, jen když byly 2 starty a ti rychlejší předbíhali nás pomalejší, běhal pěkným stylem, občas se mně zdálo po pár úvodních etapách, že měl asi už nějaký zdravotní problém, protože jeho běh nebyl tak plynulý. Jednou jsem měla svoje ležení blízko jeho a pozorovala jsem, co dělá (jsem vůbec zvědavá na všechno okolo ultra), hodně strečoval a tak, že jsem to ještě nikdy neviděla, jako by byl z gumy. Jo a měl medvídka jako já. Bylo mně líto, že musel v 9.etapě odstoupit pro zranění. Ale zase chápu, že by pro něho nemělo smysl dokončovat TG za každou cenu a riskovat třeba nějaký delší běžecký výpadek nebo vážné zranění.

A co bylo dál, po tom, co jsem proběhla bránou na pláži? Skoro všichni se se mnou objímali po francouzsku, plácali jsme si, vzájemně si blahopřáli. Hodně fotili, nevím tedy jestli i mne, protože žádnou fotku z mého doběhu jsem zatím neobjevila. Začala jsem psát smsky, protože jsem se o svou radost chtěla podělit s těmi svými doma v Čechách…Mezitím doběhli další, tak jsem taky tleskala a blahopřála. Natáčel tam jeden televizní štáb (Taiwan).…Ještě zbývala důležitá věc - vykoupat se v moři, rozvážně jsem ze sebe svlékla vše, co se dalo. Moc se mně tedy do toho moře nechtělo, foukalo, nebylo moc teplo a voda byla studená. Tak jo, zaplavala jsem si, ale jenom chvilku a blízko břehu, aby nebyl problém vylézt z vody, už mně nezbývalo moc energie. Zase byl transport autem do sportovní haly, běželi jsme kolem ní, už jsem věděla, kde je…zase sprcha atd. Nějak jsem neměla chuť ani jíst, něco málo jsem snědla na pláži a vypila si poslední třetinku piva, večer měla být slavnostní večeře.

V hale se už všechno připravovalo na slavnostní vyhlášení, uprostřed ní byly zástěny, které oddělovaly prostor tak, že nebylo vidět na rozložená ležení jednotlivých účastníků. Byl tam stůl a na něm vyrovnané pamětní plakety, menší pro všechny a 2 větší pro nejlepšího muže a nejlepší ženu + další drobnosti, co jsme pak dostávali. Nejdřív byly proslovy, opět ve třech jazycích, o historii Transe Gaule atd. Televizní štáb všechno natáčel. Pak J-B postupně vyvolával po jménech všechny, začal od posledního a končil vítězem. Každý tam přišel, dostal  pamětní plaketu - dřevěnou čtvercovou desku se znakem TG a kovovým štítkem, kde je napsáno, který ročník TG to byl, odkud kam se běželo, kolik to bylo km a slovo finisher s hvězdou (nebo hvězdami) a tričko se znakem TG a opět s hvězdou nebo hvězdami. Počet hvězd znamená počet ukončených Transe Gaule. Třeba Don Winkley (USA) měl těch hvězd 8, jako 8 ročníku TG. Byla to velká sláva, velké objímání po francouzsku, občas i někdo něco řekl, já řekla všem mersí bokú, protože bez jejich podpory bych to asi nedokázala a bylo to vlastně jedno z pár slov, které jsem uměla říct. Taky si dělali srandu, že už umím francouzsky a tleskali. Největší aplauz měli samozřejmě ti, co už si šli pro několikátou hvězdu…

Potkala jsem se tam s jednou Češkou, provdanou za Francouze, on předával ceny (možná někdo z místní radnice nevím), ale bylo to moc milé setkání, navíc mi domluvila s J-B, že by mne zítra odvezl až do Montpellier k autobusu, co by mne měl odvézt do Prahy. Taky jsem měla pro J-B dárek na památku, tak jsem mu ho dala, protože největší zásluhu, že jsem úspěšně absolvovala TG, měl od úplného začátku právě on, svým vstřícným přístupem ke mně, že jsme se spolu o všem podstatném domluvili a všechno, co se dalo si předem napsali, i přes jazykovou bariéru.

Pak jsme se přesunuli ven ke stolům a lavicím, měla být slavnostní večeře. Tentokrát to bylo trochu chaotické a slabší než obvykle, ale ochutnala jsem poprvé paellu a víno bylo také moc dobré. Seděla jsem s Hofbauerovými a Aloisem, a dozvěděla jsem se, že jsou zítra za 6 hodin doma, protože bydlejí v Monaku. Nějak mně nebylo dobře, padla na mne únava a už jsem přemýšlela nad zpáteční cestou. V hale se dost dlouho svítilo, byl tam rámus. Taky televizní štáb natáčel rozhovory s některými účastníky Transe Gaule  (třeba se Saidem Kahlou). Spala jsem jen pár hodin, protože zase brzo ráno spousta lidí odjížděla a vstávali a balili. Ráno už žádná společná snídaně nebyla, ani kafe nebylo v čem uvařit, tak konečně byly ty bébé sušenky a tyčinky, co jsem měla s sebou a zatím nesnědla, k něčemu, posnídala jsem z vlastních zásob, zapila to vodou.

