MS v běhu na 24 H, Brive la Gaillarde

16.05.2010 13:25

Naše minivýprava na Mistrovství světa v běhu na 24 H, které se konalo v Brive la Gaillarde ve Francii 13.-14.5.2010, odjížděla z Žebráku asi po osmé hodině večerní - Tomáš Dittrich s přítelkyní Markétou, Pavlína Procházková a já. Ostatní část výpravy směřovala do Brive zvlášť dvěma auty, zprávy jsme o nich neměli žádné, doufali jsme, že se v pořádku sejdeme až na místě. Těsně před Plzní hr, hr v motoru a bylo hotovo, motor se zadřel, začalo se z něho kouřit. Bylo to blízko pumpy, tak nás nějací hodní kluci odtáhli, Pavli zavolala svého manžela, ten přijel autem, naložil Markétu, odvezl jí do Žebráku, kde vzala náhradní auto, abychom mohli pokračovat směr Francie. Tomáš řešil mezitím odtahovku a já s Pavli skončily v Tesku na lavičce.

Kolem 22:00 hodiny jsme pokračovali dál, Tomáš se střídal v řízení s Markétou, cesta ubíhala bez problémů, až na to, že skoro stále pršelo, bylo zataženo, zima, optimismu nám to zrovna nepřidávalo. V Brive jsme byli kolem poledne 12.5., našli jsme komplex hotýlků typu Formule 1, kde měly být všichni ubytovaní. Markéta a Tomáš měli ubytování zvlášť v hotelu v centru. Z naší výpravy nikde nikdo, nic jsme nevěděli. Naštěstí Markéta umí perfektně anglicky, tak začala zjišťovat podrobnosti, ale chvíli to ještě trvalo, než jsme věděli, co a jak. Zavazadla jsme nechaly v jednom pokoji a pořadatelé nás odvezli k hale, kde měl být oběd, tam po nás chtěli lístky, ale ty jsme s Pavli neměly, já už měla úplně strašný hlad.

Za nějakou dobu se objevil Martin Hunčovský a dozvěděly jsme se, že auto, co vezlo podstatnou část české výpravy (Petra Dostálka, Milana Adamce, Vilmu Podmelovou, a doprovod Katku a Honzu), že mělo taky poruchu a na neštěstí až v Německu. Sice sehnali náhradní auto, ale nevešli se všichni. Otto Seitl šéf výpravy se vrátil zpátky do Čech, byla tedy otázka, jestli zbytek výpravy vůbec dorazí a hlavně v kolik hodin. Všechny tyhle negativní okolnosti nám zrovna na optimismu a klidu nepřidaly. Ale už to bylo celkem príma, bylo jídlo, hlavní věc před ultra a mooc dobrý jídlo, takhle dobře mně už dlouho nikdo neuvařil.

Od haly jezdily autobusy k hotýlkům, tak jsme se zase nechali odvést, chvilku si odpočinuli a pak se zase vrátili na zahajovací ceremoniál. Naše výprava vyfasovala malou holčičku s cedulkou s názvem státu a vlajkou, průvod došel do místa, kde měl probíhat závod a pak opět do haly, kde byla pasta párty. Musím pochválit francouzskou kuchyni, bylo to vždy skvělé jídlo, předkrm, polévka, hl. jídlo, dezert, k pití růžové, červené víno, usadili nás k japonské výpravě, tak nám hned jeden Japonec nalil sklečičku a ťukli jsme si, původně jsem ani pít nechtěla, ale tohle nešlo odmítnout. Kolem 22:00 jsme šly s Pavlínou spát.

Ráno byla snídaně v hotýlku a opět nás autobus odvezl k parku a hale, kde měl probíhat závod. Trasa vedla cik cak parkem, částečně po zpevněné cestě, částečně po parkových cestičkách (s kamínky) a část byla pod střechou, tady byly stany jednotlivých výprav (zázemí), občerstvení a samozřejmě časomíra. V 10:00 Mistrovství světa a Evropy odstartovalo slavnostně z náměstí, běželo se směrem k hale a pak už pravidelně po okruhu, který měřil 1200 m. Počasí za moc nestálo, bylo chladno, ale naštěstí nepršelo. Já se trochu odstrojila, původně jsem běhala v dlouhém triku a kšiltovce, nechala jsem si jen tílko, kraťasy, šátek a tmavé brýle.

Začala jsem to pravidelně točit okolo, v plánu jsem měla posunutí osobního rekordu a kdyby to šlo, tak o pořádný kousek, takže jsem věděla, že musím stihnot dát 100 km do 11-ti hodin, abych měla případnou větší rezervu na 2. půlku. Šlo to krásně, ani jsem moc nesledovala, jak rychle mně to běží. Byl tam Mirek Osladil s Věrkou (nemohl bohužel závodit pro zranění), ale moc nás všechny povzbuzoval, radil a pomáhal. Všichni z doprovodu se snažili (Katka, Markéta, Honza, dva Jirkové), já toho moc nepotřebuju, vše jsem měla připravené v pytlíčcích v tašce a v postranních kapsách.

