Spartathlon 2014, díl 2.

26.-27.9.2014 Spartathlon, 246 km (max. v limitu 36 H), já „jen“ 153,8 km za 21 H 10 minut

Už to víte, nedoběhla jsem až k soše krále Leonidase do Sparty, ale jen na 45. checkpoint (z celkových 75). Spartathlon je hodně těžký závod, strašně těžký, na ostří nože, na hraně, ale ne nemožný ani pro mne.

Závodník musí plnit průběžné limity:

22. checkpoint, 80 km za 9 H 30 minut

35. checkpoint, 123,2 km za 16 H

43. checkpoint, 148,2 km za 20 H 10 minut

52. checkpoint, 171,4 km za 24 H 30 minut

60. checkpoint, 195,2 km za 28 H 10 minut

68. checkpoint, 223,3 km za 32 H 25 minut

75. checkpoint, 246,7 km za 36 H

Navíc, každá z občerstvovacích stanic má svůj vlastní limit, kdy se zavírá. Také tyto limity musí závodník dodržet, aby nebyl zastaven a stažen z trati.

Na webu závodu visel seznam, co na jaké občerstvovačce čekat za občerstvení, sušenky, brambůrky, banány, jablka, toustový chléb (opečený, neopečený), občas pokapaný medem, med, zabalené čokoládové sušenky. Na některých občerstvovačkách byla rýže se zeleninou v plastových mističkách, polévka, občas káva, čaj, kola (většinou ředěná vodou), nějaký ionťák, voda…

Rozběhla jsem to tak akorát, podle citu, aby byl maraton za 4 H 15-20 minut. Nedívala jsem se vpravo vlevo, nevnímala nic. V ledvince jsem měla svůj plán s limity (také poznačené, na kterém checkpointu mám svoje podpůrné balíčky), kdy se zavírají jednotlivé občerstvovačky, kolik km je od jedné k druhé, jaká je průměrná rychlost na km mezi jednotlivými občerstvovacími stanicemi. Na každém občerstvení byla velká cedule s č. checkpointu, informace o dosažených kilometrech, čase kdy se občerstvení zavírá, kolik zbývá km do dalšího občerstvení a kdy se tam zavírá. Bylo to přehledné a dalo se podle toho bez problémů řídit, takže jsem se na svůj plán dívala jen občas.

Na každé občerstvovačce si nás zapisovali, ale  časy, které byly vidět on line na stránkách závodu byly jen z těch hlavních checkpointů. Mezičas z 19,5 km (checkpoint č. 4) -  1:53:33 (172. místo). Stále poprchávalo, před metou maratonu nás chytl pořádný slejvák, byla jsem kompletně mokrá, včetně ponožek a bot (náhradní ponožky byly na 52. checkpointu). Míjelo mne pár známých tváří – Michal Činčiala (CZE), Robert Miorin (France, známe se z Transe Gaule), Regina a  Reinhold Straßer (Austria, znám je ze závodů), Jano Fazekaš (SVK) byl asi přede mnou a Alexander Bögi (SVK) asi za mnou. Maraton tedy za 4:18:19 (checkpoint  č.11, 233. místo). Limit na maraton byl 4 H 45 minut, měla jsem radost, že mám k dobru skoro ½ hodiny. Jen nepolevit v úsilí a mydlit to dál až do Korinthu. Kolem ½ druhé odpoledne začalo svítit a hřát slunce…Trasa byla zvlněná, stoupání, klesání, většinou se vše dalo vyběhnout, maximálně jsem střídala běh a chůzi, když se mně to jevilo výhodnější.  V ledvince jsem měla 2 gely a tabletku enervitu, na to jsem uběhla maraton. 1. vlastní občerstvení jsem měla právě na metě maratonu, můj pytlíček mně podali přímo do ruky, opět jsem doplnila ledvinku…Nicméně tohle byl spíš doplněk, čerpala jsem ze sortimentu na občerstvovacích stanicích, pila jsem pokaždé a snažila se něco uzobávat. Do lahvičky jsem si tak každou 2.-3. občerstvovačku nalila trochu vody a ucucávala cestou. Měla jsem lahvičku s úzkým hrdlem, bohužel kostky ledu do ní neprošly, tak jsem je cucala aspoň v puse. Jak se udělalo teplo, začala jsem intenzivně chladit, abych udržela teplotní komfort. Vodu na hlavu (na čepici), vodu na stehna. Když se běželo po úzké silničce vinoucí se podél moře, bylo to moc pěkné, pár pohledů na mořskou hladinu a pláže jsem si dopřála. Stále jsem se snažila běžet proti limitům a zvyšovat svoji rezervu (nebo jí alespoň udržet). Hlavně musím běžet, nesmí přijít žádná krize. Náběhy na dálnice, seběhy, průběhy vesnicemi, někdy kličkovaní mezi auty, přejeté kočky bez hlav na silnici, petflašky a neskutečný bordel kolem, taky dost často silný protivítr. Chvíli jsem běžela s Jánem Fazekašem, ale pak se opozdil, nechtěl běžet do stoupání (jako já), jen jít, myslela jsem, že se ještě uvidíme, ale už jsme se neviděli. Před Korinthem jsme probíhali kolem smradlavé rafinérie (asi), snažila jsem se vše kolem sebe eliminovat, myslet jen na běh a udržet tempo. Konečně úzká průrva, moře, aha už je tu Korintský průplav, za chvíli byl checkpoint č. 22 (80 km), já v čase 9:01:29 (273. místo). Tady jsem měla opět svůj balíček, vzala jsem si do ruky misku s rýží a zeleninou, doplnila vodu (na občerstvovačkách jsem pila vždy kolu, ale chtěla jsem jen čistou kolu, ne míchanici s vodou, co měli připravenou) a vyrazila dál. Potkala jsem Roberta Miorina, zdržel se déle než já, kousek za Korinthem, na takové horší, prašnější cestě mne opět dohonil a předběhl. Kolem nekončící olivové háje, občas bylo i na co koukat, třeba na kopce kolem.