Nevěděla jsem, jak to bude s mým odjezdem, protože J-B vozil postupně lidi do Narbonne na nádraží, nebyl v hale a já ho od rána neviděla. Tak jsem si všechno zabalila, čekala jsem a obcházela kolem haly sem a tam. Měla jsem koupený lístek na autobus na přesné datum i hodinu, tak jsem samozřejmě byla nervózní. Ahn z Koreje říkal, že odjíždí kolem 10:00, už si připravil svoje kufry před halu, Markus taky, tak já vytáhla svůj kufr a batoh a čekala jsem s nimi na J-B. J-B přijel a říkal, že mne do Montpellier neodveze, že mne odveze do Narbonne na nádraží. Myslel si, že nemám asi dost peněz na vlak, že právě proto chci, aby mne odvezl až k autobusu. Já ale spíš měla strach, jestli budu schopná to v Montpellier najít, proto jsem hlavně chtěla, aby mne tam někdo odvezl, protože to bylo kousek od dálnice směrem na Paříž a kdyby býval někdo jel tím směrem, moc by ho to nezdrželo. Odjeli jsme tedy do Narbonne k nádraží, koupila jsem si jízdenku, J-B pomáhal s nákupem jízdenky Ahnovi, protože ten jel přes Paříž až do Berlína. Za pár dní měl pokračovat v dalším ultrazávodě, čekal ho slavný Deutschlandlauf.

Všichni jsme se rozloučili, poobjímali se, zamávali si. Ahn a já jsme čekali ještě chvili na vlak do Montpellier, Markus jel asi jiným vlakem, uklidil se do čekárny a pospával tam. Lístek mně stál jen 15 euro, nebyl to TGV, ale normální regionální vlak. Pomohla jsem Ahnovi se zavazadly, měl toho opravdu hodně. Ve Francii se značí lístek před nástupem do vlaku v takovém automatu (podobně jako v metru v Praze) a průvodčí to ve vlaku jen kontroluje. Jeli jsme asi víc jak hodinu, v Motpellier měl Anh hned přípoj TGV do Paříže a já zůstala sama samotinká.

Měla jsem původně v úmyslu, že to udělám jako v Paříži, že si s kufrem a batohem na zádech projdu alespoň kus města a že na to místo, odkud jede autobus dojdu pěšky. Ale J-B mi radil, že si mám vzít taxíka. Já se najednou cítila moc unavená a poslechla jsem ho. Taxíka jsem si ještě nikdy nebrala ani v Čechách, natož ve Francii, ale zvládla jsem to. Pozdravila jsem, poprosila (pár slov francouzsky co umím) a ukázala lístek, kde byla napsána ulice a č. tramvajové zastávky, tam odtud měl autobus odjíždět. Taxikář kývnul, naložil mně kufr a batoh a už jsme jeli, kontrolovala jsem směr kudy jedeme, protože jsem to měla trochu nastudované z mapy předem, aby mne náhodou nevozil po celém městě a nechtěl za to pak moc peněz. Všude samé rozkopané ulice, ještě že jsem jela tím taxíkem, asi bych nebyla schopná to najít sama a dojít tam s těžkým kufrem a batohem na zádech. Bylo to až skoro na konci města, vypadalo to jako konečná tramvaje, kolem nic, nějaké staveniště a budka s nápisem eurolines. Tak jsem se opět ujistila u taxikáře, že je to opravdu to, co potřebuju, zaplatila mu 13 euro a vystoupila. Budka eurolines byla zavřená, nikde nikdo, tak jsem si sedla na lavičku u tramvajové zastávky a čekala. Měla jsem dost času, teď bylo něco po 12 hodině a autobus měl odjíždět v půl čtvrté. Sem tam přijela tramvaj, lidi nastoupili, vystoupili, já seděla, později ležela přes pár laviček a odpočívala jsem, čekala mne ještě dlouhá cesta domů, víc jak 24H. Snědla jsem zase pár bébéček a k tomu paštiku (celkem dobrá kombinace), vody jsem měla dost, na WC jsem si odskočila za velký bagr (na staveniště). Byly 3 hodiny odpoledne a kousek, přijel autobus, ale úplně jiné společnosti než eurolines, lidi nastupovali. Já čekala a ještě jeden kluk taky, asi za 7 minut půl čtvrté přijel autobus eurolines, tak jsme se k němu oba vrhli a já se ptám, jestli jede do Prahy a on, že ne, že do Marseille. Tak já už byla úplně na nervy, řidič byl ale príma, vzal nás oba dva a odvedl k tomu autobusu, co tam už stál a co do něj nastupovali lidi. Ten jel do Lyonu, na lístku, co jsem si kupovala předem, byl napsán přestup Lyon (takže jsem očekávala, že bude možná nějaký přestup), už jsem byla klidnější, jedu do Lyonu a další se uvidí. Jeli jsme dost dlouho, víc jak 4 hodiny, jednou autobus zastavil na odpočivadle, kde bylo víc obchodů a občerstvení. Tak jsem se tam rozšoupla, koupila jsem si dlouhou francouzskou bagetu, kafe a brambůrky, už mně ty bébéčka moc nejely.

