Transe Gaule 2010 - Jak si splnit sen, 3.

09.09.2010 23:26

Co se týče očekávaného průběhu samotného závodu, měla jsem v hlavě určité hypotézy, co a jak asi bude a jak asi bude reagovat moje tělo. Byla jsem si jistá, že první týden určitě zvládnu, když se mně tedy něco vážného nepřihodí, třeba nějaké zranění nebo tak. Prvních pár dní nebylo ani takové vedro, tak jsem byla sama překvapená, že mi to jde dost rychle. Měla jsem s sebou takový základní rozpis po 5-ti km a při různých rychlostech na kilometr, nejrychlejší bylo 8 km v hodině, nejpomalejší 6 km v hodině. Ze začátku jsem byla rychlejší než můj rozpis. Ale tušila jsem, že nastane zlom, ten taky nastal zhruba po těch 7-mi dnech. Regenerace byla obtížnější a pomalejší, vždycky to trvalo tak 2 dny než to zase běželo o trochu líp. Výsledná průměrná rychlost za etapu je dost matoucí, protože já se většinou snažila ráno vystřelit, co šlo nejrychleji, takže jsem kolikrát běžela rychlostí 9 km v hodině, ale vydrželo mně to třeba 15-20 km, pak jsem začala zpomalovat a po 12. hodině, když začalo všudypřítomné vedro se už moc rychle běhat nedalo. To nastupovala psychologie a sebemotivace, mám své osvědčené metody. Nějak jsem nad tím, jak běžím nepřemýšlela, nechávala jsem to na intuici. Taky záleželo na profilu trati, většinou to byla táhlá stoupání, která jsem běžela buď v kuse nebo po částech, to jsem si vždycky vzpomněla na Péťu Dostálka, jak mně jednou říkal, pěkně si ten kopec rozděl a já ho dělila. Když to bylo příliš prudké stoupání nebo jsem usoudila, že musím šetřit energii, tak jsem rychle šla, to umím moc dobře a spoustu běžců jsem o dost stahovala (třeba Ahna Byeung Sika z Koreje). Když to umožňoval provoz na silnici, běžela jsem, po co nejrovnějším povrchu (třeba prostředkem silnice) nebo jsem řezala zatáčky, abych šetřila energii.

Lidi byli úplně skvělí, organizátoři, pomocníci závodníků i samotní závodníci. Všichni se snažili být optimističtí, ohleduplní, přátelsky naladění, bez toho to prostě nešlo. Jednou mně dokonce dala manželka jednoho běžce žíněnku, kterou si vzala pro sebe, abych se já vyspala líp, protože už na mne nezbyla. Doprovod Richarda Hofbauera, 75-ti letého pána z Monaka, který mi to taky nandal, pan Alois (původně asi z východní části Německa) si se mnou hodně povídal, uměl česky dobré ráno, dobrý večer, na zdraví, drobeček, vyprávěl mi, jak byl ve Vysokých Tatrách s horolezci z Tatranu Brno, dokonce vtipy o Stalinovi atd., jak se vyprávěly před r.1989… samozřejmě v angličtině. Někteří běžci, když mne míjeli, tak se mnou prohodili pár slov, povzbuzovali mne. Jednu etapu jsem skoro celou odpajdala se zabandážovanými koleny, tak mně přáli bon kuráž a jeden řekl no kapit, to jsem si hodně opakovala, když levá noha bolela jako čert a nechtěla poslouchat, taky Pefovo heslo „prohrává ten, kdo se vzdává“ a já se nechtěla vzdát, chtěla jsem do Gruissan na pláž k moři. Smsky a zprávy od vás z Čech mne hodně držely nad vodou, motivovaly mne, věděla jsem, že mi věříte, že posíláte dálkově energii, že běžím i za vás. Někdy při společné večři na mne padl smutek, všichni se tak pěkně bavili a povídali si a já, protože jsem tolik neuměla, jsem si někdy připadala trochu opuštěně, tak jsem zapnula mobil a četla zprávičky od vás, moc vám za to děkuju.

