Transe Gaule 2010 - Jak si splnit sen, 1.

04.09.2010 22:52

1150 km v 18-ti etapách od jednoho moře k druhému přes celou Francii. O tomhle závodě jsem věděla od r.2007, z České republiky ho dvakrát běžel Honza Ondruš a dost podrobně to popsal na svém webu. Úplně mě to nadchlo, to by bylo, to by byl zážitek na celý život. V té době jsem prožívala ne příliš šťastné období svého života, někdy se mi ani nechtělo žít, ale říkala jsem si, Ty žít musíš, chceš proběhnout Francii, chceš si splnit svůj sen. Běhala jsem a běhala, přidávala víc km, víc závodů, kratších, delších, maratonů, ultramaratonů. Koncem roku 2009 jsem se dočetla, že zbývá jen několik volných míst pro rok 2010. Neváhala jsem a napsala mail pořadatelům, oni obratem odpověděli a poslali formulář přihlášky. Kritéria potřebná pro účast v závodě jsem splňovala dostatečně, v průběhu tří let je třeba zaběhnout 100 km za 12 hodin nebo dát víc jak 150 km za 24 hodin. V březnu 2010 se měla zaplatit 1.splátka startovného 350 euro, startovné bylo na mé poměry dost vysoké 1250 euro, ale zahrnovalo základní potřeby běžce-skromné ubytování a jídlo. Potřebovala jsem otestovat svoje nohy, tělo i hlavu, jestli budu schopná takovou porci kilometrů vůbec zvládnout. V lednu jsem v mrazu, sněhu a často na ledu naběhala 800 km, a z toho vždy o víkendu rozloženě po 100 km. Bylo to těžké, ale zvládla jsem to. Dalšími základními kameny přípravy byla v květnu účast na 24 H v Brive shodou okolností ve Francii (mistrovství světa), v červnu Ultrabalaton, 212 km nonstop kolem jezera a v červenci již tradiční Moravský ultramaraton, 301 km v 7 etapách. Na poslední chvíli se našlo i pár hodných lidí, kteří mne podpořili buď finančně nebo tím, že mi poskytli sportovní vybavení pro závod, moc jím tímto děkuji.

Plná očekávání   9.8.  večer vyrážím autobusem z Florence směr Paříž, s kufrem na kolečkách a batohem na zádech procházím velký kus města a odpoledne 10.8. pokračuji vlakem TGV dále na západ do Morlaix a pak místním autobusem do Roscoff. Podle šipek najdu sportovní halu, kde je ubytování na vlastní karimatce a ve vlastním spacáku, pořadatele a další účastníky. 11.8. v úterý prohlížím místo startu město Roscoff, moře -  kanál La Manche, maják a molo, odtud se bude zítra startovat. Večer je slavnostní večeře, kterou pořádá v místním hotelu pan starosta, seznamuji se s dalšími závodníky, se skupinou Holanďanů, Američanem, Švédem, s Francouzi, těch je nejvíc. Moje angličtina za moc nestojí, chybí mi konverzace, takže moc nerozumím, když na mne někdo mluví, ale z kontextu skoro vždycky poznám, o co asi tak jde. Na každého se usmívám, zdravím bon žúr, děkuji mersí, celkem to jde. 11.8. ráno je start, je trochu později než bude obvykle, startuje se od majáku, od okraje moře a je to velká sláva, dlouhé proslovy, zvučná hudba a do toho vítr, trochu déšť, není moc teplo. Prvních 6 km se běží pomalu skoro všichni společně, až pak teprve bude ostrý start. Trať je značená červenými asi 5 cm dlouhými nálepkami, a uvnitř je černá šipka, kam směřuje šipka, tam se běží nebo odbočuje. Nálepky jsou na sloupcích značek, na ukazatelích směru, není-li značeno, běží se po hlavní cestě a rovně.