Kolem 60. km přišly první krizičky, ale to se ještě dalo všechno v pohodě zvládnout, protože času bylo dost. Po metě 100 km (kolem 21:00) se ochladilo, moc mě bolely ruce, tak jsem si je pořádně prohňácala za běhu, zdálo se mně, že mám vlhké ponožky, plno kamínků v botách, zkrátka, chtělo to pauzu. Přioblékla jsem se, vyměnila ponožky, Katka mně uvařila polívku s nudlemi, z energetických tyčinek s bílou polevou se mně dělalo špatně, snažila jsem se tedy na oficiální občerstvovačce zobat různé věci a pít kolu, občas jsem to proložila solnou tabletkou. Po převlečení, výměně ponožek, jsem zase vyrazila směrem k čipové kontrole, ale ouha, nepípla jsem, ještě, že jsem si toho hned všimla, já neměla čip! Bylo mně hloupé vracet se v protisměru, aby třeba rozhodčí něco nenamítali. Mazala jsem, co nejrychleji jsem mohla, dál po okruhu k občerstvovačce a modlila se, aby tam čip byl, aby někam nezapadl nebo nezmizel. Ono nás tam bylo celkem dost a místa nebylo mnoho. Naštěstí čip ležel na vrchu mé tašky, tak jsem ho nasadila a pokračovala dál.

Postupně se ochlazovalo víc a víc (asi jen 5 stupňů), na takovou zimu jsem nebyla připravená, začaly mně moc bolet záda v kříži, ani prontoflex nezabíral. V břiše se mně asi pohádal ibuprofen s diclofenacem, už jsem nevěděla, co mám dělat dál. Běhat moc nešlo, kolena v háji, záda v háji, nemohla jsem jíst ani pít, motala jsem se po trati. Tak jsem nasadila bandáže od dr.Hrazdíry na kolena, na to šusťákovky, nahoru jsem navlékla, co jsem mohla - slabou moiru s dl.rukávem, mikinu, šusťákovku a tílko s číslem. Chtělo se mně zvracet, ale jelikož to neumím, tak jsem se dlouho trápila, než se to konečně povedlo. Vypadalo to tak nějak divně - černě, bála jsem se, jestli to není třeba krev, jestli jsem to nepřehnala s těmi prášky. Už jsem nevěděla, co zkusit, původně jsem plánovala, že to párkrát zase protočím rychlejš, jak to dělám obvykle a tím km přibudou, ale šlo to jen chvilku. Zkusila jsem si na chvíli lehnout, asi to bylo zbytečné, jen mne to zdrželo a byla mně větší zima. Trasa vedla kolem řeky a od té byla zima největší, stoupala z ní bílá pára. Moc jsem se snažila to občas rozběhnout, ale šlo to jen na malý kousek, nechtěla jsem se zbytečně unavit, protože to nebylo o moc rychlejší než chůze.

Začala jsem rychle chodit, to mně šlo, na občerstvovačce jsem si alespoň vyplachovala pusu vodou. V hlavě jsem počítala, jestli vyrovnám Bergamo před rokem (175 km), na OR jsem to tedy už neviděla. Naší výpravě to celkově moc nešlo, sice se všichni snažili, ale...Pozorovala jsem ostatní, jak běhají, chodí, motají se, jak jim to šlape na občerstvovačkách (třeba francouzský podpůrný tým byl úplně profesionální, vč. fyzioterapeuta, maséra atd.).

Už byl konečně konec - celkové číslo 177,5 km (2 km za osobním rekordem), můj 2. nejlepší výkon, 43. žena,  143. celkem. V týmech jsme skončili na MS 13. v ženách (z 16 týmů), v Evropě 9. (z 12 týmů) - Vilma Podmelová 162,667 km, Pavlína Procházková 161,178 km, Martina Němečková 177,502 km. Letos bylo víc kvalitních soupeřek než loni v Bergamu, výkon českého ženského družstva byl taky o pár km lepší než loni.

Mrzí mne, že se mně nepovedlo posunout svůj OR minimálně na 180 km, byla jsem hodně blízko. Teď to chce hlavně spravit záda, jinak puchýře ani otlaky nemám žádné a nohy mně ani moc nebolejí, jen kolena. Taky jsem si vyzkoušela, že se s těmi bandážemi přes ně běhat dá a to je důležité. A mám ještě větší depky, co se týče Francie v létě a mé jazykové nevybavenosti, protože ani v té angličtině se zrovna moc nedomluvím, prostě mně mozek nějak vypne a nejde to. Všem Vám moc děkuju za podporu... a konec povídání.

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?