Pražská 131

5.-7.12.2014 - Pražská 100, 131 km, 4400m přev.+ tentokrát ze Staré Huti až do Prahy, 3. etapa EKUT, já za 35:09:10

Pražská 100, letos prý „jen“ 130,9 km a 4400 m+ převýšení, přesná trasa byla odtajněna pár dní před startem. Dobrá, je to tradiční domácí akce, zavírák sezóny, 3. etapa EKUT (extrémní kombinace v ultratrailu), který dohromady čítá 300 km a 11700 m+ přev. Dát tuhle akci celou je pro mne jednoznačně výzva nebo spíš ÚKOL. Po Loučení (1. a 2. etapa EKUT) to bylo hektické. Já to mám skoro pořád hektické, práce, starání se o kluky, běhání…teď do toho ještě léčení se z virózy, pečení cukroví a příprava na Vánoce. Moc to sice nepřeháním, ale nějakou tu „rodinnou pohodu“ zajistit musím.

Ve čtvrtek jsem šla celkem netradičně běhat, většinou den před akcí nechodím, ale bylo to třeba, hlava to potřebovala spíš než tělo. Nevím, jak se to stalo, ale večer po běhu mně začaly pobolívat nártní kůstky a kolem kotníku pr. nohy, ale já na tu Pražskou prostě CHCI. Takže fastumgel, igeliťák a šátek, třeba to bude dobrý. Balila jsem se tentokrát na poslední chvíli, ještě připravit jídlo na víkend pro kluky a pro mne pár toustů do batohu.

Něco po 19:00 jsem vyrazila směrem Modřany, metrem na Smíchovské nádraží a dál autobusem. Hned jsem se neorientovala, ale pak nabrala správný směr ke škole Prof. Švejcara, již tradiční základně Pražské 100. Fronta u registrace nebyla žádná, vyfasovala jsem intinerář na prvních 80 km a čip na batoh…Start nebyl tentokrát přímo v Praze, ale ve Staré Huti (a ještě až v 23:30), tam jsme se měli hromadně přesunout vlakem. Co já budu do té doby dělat? Tělocvična mně přišla narvaná, velké množství lidí zrovna moc nemusím, uklidila jsem se tedy stranou na chodbu. Byl tam průvan, přesunula jsem se proto do vedlejší místnosti a povídala si s Milanem Mikuláškem. Něco po ½ desáté jsem vyrazila na autobusovou zastávku a k nádraží. Nějak jsem pozapomněla, že v Modřanech vlastně žádné nádraží neexistuje, že je to jen vlaková zastávka…Já měla takovou chuť na kafe, dala bych si z automatu (na nádražích bývají), ale automat nikde. Různě jsme povídali. Přijel vlak. Nastoupili jsme a povídali dál, samá zajímavá témata a k věci - zda je lepší nehty mít, či nemít atd. Vlak měl trochu zpoždění a málem jsme omylem vystoupili o pár zastávek dřív.

trasa na cykloserveru: www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=166234

Dojeli jsme do Staré Huti. Na startu jsem se potkala s Pavlínou Procházkovou, už jsme se neviděly celé věky. Tentokrát mně dala košem, co se týče závodní účasti na P 100 a radši byla dobrovolníkem na občerstvovačce. Mám motivaci dojít/doběhnout aspoň k ní na nějaký 46. km. Odstartováno bylo téměř ihned po příjezdu, něco po půl dvanácté, dav vyrazil velmi svižně (jako vždy). Cesta byla ucházející, nejdřív asfalt, pak nějaká polňačka…Jenže se mně chtělo na WC, tak jsem zatočila stranou a trošku se zdržela. Měla jsem intinerář, vytištěnou mapu z internetu (na facebook někdo dal pěknou zmenšeninu, co se vešla na 3 A4), turistické mapy v batohu (pro jistotu) a ještě mojí gps (taky pro jistotu). Snad to bude dobrý, se společností si vystačím sama nebo jak to prostě přijde cestou. Počasí bylo celkem obstojné, nemrzlo, bylo těsně nad nulou a tak trochu padala mlha nebo to byl drobný déšť. Měla jsem tenký a tlustý icebreaker, zatím to bude stačit. Cesta byla celá rozmáčená, všude bahno, mělčí, hlubší, ale to se dalo očekávat. Přemýšlela jsem, jaké boty, jestli úplně nové Inov-8 Trailroc 246 nebo osvědčené Roclite 309, nakonec jsem vzala 309, těch nových mně bylo líto. Navíc 309 jsou o maličko vyšší, takže mělčí louže můžu přejít relativně bez úhony.