Asi by nemělo cenu popisovat podrobně, každý den mé pouti Francii. Jak vypadá typický den transgaulisty? Ráno v pět hodin se rozsvítí světla ve sportovní hale, pořadatelé již v předstihu uvaří kafe nebo je k dispozici horká voda a pytlíky s čajem, každý má svůj vlastní hrnek, občas talíř a nůž. Nalije si kafe, přidá cukr, mléko podle chuti, vezme plátek sýra, kolečko salámu, vařené vejce a jde si sednout za stoly, které každý den pořadatelé skládají a stěhují z místa na místo, podle toho kam se celý ten cirkus zvaný Transe Gaule posouvá. Na stole je chleba, bagety, máslo, džemy, med, každý se obslouží podle svého. Snídaně mně trvá tak 20 minut, pak umyju hrnek, talíř a jdu balit svoje ležení. Doobléknu se do závodního oblečení, většinou je to oranžové tričko se znakem TG a krátké trenýrky nebo elasťáky ke kolenům, kryjí stehna před slunečními paprsky. Zalepuji jediný otlak na patě levé nohy, který mám, mažu chodidla krémem, počkám až trochu zaschne a oblékám ponožky, taky se namažu vazelínou. Smotám spacák, samonafukovací karimatku, těch opravdu jen pár věcí, co mám, nandám do kufru a do batohu, všechno dělám automaticky, každý den stejně, dokážu to i potmě. Kufr, batoh odtáhnu k naklaďáku a předávám pořadatelům. Opásám se ledvinkou, udělám si ionťák, dojdu si na záchod, někdy je to problém, protože často bývá jen pár záchodů a lidí je moc. Kolem 6:10 je výklad trati, J-B (Jean-Benoit Jaouen) povídá francouzsky krátce o trati, o profilu, na kterém km a kde budou občerstvovací stanice nebo kde jsou případně místa, kde by mohl být problém s orientací, většinou to všechno píše nebo kreslí na tabuli fixou. Na tabuli jsou vždy výsledky předcházející etapy a celkové výsledky, včetně průměrné rychlosti každého závodníka. Vše se překládá do němčiny a angličtiny, občas ve zkrácené verzi.

Blíží se 6:30 a jde se na start, startuje se buď přímo od haly nebo všichni nalezeme do aut a odjedeme na místo, kam se včera doběhlo, když je to do vzdálenosti 300 m, jde se pěšky. Seřadíme se, často se obejmeme po francouzsku nebo si plácneme rukama, bon kuráž, nejčastější slovo mezi závodníky. Každou etapu startuje někdo jiný, je to určitá čest, často je to i starosta městečka, kde se zrovna nacházíme. Občas bývají  2 starty (hlavně ze začátku TG), nejdříve ty pomalejší v 6:30 a ty rychlejší o hodinu později, dlouhé etapy startují již v 5:00. Vyrážíme různě, někdo rychleji někdo pomaleji, já většinou volím rychlejší variantu, abych stihla utéct co nejdál, než začne pálit slunce a všudypřítomné vedro. Noc pomalu bledne, začíná den, slunce vychází a pomalu se posouvá po obloze výš a výš, zatím jen svítí, nehřeje, nepálí, občas je schované za mraky. Koukám se na něj a domlouvám mu, aby za těmi mraky zůstalo, co nejdéle to bude možné. První občerstvovačka je kolem 15. km, než tam doběhneme, tak si užijeme hodně povzbuzování, jednak nás pořadatelé trochu hlídají v kritických místech, třeba na kruhových objezdech nebo křižovatkách, abychom odbočili správným směrem a jednak doprovodná vozidla některých závodníků jsou ještě všechna pohromadě. Všichni tleskají, mávají, volají jmény, troubí, je to od nich moc milé. Na 1. občerstvovačce se občas ještě dosnídávám, moc se nezdržuju, nabírám vodu do flašky, pár kousků ovoce napíchnu párátkem a strčím do pusy, do ruky naberu slané sušenky, sladké sušenky, občas kousek bagety namazaný třeba paštikou, nabídka je hodně pestrá. Obsluha napíše čas a číslo závodníka, popřeje bon rút nebo bon kuráž a jede se dál. Chvilku pochoduju, jím, pak zase běžím. Po dalších cca 15-ti km je další občerstvovačka a pak už po každých zhruba 10-ti km až do cíle.

Trasa vede napříč Francií, když to jde, tak spíš po vedlejších cestách, často mezi poli a pastvinami, z 90-ti % to je asfalt a různé kvality, když to nejde, tak i po hlavních tazích. Když je silnice široká, ještě to jde, ale mnohdy je úzká, plná zatáček a i zde jezdí kamiony, auta, motorky. Běžec musí být ostražitý a opatrný, aby se nic nestalo. Většinou jsou řidiči ohleduplní, uhýbají, zpomalují, často troubí nebo z otevřeného okénka volají, tleskají, mávají.

