Moravský Ultra Maraton 6.-12.7.2008, 7 x 43 km

26.02.2010 14:55

Moravský UltraMaraton je etapový závod, každý den 43 km. Základnou je areál školy v Lomnici severně od Brna, tam se spí, snídá, 2 etapy tam začínají a všechny etapy tam končí, večeří se v nedaleké hospůdce. Ráno se bohatě snídá, snídaně je připravená, pak se všichni naskládají do osobních aut a vyrazí se do některého z etapových městeček v okolí, tam je oběd v hospodě, slavnostní přivítání na radnici (rozdání mapy s vyznačením a popisem etapy), prohlídka pamětihodností a pak start. Pomalejší "želvičky" ve 14:00 a ti rychlejší a nejrychlejší v 15:00. Všichni běží směrem k Lomnici, kde je ve škole CÍL. MUM-můj 1.etapový běh, schválně nepíšu závod, protože mým úmyslem nebylo závodit, těšila jsem se, že si odpočinu, budu pobíhat po lese, koukat se po krajině a do krajiny, jíst maliny, jahůdky, taky že nebudu muset vařit a že potkám lidičky, které znám jen z fotek…

 

1.etapu (Lomnická) jsem se celkem flákala, Pavlína Procházková (běžela MUM v r.2007) radila, že se nemám moc utahat, tak jsem poslouchala, a ty maliny cestou-mňam, mňam. Vzala jsem si černý brejle (1.protože svítilo sluníčko a za 2.já v nich obvykle běhám ultra) a v některých lesních pasážích jsem byla jak v tunelu, asi 2 x jsem trošinku kufrovala, ale naštěstí tam bylo víc běžců, tak jsem se zorientovala podle nich. Večer trochu „táhla“ levá noha v nártu, tak jsem se snažila mazat, masírovat, aby to přešlo (Petr Dostálek říkal, že leštím nohu). S usínáním to bylo horší, bez prášku na spaní to nešlo žádný den.

2.etapa (Boskovická) celá propršela, vzala jsem si šusťákovku, na 1.občerstvovačce jsem jí odložila, byla úplně promočená a jen mne studila. Měla jsem kšiltovku, takže jsem jakž takž přes brýle (tentokrát světlé) viděla, problém byl, čím je občas utřít, protože jsem byla celá mokrá včetně bot. Noha začínala bolet, ale chvilku (3 km) jsem běžela s Alenou Žákovskou (pozdější vítězkou), resp. když mne míjela, tak jsem se za ní „pověsila“, běžely jsme cestou necestou, samé bahýnko, škrábaly se do kopečků. Noha bohužel otekla, nešla moc ohýbat v nártu a bolela. Asi by bylo rozumější se na to v téhle chvíli vykašlat a odjet domů. No, jo, to bych ale nesplnila plán, absolvovat celý MUM, zkusit, co to se mnou udělá, jestli vydrží záda, nohy, energie, jestli stihnu za noc alespoň částečně obnovit síly. Takže pokračování…

3.etapa (Veverská) ta mi dala, vyrazila jsem asi trochu rychleji než jsem měla, chtěla jsem se pokusit trochu vylepšit čas, András Maczo mi v celkovém pořadí „dýchal“ na záda…Pravda, trochu jsem se „hecovala“, já vám Maďaři ukážu (to jsem myslela jeho a Attilu Nemese) za ten nedoběhnutý Ultrabalaton…Noha bolela, jedla jsem ibuprofen, a poprvé a naposled mi úplně odešla energie, byla na nule, tentokrát jsem si nevzala s sebou malou lahvičku na vodu, vždycky jsem měla v malém pytlíčku v kapse připravené 2 solné tablety (vlastní) a 2 hořčíky (tajný doping od Petra D.) a 1 tyčinku Isostar. Vše bylo snědené, voda žádná, potácela jsem se mezi dvěma občerstvovačkami (4. a 5.), zrovna kolem partyzánského pomníku, po cestě byly než skoro zelené maliny, ale nevadily, šup s nimi do pusy, myslela jsem, že tam taky padnu jako partyzán a už nevstanu. Pak občerstvovačka, hurá, sůl, banán, sušenky, cola…síla se trochu vrátila a já  mohla pokračovat, tentokrát jsem to do 6-ti hodin nestihla, ale Attilu jsem dostihla a předběhla. Věděla jsem, že Dan Orálek čeká, že fotí (pak se vracel do Brna) a mne stihnul jen ten 1. den...Večer jsem zkusila pana maséra, trochu mi bolely záda (András se nechal masírovat každý večer - třeba proto mu to běhalo líp) a taky pana doktora, šla jsem mu ukázat bolavou nohu-zánět šlachy (jak vede od palce přes nárt k holenní kosti), noha už byla dost oteklá a bolela. Dostala jsem nějaký lék, rozmíchat ve vodě a vypít (3x), tak jsem to provedla a trochu zvýšila dávky ibuprofenu, snad to bude lepší a budu moci „bojovat“ s Andrásem o 3.místo od zadu.