Počátek trasy jsem už zapomněla, vždycky to tak mám, pamatuju si jen něco, většinou to těžké, co mně dá práci. 1. čipová kontrola byla v Cholíně (11,5 km), byla zde i občerstvovačka, já v čase 2:52:53. Už jsme byli před Slapy (na levé straně, když to vezmu po směru toku), musíme na druhou stranu (pravou)…Bohužel někdo poničil část značení. Vypadla kontrola č. 4 a 5. Měli jsme pokračovat po silnici. V místě, kde bude stát auto, odbočit, zase se napojit na původní trasu a jít rovnou na kontrolu č. 6. Po poznání věcí příštích mně to zpětně ani nebylo líto, že jsme byli o kus trasy ošizeni. Stejně byla tma, takže by nebylo z případných vyhlídek nic vidět a jak jsem tak zahlédla shora ze silnice, byl to „hnusný“ bahnitý traverz ve stráni nad přehradou. Pamatuju si až naučnou stezku Drbákov – Albertovy skály, měly tam být ty „slavné“ řetězy, co nám Olaf sliboval. Dobrá, sem s nimi…čelovka mně už doblikávala (stále jela na nabíjecí akumulátor, ale čekala jsem, že každým okamžikem přestane svítit). Byla tma, vlhko, začalo drobně pršet, potily se mně brýle, občas jsem musela zastavit, otírat si je a zase nasazovat. Na hlavě bufík, čelovku, ještě ty brýle…zpomalila jsem. Musela jsem vytáhnout záložní čelovku, teď jsem měla na hlavě rovnou dvě, protože jsem se nechtěla ještě víc zdržovat, zastavováním, sundaváním batohu a uklízením té první. Už aby bylo vidět, ráno už bylo, ale stále tma. Až na to uvidím, tak musím přidat na rychlosti.

K ránu se do mě dala zima, přioblékla jsem si ještě bundu, začalo víc pršet a bunda pomalu promokala a vlhla, i když má goretex. Dál si pamatuju traverz nad vodou ve stráni, byl to spíš náznak pěšinky, než pěšinka, nohy nešly dát ani vedle sebe, jak byla úzká, nahoru, dolu…Jasně, že to tam dal Olaf schválně, kolem vody se mně zdálo, že vedla o dost hezčí pěšinka…ale musíme tou vrchnější, jak jinak, nedá se nic dělat. Před sebou jsem viděla „zlatý hřeb“, slibovaný padlý strom přes vodu (potok). Strom byl trošku vysoko a už byl celý zabahněný od těch xx nohou, co tu šly/běžely předemnou. Abych se dostala nahoru na strom, musela jsem se ušpinit a to se mně nechtělo, ale jinak to nešlo. Zvolila jsem styl 4 bodů, střídavě jsem ťukala hůlkami před sebou do kmene a posouvala se oběma nohama vpřed, mohly zůstat vedle sebe, místo tam bylo. Asi ve dvou třetinách kmene, se „cesta“ zúžila. Co s tím? Dál mně to mým způsobem nešlo. Musím na všechny čtyři a ono to nějak dopadne. Snížila jsem těžiště, využila pár štěrbin kolem stromu, ve kterých byl zachycený bordel a prostě nějak se prošoupala (částečně po zadku) až na druhou stranu. Uf, je to za mnou, ale mám mokrý a špinavý zadek! Tak rychle dál, žádné zdržování, ze dne zbývá tak 8 hodin světla, musím dojít/doběhnout co nejdál.

V Nové Živohošti v kempu byla další občerstvovačka, čipová kontrola a hlavně Pavlína. Tedy 46,4 km, já za 10:31:17. Byla jsem celá zmrzlá, energie docházela (svého jídla jsem si s sebou moc nevzala), takže polívka, kafe, kofola…ještě trošku promazat paty, vyklepat boty, WC (tam jsem se chvíli zasekla) a honem dál. S Pavlínou jsem si ani moc nepopovídala, říkala, že se směju, takže je to dobrý…No uvidíme…vzdávat zatím nechci. V břiše polívku, prázdný střeva…co chtít víc, trošku jsem za to vzala, ráda bych vyhlídku Máj ještě za světla, ale to se mně asi nepodaří. Další čipová kontrola s polívkou měla být na 61. km, mezitím bylo samozřejmě x kontrol visích většinou na stromech, někdy na exponovaných místech (vrcholech). Bývá tam  fixka (různé barvy) a každý si udělá do kontrolní kartičky záznam, buď jen čmáranec nebo si zapíše čas. Já dělala jen čmárance, takže průběžné časy se mně už vypařily z hlavy. Taky byly nějaké tajné kontroly, jsou velmi vítané, jelikož jsou většinou spojené s občerstvením…Někde v téhle části trasy jsem viděla dvě úplně ochočené srnečky, maminku a odrostlého kolouška, stály za kůlnou (nebo něším podobným) a vůbec se nebály.