Kolem 12:00 už slunce většinou pálí plnou silou a vydrží mu to až do večera, slunce a všudypřítomné vedro mně nedělá dobře, bere mně všechnu sílu, zpomaluju. Zkouším různé varianty, běžet ráno třeba i pomaleji, ale nakonec to vyjde nastejno, energie je po 30-40 km fuč, občas vyškrabuji nějaké zbytky na závěr, ať  to mám rychleji za sebou.

Cíl každé etapy je ohraničený bránou, kterou se musí  proběhnout, vítá mne železný pes Gogol - maskot závodu, v závěru závodu má symbolicky ovázanou levou pacičku, asi že už jsou všichni transegaulisti unavení, ne zrovna v kondici, ale chtějí se s tím vším stejně poprat. Takže brána, cíl, všichni, co tam jsou, tleskají, J-B píská na píšťalku, objímáme se, třeseme si rukama, pak dostávám třetinku piva, už automaticky, ví že si ho s chutí vypiju. Cucám pivo, občas něco vyfotím mobilem, protože zítra ráno bude tma a nic nebude pořádně vidět.

Už se pídím po tom, kde je sportovní hala, kde jsme tentokrát ubytovaní, jestli se tam jde pěšky nebo bude odvoz autem, když je to dál. Sportovní haly jsou různé kvality i různého stáří, od moderních, po úplně obyčejné stodoly s velkými otevřenými vraty a betonem na podlaze. Dojdu do haly, pár z těch, co doběhne dřív zvedne hlavu, zaregistrují mne, zatleskají nebo mně přicházejí obejmout a potřást mi rukou nebo alespoň zamávají z dálky.  Nacházím svůj kufr, batoh a nějaké místečko k ležení, když člověk přiběhne později, lepší místa jsou už obsazena. Někdy tábořím uprostřed, rozbalím karimatku a hlavně sundavám běžecké boty. Začínám shánět, kde jsou sprchy, protože často nebývají v hale, ale ještě se k nim buď musí dojít nebo nás k nim po vícero odvezou autem. Většinou sebou beru i věci na převlečení a vše, co chci vyprat. Na sprchu se těším vždycky, vůbec mně nevadí, že občas teče jen studená voda, je to úžasný relax po tom perném dnu. Vyprat běžecké oblečení, někam to pověsit nebo rozložit, aby uschlo, vyklepat boty, taky je dát uschnout. Umyto, vypráno, teď zbývá se najíst, k dispozici je Bolino, instantní jídlo v kelímku, stačí zalít vodou, zamíchat, chvíli počkat a je uvařeno, k tomu kus chleba a vodu. Většinou si to odtahuji s sebou do svého ležení a nejím u stolu a lavic, které tam jsou opět rozložené.

Dělat víc věcí najednou šetří energii, takže jím a zároveň si vyměňuji v průhledných slabých deskách papír se slovním popisem trasy, vytištěnou mapu etapy (to mám všechno připravené předem z domova), napíšu vždy čas, za jaký etapu dobíhám a pár poznámek týkajících se běhu nebo mého zdravotního stavu, nálady. Taky vytahuji svého medvídka z kufru a dávám mu pusu. To je můj každodenní rituál. Pak doplňuji do ledvinky solné tablety, tabletku enervitu nebo carbonexu, muslityčinku,  dvě dvoustovky ibuprofenu, 1 diclofenac, tabletku s gingko biloba nebo koenzymem Q10, půl tablety isostaru na ionťák, všechno je připravené na následující den. Občas stíhám chladit ledem moje bolavá kolena, především to levé, které mně dává moc zabrat, ke konci přibývá úpon achilovky a holeň pravé nohy (začínající zánět okostice), občas se musím obejít bez ledu, protože si ho rozebírají ti rychlejší přede mnou. Zbývá namazat a namasírovat nohy, k dispozici jsou dvě slečny, co by masérky, půlhodinová masáž vychází na 10 euro. Masírovat se nechává skoro každý, já si stačím sama, jednou ke konci TG si masáž zkouším, potřebuji namazat záda, tam si sama nedosáhnu, je to spíš relaxační masáž, takže si  bez výčitek nohy masíruji razantněji podle svého sama dál.