4.etapa (Kunštátská) - povedlo se doběhla jsem do 6-ti hodin, Dan čekal a vyfotil mne. Moc, moc to ale bolelo, hlavně poslední klesání po asfaltu do Lomnice.

Když jsem běžela jednotlivé etapy, tak mne Dan míjel denně skoro v pravidelném intervalu, za ním Jirka Krejčí a postupně ostatní „rychlíci“, kteří startovali o hodinu později než pomalí šneci, tedy i já. S ostatními šneky, resp. některými, jsem se zpočátku trochu předbíhala, většinou v kopečkách, tam mne noha tolik neomezovala…nahoru to šlo skvěle, dolů to bylo o moc horší. Musím pochválit svou pravou nohu, že to vydržela, všechno bylo na ní, všechny seběhy (sestupy), šla vždy 1. a levá se jen přisouvala. Občas jsem vkládala „chodící“ vložky, ale spíš jsem běžela, ale opravdu mooc pomaloučku, to byl nejrychlejší způsob pohybu vpřed, prakticky bez odrazu, bez síly, chůze byla namáhavější a noha při ní bolela víc.

5.etapa (Tišnovská) - už jsem to do 6-ti hodin nestihla, András mi to definitivně „natřel“, občas byl přede mnou i Attila, ale nedala jsem se, bojovala jsem statečně o předposlední místo. To, že mne bolela levá noha mělo i své výhody, nebolelo mne nic jiného, byla to tak intenzivní bolest, i když trochu utlumená prášky. Tělo jinak vydrželo, záda v pohodě, nic zablokovaného, kolena ušla a energie taky celkem dostačovala, chtělo to možná 2 tyčinky isostar místo jedné. Hlavně, že byly ty maliny, jahůdky, borůvky, vždycky jsem se cítila trochu provinile, že jsem takový šnek, pořadatelé na mě čekají a ještě se krmím po cestě. Ale říkala jsem si, že si to musím užít i pozitivně. Snažila jsem se vnímat všechno-i myšku přebíhající přes cestu, kapky deště na trávě, hlavně ty krásné výhledy a pohledy z kopců na kopce a údolí.

