Moravský ultramaraton potřetí

11.07.2010 23:11

Letos (4. až 10.července) se již tradičně konal Moravský ultramaraton (18.ročník). Abyste si představili o co jde, každý den je třeba uběhnout maratón+, tj. 7 x 43 km, časy se sčítají a vítězí ten, kdo je nejrychlejší. V posledních letech je takovým středobodem malé městečko (městys jak říká místní pan starosta) Lomnice kousek od Tišnova (pro neznalé, Tišnov je zase kousek od Brna). Nejdůležitějším objektem v Lomnici se pro ultramaratonce stává místní škola, odtamtud se dvakrát startuje a po každé se sem dobíhá. Taky se zde spí, snídá, občerstvuje po maratonu, vyráží se v osobních autech po pět dní během dopoledne do nějakého městečka, bližšího nebo vzdálenějšího. Tam se jde na oběd, někdy po nějakých pamětihodnostech (letos byla moc zajímavá exkurze v hrázi Vírské přehrady), někdy je přivítání na radnici, kam se většinou běžci uchylují před startem, mají zde zázemí na převlečení a přípravu před startem. Ve 14:00 startují pomalejší a v 15:00 rychlejší, trasy vedou cestami i necestami, poli, lesy, přes potoky i padlé stromy, vesničkami, do kopců i z kopců, převýšení je různé v průměru tak 600-700 m.

Letos se celého ultramaratonu zúčastnilo jen 13 lidí, dalších 35 se zúčastnilo nejméně jedné etapy, někdo si jich zaběhl víc (třeba pan Josef Holý, ročník narození 1941 čtyři). Oproti jiným rokům byla slabší zahraniční účast-2 běžci ze Slovenska, 3 z Holandska, 1 z Maďarska, ostatní byli Češi (7).

Měla jsem v plánu se opět zúčastnit a brát to spíš jako dovolenou, zaběhat si v lese, nabaštit se borůvek, malin, jahůdek, večer pokecat v hospůdce a hlavně nemuset alespoň týden vařit pro kluky. Sice jsem původně přemýšlela, že je vezmu s sebou, že by pomáhali na občerstvovačkách a poznali trochu, co takové běhání a věci kolem znamenají. Nakonec ale jeli k tátovi a ne se mnou. Pavlína Procházková přijela skoro s celou rodinou, manžel Pavel pomáhal 3 dny na občerstvovačkách a jejich holky Katka a Janička celý týden. Celkem jsme byly 4 ženské, které chtěly běžet celých sedm dní-Zdeňka Komárková, Pavlína Procházková, Janet Lange z Holandska a já. Zdeňka je skoro místní, zvyklá běhat v lese, loni bojovala s Jiřinkou Kociánovou o 1.místo, Pavlína je v lese taky jako doma, protože běhá orienťáky a Janet Lange je o dost rychlejší než já, loni mně porazila o parník. Takže jsem počítala, že budu prostě čtvrtá a podle toho začala i 1.maraton. Celkem jsem se flákala a často jsem si zobla po cestě tu jahůdku, tu borůvku, maliny bohužel nebyly (ty mám nejradši), v hlavě jsem měla cca plán, že by bylo dobré zkusit dát každý maratón v průměru do 5-ti a půl hodiny.

Šlo mně to celkem dobře, 1. den, prý nejvyšší převýšení,  za 5:09:50…nohy mně vůbec nebolely, jen jsem si odřela patu na levé noze (vzala jsem si trouba již „zasloužilé“ boty) a udělal se mně puchýř na kloubu u palce pr. nohy. Začalo mně to trochu vrtat hlavou, letos už žádné závody, kde bych mohla myslet na nějaké umístění, neplánuju a tak by nebylo přece jen špatné být třeba třetí a ne čtvrtá, že jo. 2.maraton jsem se trochu zmáčkla (5:01:59) a umazala ztrátu na Janet. 3. maraton dopadl dobře (5:05:00), Janet to šlo pomaleji, už to bylo vyrovnané, 4. maratón (můj nejoblíbenější Kunštát) se mně dokonce povedl pod 5 hodin (4:51:11), to je historicky nejrychlejší čas vůbec ze všech etap a ročníků (celkem tří), co jsem běžela, měla jsem radost. Byla to ale síla, Janet jsem měla skoro vždycky na dohled, občas jsme se předbíhaly, bylo těžké jí utéct. Já jsem se snažila jí utéct, protože to pro mne bylo dost vysilující, mít jí stále "za zadkem".

