Těžkej jako ŠUTR

15.05.2011 18:07

 

14.5.2011. Šárecko – Hanspaulský ultra trail pořádá Michael Dobiáš a spol. Jde o 18ti km okruh přírodním parkem Šárka – Lysolaje, převýšení 1 kola je 450 m. Na trati bylo minimum asfaltu, většinou to byly lesní a polní cesty, občas kamenité a vymleté seběhy. Startovalo se nedaleko Soborské ul. v Horní Šárce, na startu čekal stan na naše batohy a stolek s občerstvením – pečivo Bohemia bagel, mňamky od mamky (jak lákal Michal), ionťák, nealkopivo od Bernarda a samozřejmě voda. Trať byla vedená cik - cak, dolu - nahoru, však se můžete podívat kudy to vedlo web.me.com/michaeldobias/SUTR54/Mapa.html občas křižovala silnici nebo vedla kousek po ní, hlavně to bylo celé v přírodě a cestou se otevíraly úžasné scenérie a výhledy na Prahu. Je fakt, že když člověk běžel 3. kolo už to nemělo tu šťávu a výhledy, pohledy byly trochu okoukané. Já se tedy na Babě zastavila pokaždé a vychutnávala si ten úžasný výhled na matičku stověžatou. Ještě jsem tam nikdy nebyla, já vím, jsem ostuda, že jsem si za celých 13 let, co tu bydlím nenašla na Babu cestu. Trať byla označená zelenými šipkami, občas to byly zelené puntíky, bílými fáborky (těch moc nevydrželo) a hlavně bílými šipkami (materiál lze jen odhadnout - asi to byly nějaké pozůstatky dlaždiček nebo něčeho podobného), tyhle šipky byly přilepeny (nějakým tmelem) nebo přidělány malými hřebíčky. Muselo to dát strašně moc práce, ale třeba to vydrží až do podzimu na další šutr. Na startu jsme vyfasovali číslo, já si řekla o sedmičku a měli jsme sdělit na kolik kol se cítíme a chystáme. Váhala jsem mezi dvěma a třemi koly, jsem přeci jen unavená po PIMu a za 14 dní mne čeká 12tihodinovka ve Stromovce, ale když ultra, tak ultra a to začíná až od 42,2 km. Takže jsem zahlásila kola 3, tedy 54 km. Něco po 9:30 bylo odstartováno, všichni vyrazili hodně svižně, já celkem rozvážně mezi posledními. Nechtěla jsem to pojímat jako závod, ale spíš jako takový trošku odpočinkový trénink, v pomalejším tempu se nikam nehnat a vyzkoušet si běhat v terénu a nahoru a dolu. Moc si takových terénů normálně neužiju, na Krakonošovu 100 a na CCC (jednu z kratších tras série UTMB) někde natrénovat musím. V dohledu jsem měla Jaromíra s Nikem, ten jel na kole a Jaromír běžel. Občas Nikovi s kolem pomáhal, nakonec mne předjeli a předběhli, ale vůbec mně to nevadilo. Od hřbitova blízko Nebušic byla taková příjemná část trasy, skoro rovina po hranicích Prahy. Někde na úrovni Lysolají se mělo odbočit vpravo a běžet dolů směrem k sídlišti Baba. Tam jsem prvně kufrovala a spolu se mnou i Jarka (další žena), seděl tam totiž na lavičce jeden pár a měli psa, nějak jsem koukala po psu a ne po značce. Běžely jsme tedy stále rovně až k prvním domkům, tam se cesty rozbíhaly a žádná značka, hned nám bylo jasné, že je něco špatně. Vrátily jsme se tedy zpátky k lavičce,  najednou vidíme značku (bílou šipku) na zemi a pán nám sdělil, že jestli běžíme ten závod, že ta šipka ukazuje doprava, taky nám to mohl říct hned. Takže jsme vyrazily s Jarkou pospolu, resp. já první a ona za mnou. Přiblížila jsem se k Matěji (kostel), už by to mělo být blízko, ale nebylo, čekalo nás ještě pár kilometrů dolů - nahoru, asi 3 x, tahle část trasy byla nejobtížnější, člověk už toho měl dost a ve flašce žádnou vodu. Konečně občerstvovačka, tedy konec okruhu! Tak rychle doplnit nějaké zásoby s sebou. Běžela jsem s pásem, kde je pouzdro na flašku a malá kapsička. Tentokrát jsem všechny energetické tyčinky, gely, carbonexy nechala doma, měla jsem jen pár solných tablet, müsli tyčinky