6.etapa (Bystřická) - připravila jsem se, hlavně ibuprofen do pytlíčku, už bude brzo konec, neboj…pořád jsem čekala, že se to třeba obrátí, že se něco stane, noha bude bolet míň a hlavně, že to rychlejš poběží. A ono nic, zabloudila jsem, poprvé mne zachránil Attila, podruhé mne spletly dřevařské značky na stromě (měly podobnou barvu jako značkování trasy), vpajdala jsem do výsadby mladých smrčků, kopřivy, občas šlahoun ostružin a hranice lesa, bylo to pošlapané jako kdyby tudy někdo běžel…2 x jsem se vracela k silnici a zpátky ke smrčkům…volala jsem, brečela jsem, nechtěla jsem to vzdát, ani mobil jsem neměla, abych se zeptala na správnou cestu. Nakonec jsem usoudila ze stop (které tam nebyly), že dovnitř do lesa nikdo neběžel, vrátila se na silnici a ejhle za zatáčkou byl  krepový fáborek-hurá, cesta je nalezena…Kufr byl asi 20 minut, ono to bylo stejně jedno, tahle etapa byla podle celkového času pochodem, trvala mi 8 hodin. Startovala jsem ve 14:00, teď bylo 19:30, věděla jsem, že to bude ještě dlouhé. Počkají na mne na občerstvovačkách, nechají mi tam aspoň něco-vodu, jídlo? Už bylo 20:30, pomalu jsem se blížila k předposlední občerstvovačce-teprv 32.km. Už před časem mne předčasně občerstvili, přijeli autem, dali mi vodu, něco k jídlu a další prášek (byl to zrovna p.doktor). Jak bude dlouho světlo? Ještě asi hodinu, počítala jsem, kolik tak můžu upajdat. Konečně občerstvovačka-malý Štěpán (syn Aleny Ž.) mně běží naproti, kde máš meč, ptám se ho stejně jako každý den. Tak rychle něco sníst, napít se a taky něco na cestu do kraťasů. Moc děkuju, že na mne počkali. Na další občerstvovačce u kapličky v Ochozu u Tišnova mně něco schovali, tak vyrážím po silnici a snažím se i běžet, honem, honem dokud je ještě trochu vidět a asi i zabraly ty koňské dávky ibuprofenu. Chci to dát celé a je jedno jak, jsem paličatá stará koza a basta…V krátkém stoupání mne dojíždí cyklista Honza Charvát (pořadatel), trochu ho odháním, chci si hledat cestu sama, prý vždy doprovázejí posledního, sbírá fáborky a další značení, trochu si povídáme, resp. on povídá, já kývám a snažím se běžet. Kaplička-občerstvení hurá, dělíme se spolu, pokračuju po žluté turistické značce na Veselský chlum, svítí, je to dobrý orientační bod. Cesta je samý kámen, bežím opatrně, kontroluju značky na stromech, trochu fosforeskují, Honza jede bez světla, padá, zastavuju, chci mu pomáhat, nadává a říká, to je dobrý, jen běž, běž. Ještě seběh, už je tu silnice, asfalt a hurá do Lomnice ke škole, zmůžu se i na krátký finiš, je 22:30. Jdu do sebe naládovat teplý guláš s chlebem a čaj, umýt, namazat nohy a spát, ani nic nepřepírám, zítra poslední etapa, startuju 1. s Attilou v 8:30.

7.etapa (Cimrmanova) - vybíháme tak, abychom přibíhali cca ve stejný čas, tj. do 15:00, já pro jistotu úplně nejdřív, co kdyby bylo hůř. Noha je namazaná a stažená elasťákem (Petr D. radil), Attila vyrazil svižně, já taky, 5 km máme asi za 30 minut, nechce mne takhle utahat?? Bojuju přece o předposlední místo. Nechám ho, ať běží, už mi párkrát utekl, ale kromě 6.etapy jsem ho vždycky dostala. Jde mi to docela dobře, vypadá to i jako běh, jak říkal Ivo Šikula (hl.pořadatel) na 4.občerstvovačce (metě ½ maratonu), trasa se vlastně běží 2 x, aspoň nezabloudím, už nemám co ztratit, snažím se, co to jde. Attilu jsem předběhla, pár lidiček, těch pomalejších předběhlo mne, ale jen opravdu pár, míjí mne Jirka Krejčí (už za ½) ale Dan nikde. Ještě ten kopec ke kostelu v Lomnici, a pak už je to jen kousek, mám to do 6-ti hodin, stihla jsem to, ještě není 14:30, hurá, alespoň nějaká radost na konci. A šup na kafíčko a koláčky ke spoluběžci panu hetmanovi Juránkovi, sedím a tleskám dalším šnekům, konečně vidím i někoho dobíhat, ta metoda, kdy poslední startují jako první má něco do sebe.
Tak rychle udělat ze sebe člověka, trochu zabalit věci (pofrčím do Prahy autem) a bude vyhlášení. Tuším, že budu 2.ženou, celkově předposledním účastníkem, který dal plných 301 km (celkem za
44:53:42). Mám mít radost nebo nemám? Časy jsou dost hrozné, kdyby noha nebolela, možná kdybych si vzala ty koňské dávky ibuprofenu trochu dřív, mohlo to být lepší a tedy rychlejší, kdyby, kdyby... Celkově ale dobrý pocit, energeticky jsem to ustála, mohla bych i pokračovat dál, regenerace mezi etapami byla dobrá, puchýřů od Ultrabalatonu moc nepřibylo, nehty nějaké ubyly. Ještě vyléčit levou nohu a další ultrazážitky čekají…

Díky, díky všem, spoluběžcům, pořadatelům, že na mne čekali, že mně umožnili dokončit můj první víceetapový „závod“.

 

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?