Silva Nortica

11.06.2012 00:47

 

Silva Nortica - 2.6.2012, 103 km cca 1900 m převýšení, mistrovství ČR v ultratrailu, v mém podání za 13:21:56.

Nové Hrady, Terčino údolí, Horní Stropnice, Dobrá Voda, Benešov nad Černou…a dominanty Vysoká, Kraví hora, Kuní hora…když vyslovím tahle jména, vybaví se mně spousta vzpomínek a zážitků. Prvně jsem do tohohle kraje zavítala na podzim 2008 s panem profesorem Františkem a spolužáky ze zahradnické školy v Mělníce. Byli jsme na tematickém výletě po jižních Čechách, František nám chtěl ukázat to nejzajímavější a taky zprostředkovat setkání se svými známými a asi i bývalými žáky – inženýry a architekty, co mají vazbu na tenhle kraj. Byli jsme v Pasekách u Roberta Blížence, člověka, který skoupil pár hektarů pozemků a který se snažil (asi ještě snaží) tu svou část krajiny nějak zušlechťovat po vzoru našich předků. Skoro potmě jsme procházeli Terčino údolí a poslouchali vyprávění o budování tohoto přírodně krajinářského skvostu. Další moje setkání s tímto krajem bylo v létě v r. 2009, kdy jsem sem vyrazila s mými kluky s batohy a se stanem jen tak na vandr. Právě v Horní Stropnici jsme prvně spali v kempu, prošli si Terčino údolí, vyšplhali se po červené turistické značce do Nových hradů (v protisměru trasy závodu). Další den jsme došli s plnou polní z Horní Stropnice do Dobré Vody (zrovna tam bylo procesí) a pak dále na Kraví horu, Kuní horu a po červené turistické značce až do Benešova nad Černou.

Moc jsem se tedy na Silvu těšila, zároveň jsem měla trošku obavy, jak to zvládnu. V květnu jsem měla ošklivě natažený a namožený břišní sval, skoro 14 dní jsem se nemohla pořádně hýbat. Dokonce jsem se chtěla ze Silvy odhlásit, naštěstí to už nešlo…Takže jsem byla plná očekávání, jak to dopadne…Zároveň jsem ale byla úplně bez ambicí. Poběžím si prostě jen tak, co to dá, vždyť i ten limit 14 a ½ hodiny byl dost drsný.

