Pražská stovka z Modřan do Modřan

25.12.2012 17:20

7.-9.12. 2012, Pražská 100, 122 km, 4200 m přev.

Už je to skoro měsíc a já pořád neměla čas něco sepsat. Pražská 100 byla poslední etapou EKUT - extrémní kombinace v ultratrailu. Cas dvou předchozích etap nebyl nic moc (57 km, 2450 m přev. – 10 H 55 min a 110 km, 4400 m přev. - 29 H 29 min.), takže cílem bylo jen dokončit tu třetí, případně stihnout  poslední sobotní (nebo první nedělní) metro domů. Od Loučení uběhlo 14 dní a počasí se radikálně změnilo, už nebyl podzim, ale zima. Sněhu zase tak moc nenapadlo, ale byl pořádný mráz. Přemýšlela jsem, co si obléci, aby to nebylo moc teplé, aby se dalo chvíli běžet, ale zase aby mně nebyla moc velká zima, kdyby se šlo. Nakonec jsem to úplně nevychytala, chtělo to nějakou tlustší vrstvu, než jsem měla, a hlavně teplé lyžařské rukavice. Ty jsem si nevzala, jelikož jsem myslela, že by se mně špatně držely hůlky, to byla velká chyba, protože ruce mně mrzly úplně nejvíc.

1. část trasy na cykloserveru: www.cykloserver.cz/cykloatlas/?d=106930#pos=49.94857P14.48547P11

2. část trasy na cykloserveru: www.cykloserver.cz/cykloatlas/?d=106931#pos=49.91289P14.40112P11

Start měl být v Modřanech blízko nádraží, ale prezence byla v Základní škole prof. Svejcara, kousek dál od nádraží v sídlišti. To bylo i místo cíle, jako obvykle v posledních ročnících Pražské 100. Na prezenci jsem dorazila trošku dřív a snažila se pomáhat... lidi byli netrpěliví, protože chyběly intineráře, které si chtěli vyzvednout. Nakonec intineráře dorazily (rovnou z tiskárny), škola se začala postupně plnit pochodníky a běžci. Už jsem s prezenci nepomáhala, spíš jsem posedávala na židli a snažila se ještě chvíli odpočívat. Byly jsme domluvené s Pavlínou, že půjdeme spolu... Něco před desátou večerní jsme popojeli autobusem o pár zastávek níž k nádraží a na chvíli se ještě schovali do blízké pizzerie. Těsně před startem si Pavlína vzpomněla, že nechala v pizzerii hůlky, vrátili jsme se pro ně radši spolu, na startu byla hromada lidí, tak abychom se vzájemně neztratili. V 10 hodin večer bylo odstartováno, po cyklostezce směrem na Zbraslav se běželo krásně, takže jsme se celkem rychle posouvali kupředu. Pak začala žlutá turistická značka vedoucí na Závist a zase dolů do Károvského údolí, tady mně to už tak rychle nešlo. Zamžívaly se mně brýle, hlavně směrem do kopce, nevěděla jsem, jak mám dýchat. Když jsem dýchala nosem, tak se mně u něho dělaly bubliny a když pusou, tak jsem si zase funěla na brýle...Nejlepší by bylo nedýchat.

Zatím nám to šlo celkem dobře, směrem dolů jsem byla (jako obvykle) trochu pomalejší, ale Pavlína na mne nikdy dlouho nečekala, protože jsem jí hned dotáhla. Nevěděla jsem, co udělá koleno, měla jsem sice na obou tejpy (tentokrát samovýroba podle Soni), ale nechtěla jsem to nijak hrotit a absolvovat to celé více méně na pohodu, jak jen to bude v takovém počasí vůbec možné. Teplota byla hodně pod nulou (cca – 10 ˚C) a byla to taková vlhká zima, která byla hodně cítit. Měla jsem dvoje rukavice, jedny flísové a jedny pletené, nestačilo to, tak jsem si občas přehazovala hůlky jen do jedné ruky a tu druhou ohřívala v kapse. Asi mně ty  ruce už někdy namrzly, protože to bolelo jako čert. Ve Vraném jsme chvíli  tápali kudy se pustit dál, bylo to po silnici a bez turistických značek....Trasu jsem si několikrát doma prohlédla nanečisto, ale stejně jsme strašně moc kufrovali (viz další průběh), až se za to stydím. Mapu jsem měla uklizenou v batůžku, v ruce jen intinerář, každé podívání do mapy byla malá operace, která zabrala pár cenných minut, navíc se do mne vždycky dala zima. Odložit hůlky, zastavit, sundat batoh, vyndat mapu, rozložit jí, v rukavicích to šlo hodně blbě (navíc jsem měla na rukou ještě odepínací poutka od holí na suchý zip), podívat se, zkontrolovat s intinerářem, zase mapu složit, zandat do dvou igelitů, do batůžku, nandat batůžek, vzít hůlky a pokračovat...Asi si pořídím mapník na krk, bylo by to o dost jednodušší.