Na kontrole v Živohošti jsem se míjela s Jirkou Hofmanem, šla jsem sice ještě na WC, ale myslím, že mne Jirka mezitím nepředešel, je tedy za mnou. Cítím se taková jistější, když mám Jirku za sebou, kdyby něco, tak si myslím, že by mně pomohl, jako už kolikrát. Ale jsem už velká holka, namotivovaná a mám gps, kterou se přece musím naučit používat, takže žádný Jirka a honem kupředu. Po Loučení (1. a 2. etapě EKUT) jsem v ženách na 5. místě, Iva Hejkrlíková je při P 100 až za mnou, celkem si na ní věřím, navíc tým Hejkrlíků je doplněn i o mamku (půjdou určitě společně). Ale Edina, s tou to bude těžší, potřebovala bych být asi tak o hodinu rychlejší než ona, abych jí mohla v konečném hodnocení EKUT přeskočit. Zatím je těsně předemnou, ale uvidíme…

V Měříně čekají na občerstvovačce holky – Zuzka a Petra (které tentokrát nezávodí, ale dobrovolničí na občerstvovačce, 61,9 km), byla jsem tam za 14:07:44 od startu závodu. Opět jiná polévka a asi nejdražší kafe po trase. Kafe ale potřebuju, polívka, kafe, kofola nebo kola…+ nějaké ty müsli tyčinky a sušenky. Opět se začalo stmívat, baterie v lepší čelovce jsem si už vyměnila, tentokrát napoprvé úspěšně. Koupila jsem dražší, speciálnější, lithiové, údajně až do – 30 ºC a se 7 x delší výdrží. Tak uvidíme, třeba na ně dojdu až do Prahy. Konečně Teletín a pak vyhlídka Máj, zase tma, drobný déšť a hustá mlha, skoro nic nevidím. Ještěže sem dal Olaf ty svoje šipky a svítící odrazky na stromy. Sestupuju ke stromu s kontrolou, zase nahoru a už je tu Jirka. Nahoře se zastavuju, trošku nevím, kudy dál, volám na něho, ale neobjevuje se…že by mne někde podešel, obešel? Nevím, každopádně musím dál a sama, naštěstí nacházím směr podle Olafových šipek. Čeká mne sešup po žluté, dle očekávání samé bahno, už jsem to tudy šla v obou směrech. Přemýšlím, zda nemám vyndat nějaký přebytečný igelitový pytlík a sjet to po zadku. Nakonec jdu tak nějak po straně a povede se mně to bez ztráty kytičky – tedy sednutí si na zadek.

Dál čuju nějakou čertovinu, resp. olafovinu, zatím lezu bahnem spíš nahoru, to tak nevadí, Střeblov-kontrola na stromě a vlastní značení s poznámkou „nebezpečný úsek“ a pěti vykřičníky. Tak s chutí do toho, je to dolů a traverz po hodně šikmé stráni. Kolem samé bahno, dole díra a pravděpodobně voda. Nepřetržitý slabý déšť v posledních hodinách a těch xx nohou předemnou udělalo své. Normální smrtelník by „cestu“ prohlásil za neschůdnou. Já musím dál, na stromech svítí Olafovo odrazky, navigují. Nesmím se nechat zmást, někdy ty správnější cestičky vedou trochu jinak, člověk se musí trošku porozhlédnout kolem a zvážit indicie. Je to mazec, nadávám na Olafa (i na sebe, že jsem opět tak pitomá a opět na trase P100, už po sedmé)…kdyby se tu někomu něco stalo, tak nevím, jak ho odtud dostávají. Strach ani nemám, nemám na něj čas. Musím dál, musím se zkrátka zachránit sama. Jednou se mně povede, že udělám skoro provaz, jednu hůlku zapíchnutou pod sebou, jednu nad sebou, samozřejmě že ne v rovině, ale ve svahu směrem dolů. Zoufale uvažuju nad variantou skutálet se až dolů do vody a zkusit to přeplavat! Tady někde mne dohání Jirka, chvíli postupujeme spolu. Pak se dostávam do opravdu super pozice, do bahnitého ďolíku, odkud se nedá vyškrábat, leda tak zatnout prsty do bahna a nějak se vyplazit po břiše nahoru, že já husa do toho ďolíku vůbec lezla. Nakonec se mně jako zázrakem povede najít mikrotrhliny v bahnitém svahu, tam zaháknout špičky bot a tak nějak se vyšvihnout celým tělem nahoru, zapíchnout hůlky a celé tělo přitáhnout rukama nahoru. Uf, to je ale akrobacie, musím se pochválit, fyzičku mám dobrou. Mě Olafe nedostaneš, kdepak, jsem nasraná a to mně to jde nejlíp, honem pryč ke hrázi. Jirku nechávám za sebou, už je tu asfalt, cítím kotníky, achilovku, všechny kostičky v chodidlech, ale celkem dobrý.

