Ponitrianskou magistrálou

17.-18.9.2011 Ponitrianská 100 (105 km, 4000 m převýšení) v mém podání za 24 H a 15 minut.

Měl to být nultý zkušební ročník s nulovým startovným, zaujaly mně fotky a jeli tam kluci (Jirka Hof., Radek M. a  Olaf Č.), tak jsem se rozhodla, že pojedu taky. Asi to nebude ideální příprava před maratonem v Košicích, ale zase dobrý důvod vyzkoušet moje nové hůlčičky Fizan přímo v akci. V noci z pátka na sobotu jsem dorazila nočním autobusem do Měcholup k Jirkovi, odtamtud jsme pokračovali autem přes Brno (tam jsme vysadili Renatu – Jirkovo manželku) a po ranní kávičce na benzínové pumpě jsme dojeli do Nitry. Tady měl být start na velkém parkovišti u kruhového objezdu, bylo tu už celkem dost lidí, organizátoři v čele s Radem taky.  Z Čech dojeli ještě manželé Klapkovi, taky Honza  S. , pak Maďaři a samozřejmě nejvíc bylo Slováků. Každý vyfasoval kontrolný hárok se seznamem kontrol, některé byly „lidské“ a na některých se jen opisoval vyvěšený kód, ještě byly 2 tajné kontroly. Rázem osmé hodiny ranní bylo odstartováno a všichni jsme vyrazili po červené turistické značce, cíl byl v Handlové. Trasa vedla Ponitrianskou magistrálou přes pohoří Tribeč a Vtáčnik.

Všichni vyrazili hodně svižně, Klapkovi v 1. stoupání (ještě na asfaltu) nasadili trhák a už jsem je neviděla, snažila jsem se držet krok s Radkem M., ale ve stoupání na Zobor (krásný výhled) bylo jasné, že jeho tempo je o dost rychlejší než moje. Zpomalila jsem nebo Radek zrychlil a už jsme se taky neviděli. Nicméně pořád bylo s kým jít, zatím mně skoro všichni předbíhali, vytáhla jsem svoje nové hůlčičky a pokoušela jsem se je používat. Spíš mně tedy překážely, takže jsem je většinou nesla v ruce, váží jen 160 g, opravdu se nepronesly. V sebězích a sešupech jsem se je snažila použít, ale i tak jsem byla opatrná a zase mě všichni předbíhali. Dohonil mne Olaf a taky Julo, kterému je 71, Jirka H. se kochal krajinou a fotil, byl hodně vzadu. Řekla jsem si, že takhle tedy ne a když byl trochu příznivější povrch a profil, zrychlila jsem a práskla do bot Olafovi i Julovi. Za obcí Žirany jsem trochu kufrovala a nebyla jsem sama, sešla se nás celkem velká skupina, ve které byli bratři Dvončovci, Lukáš a Ondrej (ti šli hodně na těžko, měli pohory, velké batohy, dělali jsme si legraci, co tam asi všechno mají… nakonec nedošli, ale drželi se statečně do 71 km), Tomáš I. a Michal B., pak jeden nevidomý kluk s vodičem. Správná cesta se našla a pokračovali jsme skoro společně. 1. kontrola byla na  Remitáži (16,5 km), tam jsem byla v 11:05. čekal mě Velký Tribeč (28 km), tam jsem dorazila ve 13:10 a opsala kód. Stoupání bylo hodně úmorné, bylo mně vedro, batoh byl těžký, táhla jsem s sebou skoro 2 litry vody, nějaké tousty, pár sušenek a datlí. Po cestě nemělo být moc možností k nějakému vydatnějšímu občerstvení (jen na lidských kontrolách byla voda nebo voda se šťávou, jednou kofola, ionťák, pak banány a sušenky), dědinek a vůbec hospod po cestě moc nebylo, navíc v hospodách se nevařilo, leda tak dát si teplé kafe nebo čaj. Cestou na vrchol Tribeče jsem uždibovala zralé ostružiny, mňam, ještě jsem jich během celého