Snažila jsem se stále běžet, jak jsem mohla nejlépe, musím to udržet do 100. km. Takové malé a krátkodobé cíle, od občerstvovačky k občerstvovačce. Co si tak vybavuju, rezerva na limity byla stále mezi 30ti – 40ti minutami, bylo to dobré. Ve vesnicich na nás čekaly děti, měly nastavené dlaně a čekaly na plácnutí, občas chtěly podpis, plácala jsem, ale nezastavovala…Na metě 100. km jsem měla čelovku s náhradními bateriemi (limit končil v 19:25, tedy 12 H 25 minut od startu), byla jsem tam cca v 19:03. Začala jsem se potkávat se Soňou, doprovodem Andrease Papadopoulose z Kypru, hlásila se ke mně a vždy, když jsme se viděly, tak mne povzbuzovala. Andreas běžel u nás v Plzni, Míša Dimitriadu mně před odjezdem na svou dovolenou zatelefonovala, přála mně úspěch a právě říkala, že Soňa o mně ví…Sice jsem nic nepotřebovala, ale člověka to potěší, když ví, že někomu není úplně lhostejné, jak běží a jak se mu daří. Pomalu se stmívalo, snažila jsem se běžet bez zapnuté čelovky co nejdéle to šlo. Něco po 8. hodině večer se už nedalo nic dělat a já musela čelovku zapnout. Pár závodníků běželo ve dvojicích, asi se jim i lépe drželo tempo…Předbíhaly mne třeba Japonky, jedna drobná, hubená a jedna hranatější s dost velkým pozadím. Co jsem si všimla, tak do cíle dorazila než jedna z nich (ta hubená).

Bála jsem se, že mně to potmě nepůjde tak rychle a že budu ztrácet na tempu. Když běžíte jen na pocit (ne podle sporttesteru) a je kolem tma, je zde nebezpečí, že to prostě neodhadnete nebo si hned nevšimnete, že vlastně zpomalujete a hlavně o kolik. Jednu ampulku guaranny jsem už postupně vypila. Snažila jsem si na občerstvovačkách vždy něco vzít, dost často kelímek s polévkou, byla teplá a k tomu kousek toustového chleba. Škoda, že nebyl třeba sýr. Nějak jsem neměla na nic chuť a musela se do jídla nutit…Pila jsem dost koly, tak snad cukr bude stačit. Na jedné z občerstvovaček jsem si nechala uvařit kafe, třeba mne to nakopne a oddálí únavu. Počítala jsem checkpointy, vždy kolik jich ještě zbývá do dílčího limitu (na hlavním checkpointu), rezerva stále byla, ale zmenšovala se. Asi na 115. km (v mírném stoupání) se mně najednou z ničeho nic udělalo špatně, asi natřikrát jsem vyzvracela všechno, co ve mně bylo. Moc toho nebylo, vše bylo jen tekuté. Ulevilo se mně, bylo mně lépe. Asi by to i chvíli běželo, ale moc dlouho by to nevydrželo. Měla jsem v ledvince ještě jeden gel, tak jsem si ho vzala, abych měla další energii. Soňa na mne vždy na občerstvovačkách mávala (nebo když projížděla kolem autem). Pak už ne, pochopila jsem, že Andreas skončil.

Trochu mně to splývá, byl tam kus prašné cesty, kameny, neběželo se nejlépe, navíc do toho předjížděla auta doprovázející závodníky. Bojovala jsem, hecovala jsem se, vždy chvíli rychlý běh, pak pomalejší. Rezerva na limity se stále zmenšovala. Na checkpointu č. 37 (129,3 km) jsem měla triko s dl. rukávem a další svoje občerstvení. Trochu obtížně jsem ze sebe stáhla tričko (byla tam přišpendlená startovní čísla vpředu a vzadu), oblékla si to s dl. rukávem a na to si oblékla opět to s krátkým. Někteří závodníci na pravidla moc nedbali, běželi třeba v bundě a ani nebylo vidět, jaké mají startovní číslo. Občas i nějaké to doprovodné vozidlo zastavilo mimo místo, k tomu určené, tma skryje ledacos. Tady někde jsem musela na WC, na velkou, zdržení určitě víc jak 5 minut, bohužel, míjela mne poslední větší skupina závodníků z konce startovního pole. Pak už to byli víceméně jen jednotlivci.