V Třebenické hospůdce, (80 km) je další občerstvovačka, jsem tady za 19:38:19 od startu závodu. Další polívka, kafe, sním pár svých toustů (měla jsem si dát radši pořádné jídlo), namažu nohy a dopřávám si luxus – výměnu ponožek. Teď už to bude sranda až do Prahy, už to znáš, říkám si, pár kopečku, skal, s bahnem počítám…a je to doma. Dostávám další část intineráře, zbývá necelých 51 km do školy v Modřanech, kde je cíl.

Po skalách kolem Ztracenky, snažím se být co nejrychlejší, utéct Edině a Maďarům, kteří ještě zůstali v hospůdce. Takhle část je běhatelná. Nějaký pán, co se dívá shora z chaty, se mně ptá, jestli je to Pražská 100, říkám, že jo. Dál říká, že to dál bude klouzat, kdyby tak věděl, co máme za sebou. Před skalními „tunely“ se ozývá táhlé varování z protějšího břehu. „Pozór skála…“ Odpovídám, že to tam znám…Jsem tak akční, běžím a pořád koukám na zem, abych se nepřerazila. Tak pozorně, že přehlédnu kontrolu na Ztracence, uvědomím si to až asi za 10 minut na to, že tu měla být někde kontrola. Ptám se kluka za sebou, jo prý tam byla. A sakra, tak musím zpátky (to byla moje jediná vracečka, za celý závod). Jsem zpět na Ztracence, jak jsem to mohla jenom minout (velký strom). A Maďaři! Už mne mají! Tak zase honem kupředu. Trošku mně dochází šťáva, to mně ta polívka v břiše dlouho nevydržela. Zdá se mně, že je ta cesta kolem vody nekonečná. Jdu vůbec správně? Značky na stromech jsou, tak asi jo. Konečně zase branka, jsem venku, stoupání nahoru. Tady to znám, už se nespletu, i když jsou turistické značky opravdu ve velkých rozestupech.

Zase dolů do Štěchovic, kostel, zatočit vpravo. Vím, že musím přes most, vidím autobusovou zastávku a tam spoustu posedávajících lidí. Zastavuju se u nich a říkám :“že vy tu jenom odpočíváte, že jo?“ Kdepak, balej to a čekají na autobus. Navigují mne k tomu správnému většímu mostu (jsou tam dva), pak zatočit vpravo a stále dál. Přece jen se někdo utrhl za mnou, dva kluci. Chce se mně na záchod, zrovna se to nehodí, jsou dost blízko za mnou…snad to vydržím. A třeba jim uteču. Střídavě mně to jde nebo nejde, část trasy jdu s těma dvěma klukama. Je to jejich první stovka…To si tedy vybrali! Trošku povídám o dalších akcích, jak to na nich chodí, o CS 1000, které akce jsou z mého pohledu nejlepší atd. Do Pikovic (99,1 km) se dostávám chvíli před nimi, je kolem 1:00 po půlnoci (25:02:26 od startu závodu), už je neděle. Hospoda je pro pochodníky zavřená, beru zavděk polévkou v kelímku (jsou to zbytky z hospody), aspoň něco, svoje občerstveení skoro žádné nemám. Kluci mezitím došli a volají si odvoz, končí tady, jsou spokojení, kolik toho na poprvé zvládli. Na rozloučenou od nich vysomruju pytlík želatinových medvídků, budou se hodit.