Pokračovali jsme dál asfaltkou a přišla nám nekonečná, pořád jsme čekali alespon nějakou značku nebo náznak, že jdeme dobře. Samozřejmě, že jsme dobře šli, ale zkrátka váhavě... Konečně značky, pak červená turistická...od vody byla pěkná zima, pak most a Pikovice. Tady byla kontrola s občerstvením, moc jídla jsem s sebou neměla, tak jsem byla vděčná za všechno, co nabízeli pořadatelé. Vodu jsem měla v petflašce, zabalenou v novinách, v igelitu a v batůžku...sice v ní plavala nějaká tříšt, ale nezamrzla...Pila jsem  jenom občas, protože to opět znamenalo malou operaci se sundaváním batůžku, hledáním flašky, rozbalováním novin atd. Z Pikovic se muselo zase zpátky na most a po zelené do kopce (tady vedla loňská trasa), ze zelené na žlutou na vyhlídku (Třeštibok), trasa tady dělala takové esíčko, skoro se vrátila k řece, odtud se ale opět stočila směrem na Bohuliby, pak po červené do Luk pod Medníkem... Asi nemá cenu popisovat celou trasu, stejně si to podrobně nepamatuju, jen ty nejsilnější momenty. Moc se mně líbil železniční viadukt v Žampachu.

Cesta pokračovala k nádraží v Jílovém, stále po zelené až na silnici vedoucí do Těptína. Už byla sobota ráno, v Těptíně jsme měli narazit na červenou značku a pokračovat po ní. Byla tam taková křižovatka a červená značka, asi jsme nebyli jediné, protože tím směrem pár lidí šlo, to nás asi ukolébalo. Viděli jsme červenou značku, silnice byla rovná a z kopce, kde se dalo běžet, tak jsme prostě běželi. Doběhli jsme až do Kamenice... a samozřejmě špatně, jak jinak. Běželi jsme zkrátka v protisměru té červené značky. Tady někde nás napadly první vzdávací myšlenky. Byly sice myšlené polovážně, položertem, ale řekli jsme si, že to v Pikovicích rozsekneme, jestli pokračovat nebo nepokračovat, jestli Pavlína odjede domů a já ne, nebo jestli pojedeme obě a budeme radši péct cukroví. Zatím jsme se naštvaně vraceli opět do Těptína, samozřejmě, že ta červená pokračovala z křižovatky na opačnou stranu. V obchodě (v Těptíně) jsme udělali malou pauzu, Pavlína koupila kolu (vypili jsme jí společně), něco málo jsme snědli, maličko se ohřáli a pokecali jsme s Ivou a Liborem Sakmaryovými. Chystali se to zabalit, marně jsem je lákala na vyhlídku Máj. Ne my to nezabalíme, pokračujeme do Pikovic, už jsme si snad tu smůlu a kufrování vybrali celé! Ale kdepak, další malý kufr byl na Panské skále, nějak jsme to netrefili a ocitli se na cestě z kopce dolů. Tady by měla být přece vyhlídka! To je asi zase špatně. Opět zpět, potkali jsme Jirku Hofmana, Hynka, Martina Drozda a Zuzku.... to jsme si mysleli, jak od nich nejsme daleko.

V Kamenném Přívoze byla parádní občerstvovačka, už mně celkem kručelo v břiše, nakrájený sýr byl vynikající. Vyrazili jsme hodně svižně do kopce po silnici, já si v hlavě matně uvědomovala, že z té silnice by měla odbočovat červená turistická značka směrem vpravo. Ale ne...před námi šli nějací dva chlapi a šli vlevo a byla tam i červená. Tak jsme šli za nimi (jako ovce), červená se mně zdála nějaká vybledlá, občas byla i smazaná, mezi domky (Hostěradice) jsem znejistěla, jestli jdeme správně, zase jsme se vraceli sem a tam, vytáhli mapu...bylo to opět špatně, zase jsme kufrovali! Tak zase zpět po silnici...ti chlapi pokračovali dál špatným směrem, asi šli do Rakous, tam se totiž dalo opět napojit na červenou vedoucí podél řeky až do Pikovic. My jsme chtěli dodržet trasu, tak jsme se vrátili, zase jsme potkali Jirku, Hynka, Andreu, Martina, Zuzku...až jsme se tomu museli smát, že jsou vlastně před námi, když původně byli za námi. Nicméně od téhle doby jsme už nekufrovali a Posázavskou stezkou (byla jsem tu asi prvně v životě) s výhledy na zákruty řeky jsme dorazili do cíle noční etapy, opět do Pikovic, tentokrát do hospody „U Dolejších“. Bylo 11:35 v sobotu, Pavlínin garmin naměřil o 12 km víc, takže naše noční etapa měřila o dost víc než avizovaných 60 km. Začalo svítit sluníčko, ne že by hřálo, ale hned jsem měla veselejší pocit. Věděla jsem, že domů prostě nepojedu, že to dám celé, i kdybych měla zmrznout.