pochodu snědla dost. Bratři Dvončovci a ještě jeden mně předběhli, ale na vrcholu si sedli a odpočívali, za chvíli po nich dorazil nevidomý s vodičem, moc jsem ho obdivovala, že si troufl na takovou těžkou trasu, i toho vodiče, protože cestičky byly mnohdy hodně úzké a strmé (nakonec myslím, že do cíle nedošli). Já se na vrcholu moc nezdržovala, na každé kontrole jsem ujedla jeden toust, aby bylo na co běžet nebo jít dál. Zase mně čekal sešup dolů, trošku poprchávalo a vzduch se pročistil, líp se dýchalo. Vyrazila jsem, jak nejrychleji to šlo, běžela jsem, cesta vedla lesem a celkem po rovině nebo z kopce, potkala jsem nějaké normální turisty, vyptávali se, co že tam je za akci (i dřevaři v lese se ptali). Do Zlatna (3.kontrola, 35,1 km) jsem dorazila ve 14:44, trošku jsem bloudila (a musela se zeptat místních a pak se vracet), avizovanou hospodu s kouzelným názvem „Školka“ jsem nejdřív nemohla objevit. Tady jsem si dala kofolu, doplnila zásoby vody, snědla další toust a vzala si sušenku do kapsy na později. Za cintorínom jsem podle intineráře měla jít křížem přes pole kolmo k protilehlému lesu, problém byl v tom, že protilehlý les byl všude. Já to vzala napříč, ale na konci pole bylo jen křoví, sráz a pak zarostlý potok, cesta žádná, tak jsem to brala obloukem a odhadem směrem k božím mukám (nebo křížku, teď už nevím), tam samozřejmě byla značka, takže jsem se trošku proběhla navíc. Pak byl potok a cesta pokračovala dál. Občas to nebylo orientačně jednoduché, občas jsem trošku váhala kudy, ale nespletla jsem se a držela správný směr. Čekaly mne Jedlové Kostolany (55,4 km), na rozcestnících byl vždy uvedený jen čas, ne kilometry…cesta do Kostolan byla nekonečná, vedla částečně po asfaltu.Tady někde mě opět dohonili Tomáš I. a Michal B., chvilku jsem s nimi držela krok, snažila jsem se, ale dělali nějak delší kroky než já a za chvíli byli pryč. Od téhle chvíle jsem byla sama samotinká na trase, stále to bylo dobré, bylo odpoledne, cesta nebyla ani z kopce ani do kopce, celkem to nebylo až tak zajímavé. Jednou jsem brodila potok (za Skýcovským mlýnem), prý se to tedy dalo přeskákat po kamenech, ale mně se zdálo, že té vody je moc a že bych si nabrala, tak jsem se zula a sundala ponožky. Brodění studenou vodou bylo příjemné, klidně bych tím potokem šla dál, pak jsem šla chvíli bosky a nechala nohy oschnout než jsem se znovu obula. Oko botanikovo by zajásalo, takových krásných lučních kvítků kolem, dokonce i ocúny. Kostolany pořád nikde, plánovala jsem, že bych to mohla stihnout pod 24 H a ještě pořád nemám ani půlku? Nikde jsem se nezdržovala a v duchu počítala, kolik ještě km bych tak mohla ujít za světla. Konečně Jedlové Kostolany, 4. kontrola, zase jsem doplnila vodu, snědla toust a vyfasovala tatranku. Bylo 18:45, světlo začalo pomalu, ale jistě ubývat.  Ptala jsem se, o kolik jsou kluci přede mnou, to byla moje jediná šance, že někoho dohoním a že půjdeme společně.  No odvahu říkám si, jdeme dál, čekalo mne prudké stoupání po asfaltu nahoru nad Kostolany, byl odtud nádherný výhled do kraje. Zešeřelé kopce kolem, vysoké kopce a hluboká údolí, takové od nás z Čech neznám, sluníčko zapadlo a tma převzala vládu. Zastavila jsem, přioblékla se, vytáhla jsem čelovku. Byla ve mně malá dušička, trochu jsem zpomalila a stále kontrolovala stromy kolem, aby tam byla určitě ta červená značka. Ještě jedna vesnice, skoro každého, co jsem potkala, tak jsem pozdravila, jedna paní v té vesnici se divila, co tam dělám a kam že jdu, že do hory (lesa) a že sama a že se nebojím…já na to, že se bojím, ale že musím jít dál. Šla jsem. Asfalt zmizel a už tu byla lesní cesta. Představovala jsem si, že je tu Pavlína se mnou, ne my se nebojíme, my to zvládneme. A stejně jsem to udělala vlastně schválně, abych byla sama a abych byla nucená si taky sama hledat cestu, prostě trénink nejen fyzický ale i psychický a teď si s tím holka poraď. V lese najednou z pravé strany zasvítily 2 oči a na zlomek vteřiny se zableskla skrčená silueta, byla to určitě kočka, asi divoká kočka (jak jsem později zjistila, tak se tady vyskytují), …v duchu jsem říkala, zvířátka váš je les a moje je cesta, vždyť jen jdu a nikomu neubližuju. Šla jsem a šla, držela jsem správný směr i značku, v dědince Penhýbel jsem potkala milé a upovídané cigánečky, jedna říkala na Vtáčniku je medveď, to se nebojíte, co když na vás vyrazí a já na to, tak na něho zabručím…No sranda, ale byla ve mně malá dušička, co kdyby tam byl opravdu medvěd? V Penhýblu byla tajná kontrola, trasa se napojovala na frekventovanou silnici, měli jsme mít s sebou reflexní pásky nebo vestu, já měla vestu a složenou na batohu tak, aby byly vidět reflexní pásky, vpředu jsem svítila čelovkou, tak snad mne žádné auto nepřejede. Zrovna jedno jelo kolem, najednou zastavilo a začalo couvat, nejdřív jsem se lekla, jestli jsem něco neprovedla, jestli to třeba  nejsou nějací dopraváci (vestu mám tak co)…ale byl to řidič, ptal se, čo tu robím a jestli nechci svést, moc se divil, když jsem řekla, že ne, že jdu pochod a že musím po svých. Pár aut mne míjelo a nebylo to příjemné, konečně Velké Pole (5.kontrola, 71,5 km), zase jsem si nabrala vodu (teď už mne čekaly jen lesní studánky) a zašla jsem na kafe do místní krčmy, bylo tam veselo, zase se všichni divili, odkud a kam jdu a že to tu neznám a že jdu sama a zase byl na pořadu dne medvěd, ach jo. Věděla jsem, že od Velkého Pole to bude opět lesem a že to začne stoupat směrem ke Vtáčniku, tak s chutí do toho, kluci měli asi půlhodinový náskok. V části, kde byla bývalá horáreň Krížne cesty měl být nějaký bordel po trase, pokácené stromy, nějaký potok, tak sem byla obezřetná a dávala pozor, abych neztratila správný směr. Bordel tam tedy byl, bahno, popadané stromy jeden přes druhý, statečně jsem přelézala kde co a všelijak, ale pořád jsem držela značku a tedy správný směr, byla jsem na sebe náležitě pyšná. Za nějaký kus cesty jsem uviděla světýlko před sebou a dohonila kluky, Michalovi to moc nešlo, vždycky se na chvíli zastavili, odpočinuli a šli dál. Trochu jsem zariskovala a pokračovala bez nich, vždyť je mám v zádech, kdyby něco, tak mě dojdou, uklidňovala jsem se. Byla jsem celkem dobrý stopař, cesty se různě rozdvojovaly, křížily, ale já držela směr, kontrolovala jsem všechny odbočky (jak mne to před pár lety naučil Mount), hůlčičky byly potřebné, povrch se měnil (kameny), občas to bylo z kopce nebo do kopce, Vtáčnik je vlastně pohoří nejen samotný nejvyšší vrchol (1346 m n.m.), takže po cestě bylo spousta menších postupných vrcholů. Na jednom z nich jsem za svitu měsíce vyměňovala baterky v čelovce, vzala jsem si nějaké slabší a už moc nesvítily, až napodruhé se mně to podařilo a čelovka byla opět funkční. Najednou jsem dorazila k nějaké velké sklále (Kláštorná skala), tady byla poslední červená značka a nikde nic dalšího, jen skála a pod ní popadané kamení. Sešla jsem dolů, hledala značku a nic, vyšla jsem opět nahoru, lezla ještě výš, ale tam byla jen vyhlídka a pak díra dolů…tak zase dolů, objevila jsem značku, ale žlutou ne červenou. Najednou jsem uviděla rozcestník, až nahoře mezi dvěma skalami, marně jsem napínala zrak, nešlo to přečíst. Kudy k němu? Zkoušela jsem vylízt spodem, mezi velkými kameny, člověk ani nevěděl, kam šlape a jestli se někam nepropadne. Tudy to nepůjde, že by tam byla nějaká díra ve skále? Tak jsem zase vylezla nahoru a těsně kolem skály se prosoukala k rozcestníku, červená vedla někam směrem šikmo do lesa, ale opět přes ty balvany směrem dolů, opět jsem klopýtala dolů, konečně jsem objevila červenou, byla kousek od žluté, kdybych bývala šla trošku víc vpravo, ušetřila bych si slézání a vylézání po šutrech. Ztratila jsem tady spoustu času a taky energie, naštěstí se mně nic nestalo, ani jsem neměla čas se bát. Pod Vtáčnikem, vlatně před ním, to mně zase dohonili kluci, měla být studánka,vydala jsem se po šipce a ne a ne jí najít, byl to zase sráz dolů a spousta kamenů. Trochu jsem nadávala…ale ta voda, to byla lahoda, krásně studená, nabrala jsem zase do všeho, do čeho se nabrat dalo. To by mně snad mohlo vydržet až do konce. No čekal nás vrchol Vtáčnika (6.kontrola, 85,2 km), kluci tam byli o trochu dřív než já, ale zase odpočívali. Já začala hned hledat cestu dolů, byly tam pěšinky, ale najednou končily…vracela jsem se zpátky a zase šla dopředu, tady snad žádná cesta nemůže být, vždyť je to skoro kolmo dolů, samá skála a kámen. Ale bylo to tak, tudy vedla cesta dolů, kluci už naštěstí šli a šli první, já šla za nimi a dívala se, kudy to berou. Pak jsem jim zase trošku poodskočila dopředu, ale více méně jsme se už od té doby drželi pohromadě, už jsem trochu ztrácela sílu a koncentraci, taky kamení bylo víc a nějaké to stoupání, tak jsem byla pomalejší…Oni kluci dost často bloudili, nějak se jim nedařilo najít tu správnou cestu, mně se to celkem dařilo (i když jsem se asi jednou nebo dvakrát musela vracet), takže když jsem objevila kudy, zavolala jsem na ně nebo jsem chvíli svítila, aby mne určitě viděli. Čelovka mně už skoro nesvítila, druhé baterky byly taky slabší, no za chvíli už snad bude ráno a zase uvidím. Les kolem se mně moc líbil, i za tmy, okolo Vtáčnika byly nádherné stromy, velikánské převeliké…byla jsem z nich úplně nadšená, obrovská dubiska, tři kmeny rostoucí z jednoho základu, jeden kmen už byl třeba uříznutý, ale ty dva další rostly a mohutněly dál, taky tam byl jeden obrovský smrk, úplný král smrků…nejraději bych si někam na pár hodin zalezla, vyspala se a pokračovala až za světla, abych něco viděla a něco z toho měla, vždyť z vrcholu Vtáčnika musel být krásný výhled a co teprve východ slunce? Škoda, že pořadatelé neuvažují o změně směru, že by se to chodilo opačně z Handlové do Nitry. Už začalo svítat a nás čekal Velký Grič (99,1 km), poslední 7.kontrola a živá, začala jsem zrychlovat, už bych to tolik chtěla mít za sebou, plánovala jsem, že ke konci zrychlím, abych to stihla do 24 H. Na Velkém Griči plápolal oheň, kontrola se u něho ohřívala, já si přilila trochu vody do flašky, už to snad vydržím až do Handlové, kluci zase odpočívali a já vyrazila dál sama. Většinou se snažím moc nezastavovat, jít stále dál. Už mně moc a moc bolely kolena, bála jsem se, že když zastavím, tak že už se nerozejdu. Tady byla jen malá odbočka z původně avizované trasy po červené, asi z důvodu bezpečnosti jsme měli kousek vynechat (suťovisko?), sejít maličko po žluté a pak vlastním značením zase zpátky na červenou. No to byl tedy krpál dolů, skoro horší než ta sjezdovka dolů do Řeky při Beskydské 7, hůlčičky mě mockrát zachránily a podržely (i když jsem cestou párkrát spadla a narazila si kotník o kámen). Cesta samý kámen, dokonce tam tekl potok a asi se tam nedalo projít, náhradní cesta vedla horem pěšinkou, samozřejmě směrem dolů (a ujíždělo to) a hned vpravo byl prudký sráz (na tu původní cestu s potokem). Tady jsem se moc bála a šla jako posraná, kolena už mně moc nesloužily a jít špičkami dopředu bylo velké utrpení, ale všechno jsem zvládla. Předemnou byla skoro normální cesta stále z kopce do Handlové, původně jsem chtěla běžet, abych tam byla rychleji, ale už to nešlo, tak jsem pomalu šla, už jsem byla hodně unavená a motala se mně hlava. Tak ještě projít Handlovou, najít cíl (měl být v relaxačním centru), červená mně ve městě nějak mizela, najednou jsem nevěděla kudy kam. Tady se objevili kluci Tomáš s Michalem, vzali to přes město nějak jinak než já, nakonec mně došli, stejně jsme chtěli dojít společně, byla jsem ráda, že znají cestu a že už dojdeme do cíle. Stihli jsme to za 24 H a 15 minut, já byla 2. žena (1. byla Milada Klapková - jak jinak), tak jsem obdržela  cenu - další hůlky, ale už ne lehké hůlčičky, ale pořádné hole na túry s velkým batohem. Původně jsem nečekala, že to bude tak obtížné a náročné, 1. část trasy na to nevypadala, druhá část přes Vtáčnik byla o dost těžší. Martin Drozd mně přes facebook napsal, že to bude malé slovenské CCC a měl pravdu. Byly to zase jiné šutry, trochu jiná krajina než znám z Čech, vyzkoušela jsem hůlky a odvezla si spoustu zážitků. A jsem na sebe pyšná, většinu trasy jsem zvládla úplně sama a v noci. Chvíli to tedy ještě trvalo, než došli Jirka H. a Olaf Č. (ten to bohužel musel zabalit, protože mu bylo špatně), a ještě větší chvíli trvalo než jsme dojeli domů do Prahy (Radek M. odjel samostatně autobusem už ráno)…až po deváté hodině večer jsem byla doma, v Praze pršelo a pršelo... Každopádně všem doporučuju, aby na Ponitrianskou 100 vyrazili příští rok, opravdu si to užijete. Díky moc pořadatelům, bylo to príma.

Odkaz na web: ponitrianska100.wbl.sk/Uvod.html