Někdy vyrážím na obhlídku okolí se svým starým Kodakem, igelitkou, penězi a mobilem. Asi jen 2 x  si něco koupím, většinou ani nevím, kde ten nejbližší obchod je a často ani nemám sílu tam dojít. Žiju hodně skromě, jídla i vody je dost, takže skoro nic nepotřebuji, ovoce se najím na občerstvovačkách. Kolem 18:00-18.30 je slavnostní přípitek, občas na místní radnici, ale často přímo v hale, kde jsme ubytovaní nebo před ní. Je to spojené s malým pohoštěním, větším nebo menším a ochutnávkou místních specialit - třeba vína, ovocné šťávy, místního pečiva, sušených švestek a podobně.

Obden je normální večeře o třech chodech (předkrm, hlavní jídlo a zákusek) s vínem a vodou, opět buď v hale, tentokrát s opravdickými příbory a talíři a na bílém papírovém ubrusu nebo se jde nebo jede do nějaké restaurace. Večer před předposlední etapou je dokonce flambovaný dezert - šlehačkovo-zmrzlinový dort. Při večeřích se povídá, já tedy spíš poslouchám - francouzštinu, němčinu, občas angličtinu, mrzí mne, že neumím pořádně žádný cizí jazyk, popovídat si a hlavně porozumět třeba složitějším tématům hovoru. Všichni jsou moc hodní, v rámci možností mne povzbuzují, pomáhají, občas se mně na něco zeptají, aby byla nějaká konverzace. Někdy na mne právě teď padá smutek, připadám si opuštěná a daleko od všeho, co znám, chybí možnost si popovídat v řeči, které rozumím. Zapínám mobil a čtu si pod stolem smsky z domova nebo od těch, co mně drží palce a sledují, jak mně to jde.

Večeře se často protahuje až do 21:00, nohy mně tuhnou, koleno začíná moc bolet, občas mně bývá až špatně. Jednou to nevydržím, utíkám na malé náměstíčko a bolavou nohu chladím ve studené kašně. Po večeři zbývá vyčistit zuby a do hajan. Asi od poloviny závodu si mažu levé koleno fastumgelem a reparilem, v poměru 1:1 a v silnější vrstvě, přes to dávám mikroténový sáček a 2 šátky. Takhle medicína podle Sama Straky zabírá, koleno se dá do rána jakž takž do pořádku. Snažím se usnout, je  to problém, ucpávky v uších tlumí zvuky, ale hlava nějak nechce vypnout, tak si beru půl prášku na spaní. Někdy spím celou noc, někdy se probudím třeba ve 2 a už nemůžu usnout.

Tak to jde den za dnem, celých 18 dní. Vidím toho strašně moc, vždyť kdo po vlastních nohou proběhne celou Francii? Vnímáte to úplně jinak - blednoucí noc ještě s hvězdami a měsícem ozařujícím cestu, vycházející slunce, bučící krávy na pastvě, jejich zvonce, pach hnoje, pole plné slunečnic, kukuřice, řady vinné révy, remízky, ostružiny a křoví podél cesty, kostely, kostelíčky, kamenné domy, vesnice, městečka, větší města, osamělé statky, řeky, mosty, v horách jezera, smrky, menší, větší kopce, pásma pohoří, stoupání, klesání, kvalitu asfaltu, sklon silnice, vedro, slunce, vítr. Běžíte sám a sám, občas vás někdo dohoní a předhoní, ale skoro vždy alespoň kývne na pozdrav a popřeje bon kuráž. Hodně běžců má pomocníky, většinou taková rodinná dovolená, táta běží, máma řídí obytné auto, občas zastaví, dá tátovi napít nebo udělá, co potřebuje, děti sedí, mávají, volají. Všichni mohutně povzbuzují každého, je to potřeba, proběhnout Francii je pěkná makačka. Taky místní lidé hodně povzbuzují. Běžíte po okraji silnice proti vám kamiony, auta, motorky, cyklisti, hodně z nich troubí, mává, zdraví, najednou třeba auto přibrzdí a z otevřeného okénka slyšíte tleskání a povzbuzování. J-B má moc dobrou metodu motivace, každý den je na cílové čáře napsán křídou počet km, co jsme uběhli a velká mapa Francie s vyznačenou trasou, každý den jí kousek přibývá nebo chcete-li ubývá. Také tam je postavený velký obraz Gruissan, cílového města na pobřeží Středozemního moře. Každý večer si s Reginou Van Geene plácneme a ukazujeme na prstech, kolik ještě zbývá etap.

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?