V hospodě byla polívka (v ceně startovného), dala jsem si pořádný kafe, dotočila vodu do flašky a za cca hodinu jsme byli s Pavlínou způsobilé vyrazit dál. Mezitím došla skupinka s Jirkou, takže zase přišly na řadu roztomilé vtípky, jak zase zabloudíme a že nás opět dohoní. Kdepak, budeme se snažit být co nejrychlejší, věděla jsem, že nám denního světla moc nezbývá, snad stihneme dojít alespon ke Slapské přehradě. Tuhle část trasy, co nás ted čekala, jsem znala z lonska (šla se obráceně), tak snad nezakufrujeme, musíme dávat pozor. Cekalo nás 62 km a celkem slušná stoupání. Z Pikovic jsme se kousek vraceli zpět po zelené v protisměru noční trasy, potkávali jsme pochodníky, co ještě mířili k hospodě. Opět do kopce směr Medník-sedlo, z Třebšína po žluté a pak po vlastním značení k vyhlídce Máj. Než jsem se vyškrabala k Máji, tak jsem měla asi největší krizi, nějak mně ubyla energie a nohy nechtěly moc poslouchat, motala se mně hlava. Pavlína zatím slezla ke kontrole a kochala se výhledem. Jídlo a pití mně udělalo dobře, svižně jsme pokračovali dál. Cestu jsem si pamatovala, trošku jsem se obávala  sešupu po žluté, hodně to tam ujíždělo, ale zvládli jsme to. Cekala nás cesta údolím a podél potoka, moc pěkná cesta, taková zádumčivá jako prosincové počasí a vůbec zimní atmosféra. Pavlína telefonovala domů, jak se mají a tak... a jak si to spolu užíváme... V Pexově Luhu jsme odbočovali na modrou, někteří jedinci šli někam jinam a ani jim to nevadilo, i když jsme na ně volali...Míjeli jsme se s partou Lotyšů, samí mladoši, po trase i vícekrát. Někde ze stráně před Slapskou hrází nás předbíhal v ostrém tempu Petr Luberda a Petr Kotlář, prý ať se přidáme. Z kopce bývám hodně opatrná a v zimě, když to klouže, obzvlášt, takže mne Petr k rychlejšímu tempu nezlákal.

Konečně hráz a potraviny v Třebenicích, tady byla kontrola. Dala jsem si párek, kafe a dojela pár zbytků vody ve flaškách, co tu nechali, ti před námi. Už jsme si nachystali čelovky, protože se opět setmělo. Ještě jsme si odskočili na WC mezi auta, aby na nás nebylo vidět, Petr Kotlář chtěl jít s námi, ale mezitím proběhl pryč, i když jsme na něho volali. No, bude nás honit a my budeme zatím za ním. Sla jsem první, celkem mně to vyhovovalo, čekala nás opět krásná část trasy podél řeky, starými trampskými osadami, Ztracenkou a dalšími. Taky tam byly proražené průchody ve skalách, škoda, že to Pavlína neuvidí, už byla tma. Téhle části jsem se celkem obávala, úzká stezka mezi kameny a hned sráz do řeky. Slo to ale velmi dobře, byla jsem pozorná a držela slušné tempo. Asi v polovině stezky jsme opět nabrali Petra Kotláře, ale zase jsme ho ztratili. Já tedy myslela, že jdeme všichni pohromadě, jelikož jsem byla první a neviděla jsem dozadu, ale on se trochu opozdil (mysleli jsme si, že asi čeká na Petra Luberdu). Byl tam jen jeden trochu adrenalinový úsek s ledem, ten jsem opatrně přelezla za dohledu Pavlíny...pak to šlo zase dobře. Už byly vidět Štěchovice, světla, ale ne, trasa se zase stáčela nahoru a někam do pryč, tudy to loni taky vedlo (opět v opačném směru). Sli jsme nahoru po modré, ale zdálo se nám to nekonečné, že my jdeme zase špatně! Vytáhla jsem opět mapu a radši jsme se začali pomalu vracet k poslední značce, protože jsme si nebyli jisté. Mezitím nás dostihl Petr (od té doby jsme šli společně až do konce), měl gps a říkal, že jdeme správně. Opět jsme se otočili a vystoupali jsme kopec znovu, ano bylo to správně, červená tu odbočovala, tak snad se těch Stěchovic dočkáme.