Vyrazili jsme v pátek v podvečer autem spolu s Magdou (řidička), Davem a Gábinou z Prahy, chvíli jsme bojovali s páteční  dopravní zácpou na silnicích. Nakonec jsme ale do Horní Stropnice dorazili. Zázemí závodu bylo ve sportovní hale, vše šlo jako na drátku, dostala jsem čip, číslo, dozvěděla jsem se, že si venku můžu postavit stan a že si sem mám zítra odnést batoh do úschovy. Rozloučila jsem se s Gábinou a spol., oni pokračovali do Nových Hradů, kde měli ubytování. Já začala rozbalovat a stavět stan, nakonec mně pomohl Petr Ozogán, bylo to jen tak tak, začalo hustě pršet. Přivítala jsem se se známými a šli jsme se schovat do hospody ve sportovní hale. Už tu byl Dan (ten měl zrovna přednášku o ultra), Renata s Čipem, Markéta Gruberová, Mirek Hasal, Vašek Krejsa, Honza Dolejš, Petr Ozogán…všichni jsme seděli u jednoho stolu a povídali jsme si. Stále pršelo a pršelo, něco po 10. hodině večer jsem se rozloučila a šla spát. Nejdřív jsem si tedy všechno připravila na ráno, jelikož start byl brzy v 5:30 a na náměstí. Vyspala jsem se dobře, špunty do uší a prášek na spaní to jistil, k ránu mně byla trošku zima. Vzbudila jsem se něco po čtvrté hodině, ani budík jsem nepotřebovala, převlékla se do závodního, všechno zabalila, včetně mokrého stanu. Mezitím jsem stihla posnídat z vlastních zásob, koupila jsem si moc dobré tmavé bagety a kafe v plechovce. Batoh a stan jsem odevzdala mládencům v hale, řekli, že to všechno zařídí, že si to tam pak mám vyzvednout. Nevěděla jsem, jak se mám obléci, jelikož s počasím to vypadalo všelijak. Už mám zkušenost, že když přijde liják, člověk je za pár minut promočený na kost a když má za sebou pár desítek náročných kilometrů, tak to může skončit zimnicí a třeba kolapsem. Takže jsem měla kolem pasu ještě šusťákovou bundu, měla jsem ledvinku, v ní pár nezbytností, co potřebuje běžec v závodě (solné tablety, 2 gely, nějaké enervity a carbonexy, kus elastického obinadla, pár náplastí, něco proti bolesti, kdyby bylo nejhůř) a taky smotanou slabou igelitovou pláštěnku. Běžela jsem v inovejtech a byla to dobrá volba (váhala jsem mezi silničkami a právě inovejty). V 5:30 bylo na náměstí v Horní Stropnici odstartováno, vyrazila jsem dost opatrně, věděla jsem, že to bude taková smyčka do Nových Hradů, odtamtud právě po červené (to už znám) padáčkem z kopce do Terčina údolí, pak údolím, kolem vodopádu, kolem hradu Cuknštejna a starou cestou mezi stromořadím opět k Horní Stropnici. Cesta byla celkem dobrá, asfalt se střídal s polňačkami, drželi jsme se společně s Honzou Dolejšem, občas nás ještě někdo zezadu předběhl (třeba Ilonka Bajerová někde na konci Terčina údolí). Před Horní Stropnici jsem trošku bojovala s ženskou v modrém tričku (nevím jestli běžela 90 km nebo 103 km…možná to byla Jana Glabazňová), pamatuju si zkrátka jen to modré tričko a nakonec mě předběhlo. Z Horní Stropnice jsme stoupali po červené do Dobré Vody, tady jsme se trošku spletli a běželi jsme víc vpravo. Pak jsme to museli srovnat šikmo přes louku do správného směru…nemáme s Honzou kecat. Ještě ve stoupání od kostela jsme se s Honzou drželi pohromadě…na další občerstvovačce jsem mu poodskočila a dál už běžela sama. Věděla jsem, že to nebude jednoduchý závod, a že ten limit nebude zase až taková sranda splnit. Trošičku mně ta trasa splývá, vím, že to byla silnice a že do toho byly trailové vložky, některé pasáže byly celkem výživné. Pozorovala jsem les kolem sebe a byla jsem ráda, že tam jsem. Po cestě bylo pár stavení i pár lidí, každého jsem zdravila, ať to byl domorodec nebo běžec. Taky jsem viděla koně při práci v lese, ještěrku na silnici a myšku, co zvědavě vyskakovala podél cesty (musím si to zapsat, ať na to nezapomenu). Občerstvovačky byly přibližně každých 5 km, většinou jsem pila kolu, ředila jsem si jí vodou, pak jsem jedla sýr a chleba a taky si brala gel. Gely od Nutrendu mne zachraňovaly, s sebou jsem měla než 2, víc se mi jich do ledvinky nevešlo. Takže to byl přímo luxus, že byly na občerstvovačkách. Vycucané