TMMTR 19.7. 2009

26.02.2010 15:03

TMMTR - Transmoravský Masochistický terénní běh, z Olešnice kopcovitým terénem do Lulče a zpět, 161 km (100 mil) v limitu 30-ti hodin. Moje letošní tajná „mentální“ výzva. Celý Moravský UltraMaraton-MUM (7 x 43 km) jsem běžela tak, abych byla schopná (když tedy příliš nezničím levou nohu nebo něco jiného) se týden na to pokusit absolvovat a dokončit běh na 100 mil (161 km) v limitu 30-ti hodin. Měla jsem to plus mínus naplánované s dvouhodinovou rezervou, tj. na 28 hodin.

Průběh více méně popsal podrobně Štefan Krč na svém blogu, stefank.blog.cz/0907/tmmtr-cil-nesplnen přidám pár svých pocitů a myšlenek. Jako by se všechny etapy MUMu soustředily do jedné - kopce menší, větší, vymleté lesní cesty s kameny, bahno, hluboké rýhy po lesní technice, voda hledající si nejsnadnější cestu - tedy po cestách. Bylo to těžké, zatím asi nejtěžší závod, co jsem běžela, svým převýšením, obtížným terénem.

Cestou do Lulče (1/2 závodu) jsem pilně sledovala značení, hlavně na odbočkách a snažila si zapamatovat cestu. Říkala jsem si, tudy budeš muset běžet zpátky, unavená, vyčerpaná, velmi pravděpodobně potmě, to přece nemůžeš zvládnout. Ale pak jsem si začala opakovat větu, co mně kdysi napsal jeden známej, co běhá ultra - když tomu budeš věřit, uděláš pro to všechno, tak se to musí podařit a toho jsem se držela, takže žádné poraženecké myšlenky. Tentokrát byly maliny jen jako nezbytný doplněk výživy, když už nebyla voda, ani nic jiného (kromě „železné zásoby“ v ledvince, na kterou jsem chtěla sáhnout až v nouzi nejvyšší, třeba když bych se ztratila), soustředila jsem se na jediné - kupředu a jedno jak. Plán byl nahoru chodit, dolů a po rovině běhat, ale ono moc běhat nešlo, připadalo mně, že kopce jsou skoro pořád.

Krásná chvíle byla, když bledla noc a probouzel se nový den (takže pro mne u 2.občerstvovačky - asi na  37,5 km), pak bylo rybízové pole (už z poloviny sklizené), tak jsem jen z nostalgie po MUMu (pro neznalé, trať je v některých částech shodná s tratí jednoho nebo možná i víc ze 7-mi maratonů) natáhla ruku pro pár kuliček a pokračovala dál. Trasa byla značená dobře, růžovou barvou po zemi – oboustranná šipka s T (jako trans), ale občas byly šipky trochu rozmočené vodou, pak byly ještě bíločervené igelitové fáborky na stromech atd., člověk musel být hodně pozorný, protože různých šipek byla po trase spousta. Prvně jsem trochu bloudila v Krasové (červená vedla mezi poli k Jedovnicím a já neviděla značku na krátkém sloupku), ale to byla jen chvilka. Podruhé mezi 3. a 4. občerstvovačkou, to už bylo horší, frekvence značení byla v delších intervalech a já již tradičně pochybovala, jestli běžím správným směrem. Po proběhnutí jednoho potoka jsem se dala na opačnou stranu, nevšimla jsem si značky na menším kamínku úplně vpravo (zmátly mne šipky stené barvy vedoucí na opačnou stranu), to jsem potkala Vilmu Podmelovou. Potkala jsem jí už po několikáté, byla přede mnou a vždy se nějak záhadně ocitla za mnou. Vilma běžela chvíli se mnou, na špatnou stranu, pak to otočila zpátky a já, když se nevracela, otočila jsem to taky. U brodu přes potok jsem našla ten správný kamínek se značením a zamířila do Rakoveckého údolí.

Po 3. občerstvovačce (cca na hranici 50-ti km) jsem dostala správnou ultramaratonskou náladu a plánovala jsem to trochu „nakopnout“, ale ouha – Rakovecké údolí – zlámané stromy přes cestu, do toho bahno, voda, slatiniště, muselo se přelézat, podlézat, obíhat. Při přelézání jednoho stromu (měla jsem jen lehké krátké trenýrky) jsem si o nějakou trčící větev trochu natrhla kůži zezadu pod kolenem, takže teklo celkem dost krve, ani to nešlo přelepit náplastí, ale běžela jsem dál. Přede mnou dlouhá, přímá cesta a z ní různé odbočky, všude nějaké značky (asi z jiných závodů, byly tam skautské tábory), cca v oblasti Pastviny byla louka a já si říkala, že je to už moc dlouhé, na to, že se budu muset třeba vracet, tak jsem se rozhodla, že se vrátím k poslednímu značení, což byl jeden osamocený fáborek na stromě u cesty. Naštěstí jsem potkala Ivana Martynka (běžce ze Slovenska, co zná trať), řekl mně, že běžím správným směrem, tak jsem to zase otočila a běžela dál.