Čínské restauraci po trase (byla v intineráři, včetně otvírací doby) jsme neodolali, dokonce jsem si  po kratším váhání objednala něco teplého k jídlu a kofolu...Musíme dál, ještě nás toho čeká hodně. Na rukou jsem už měla troje rukavice (ještě jedny tenké látkové jsem přidala úplně dospod). Prsty na nohou v inovejtech a dvojích ponožkách taky už pěkně namrzaly. Celou dobu jsem boty nerozvázala, ani jsem si nevyměnila ponožky, ani nenamazala nohy, mazání jsem sice s sebou měla, ale bylo zamrzlé a nešlo skoro vytlačit z tubičky. Však už to nějak doválčíme i ve stejných ponožkách. Po žluté přes Hvozdnici do Bojova, samá silnice, pak jsme měli pokračovat po červené cyklotrase do Klínce do restaurace U Krbu, kde měla být opět kontrola s občerstvením. U rozcestníku Spálený Mlýn se k nám přidal nějaký místnák, ta cyklo nebyla moc dobře značená, respektive se to pletlo s turistickou značkou. Místní znalec tvrdil, že cyklo vede souběžně se silnicí, trochu jsme tedy bloudili a vraceli se sem a tam (jelikož tu cyklo jsem na mapě neměla), než jsme se zorientovali, dostali se do Klínce a našli tu správnou hospodu.

Právě včas, už se do mne zase zakusovala zima, Pavlína si na chvilku lehla na lavici a zavřela oči, tak jsme jí nechali, ale zase tak dlouho, aby to spaní za něco stálo, jsme tam čekat nemohli. Snědli jsme polívku, já vypila další kafe (nebo kofolu, ted už nevím), pozdravili jsme se se Žufríkem (pes) a jeho paničkou, co zrovna došli. Zase nás dohonil Jirka s Hynkem, ale ještě zůstávali, kdežto my už byli na odchodu. Do Trnové stále po cyklotrase, pak jsme se spolehli na intuici kontrolovanou Petrovou gps, já si vzpomněla, že tudy jsme už šli v r. 2010 s Radkem Fendrychem, věděla jsem, že ten zarostlý krpál dolů je ta správná cesta, protože jsme tam tenkrát děsně nadávali. Zrovna tady jsme dohonili nějakou předchozí skupinku, taky měli gps, takže jsme se orientovali víceméně podle nich, u zeleného psaníčka (naučná stezka) jsem si vzpomněla, že podél toho potoka (údolí Nazaret), to bude určitě správně. Měla jsem sice ze začátku malý psychický šok, když jsem viděla, že voda stále teče a je široká a že se bude muset hodně riskantně přeskakovat nebo přecházet sem a tam z jednoho břehu na druhý a zase naopak. Ale ustála jsem to, pak mne to dokonce i bavilo, dívala jsem se, jak to dělali ti kluci z předchozí skupinky a dělala jsem to podobně. Občas mně Petr podal ruku nebo půjčil svojí hůlku (abych se mohla opřít o obě a přeskočit), jedna z těch mojich se totiž zasekla, byla o dost menší než ta druhá, nešlo s ní nic dělat, vše bylo zmrzlé dohromady. Kluci z předchozí party nám trochu poodskočili kupředu, ale nevadilo to, cesta se nedala splést, vedla těsně kolem potoka nebo přes něj. Naštěstí byly okraje potoka přimrzlé i různé roští, které bylo napadané přes něj, bylo také přimrzlé, takže cesta byla při troše opatrnosti celkem bezpečná. V pravé botě jsem cítila jen trochu větší vlhko, když jsem nezvedla rychle nohu z nějakého skoro potopeného kamene.