tubičky od gelů jsem si dávala do ledvinky a vždycky jsem je vyhodila na další občerstvovačce. Nějak jsem nechápala, že lidi, co běželi předemnou, prázdné gely odhazovali normálně v přírodě, byla jsem v pokušení tuby od gelů sbírat, ale bylo jich moc a zdržovalo by mne to. Kdyby to bylo na závodě v Alpách, tak by je za to diskvalifikovali, každý vyfasoval pytlík na odpadky a taky si ty svoje odpadky měl odnést zpátky do civilizace. Snad to tedy pořadatelé po závodě vysbírají a uklidí. Někde za Huťským rybníkem v jednom malém stoupání mne předběhla dvojice asi Rakušanů, ženská a chlap…Moc se mně líbila část než se přiběhlo do Terčího dvora, přeběh přes louky a padáček dolů, tady jsem ty Rakušany zase předběhla zpátky, nějak mě to závodění od téhle chvíle začalo bavit. V Terčím dvoře jsem sezobla maličký kousek sýra, bývala bych ochutnala více, ale trošku mne pobolívalo břicho, tak jsem se bála. Dohonila jsem Vilmu (nemá v pořádku nohu), tak říkala, že to zabalí na 50. km, byl tam Honza Charvát na kole. To byla moje záchrana. Trasa byla značená dobře, pevnými sloupky a šipkou s piktogramem závodu, jenže tam zrovna stálo auto a já se mu snažila vyhnout. Nedávala jsem pozor a běžela jsem stále rovně dolů z kopce po cestě, ono se ale mělo odbočit vlevo, naštěstí byl Honza tak hodný, že za mnou rychle dojel a vrátil mne zpět do správného směru. Od té doby jsem dávala na značení velký pozor. Začalo být teplo, potila jsem se, hlavně mně vadila bunda uvázaná kolem pasu, ale třeba se ještě bude hodit a budu ráda, že jí mám. Zase jsem předběhla pár lidí, silnice byla protivná a zdála se nekonečná, ale krajina kolem byla úchvatná. Připomínalo mně to tady Přebuz a horské louky kolem (u nás na západě), tady se v zimě taky prohání sníh a vítr. Předemnou byl kopeček a kostel, věděla jsem, že to je Pohoří na Šumavě. Když jsem se blížila, měla jsem úplně zvláštní pocit, jako kdybych tam už někdy byla, opravdu silné místo. Je dobře, že se do tohoto kraje začíná znovu vracet život, zaslouží si to. Jen aby to tady lidi příliš nezničili. Měla jsem za sebou něco přes polovinu závodu, na 50.km jsem byla přesně za 6 hodin, zbývá tedy 8 a ½ H do limitu. Neměla jsem vůbec představu, jak dlouho mně to může trvat, původně jsem si říkala, že bych se třeba mohla vejít do 12-ti hodin, ale v průběhu závodu jsem poznala, že to je nerealistické očekávání. Všechno co se bude blížit 13 ať již zpředu nebo zezadu, bude dobré. Na 64. km se trasa rozdvojovala, někde mezi těmi občerstvovačkami jsem dostihla ženskou v modrém tričku, taky pár dalších a nekompromisně jsem je předběhla. Na rozcestí ultramaratonu „Cetviny“ byla občerstvovačka a dokonce bujón, to jsem neodolala, opět jsem něco málo snědla, vzala další gel na potom. Trošku jsme žertovali s obsluhou, jestli jsem levičák nebo pravičák. Pravičáci běželi 90 km a levičáci 103 km, jsem spíš pravičák, ale tentokrát jsem zahnula vlevo. Za mnou nikdo předemnou nikdo, kolem stromy, tráva, obloha, mraky a vůbec to všechno…až se mně draly slzy do očí, jak jsem byla dojatá, jak je ta naše zemička vlastně krásná. Tohle mne vždycky úžasně nabije, škoda, že každý běh někdy skončí, vydržela bych tady běhat věčně. Další občerstvovačka byla jen s vodou, ještě že jsem měla ušetřený gel, teď se hodil…celkem dost terénní ultramaratonská vložka (cca 13 km rozdíl v trase mezi 90 a 103 km). Křížová cesta, vše krásně upravené i když plně přírodní, pak kolem hraniční řeky, na druhé straně je už Rakousko. Potkala jsem dva turisticky oblečené pány, pozdravila jsem, mluvili německy a byli milí. Opět stejná občerstvovačka tentokrát zezadu, ještě jsem se napila na další cestu, zrovna tam stála rakouská dvojice…alespoň vím, jaký mám na ně náskok. Ve stoupání předemnou vidím chlapa, ještě si odskočím na WC a jdu na něj…doběhnout, předběhnout…Drží se za mnou, dobíhám na občerstvovačku, je hodně teplo, piju, dávám si další bujón, beru si další gel. Tak do toho, makej, ať to máš z krku, už mně to moc nebaví, samá