V Lyonu jsme přijeli do nějakých tmavých garáží, byla tma, všude samé autobusy, zastávky s čísly nebo něco podobného nikde. Lidi vystoupili a já se ptala řidiče, potřebovala jsem poradit, kam mám jít, on mně něco říkal, ale nerozuměla jsem mu. Matně jsem si pamatovala, když jsem si někdy na jaře vyhledávala spojení (protože na lístku nic napsaného nebylo), že autobus z Lyonu do Prahy odjíždí v 20:30, to mělo být za pár minut a já nevěděla, kam se mám vrtnout. Byla tam kancelář, lidi tam chodili, stáli frontu, nějak jsem nerozuměla tomu systému, tak jsem všechny předběhla a ptám se paní na přepážce, že potřebuju autobus do Prahy, spustila na mne hodně dobrou angličtinou, tak jsem jí zase nic nerozuměla. Opět jsem odtáhla kufr ven a chodila sem a tam, pak mně došlo, že ty lidi mají nějaké kartičky s číslem autobusu. Už jsem začínala pomalu chápat systém. Opět jsem šla do haly, postavila se do fronty, ukázala paní lístek, dostala jsem kartičku autobus č.3 a zase nic…Tak jsem opět začala chodit sem a tam a okukovat autobusy, čísla různá, ale číslo 3 tam nebylo, trochu jsem se poptávala i lidí, co tam čekali i řidičů. Nic. Nakonec mně jeden řidič řekl srozumitelně a jednoduše, že mám čekat, že autobus přijede, to byla přesně ta informace, co jsem potřebovala. Bylo něco po 9. hodině večer a autobus konečně přijel (odjezd měl být správně v 21:30), byli to ti samí řidiči, co mne vezli do Paříže, odevzdala jsem jim cedulku s číslem autobusu, dala si zavazadla do kufru, skočila si na WC, už jsem byla klidná, už mluvili česky a já jela domů.

Cesta byla ještě dlouhá, na pár zastávkách přistupovali lidi i vystupovali, já naštěstí seděla na dvojsedačce sama. Všechno mne podle očekávání začalo bolet, taky z toho sezení samozřejmě, hlavně levé koleno, záda. Vždycky když jsme zastavili, tak jsem se sotva vybelhala ven a začala chodit sem a tam, abych to rozhýbala. Na jedné benzince ještě ve Francii, bylo to někdy k ránu, visela mapa Francie, já znovu viděla tu dálku, co jsem uběhla/ušla, přišlo mně, že je to snad nemůže být ani pravda, že se to stalo, že jsem to prožila a zažila. A že teď unavená a hodně zničená jedu konečně domů, vyhrkly mně slzy do očí, kolem mne už byl normální svět, normální lidi, které moje Transe Gaule i to, co to všechno obnášelo, určitě vůbec nezajímalo.

Transe Gaule mělo pro mne ještě jeden význam, takový osobní a vnitřní, vyrovnání se s minulostí, konec výčitkám a obviňování sebe sama. Byla to moje ultramaratonská pouť, jako křesťané putují do Říma nebo do Santiaga nebo muslimové do Mekky, tak já proběhla/prošla Francii. Byla jsem na cestě, na mnohdy hodně obtížné cestě, vnímala prostor, život, přírodu, všechno kolem sebe, v hlavě jako ve filmu běžel často pás mého života, všechno dobré i zlé, minulost, přítomnost. A já si uvědomila, že i když to někdy moc bolí a člověk má pocit, že už to nejde vydržet, že chci žít dál, starat se o kluky, být s nimi, dělat dobře svou práci. A že chci i dál běhat, že se na to nechci vykašlat, pokud mně to tedy zdraví dovolí. Transe Gaule byl sen, který se splnil, ze začátku vzdálený, neuchopitelný a teď se stal skutečností. Člověk může mít jen jeden sen v životě, pro mne to bylo Transe Gaule (protože mělo právě ještě ten jiný vnitřní význam).

Tak to je konec povídání.

A ještě něco praktického na závěr. Jaké byly přímé náklady? 1250 euro startovné, 37 euro TGV z Paříže do Morlaix, 5,5 euro autobus  z Morlaix do Roscoff, 15 euro vlak z Narbonne do Montpelier, 13 euro taxi a asi 7-10 euro jsem utratila celkem. Cesta tam 1900,- Kč, cesta zpátky 2780,- Kč, cestovní pojištění 414,- Kč.

Odkazy na fotogalerie (zejména tu poslední v pořadí si určitě prohlédněte - cíl v Gruissan):

picasaweb.google.com/116124156682013427491/TRANSEGAULE?feat=blogger#

picasaweb.google.com/fran6albi/10TranseGaule16emeEtape

picasaweb.google.fr/111974662748364042179/TRANSEGAULE2010Etape1702?feat=directlink

picasaweb.google.com/chantal4612/TranseGaule2010?authkey=Gv1sRgCOa0rO2-v-iZ0wE&feat=directlink#

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?