A už tu byla kontrola na stromě a pak krpál skoro kolmo nahoru. Na ten jsem si taky vzpomněla a celkem radostně jsem se do toho stoupání pustila. Za chvíli jsme dobyli vrchol a za nějaký čas se napojili na červenou turistickou značku. Tak honem do Prahy! Vzpomínala jsem na r. 2010, kdy jsem právě na Zbraslavi prožívala nejhorší krizi a bála se umrznutí, vybavovalo se mně to úplně jasně a přesně, věděla jsem, že jdeme určitě správně. V uličkách jsme potkali Adama a ještě Martina Fojtíka se slečnou (to, že to byl Martin jsem zjistila až dodatečně), chtělo by to nějaký non-stop, naposledy se ohřát nebo něco vypít, sníst, abychom mohli dorazit ten zbytek do cíle. Pobíhali jsme sem a tam, bylo něco kolem 3-4 hodiny ranní v neděli, na náměstí nám poradily nějaké slečny, že dole u přístavu je ještě diskotéka. Byla jsem hodně v pokušení naskočit do právě přijíždějícího autobusu, který jel směrem k civilizaci, pravděpodobně na Smíchov. Kdepak musíme do Modřan a po svých! Hospodu u přístavu s diskotékou jsme našli, já si zase vzpomněla, že už jsme tu vlastně byli s Radkem v r. 2010 (nebo jsme šli kolem a bylo zavřeno, ted už nevím). Bylo otevřeno, vypadalo to tam strašně, podlaha celá lepila, jak byla politá od pití, ve vzduchu taky moc kyslíku nezbývalo, ale bylo tam tepleji než venku. Kromě piva a alkoholu tam nic neměli, ani kafe, snědla jsem něco ze svých zásob, dopila poslední zbytek vlastního kafe v petflašce, došla si na normální  WC. Petr měl trošku krizi, nějak moc zamrzlé ruce, či co, mně tedy taky zuby cvakaly ostošest, už jsem neměla moc co obléknout, všechny vrstvy jsem měla na sobě. Slečna, co přišla s Martinem, tancovala po parketu, muzika měla říz. Nohy by i tancovaly, ale stačilo mně s nimi poklepávat do rytmu u stolu. Už bych nejraději vyrazila, ještě nám to bude chvíli trvat než dojdeme do Modřan.

Zase jsme šli ve třech, Pavlína, Petr a já... přes most na druhou stranu. Tady už to přece známe, jen musíme po jinak barevné značce než v pátek večer kousek po odstartování. Právě přijelo auto organizátorů, už ani nic neměli nebo my už nic nechtěli (mám okno?). Každopádně to bylo milé setkání, aspoň věděli, že se pomalu, ale jistě blížíme do cíle. Modrá, zelená, projít minizoo a kde je ten Hálkův pomník? Přišlo mně, že už jsme ho snad museli minout, už mně ta hlava moc nesloužila, kontrola, pomník, ted zase zpět k silnici a opět kopec směrem šance. Ten už znám, když jsem ho lezla poprvé v r. 2007 měla jsem co dělat, aby se mně vůbec ohýbaly nohy, letos je to v pohodě, nohy jsou za těch pár let běhání jako ze železa. Bílé Olafovo šipky, jen je neztratit, jsem zase první, šipky už jsou trošku vybledlé nebo už hůř vidím, asi obojí. Nicméně stále držíme správný směr, také ucházející rychlost, až na Cholupický vrch po vlastním značení, pak žlutá turistická vedoucí do Modřan.

Tady už to znám, jsme v Modřanské rokli, hlídáme odbočku vpravo ke stromu s poslední kontrolou...Ještě stoupání, přijde mně to nějaké lehčí než v letech minulých, zdá se mně, že ten původní strom, na kterém bývala pověšená poslední kontrola už tady není a že Olaf musel najít nějaký jiný, náhradní. Každopádně je tu tramvajová zastávka (zmrzlý bezdomovec tentokrát chybí), podchod, teď podle šipek sídlištěm. Je za 5 minut 6:00 v neděli, jsem v pokušení sprintovat, jelikož se mně chce strašně moc na záchod, snad to tedy vydržím až do školy. Školu ještě musíme obejít a docházíme 10 minut po 6 hodině ráno. Celkový čas „Pražské 100“ 32 hodin 10 minut, gratulujeme si navzájem, spěchám na záchod, počkám si na diplom a medaili od Olafa a vyrážím k autobusové zastávce, konečně na metro a domů. Tentokrát to trvalo neúnosně dlouho, zatím můj nejdéletrvající trochu víc než stovkový pochod. Ale mám radost, EKUT je úspěšně završen (289 km, 11050 m přev. za 72 hodin 36 min.), končím v 2. polovině prořídlé startovní listiny, na 24. místě z 32. dokončivších.

www.dalkovepochody.cz/ps2012.vysledky.122.htm

www.dalkovepochody.cz/ps2012.vysledky.ekut.html

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?