Další limit byl na checkpointu č. 43 (148,2 km, 20 H 10 minut od startu závodu), zbývalo mně asi 10 minut rezervy na limit. Popadla jsem sušenky do ruky, med (v balení jako gel) a pokračovala jsem dále. Trošku jsem zpanikařila, bylo tam pár odboček směrem vlevo a já se modlila, jestli jsem správně…Trasa byla značená, různě starými namalovanými šipkami na silnici, víceméně to ale bylo jasné. Byla to hlavní a nejširší silnice. Ohlížela jsem se a viděla čelovky za sebou, jsem správně. Opět jsem se snažila běžet, věděla jsem, že mně limity dýchají na záda. Tolik bych chtěla na ten kopec (checkpoint č. 48), aspoň tam, prosím, prosím. Ještě mám jeden zážitek, v Řecku je spousta toulavých psů, jsou neškodní, také je tam spousta malých kapliček nebo spíš míst se stříškou, kde je soška nebo obrázek nějakého svatého. Na křižovatce bylo jedno takové větší, zdobnější „svaté“ místo. Najednou se za mnou ozvalo opravdu výhrůžné vrčení, bylo jasné, že tentokrát to pes myslí vážně. V té tmě jsem psa ani neviděla. Skoro jsem zastavila, naštěstí tam byl nějaký pán, ten psa okřikl a zastavil.

S posledními zbytky sil jsem pokračovala dál, terén se začal zvedat do prudkého kopce, odhadovala jsem  že to bude „nástup“ na kopec, zatím po asfaltu. Vůbec mně to nešlo, nemohla jsem skoro hýbat nohama, stehna jsem měla na šrot, motala jsem se, celá jsem byla na šrot. Čelovka už skoro nesvítila a já ani nebudu mít čas vyměnit baterky než půjdu do terénu na ten kopec, přemýšlela jsem v duchu. Dopotácela jsem se na checkpoint č. 45 (153,8 km), přesně minutu před limitem (21 H 10 minut, 4 H 10 minut v sobotu). V tomhle stavu přece nemůžeš dál do hor (myslela jsem na domov a na kluky), do terénu, stejně to nedáš, vzdej to…Asi by mne pustili dál, kdybych okamžitě pokračovala. Já si sedla na židli, najednou jsem věděla, že je konec. Byli jsme asi tři, co jsme tam skončili. Pokoušela jsem se sníst polévku, musím do sebe něco dostat, moc to nešlo. Jeden pán mně odepnul číslo, odendal čip z boty, nechal mně podepsat papír, o tom, že končím a z jakého důvodu. Chvíli jsme tam seděli a nabírali sílu na věci příští. Pak nás naložili do menšího auta, odjeli jsme na další checkpoint, nabrali další, co končili tam (mmj. i moje spolubydlící Ya-fen)…Pak jsme jeli na další checkpoint (asi už za tím kopcem), čekal tu velký autobus. Přesedli jsme do něho a dále čekali, neměla jsem s sebou nic, než to, co jsem měla na sobě. Další větší balíček mne čekal na checkpointu č. 52 (171,4 km), tam už ale nedojdu.  Autobus se rozjel, bylo tam teplo, začalo se mně chtít zvracet. Nechtěla jsem to tam umazat, ani sebe, tak jsem šla dopředu k té paní, co tomu „velela“. Dala mně do ruky větší pytlík. Pak už nic nevím, černá tma, omdlela jsem. Probrala jsem se na zemi, seděla jsem a někdo mne držel pod rameny, autobus stál a paní chtěla volat zdravotníky. Nechtěla jsem to komplikovat, bůhví, kam by mne odvezli a jak bych se odtamtud dostávala do Sparty. Snažila jsem se jí přesvědčit, že už je to OK, že si sednu vedle řidiče a že to bude dobré. Nakonec se přesvědčit dala. Seděla jsem na místě vedle řidiče, dostala jsem deku na přikrytí. Už bylo šero, noc byla pryč, nastával den, okolo hory, před námi silnice a tam někde v dálce vytoužený cíl – Sparta. Když jsem končila na checkpointu č. 45, říkala jsem si, že už to stačilo, že jsem ze sebe dostala to nejlepší, co jsem v dané chvíli dostat mohla, že už nikdy více. Kdyby to byla 24hodinovka, běžela bych určitě na svůj osobní rekord a překonala metu 180 km. Když jsem však viděla okolo hory a silnici, věděla jsem, že se musím vrátit (nebo se o to aspoň pokusit, jelikož nemám splněný limit), zažít to ještě jednou a zkusit do Sparty doběhnout/dojít po svých.

foto od Soni: