Nedokončená...

21.07.2014 10:15

fotka asi od Honzy S. nebo Kristý...

Ronda dels cims, 11. - 12.7. 2014, 170 km, 13 000 m přev.+, limit 62 H, já „jen“ 70 km a něco více než 5 000 m přev.+ ...za 25 H, pak DNF

Loni tam byl Sam, Honza a pár dalších…Mělo to být úžasně těžký, nesnadný, navíc se tam z Čech chystala početná výprava. Původně jsem myslela, že si to nechám až na příští rok, že budu zase o něco starší a zkušenější…Takhle by to bylo však jednodušší se tam dostat, k někomu se připojit, když nemám auto a zrovna nevládnu světovými jazyky. Rozhodnuto, přihlásím se, stejně jsem šla v r. 2013 Malofatranskou 100 také proto, abych měla kvalifikační závod požadovaných parametrů. Uf, vzali mne, nevím, jestli se mám radovat nebo brečet…Nepřipouštím si to, na všechno je dost času, teď je prosinec a Ronda bude až v červenci. V dubnu dávám podruhé a tentokrát úspěšně svojí 1. opravdovou stomílovku na Istrii. Ronda bude prostě stejně dlouhá, asi 2 x tak vysoká a asi tak ve dvou až ve dvou a půl tisících metrech…Trošku mne to znervózňuje, trošku nad plán přidávám Lazovku…Mátru, každý měsíc alespoň jeden ultratrail, abych nevyšla ze cviku. Nemůžu se ale moc unavit a vysílit, takže Krakonoška je (cca 3 týdny před) moje poslední akce.

Odlétáme ve středu letadlem do Barcelony, tam si půjčujeme společné auto (je nás celkem 5) a po kufrovacích problémech se správným nájezdem na tu správnou dálnici jsme za cca 3 hodiny na místě v Andoře. Já a Pavlína vystupujeme v kempu 1 km od Ordino (místo startu a cíle), větší část výpravy spí v hotelu v La Massana (cca 3 km od Ordino).  Je večer,  10 ˚C, rychle stavíme stan nebo zmrzneme…Trvá nám to, už jsem ho nestavěla 3 roky. Je to trochu těsné, ale za 20 € na den slušné (10 € stan + elektřina, 5 €/osoba). Kemp je pěkný, se sprchami, WC, umývárnou, s možností připojit si elektrické spotřebiče, s malým obchodem a restaurací. Pavlína má spirálu, takže nestrádáme, vesele vaříme čaj, kafe, instatní polívky. Moc toho nenaspím, mám slabý spacák (chtěla jsem být úsporná kvůli místu v kufru a vzala si než tenký cyklo), i když na sebe navleču skoro všechno oblečení, co mám s sebou, budím se zimou.

Ve čtvrtek odpoledne vyrážíme do Ordino, na registraci, pro číslo, čip atd. Táhneme s sebou pro jistotu i závodní batůžek s povinnou výbavou, co kdyby to chtěli vidět? Nechtěli. Ordino je malé městečko, Čechů je tam plno, takže potkáváme Sama, Honzu a pak všechny ostatní. Odevzdáváme dvě podpůrné tašky s našimi věcmi (70. a 130. km, já tam toho moc nemám – jen nějaké jídlo). Od 18:00 je briefing v angličtině…nevím, proč jsem se učila pár slov španělsky, když se tu mluví francouzsky. Nicméně důležitá informace je ta, že nepromokavé kalhoty a ani dlouhé kalhoty nejsou povinné. Mělo by být pěkné počasí, bez deště, trasa by se tedy neměla měnit. Zůstane těžká, přetěžká…Láduju se vším možným jako o život (asi nervóza před startem), věci  už mám připravené, budík v mobilu nastavený, teď ještě usnout a vyspat se. Opět se několikrát budím zimou, ach jo…Konečně je ráno, vstáváme, snídáme… a za chvíli vyrážíme směr Ordino. Je to jen kousek, ani nemusíme obcházet kemp, trasa vede totiž skrz něj, částí oplocení vylézáme rovnou na hlavní silnici.

Vidím se skoro se všemi, pár poplácání rukama, přání všeho nejlepšího, chvilka a je tu start (7:00 v pátek), taky hudba, bubeníci, moderátor…Mám v plánu začít zvolna, vzpomínám tři roky zpátky na C-C-C v Alpách, jak moc mně dal zabrat hned 1. kopec. S velkými horami nemám prakticky žádné zkušenosti, nejsem horolezec, nelyžuju, nelezu ferraty…Trochu šetřím bolavý kotník, je i s koleny zatejpovaný. Lidi předbíhají, pořád… ani mně to nevadí, už aby se ten závodní had trošku roztáhnul, bude klid. Klid byl, nějak moc velký…Mám takový blbý pocit, že jsem snad poslední, nebo skoro poslední, za mnou je jen jeden starší horský vlk (co s námi bydlel v kempu). V ruličce mám zabalený plán od Pavlíny, zkusím se ho držet.  Je tady nádherně, louky, potoky, kravičky, divoké koně, spousta kytek (jako by se sem přestěhovala zahrádka mých rodičů – azalky, hořce atd.), sluníčko připaluje…Jsem v dlouhém, mám kompresní návleky přes lýtka a tříčtvrťáky, krátký rukáv a návleky na rukou, kšiltovku…jen pouštní závoj mně chybí  (však jsem si krk s ušima přismažila tak, že se mně oloupala kůže).

Konečně 1. občerstvovačka (Sorteny), 21 km, já ve 12:16, jím docela dost, doplňuju vodu s kolou a frčím dál. Za sebou vidím kromě toho starého horského vlka ještě jednoho mladšího, říkám mu „Ital“…Zatím je kousek za mnou a bude celkem dlouho. V jednom seběhu mne ale dožene, předežene a uteče. Zrovna jsem potřebovala čůrat, na chvíli jsem zastavila…a dolů to přece jen neumím tak rychle. Ať si jde, koukám do plánu od Pavlíny, jsem už nějaká nervózní, nějak mně to nesedí…Snažím se zrychlit, moc mně to nejde, jako kdyby mně chyběla energie. Stejně je to jedno, plán sem nebo tam. Možná, že je loňský - starý (jak říkala Monika v autě z letiště, když si ho prohlížela). Musím prostě dál, na další občerstvovačku nebo kontrolní bod. Kilometry zoufale neubývají, pořád čekám, že už bude občerstvovačka a ona pořád není. Začínám být unavená, nervózní, trasa je značená velmi dobře, občas mám ale pocit, že to značení nevidím… jiná cesta tu není, jdu určitě dobře. Kravičky na cestě, velké a je jich moc, co já budu dělat? Oběhnout nejdou, je tu křoví a podmáčený terén…Zastavím se, dívám se na ně a říkám jim, holky uhněte, budete mně muset pustit. Jako by mně rozuměly, za chvíli se pohnou a uhýbají z cesty. Je tu další občerstvovačka Arcalís (31 km), jsem tu něco kolem 17:00. Mám hlad, žízeň, beru si poslední zbytek polévky (po andorrsku je to jen čirá tekutina), do flašek si nechávám nalít kolu s vodou. Horský vlk doráží chvíli za mnou, něco říká francouzsky a vypadá, že se zdrží. Svižně vyrážím vpřed, fouká studený vítr, ale nechci se víc oblékat, bude určitě hůř, zahřeju se pohybem. Stoupám a ohlížím se,  za mnou nikdo není, zase další a další kopce, celkem nás čeká 15 vrcholů (v nadm. výšce 2500 m a výš), tedy těch vysokých, spoustu dalších „malých“ raději do profilu ani nezahrnuli. Dědu vlka nevidím, asi to zabalil. Počítám, kolik asi ještě zbývá světla, kolik kilometrů ještě můžu ujít? Moc se mně tady líbí, takové krásné hory jsem ještě nikdy neviděla, spousta potoků, které musíme přeskakovat po kamenech. Stavitel trati nás závodníky vůbec nešetří…Nahoru, dolů, kameny, kořeny, voda, podmáčené louky, horská jezera (až mám chuť se na chvíli zastavit a vymáchat si tam alespoň nohy…ani to není tolik studené), občas je zima, vítr, občas zase teplo, ale s blížícím se večerem už je to spíš zima. Přelézám, přeskakuju, podlézám, je tu první sněhové pole…přejít se to nedá, klouže to, stopa je široká, že ono se to má sjet po zadku? Sedám si a už jedu, dole jsem na to šup, teď ještě aby mně vítr usušil mokré elasťáky. Kilometry stále nepřibývají, přemýšlím, kde je asi tak Pavlína, kolik mně už nadělila kilometrů? Je večer a další občerstvovačka nikde, už jsem vypila ½ l vody s kolou a přelila do přední flašky obsah druhé, co mám v batohu. Sestup, potok, podmáčené louky, pár stanů (asi nějací turisté, co tu stráví noc), je ukrutánská zima (potřebovala bych aspoň 2 spacáky), už vidím chatu a před ní červené bundy pořadatelů. Občerstvovačka (Pla Estany, 44 km), je něco po osmé hodině večer, moc toho tady nemají, kousek chleba, poslední kousek sýra, 2 kolečka salámku…Beru si pár kulatých sušenek „na potom“ s sebou (přece jen tolik zásob nemám, nepočítala jsem, že mně to bude trvat tak dlouho). Jak zjišťují, že neumím francouzsky, tak se se mnou ani moc nebaví, zvou mne dovnitř do chaty, ale nejdu tam. Jsou mně tady nějací nesympatičtí, nevím, jak mám ten pocit vysvětlit (je to asi i mojí únavou), nechám si doplnit vodu s kolou do flašek, blbě mně rozumějí, chci do jedné jen vodu a do druhé to namixovat, ale dávají mně do obou kolu… Vyrážím dál, tady se připojuje trasa dalšího závodu Mitic (112 km, 9700 m přev., limit 46 H), musím dávat pozor na značení, abych neudělala chybu. Kousek dál (už na mne není od občerstvovačky vidět) se zastavuju, přioblékám se jednou vrstvou nahoře, dolů beru kraťásky (na tříčtvrťáky), budu frajerka a na zadek mně bude teplo. Ještě měním kšiltovku za bufík, nandavám čelovku a taky rukavice. Než to všechno provedu, dává se do mě zimnice a klepou se mně ruce. Dobře mně tak, měla jsem se převléknout pěkně v chatě. No hotovo, rychle dál, dokud je ještě vidět. Stoupám a ohlížím se zpět, na štítech za mnou se odrážejí poslední paprsky zapadajícího slunce, v duchu si ho představuju, jak zapadá někam do moře na pobřeží, kde je krásně teplo a ne taková zima jako tady. Jsem sama samotinká uprostřed opravdu velkých hor, nesmím se bát, musím dopředu. Po levé ruce se objevuje obrovský měsíc, je stále vidět skoro jako ve dne, zatím čelovku nepotřebuju. Postupuju dál a výš, jsou tu obrovské černé kameny, velké, menší, malé. Celá hradba kamenů, trasa vede skrz ně, snad tady ani není cesta, nebo je, ale je skoro nezřetelná. Vybírám si ty největší kameny, ty se nebudou hýbat, pomáhám si hůlkami, občas je zastrčím někam, kam nemám, zaskřípe v nich, musím opatrně, aby se nezlomily. Často lezu jako pavouk po čtyřech, hůlky mám připnuté k zápěstím, snad holky neupadnete. Docela mně to baví, už skoro nevidím další fáborek. Zapínám  proto čelovku, fáborky jsou vidět, je na nich fosforeskující čtvereček, občas je místo fáborku celá lampička, která bliká na nějakém velkém balvanu a ukazuje cestu. Bohužel se dostávám nějak mimo trasu, do suti a nedaří se mně hned se odtud vymotat, musím být opatrná, jeden špatný krok by měl fatální následky. Není tu nikdo, kdo by mne zachránil. V hlavě si opakuji mnemotechnickou pomůcku "nekonečný kozy, šest labutí s Cibulkou", je to číslo na organizátory občas napsané na fáborcích značících trať (volačka do Andorry-tu mám v mobilu + 836262)...

Následuje část, kdy se velké černé balvany mění v suť a hlínu, je to skoro kolmo nahoru a já nevím, jak tam. Mezitím se za mnou objevuje světlo, čelovka, že by nějaký závodník? Kdepak závodník, ale zachránce, resp. záchranář, prostě sběrač mrtvol. Mám po náladě, jsem poslední a navíc to vypadá, že mne stahují z tratě a záchranář mne jen dopraví na nějaké bezpečnější místo. Snažím se dostat nahoru, pomáhám si rukama, hůlky mně na nich visí a já zatínám prsty do hlíny, jen nahoru a jedno jak… Sype se to, odlétá velký kámen, doufám, že  nebací záchranáře, to bych nechtěla…Lezeme vzhůru, je tu úzký hřebínek a nahoře opět kontrola, ani nevím, kolik je vlastně hodin, je mně to ostatně jedno. Kontrola se vítá se záchranářem, ani nevím, jestli si mně zapisuje…Já vlastně v tuto chvíli ani nevím, že jsem dobyla nejvyšší vrchol Pic del Comapedrosa (2942 m nad mořem), nejvyšší vrchol Andorry, nejvyšší bod závodu. Záchranář a kontrola měli radost, říkali něco ve smyslu, že je to nejvyšší vrchol Andorry…Já byla tak zblblá plánem od Pavlíny, že jsem si myslela, že ten nejvyšší vrchol teprve přijde, že lezu na Clot del Cavall a ne na Comapedrosu. Pustili jsme se se zachráncem dolů, byl to padák, zdálo se mně to těžké, ale oproti tomu, co mne ještě čekalo, to ještě ušlo. Šla jsem opatrně, ale stále celkem rychle, začala se mně motat hlava, měla jsem žízeň a hlad. Ještě že se mně nechce čůrat, to nevím, jak bych prováděla. Říkám „I need food“…rychle jsem v batůžku našla tyčinku a lokla si koly. Cesta se narovnávala, občas to bylo běhatelné, sněhová pole, šla jsem opatrně, záchranář kousek za mnou. Nohy mně trošku vázly, myslela jsem, že končím a že to jsou poslední okamžiky, kdy jsem na trase…Velká chata a velké občerstvení (Comapedrosa, 51 km), tady měli všeho dost (už byli přichystaní na Mitic, který jsme měli v zádech). Než jsem začala s jídlem, zeptala jsem se záchranáře, jestli tady končím nebo ne, říkal, že čas je dobrý (byla 1 hodina v noci v sobotu) a že můžu pokračovat. Seděl tam totiž jeden Japonec, takže jsem tím pádem nebyla poslední já, ale on. Měla jsem v plánu se pořádně najíst, napít a hlavně jim zdrhnout…už žádný zachránce! Ještě jsem si stihla odskočit na opravdové WC…

Rychle vpřed, ať jim zdrhnu, nejdříve byly vidět čelovky za mnou, pak už ne, uf…cesta byla celkem dobrá, občas se dalo popoběhnout, i když sílu na běh jsem už moc neměla. V tu dobu jsem stále věřila, že Comapedrosa je ještě přede mnou…hlavně se na ní dostat, po tom jsem toužila, to jsem chtěla. Konec lanovky a taková typická klikatící se horská cestička…tady mne předběhl 1. muž z Mitic, dlouhé hůlky měl zastrčené vzadu v batohu, poděkoval mersí a byl v čudu. 2. a 3. muž následovali cca za ¼ hodiny po prvním a v pěti minutách po sobě…Chvíli byl  klid, ale pak to začalo, jeden Mitic za druhým…a já furt uhýbala, zastavovala se. Nechtěla jsem je zbytečně brzdit, ale zároveň jsem se tím také zdržovala a ztrácela cenné minutky. Pak už mně to splývá, kopce (o tom jednom, co byl první na řadě po občerstvovačce jsem myslela, že to je Comapedrosa), klesání... Kus asfaltu, běžela jsem, další občerstvovačka (Botella, 57 km, 2:58)…Další kopec, jednom kopci mně dosvítila moje lepší nová čelovka (kterou jsem si koupila speciálně kvůli Rondě), já husa si v ní nevyměnila baterky, ale vytáhla starou pezlovku, co moc dobře nesvítí. Bylo už skoro ráno, myslela jsem, že to bude stačit. Nestačilo…následoval šílený skoro kolmý klesák. Viděla jsem blbě, šla jsem pomalu a nevěděla ani vlastně kam jdu (padám)…Byly tam řetězy, ale to mně tak nevadilo, dalo se to prolézt částečně i bez nich (alespoň ty první řetězy), hůlky mně visely na zápěstích, snad je neztratím, to by byl konec. Ani jsem neměla čas se bát, jak jsem byla soustředěná na cestu, na to, že skoro vůbec nevidím a na to dostat se nějak dolů. V kritických místech byli záchranáři, i když nevím, jak by zasáhli, kdyby se něco stalo…U mne naštěstí nemuseli. Pokračovala jsem nesmírně pomalu, píchala hůlky před sebe a posunovala se dolů, bylo to nekonečně dlouhé. Tak těžký terén jsem ještě nikdy nikde nezažila. Dlouho trvalo než začala noc blednout a mohla jsem čelovku vypnout, byly tam kameny, kořeny, špatně jsem je rozeznávala. Modlila jsem se, ať už je konec, ať už jsem v Margineda (70 km, stop limit 8:00 a velká občerstvovačka)…V hlavě mně běhaly myšlenky, proč to vlastně dělám, proč riskuju zdraví a možná život, když jsem stejně poslední a výkon opravu za nic nestojí (vždyť jdeš 50-60 km 22 a víc hodin??). Na druhou stranu jsem to chtěla dokázat, aspoň stihnout ten blbej limit, a pak třeba skončit. Jak jsem zdolávala vrcholy si ani nepamatuju, za to klesání z nich ano…Opět nějaký klesák, zase mne předbíhal Mític (opět jsem uhýbala a zastavovala se), dokonce mně upadla jedna hůlka, naštěstí jela jen kousek a já jí mohla zvednout. Po kolikáté už mne začaly opouštět síly, kolena bolela, dala jsem si hlt svého kafe, bylo sice určené až na tu druhou noc, ale druhá noc asi nebude, tak je to jedno. Najednou hovor ve francouzštině, známá bunda a on to můj záchranář, ach jo…zase…Japonec prý už skončil, hm, tak jsem na řadě já… abych skončila. Rezignovala jsem, zbývalo asi ½ hodiny do limitu, kopec stále klesal, ale byl nekonečný. To už nemůžu stihnout, i kdybych se snažila sebevíc. Ale přece jen se ve mně probudil maličký bojovník, kolena přestala bolet, síla byla…proč jen jsem nezačala bojovat dřív. Mític furt předbíhal, už mne nebavilo stále uhýbat, proč mne neoběhnou, místo by bylo? Jsme konečně dole na asfaltu. Osm už bylo, už to nestihnu, už je po limitu…Pořadatelé ani nevypadají na to, že by se dali přesvědčit, aby mne pustili dál. Ani to nezkouším, poděkuju zachránci, zamumlám něco o tom, že to je těžký závod, velmi technický pro mne a je konec (La Margineda, 70 km, cca 8:10 v sobotu)…

Když to tak hodnotím, byl to souhrn maličkostí – příliš opatrný začátek, ne úplně aktuální plán, kterého jsem se zpočátku držela (ale za to Pavli fakt nemůže, moje chyba, že jsem to neodhalila včas). Ale největší chyba – nevyměnila jsem si baterie v té lepší čelovce, mohla jsem nejobtížnější partie absolvovat trošku rychleji. A hlavně, tentokrát jsem si to prohrála svou vlastní hlavou, že jsem přestala věřit a bojovat, záchranář mne prostě dostal, měla jsem mu napodruhé zdrhnout a z toho posledního kopce to pustit dolů. Nevím, jestli se Andorry někdy vrátím a dám si to znovu (přece jen to byl trošku drahý výlet), technicky se už asi zlepšit nedokážu, běhat tréninkově v Alpách je nad moje finanční i jiné možnosti, roky přibývají… Jsem ale moc ráda, že jsem tam byla, že jsem to viděla (nebo alespoň část). Všechno tam bylo nádherné, nejtrailovější trail, člověk si musel sáhnout až na samé dno svých sil, fyzických, psychických. Všichni, co došli až do cíle, jsou borci a mají můj velký obdiv .

Pak už jen jídlo (konečně jsem si mohla vzít ten úžasný dobrý meloun, co byl na každé občerstvovačce a já si ho zakazovala vzít), sprcha, částečně čisté oblečení (z toho, které jsem nevyužila po trase), kecání s Kristýnou (bohužel také předčasně  skončila), čekání na odvoz autem. Pak celou sobotu něco mezi spánkem a bděním ve stanu, lepší noc (půjčila jsem si Pavlíny spacák) a neskutečná bolest stehen (i 70 km dalo pěkně zabrat). V neděli čekání na naše a hlavně na Pavlínu, taky jsem fandila a tleskala všem ostatním, kteří probíhali/procházeli kempem. Z početné české výpravy (celkem 11) dokončili všichni (8) kromě tří – Kristýny, Sama a mne.

články dalších a navíc úspěšných závodníků: skyrunning.cz/2014/07/16/rande-kralovnou-ronda-del-cims/  ar2.palonc.org/2014/07/20/ronda-del-cims-okolo-andorry-cesticka/

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?