Když to sečtu, mohla jsem naběhat navíc tak cca 1-2 km a ztráta oproti plánu byla 20 minut. Doběhla jsem do Račic a potkala již vracejícího se Dana Orálka, plácli jsme si. Na 4. občerstvovačce jsem se pořádně „napakovala“ na další cestu, zastrčila občerstvení kam se dalo a pokračovala dál. Zase byl proběh lesem a po lesních cestách, v klesání do Říček potkávám opět Vilmu, já na ní - ty už běžíš z Lulče a ona, že ne, že zase nějak zakufrovala. Přesvědčila jsem jí, že musí běžet opačným směrem, tedy opět dolů. Tady někde mne míjel Honza Ondruš, já do Lulče, on z Lulče. Pak jsem potkala postupně Svaťu Sedláčka a Slavo Gleska. Těšila jsem se na klesání do Lulče, říkala jsem si, že to zkusím dolů z kopce trochu zrychlit, abych smázla ztrátu pár desítek minut oproti mému plánu, ale moc to nešlo, už jsem neměla víc jak hodinu žádnou vodu a energie odcházela, tak jsem se začala krmit malinami. Těsně před Lulčí jsem potkala vracející se Vilmu (čekala jsem tedy nejdřív Štefana, protože jsem nevěděla, že se ztratil).

Na 5. občerstvovačce jsem byla ve 14:00 (tedy podle původního plánu), opět jsem si nacpala jídlo, kde se dalo, doplnila vodu do 1/2 l láhve a trochu ionťáku do 1/3 l láhve, říkala jsem si, že stoupání od Lulče využiju k tomu, že budu jíst a pít, abych měla energii na zpáteční cestu. Přesně ve 14:30 (to jsem byla někde v 1/2 stoupání) začalo pršet. Ono to už od rána vypadalo, že bude, ale šlo o to, kdy, to spustí, resp. spadne. Jinak bylo skvělé ultramaratonské počasí, nebylo teplo, ani zima. Takže slejvák, bouřka, bouchalo to do lesa po mé pravé ruce. Byla jsem celá mokrá, teplota spadla o několik stupňů a já dostávala postupně záchvaty třesavky a zimnice.

Snažila jsem se běžet, co to šlo (a cvakala zubama), věděla jsem, že takhle mokrá nemůžu dál pokračovat v závodě. Říkala jsem si: „a k Ivovi (Šikulovi-pořadateli závodu) na 4. (6.) občerstvovací stanici - dělej, dělej, běž, běž“ v hlavě myšlenky na nedoběhnutý Ultrabalaton 2008 (zbývalo mně 14 km) a na to, že tam mne dostalo hlavně vedro a sluníčko. A tady mne dostane zase zima, ach jo, proč jsem si jen nevzala s sebou pláštěnku, klidně jsem si jí mohla připnout k ledvince.

Tak běžím lesem, (bylo tam o pár stupňů tepleji), blížím se k Račicím a tu mně napadlo, co takhle igelitový pytel, mohla bych do něj udělat díry a navléknout ho na sebe, byla by izolace, ale kde ho vzít? Tak šup na občerstvovačku, třeba tam bude mít nějaký spoluběžec něco suchého a já si to budu moci vypůjčit nebo tam bude nějaký igelitový pytel. V Račicích jsem viděla před baráčkem pána, tak pěkně prosím, jestli by měli igelit a on že se zeptá manželky, za chvíli se otevřely dveře a podává mně velký igelitový pytel - hurá. Tak běžím dál a už začínám dělat do igelitu díry, teď ještě něco suchého (ono tedy pořád pršelo), vodu, zásoby a zkusím to k 3. občerstvovačce.

Najednou auto - Ivo Šikula a prý nastup si, závod je ukončený (běží jen Dan a Honza) a já, že chci něco suchého, že mám igelit místo pláštěnky a že to chci zkusit dál. Ale bohužel další občerstvovací stanice už nebyly, tedy ani moje čelovka zanechaná na 3.(7.) občerstvovací stanici. To by opravdu nešlo, v ledvince mám jen „železnou zásobu“ a cca 0,2 l vody. Nastupuju tedy do auta - pro mne konec závodu, je 16:40, tedy 10 minut za mým „plánovaným“ časem na 4.(6.) obč. stanici. Jsem celá mokrá, sedím sice pod dekou, ale nevím, jak dopadnou ledviny nebo jestli nedostanu zápal plic.
Konec vyprávění, konečný výsledek 96 km za 14 hodin 40 minut. Zkrátka a dobře TMMTR je úžasný závod, výzva, endorfiny i adrenalin…takhle nějak si představuju dobrodružství. Spíš je asi třeba to pojmout tak, kolik že km zase letos přidám, než že se to uběhne celé. Je otázkou, jestli by se mně to povedlo a v limitu. Energeticky jsem na tom byla myslím dobře, ale chybělo mně ještě 65 km terénem a částečně potmě, to je ještě hodně. Vyzkoušela jsem si zase něco jiného, získala další zkušenosti a byl to dobrý trénink, takže jsem spokojená, nedala jsem se a moc se snažila a to je na tom to pravé „nebát se a nedat se“.
Chci poděkovat pořadatelskému týmu v čele s Ivem Š., perfektní zázemí na fotbalovém stadionu v Olešnici, trasa byla značená velmi dobře, doprovodné vozidlo na začátku závodu, občerstvovačky atd.
A xx klobouků dolů před všemi, kteří závod dokončili (ať letos nebo v minulých ročnících) a zejména před Danem, že doběhl v traťovém rekordu v takových podmínkách.


 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?