Do kopců moc neběhám, jen do těch mírnějších, celkem rychle je chodím, po rovině běhám a hlavně běhám z kopců dolů, terénem nebo po silnici, jedině tam jsem mohla nabrat nějaké minutky navíc. To se mně stalo osudným, začala mně pobolívat levá noha nad kolenem, ono to už bylo trošku načaté od Balatonu, ale myslela jsem, že to už přešlo.  Nepřešlo, 5. maratón byl zlomový, do poloviny to šlo, dvakrát jsem se s Janet střídala „ve vedení“, pak mně levá noha přestala skoro poslouchat, moc to bolelo, elasťák jsem s sebou neměla. Až na 4. občerstvovačce ho měl Karel Zadák, když se to stáhlo, tak se dalo občas i běžet, ale spíš po rovině, z kopce i do kopce to šlo špatně, moc to bolelo. Hodně jsem přemýšlela, že se na to vykašlu, že tu nohu už nebudu dál trápit, že jí budu ještě moc potřebovat. Chtěla jsem dopajdat aspoň do konce etapy (5:43:17) a ráno, že se uvidí. Vyčítala jsem si, že jsem neběžela opatrněji, hlavně v těch sebězích, že si zničím nohu kvůli nějakému umístění, jako by to nebylo jedno.

Ta moje hlava je ale moc paličatá, nedá se přesvědčit, chtěla jsem to prostě dokončit celé, tak jsem pokračovala. Nohu jsem měla nad kolenem i pod kolenem obtočenou elasťákem, nejdřív bolel jen ten sval nebo nějaký úpon na vnitřní straně směrem ke kolenu shora, pak už bolelo i koleno. 6. maraton za 6:50:37, to jsem ještě občas popoběhla. 7. maraton se běží zvláštním způsobem, začínají ti nepomalejší a postupně vybíhají rychlejší, do cíle by měli všichni dobíhat přibližně ve stejném čase. Začala jsem s těmi prvními, běží se jeden větší okruh a pak trošku menší, ale téměř po stejné trase. V první polovině maratonu jsem ještě občas popoběhla, třeba po rovině, po asfaltu. V druhé půlce už nešlo běžet vůbec, mohla jsem jen k pravé noze přisouvat levou a  ještě jí mít pokrčenou, nešla ani úplně natáhnout, ani úplně ohnout (ta levá noha).

Chtěla jsem to dojít a věděla jsem, že to dojdu. Bylo hrozné vedro, to mně ale ani nevadilo, protože jsem si v poslední době na vedro a sluníčko zvykala kvůli Balatonui blížícímu se Transe Gaule. Přišlo mně, že všichni běhali celkem rychle, asi už to chtěli mít za sebou, mělo to výhodu, zbylo na mě po cestě spousta jahůdek a borůvek, aspoň nějaká radost. Ono mě nebylo moc dobře už od 2. maratonu, tedy od pondělí. Lítala  jsem pořád na záchod nebo do křoví a měla jsem křeče v břiše. Ani nevím, čím to bylo, jestli jsem chytla nějaký bacil nebo jen jedla jídlo, na které nejsem zvyklá. Většinou jím jen rohlíky a jogurt s vločkami a tady byly najednou 2 teplá jídla denně a ještě pořádná snídaně.

Zkrátka a dobře jsem ráda, že už to mám za sebou, skončila jsem na čtvrtém místě mezi ženami, o 33 minut 52 vteřin jsem si vylepšila svoje loňské skóre na MUMu, 7 x 43 km, tj. 301 km celkem za 39:54:27, celkově jsem byla 9. Výsledky zde: www.ultracau.cz/index.php?lang=cs Vyhrál Ondrej Evin, letošní mistr Slovenska  v běhu na 100 km v Nitře (7:41:35). Chci se ještě zmínit o tom, že Moravský ultramaraton je podporovaný Českou asociací ulramaratonců, a to že vůbec je, je zásluhou Ivo Šikuly, Adama Supíka a dalších a dalších pomocníků, kteří připravují jídlo pro závodníky (snídaně, občerstvovačky, občerstvení po doběhu), značí trasu, vozí všechny na místo startu, zajišťují občerstvovačky, připravují a domlouvají program na radnicích v jednotlivých městečkách atd. atd. Každý maratón je jiný a vede jinudy. Ta naše zemička je opravdu moc krásná a je velká škoda, že se takové ojedinělé akce, která se už třeba nemusí uskutečnit (protože Ivo každý rok vyhrožuje, že už je to naposledy), zúčastňuje tak málo běžců. Děkuji všem, bylo to náročné, ale pěkné, teď jen musím uzdravit levou nohu, snad se to povede.

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?