silnice, asfalt, vedro a mouchy, hodně much. Je tu cedule s 90ti km, mám radost a přidávám. Blížím se zadem k Benešovu n. Černou, znám ho z druhé strany, další občerstvovačka. Tajně doufám, že trasa opět povede terénem, mohla by…ale ne, je to asfalt. Ten chlápek, co jsem ho předběhla se drží, někdy nasazuje tempo a zase mne předbíhá. Bolí mně břicho, musí to ven, zalézám hlouběji do lesa, snad mne nikdo neuvidí. Jak jsem lehčí, zase trošku zrychluju, seběhy po asfaltu mne tedy nebaví, kolena se začínají ozývat. Už mně to trošku splývá, a to jsem si říkala, že si budu pamatovat některé "významné" mezičasy. Někde skoro ke konci potkávám Michala Dobiáše a ještě jednoho běžce, nějak nechápu, on totiž Michal neběží..tak si myslím, jestli on třeba neběžel maraton a teď tu třeba na někoho čeká, aby ho povzbudil…Chudák Michal běží 103 a má problém s kolenem, takže neběží, ale pajdá…tohle mně dojde ale až hodně pozdě po doběhu. Už si moc přeju, aby byl konec, blíží se 13. hodina, co jsem na cestě…čas tedy nic moc, to si za rámeček nedám. Poslední občerstvovačka, obsluha říká, že už je to jen 2 km, chce mně dávat celou lahev vody, ale mně je té lahve líto. Určitě bych jí nevypila, nechávám si nalít vodu do dlaní a piju jen pár hltů, 2 km to je už za pár, to dám. Ale ouha, po chvíli opět cedule s informací, že do cíle zbývají 2 km, je to nějaké divné. Mám zase žízeň, že já blbec jsem si nevzala tu flašku. Naštěstí nějaká dobrá duše, pověsila nedopitou flašku na ceduli se zbývajícími kilometry. Napiju se a ještě nechávám pro dalšího chudáka, co si bude myslet, že už to má za pár a ono to tak nebude. Před Stropnicí potkávám Dagmar a malou Mayu v kočárku, ptá se mě na Michala…ani teď mně nedochází, že Michal běží 103, říkám, že je kousek za mnou a že asi na někoho čeká…ach ta moje hlava, už vůbec nemyslí. Před sebou vidím tričko a chlapa, doběhnout, předběhnout. Stropnice je dlouhá…někdo na mě volá, ale skoro nevnímám, zatáčka, volají na mne, že mám zatočit, zatáčím, je tu hřiště a brána. Tak šup do ní…už jsem tam, 13 H 21 minut a nějaké drobné. Mladý muž se mně sápe po noze, co chce…jo čip, bere čip a dává mně medaili. Ještě by mně mohl podat ruku, ale nějak se k tomu nemá. Odcházím z hřiště, chci sprchu…Najednou dobíhá malý kluk, nese mně tričko a ptá se, jestli chci pivo…Vracím se s ním zpět ke stolečku, co stojí opodál a beru si pivo (oproti útržku z čísla - na to se pivo fasuje). Tak teď batoh, stan a sprcha…ať jsem zase člověk. U vchodu do sálu je chumel lidí, nějaký mladík na mne vybafne, lístek…nechápu, jaký lístek…chci svoje věci. Aha, je to raut, říkám, že tam mám věci, že si jdu jen pro ně…zábava je v plném proudu, popadnu batoh a stan, je to opřené u zdi. Jedním okem kouknu na výsledky, co jsou pověšené na zdi, vyhrál Dan a Klára…podle mého předpokladu. Potkávám Markétu Gruberovou a Jirku Mašitu, jen si pogratulujeme a já mizím opět předními dveřmi pryč. Vstupenku na raut nemám, ráda bych odjela co nejdříve do Budějovic. Než dojdu do sprchy potkávám Tomáše Parýzka, co ten tady dělá, vždyť nezávodil? Prý na mě už volal ke konci závodu, ale já ho nevnímala. Tomáš je moc hodný, vezme mne do Budějovic. Dobře, teď se musím umýt a převléct. Všechno dělám automaticky a co nejrychleji, zabalím batoh…ještě mám útržek z čísla na polívku, ta by byla dobrá na cestu. Jdu nahoru do restaurace, dostávám polívku s nudličkami, je moc dobrá. Ze sálu se ozývá rachot bubnů…Tak balíme a jedeme. Tomáš má s sebou i svoje dvě princezničky, tak je alespoň vidím naživo a ne jen na fotkách. Jedeme, trošku povídáme, v Budějovicích mne vysazuje, ještě kousek a už jsem u naší rodinné přítelkyně Helenky…Tady budu spát a zítra na návštěvě. Je to celkem fuška dělat, že jsem OK a nebýt OK, v noci nemůžu usnout, v nohách a v těle mně cuká, bohužel další prášek na spaní nemám. Byl to moc pěkný závod, hlavně tedy trasa, dalo mně to zabrat, konečně se mně povedlo si zaběhnout "slavnou" Silvu.

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?