Když to tak zpětně hodnotím, měla jsem si s sebou vzít asi víc věcí, lepší vybavení. Moje ultraboty NB 847 se mně orvaly hned druhou etapu, černá guma na pravé noze ubývala víc a víc, už se začala odírat i ta další růžová vrstva. Speciální vložky, co používám, mně způsobily jen jeden otlak na levé noze na vnější straně paty, vždycky jsem ho večer prošila nití a do rána to trochu zaschlo a zmenšilo se to, měla jsem to přelepené náplastí, ale stejně se tam ten otlak udělal znovu. Honza Ondruš mně psal (uvádí to i na svém webu), že měl takové klínky, které si vkládal do bot, tím vlastně měnil dopad plosek nohou na asfalt a tedy i chodidlo mohlo reagovat různě a dalo se předejít třeba různému natažení šlach atd. Klínky jsem s sebou neměla, ale napadlo mne, že prostě vyndám speciální vložky a že do bot dám normální, co jsou od výrobce. Ony ty moje speciální vložky jsou stejně skoro zničené a za moc nestojí. Moje chodidla jsou celkem dost trénovaná, takže se jim žádná újma nestala a nohy pérovaly o dost líp, navíc dopadaly na asfalt i v jiném úhlu a to jim prospělo. Asi 5 etap jsem běžela v jiných botách NB 755, ty mám už delší dobu, zdá se mi, že mají trochu tenčí podrážku něž ty NB 847, ale musela jsem si je vzít, protože byly méně oběhané, černá guma držela dobře. Dlouhé etapy jsem ale vždy běžela v NB 847. Ponožky jsem měla od svého sponzora firmy Lasting sport Sokolov, oblíbila jsem si jeden typ - IRM, tak jsem se snažila je každý den vyprat, aby se daly použít i další den. Když neuschly, střídala jsem je s dalším typem - RUB. Neměla jsem ani jeden puchýř, mám  nohy jako tvrdá kopýtka a ponožky byly prostě skvělé. Párkrát taky pršelo, takže nohy byly mokré, ale ani to jim nevadilo. Nejdříve jsem běhala v reprezentačním tílku, sluníčko mně spálilo ramena, tak jsem pak volila triko s krátkým rukávem. Bývaly by se mi hodily takové ty dlouhé návleky na ruce, ani ne tak kvůli chladu ráno, ale jako ochrana proti pálícímu slunci, neměla jsem s sebou žádné triko s dlouhým rukávem, takže si to moje ruce celkem užily. Běhala jsem v trenýrkách, bylo to pohodlné zejména, co se týče WC, stačilo je trochu odhrnout. Co se týče sluníčka, tak to moc dobré nebylo, protože čím víc kůže bylo schované, tím lépe. Nakonec jsem běhala v černých elasťácích ke kolenům. Oblečení vetšinou stačilo uschnout nebo se obléklo trochu vlhké a doschlo na těle. Na hlavě jsem měla kšiltovku, nejdříve jsem jí měla připnutou u ledvinky a nasazovala jsem si jí, až když svítilo slunce. Proti slunci se mi špatně koukalo a já musela dobře vidět na protijedoucí auta a na značení trati. Čepici jsem se snažila namáčet kde se dalo, buď na občerstvovačce (když jsem nezapomněla) nebo v nějaké kašně cestou. V tom velkém žáru byly vesnice i městečka skoro prázdné, všichni, kdo mohli, byli schovaní v kamenných domech, často tam byl běžec sám a sám, takže ani nebyla možnost říct třeba někomu o vodu, když tedy člověk nechtěl zvonit u nějakého domu. Měla jsem s sebou buď 1/2 litrovou flašku nebo dvě o 0,33 l, ke konci jsem už měla raději dvě 1/2litrové a nabírala je ke konci etapy plné. Občas byly  teploty na slunci hodně vysoké, až 49,5 °C.