a tatranky. První kolo jsem nic jíst nechtěla, chtěla jsem potrénovat tukový metabolismus (to by se mně hodilo v ultra, čerpat z vlastních zásob, mám jich celkem dost), ale ke konci, když jsem viděla ty krpály, tak si říkám holka něco jíst musíš, ať máš trochu sílu, přece na tebe nebudou čekat až do večera. V duchu jsem si myslela, že bych to kolo snad mohla zvládnou kolem dvou hodin, ale nakonec to bylo něco kolem 2 H 20 min. Takže na občerstvovačce jsem si vzala další tyčinku a tatranku s sebou, doplnila flašku vodou a do ruky vzala pár kousků pečiva Bohemia bagel (bylo výborný) a s chutí se pustila do druhého kola. Tentokrát jsem trošku váhala v první části trasy, asi tam nějaký vtipálek odstranil pár bílých fáborků, tak jsem se kousek cesty vracela k poslední značce, ale nakonec jsem se zorientovala a běžela správně dál. Sice jsem si myslela, že si to po prvním kole budu všechno pamatovat, ale s ubývajícími cukry ta moje hlava nějak přestávala sloužit. Tentokrát jsem se pěkně při prvním seběhu nacpala, ať mám sílu, už jsem věděla, co mne čeká a že to nebude žádná sranda. Trasa byla opravdu moc pěkná, všechno bujně rostlo, kvetlo, taková ta sytě zelená barva, jaro bylo v plné síle. Užívala jsem si to a na chvíli se zamyslela, najednou škrt o kořen (nevím, kde se tam vzal, protože to byla ta nejrovnější cesta vedoucí od Nebušic po hranicích Prahy) a už jsem letěla, myslela jsem, že to nevybalancuju a že s sebou seknu. Naštěstí se to povedlo a já s sebou nesekla a ani si nic nenatáhla, úplný zázrak. Najednou, kde se vzalo tu se vzalo autíčko a občerstvovačka, tak jsem doplnila vodu do flašky a pokračovala dál. Trasa ubíhala a ubíhala, ještě ty hrozné schody skoro na konci a už budu mít další kolo za sebou, tentokrát to bylo trochu pomalejší, okolo 2 H 35  minut. Na občerstvovačce čekal Filip a Jaromír, zasekli to po dvou kolech a už nepokračovali. Zase jsem se najedla, napila, přihodila do ledvinky další tyčinku a tatranku a hurá do dalšího kola. Vypadalo to, že jsem poslední, no a co, tak jsem poslední, začala jsem přemýšlet nad 4. kolem, jak dlouho by mně to trvalo a nezdržovala bych ostatní?  Asi v polovině  okruhu mě předbíhá pozdější vítěz (ten běžel 72 km, tedy 4 okruhy), nadělil mně celé kolo. Ostudo, trochu přidávám a zase se nedívám a škrt o něco a zase letím a zase to ustojím, aspoň něco. V poslední části okruhu mne předbíhá další, co běží na 72 km. Nějak mně už není dobře, začínám být unavená. Při sebězích mezi kameny a drolícími se kamínky jsem hodně opatrná, asi nechám původní plán tedy 54 km. Nebylo by to dobré běžet v tomhle stavu dalších 18 km, chtělo by to něco teplého a pořádného do žaludku, vždyť už tady pobíhám něco přes 7 hodin. A už tu jsou pověstné schody, ne do nebe ale k blízké občerstvovačce, hurá cíl je tady (za cca 7 a ½ hodiny), je mně sice líto, že už je konec, ale zase někdy příště. Dostávám nealko pivo od Bernarda, můžu si vybrat příchuť, tak zkouším višeň. Je tu Evžen (mají za sebou náročnou Relativní desítku a unavená Sára odpočívá u kola) a ostatní, co už doběhli předemnou. Chvíli povídáme, jdu se převléknout do suchého, jsem trochu mokrá od potu, ale ani mně nic nebolí. Chvíli povídám s pánem a paní u občerstvovačky (asi příbuzní Michala), jsou rodáci od Sokolova jako já, jak je ten svět malý. Ještě čekám, až doběhne Michal, skončil třetí, a pak pomalu odcházím k autobusové zastávce a domů, ne do Podolí, do lékárny, ale na Čerňák a do vany… Šutr byl skvělý, šutr byl těžký, šutr je zkrátka výzva.

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?