Prý stále rovně, pak vpravo na nádraží Petrov a dál po zelené. Cesta se rozděluje, nevím kudy, ptám se někoho, myslím, že je to místní, ale je to taky pochodník, prý to zkusí víc vlevo. Jdu chvíli taky tím směrem, pak si zapnu gps a zkoumám, kudy by to bylo k mostu nejkratší a hlavně průchozí. Vypadá to, že cesta víc vpravo je ta správná. Vracím se zpět, na křižovatce pobíhá volně puštěný a štěkající vlčák. Trochu se bojím, jsem vzteklá, jsem pomalá, rozmýšlím kudy dál a ještě mne zdržuje pes. Cesta, co jsem vybrala se mně jeví povědomě, určitě jsem tudy někdy šla, je to správná cesta. Nasazuji tempo, musím se snažit. Na kopec Ďábel se těším, geometrický střed Čech má své kouzlo, je tu další kontrola na stromě, fix však chybí. Vytahuju mobil a fotím, abych měla důkaz, že jsem tu byla. Cestou míjím Michala Bařinku, nějak se táhne, prohodíme pár slov, trošku zrychluje, ale já taky a už jsem před ním a jdu dál. Občas pro kontrolu zapínám gps, doznačování je míň, asi že už tudy trasa někdy vedla a měli bychom ji znát. Před Skochovicemi mne zezadu dohnal Jirka, spolu docházíme k poslednímu občerstvení s čipovou kontrolou (110,3 km, já za 28:22:43 od startu závodu). Je to útulná místnůstka, kde je teplo, palanda, ale nějak moc lidí. Taky hluk, kluci se mezi sebou baví, Jirka si tu chce na hodinu zdřímnout. Pro mne to nemá cenu, neusnula bych, když tu není ticho. Beru si tedy jen čaj a vycouvám z místnůstky ven, stejně se tam nevejdu a ve všech těch mých vrstvách by mně tam bylo teplo. Venku je na stole nějaké občerstvení, taky polévka (opět se musí nandat jen kelímkem). Na chvíli si sedám, sundavám ponožky a přimazávám paty. Je to naposledy, kdy je na to vhodný prostor, nálada a čas. Ještě beru chleba, nalévám si pití do flašky, svého jídla už moc nemám.