Teď napíšu něco o běžkyních:

Brigitte Bec-Cètre z Francie (46) – francouzská reprezentantka, měla 2 pomocníky a držela se trochu stranou, nespala například v hale (asi v obytném autě), občas chodila na společné jídlo. Prvně jsem jí viděla v r.2009 v Bergamu na MS v běhu na 24H. Během TG měla zdravotní problémy, nohy měla zatejpované a zavázané. Většinou ale běžela rychle mezi prvními, byla moc milá, zdravila jsem jí, ona mne občas objala po francouzsku a přála bon kuráž. V jedné etapě běžím a před 1. občerstvovačkou vidím zhroucenou postavičku, která prakticky visí někomu na rukou, to byla Brigitte a její pomocnice. Pak mne dohonila na 3. občerstvovačce, nabídla bych jí bývala, že budu držet tempo, aby si trochu odpočinula, ale tempo držet neumím, podvědomě zrychluji, když mám někoho za zadkem. Tak jsem to před ní pálila, co šlo, říkala jsem si, že se na mne určitě dívá a že jí to třeba běží o trochu snadněji. Když jsme doběhly ke 4. občerstvovačce (poslední), tak mně nabídla, že poběžíme spolu až do cíle, ale ona se neobčerstvovala (měla svůj podpůrný tým) a já bych to bývala bez občerstvení asi nevydržela až do konce. Řekla jsem, ať běží sama a doběhla jsem  chvíli po ní. Když byly ze začátku dva starty (pomalejší, rychlejší), tak mne dobíhala, někdy jí to trvalo celkem dlouho, čekala jsem, kdy se objeví. To jsem pak viděla spolupráci týmu, jak jí občerstvovali za běhu atd., byli hodní i mne povzbuzovali, když jsme nebyly s Brigitte daleko od sebe a jejich doprovodné auto se vyskytovalo poblíž mne.

Catherine Massif z Francie (46) – drobounká, černá, takový italský typ. Z rána jí někdy chvíli trvalo než se rozeběhla, občas mně přišlo, že má problém s celkovou energií. Jednou jsem asi 8-9 km běžela před ní, bylo strašné vedro a já už neměla žádnou vodu, tak to byla dobrá motivace, dostat se co nejdřív na občerstvovací stanici. Ráno jsem jí pozorovala u snídaně, moc toho nesnědla, jedla hodně ovoce. Jejím partnerem byl Vincent Perreau, pár prvních etap běhali společně. Vždycky si vzájemně pletli copánek ráno při výkladu trati, měli společné nafukovací lehátko, vzájemně se masírovali, takové pěkné běžecké manželství nebo partnerství.

Carmen Hildebrand z Německa (41) – tipovala jsem jí na 2. nejvyšší post mezi ženami, maraton pod 3 H, za 24 H 207 km. Zná se s Martinou Judovou (česká ultraběžkyně, reprezentantka žijící v zahraničí). Pár etap měla problémy, asi zánět okostice nebo šlachy (podle mne měla ze začátku moc utažené boty), ale Martine a Michel (experti přes nohy atd.) se hodně snažili, aby jí pomohli. Běhala s camelbagem (měla ho vždy připravený na 1. občerstvovačce), nasadila tempo a běžela a běžela, i když měla zdravotní problémy. Občas mně jí bylo až líto, protože bylo vidět, že jí to bolí. V duchu jsem si říkala, chceš být holka rychlá, tak holt víc trpíš. Hodně po doběhu spala, to mně tedy nejde a obdivuju ty, co to dokážou. Nechávala se namasírovat a pak si natáhla dlouhé elasťáky, asi kvůli regeneraci (ale to je jen moje domněnka, třeba neměla jiné kalhoty). Taky si tam skoro všichni stříhali ponožky přes nárt, asi aby je netlačil jejich lem.

Marie-Jeanne Simons z Francie (52) – běžela Transe Gaule potřetí. Měla hodného a obětavého manžela, moc jí podporoval. Doprovázel jí v autě po celou trasu, a poslední část s ní jel na kole. Hodně se o ní staral i po doběhu. Po doběhu první etapy vypadala Marie-Jeanne zničeně, bylo mně jí líto, jako by se postupně zaběhávala a rozběhávala.  Střídala běh a chůzi, když mohla běžet s někým, tak s ním běžela a povídala a povídala. Zhruba od poloviny TG už byla i mojí soupeřkou a často lepší než já, ráno jsem jí většinou utekla, ale postupně mne doběhla a předběhla. Měla takový pravidelný krok, ne moc rychlý, ale účinný.