Vyrážím dál, na silnici tápu, to jsem celá já, nemyslí mně to. Značku žádnou nevidím, koleje vedou nad silnicí, musím k nádraží, to vím, ale kde je? Zbytečně se zase vracím kus zpátky po silnici, zapínám gps. Stále vpřed je správně, u rozcestníku pod nádražím zase nevím, podle intineráře to má být po „ohrobské cestě“, zase zbytečně přemýšlím, rozmýšlím a ztrácím čas.  Na rozcestníku je napsáno jen „ohrobská“, tak snad jo, snad to bude dobře. Části trasy poznávám, tady už jsem párkrát byla, u nádraží Jarov lezu nahoru po skalách a vzpomínám, když jsme tady byli prvně při P100 kdysi s Mountem. Dívám se dolů, jestli neuvidím nějaké čelovky, za sebou nic nevidím, to je dobře. Začíná mně docházet energie, z batohu lovím svoje kafe v malých lahvičkách od redbulu, taky tam mám 2 toustíky, jsou už poslední. Zbývají 2 ruličky hroznového cukru, jednu si strkám do kapsy, aby byla po ruce. Občas mám mikrospánky a pomalu se vleču. Nařizuju hlavě, aby se vzbudila a že musím trošku makat, aby mne Edina nedoběhla, resp. musím mít o něco lepší čas než ona, abych se posunula na 3. místo v EKUT. Sbíhám z kopce dolů k domům nebo chatám, nevím, ale cestu znám, chce se mně strašně moc na záchod a hned. Je to sice neomalenost, ale přece se nepo…, zalézám do ústraní naproti nějakému domu…po chvíli mne objeví za plotem se nacházející pes a začne štěkat. Štěká a štěká, pospíchám, jak můžu, snad nikoho neprobudí, aby si třeba nemysleli, že jim chci ukrást auto. Žlutá Károvským údolím, už je světlo. Lepší čelovka s bateriemi vydržela skoro celou noc, jen k ránu jsem musela opět použít svojí záložní petzlovku. Na hlavě mám opět dvě čelovky, jen s jednou svítím. Sbíhám dolů k zbraslavskému mostu, připravují tu běžecký závod, zrovna s tím začali. Pokračuju dál kolem zoo, k Hálkovi, další kontrola, další fix. Teď dolů k silnici a nahoru do stráně. Loni se se mnou Jirka dohadoval, kudy je to správně, když je napsáno Břežanské údolí…šli jsme ještě kus cesty po zelené, až pak přešli na druhou stranu a začali stoupat, taky tam jsou bílé šipky. Tahle přímá varianta je o něco příkřejší, ale rozhodně kratší. Už mně to ani nepřijde, vzpomínám, když jsem tudy lezla poprvé, měla jsem co dělat, abych vůbec zvedla nohy a pokládala je v takovém ostrém úhlu do svahu. Teď mně to jde jako po másle, achilovky nebolí, jen hlava se mně motá, asi nedostatek energie, či co. Původní plán byl dorazit do rána (6:00), pak do 8:00, budu ráda, když to bude do 10:00…Nahoře běhá nějaký pes, vyplašil srnčí rodinku, statný táta srnec mne podbíhá spodem, mamka srnka s kolouškem horem. Představuji asi menší nebezpečí než hloupý pes. Pes začal obtěžovat i mne, nemám na to náladu, po tolika kilometrech v nohách, nějak se nekoncentruju a ztrácím bílé šipky. Jsou už dost vybledlé, někdy je to jen bílá šmouha na stromě a já nevím, jestli je to Olafovo značka nebo něco jiného. Vracím se zpět k altánu, ověřuji směr, jo jdu dobře, musím nahoru. Jsem na šipkách, jsou zřetelnější, už je neztratím. Podle mapy mně to přijde, že by to nemělo trvat dlouho, ale skutečnost je jiná, vůbec to neutíká. Registruji pohyb lidí, taky nějakého bezdomovce, či co, táhne bahnem kufr na kolečkách. Jsem ostražitá a slabá, bránit bych se neměla sílu. Další kontrola by měla být u Petrovy strouhy, už za letištěm Točná. Přijde mně, že už jsem snad na tom letišti musela být a třeba jsem tu kontrolu minula? Marně z paměti doluju vzpomínku na Petrovu strouhu z nějaké jiné Pražské 100. Když já jsem ke konci každé stovky tak moc unavená, že si skoro nic nepamatuju a hlava mně neslouží. Další pán se psem, nějak divně na mě kouká, ach jo, to asi vypadám. Vytahuju mobil a fotím kus trasy, kdybych náhodou prošvihla kontrolu, tak se vracet nehodlám. Byl by to důkaz, že jsem šla po trase. Ale kdepak, teprve teď vidím letadlo a letiště Točná, takže Petrova strouha je stále předemnou. Konečně jsem tam, označím poslední kontrolu a honem dál do školy. Do 10:00 to nestihnu, ach jo, já se chtěla doma do oběda vyspat. Vidím civilizaci, paneláky v Modřanech, ještě rokle. Za sebou vidím postavu, je to Michal Bařinka, už se netáhne, ale celkem maká. Celou dobu je za mnou a teď mne snad na konci předběhne! Tak to ne, po schodech dolů, podchod a běžím…Třeba mne nechytí. Do školy je to ale kus cesty a Michal má o dost mladší nohy než já. Taky běží, prokoukl mne, když mne míjí, jen tak nezúčastněně prohodím (aby si nemyslel, že jsem mu snad chtěla utéct), kde že je Jirka. Prý je kousek za ním…

Konečně škola a konec, 35:09:10 od startu. Mám radost, že jsem v cíli, kluci mně dokonce dávají pohár za 3. místo v EKUT. Bráním se, nechci ho. Kde berou jistotu, že nebude Edina lepší? Prý ne, dobrá, fotka s medailí, pohárem a Péťou Malým. Dochází Jirka, prý na občerstvovačce spal 2 hodiny, to jsem tedy mejdlo, že mne stihnul skoro dojít. No nic, další, už 7. Pražská 100 za mnou, domů, do vany a do postýlky, letos byla hodně výživná, když odmyslím mráz, sníh, tak asi nejtěžší ze všech, co jsem šla, co se týče terénu a převýšení.

PS: nakonec byla Edina lepší než já, takže pohár za 3. místo po právu patří jí, rozdíl mezi námi byl hodně malý "jen" něco přes 1/4 hodiny v konečném součtu časů všech tří etap.

fotky od Zdeňka: pason.rajce.idnes.cz/Prazska_stovka_2014/

web akce: www.dalkovepochody.cz/ps.htm