Anny Monot z Francie (61) – drobná, malá, prvních pár etap běžela podobně rychle jako já, pak zpomalila, měla spíš problémy s celkovou energií (jak se mně zdálo) nebo i nějaké zdravotní - to nevím. Ze začátku měla 1 pomocnici v červeném autíčku, vždy povzbuzovala i mne. Byla moc milá, povídala, že byla v květnu v Brive na 24 H, že běžela 2 x Marathon de Sables a další ultrazávody a že je jí 66. V posledních etapách k ní přibyla ještě jedna pomocnice, mladá a hubená, nejdřív jsem myslela, jestli to není třeba Anny dcera, ale prý ne. Hodně se o Anny starala po zdravotní stránce. O sobě mně řekla, že byla víckrát v Praze a jak jsem pochopila, měla něco společného s farmacií. Asi díky ní to Anny v závěru TG běželo líp a rychleji.

Francoise Perchoc z Francie (61) – stále usměvavá paní, měla malý batůžek na zádech, hodně chodila a běhala spíš z kopce nebo po rovině. Její manžel (myslím, že to byl manžel) zapisoval výsledky a pomáhal organizátorům, měli malého pejska a ten vždy Francoise čekal v cíli.

Sigrid Eichner z Německa (69) – ultramaratonská legenda, nezničitelná Sigi. Potkaly jsme se už v Paříži na nádraží, já tam byla o jeden vlak dříve a okukovala, jak to tam chodí. Na tabuli se objevilo číslo nástupiště, lidi s kufry atd. vyrazili a najednou jsem viděla Sigrid. Znám jí  z Moravského ultramaratonu, kde jsme se potkaly poprvé, pak jsem jí viděla loni v Berlíně na předmaratonské snídani, ona si mne ale asi nepamatuje. Sigrid umí jen německy, snažila jsem jí anglicky říct, že jedu pozdějším vlakem, ale nevím, jestli to pochopila. Během TG se o ní staral Jobst Von Palombini, dělal jí rytíře. Sigrid je malá a strašně moc hubená, ale vždycky ty etapy ušla a uběhla, i když na ní bylo kolikrát vidět, že toho má dost. Teď by měla běžet Deutschlandlauf (po týdenní přestávce).

Regina Van Geene z Holandska (55) – byla mně od začátku moc sympatická, asi nejvíc ze všech ženských, usměvavá, milá, snažila se pomoci. Seznámila jsem se s ní a s dalšími Holanďany cestou na 1. společnou večeři v Roscoff, povídala si se mnou v rámci mojí jednoduché angličtiny. Dozvěděla jsem se, že učí na střední škole němčinu a že je i fyzioterapeutka. Nohy měla otejpované, pozavazované, olepené, asi jako prevenci, nevím. Měla takový masážní přístroječek na prsty u nohou a chodidla, byl na baterky. Běžet jsem jí viděla vlastně jen jednou v předposlední etapě, to jsme se potkaly. Měla trochu zvláštní styl běhu, hodně pomalý pohyb a takový kývavý nebo už byla možná unavená, nevím.

Mireille Cormier z Francie (51) – znám jí z 48 H v Brně, vím, že je hodně pomalá, tak jsem byla dost překvapená, že si troufla na TG, ale byla jsem ráda, že to poběží někdo, koho znám. Mireille běžela na jaře v Athénách, myslím 6-ti denní (jak běžel Vlasta Dvořáček, ale ten běžel víc). Pár etap zvládla se zdravotními problémy na hranici časového limitu a myslím, že energie taky moc neměla (protože toho zrovna moc nesnědla). Martine a Michel se jí snažili léčit, ale měla asi nějaký rozsáhlý zánět v noze a mohlo by to dopadnout moc špatně, tak radši závod ukončila.

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?