Maratona di Roma, 21.3.2010

23.03.2010 23:19

V r.2008 jsem byla jen kousek od Říma (ultramaraton degli Etrusci, MS a ME v běhu na 100 km), ale neviděla jsem z něho ani kousek. V září 2009 jsme úspěšně skupinově absolvovali maraton v Berlíně, když padl návrh, že bychom mohli zkusit opět společně maraton v Římě, byla jsem pro. 48H v Brně, která se celkem pravidelně konala v tomto termínu, se letos nekonala, takže jsem se mohla v klidu zúčastnit. Původně jsme měli mít ubytování zajištěné společně s Jitkou J., Jaromírem V. a dalšími, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme s Lubošem byli ubytovaní zvlášť.

Pro mne to byla velká premiéra, protože jsem měla letět prvně letadlem, tak jsem byla ráda, že na to nejsem sama, že mám Luboše a že se snad neztratím. Vyrazili jsme v pátek 19.3. ráno z Černého Mostu metrem na Dejvickou a dál autobusem na letiště, času bylo dost, takže jsem si mohla všechno v klidu prohlédnout a zažít, jak se to na letišti vlastně chodí. Jaké bylo moje překvapení, když v odbavovací hale najednou koukám a vidím reprezentační dres a v něm Hanka Kašová a o kousek dál i Jarda, ten svět je ale malý, minulý víkend jsme běhali 6-ti hodinovku v Brně a teď se potkáváme na letišti v Praze. Kašovi míří na dovolenou (běžecký kemp) do teplých krajin a já s Lubošem do Říma. Zkrátka a dobře, vše proběhlo úplně v pohodě, letadlo se rozjíždělo, nabíralo rychlost a najednou jsem cítila, jak se to celé zvedá a už jsme letěli. Seděla jsem uprostřed a viděla jsem z okénka, nejdřív domy, pak ještě menší domy, úplně nejmenší domy a pak už jen mraky pod námi jako kopce šlehačky, občas jen bílou mlhu, později taky Alpy a těsně nad letištěm v Římě i moře.

Na letišti jsme se pokoušeli najít levnější spojení do centra města, po delším hledání jsme objevili ten správný levný autobus, ale zase jsme nevěděli, kde se kupují lístky a ani vlastně jakým směrem bychom měli jet. Vzdali jsme to a jeli vlakem, sice za 12 €, ale zase jsme nebloudili, bylo to bez zastávek a vše bylo jasné. Ubytovaní jsme byli v soukromí v pokoji v jednom bytě blízko kostela Santa Maria Maggiore, ke Koloseu to bylo pěšky asi 10 minut. V pozdním odpoledni jsme metrem vyrazili  do maratonské vesnice v kongresovém paláci (st.metra Eur Fermi), chvíli jsme to hledali, ale našli a vyfasovali bez front krásný velký batoh asics, bavlněné triko a hlavně startovní číslo s čipem.

V sobotu jsme vstávali trochu brzo, protože jsme se chtěli vidět chrám sv.Petra, bohužel Lubošovi nebylo dobře, musel se vrátit a já jela sama. Mapu jsem měla z informací, průvodce v češtině, takže navigace byla. Fronta nebyla po ránu skoro žádná, žádní lidé, všechno jsem si v klidu prohlédla. Výjimečně na mě zapůsobilo mramorové sousoší od Michelangela „Pietà“ schované pod sklem. Působilo neobyčejně křehce, umělec (který ho dokončil ve věku pouhých 25-ti let) do něho schoval křehkost lidského života, zranitelnost lidského těla, vždyť právě zemřel ČlOVĚK. Pochopila jsem nezměrnou bolest jeho matky, která by jistě chtěla tisíckrát zemřít za něho, ale nemohla.

Vyrazila jsem dál k Vatikánským muzeím, ale obrovské fronty v šestistupech mne odradily, radši jsem si chtěla užít město a atmosféru, tak jsem z těžkým srdcem obětovala Sixtinskou kapli. Začalo mne to bavit, asi nemá cenu tady popisovat všechny památky a kostely, co jsem viděla. Šla jsem kolem Tibery po cyklostezce a zahlédla pár běžců, voda v řece byla kalně bílá, dalo by se bývalo jít těsně při břehu, ale vypadalo to tam dost opuštěně. Pěšky jsem se přes Ponte Sisto dostala na druhý břeh a směřovala jsem k chrámu del Gesù, ten jsem si chtěla určitě prohlédnout, protože jsem se o něm učili ve škole v Mělníku při architektuře. Pak Forum Romanum, Koloseum, cítila jsem historii, ožily ve mně vzpomínky na Spartaka (Jarmila Loukotková) a Quo vadis (Henryk Sienkiewicz), moje oblíbené knihy. Z Říma jsem byla nadšená, zítřejší maratón mně byl najednou úplně ukradený, nachodila jsem víc jak 25 km, a chtěla jsem vidět víc a víc.

U Konstantinova oblouku jsme se potkali s Lubošem, předal mně klíče, bylo mu líp, tak vyrazil na prohlídku. Já to začala směřovat k Via Merulana, kde jsme bydleli, nějak se mně povedlo se splést ve směru a omylem jsem se připletla k demonstraci (prý italských komunistů, říkal pak Luboš), všude vlajky, hudba, rámus, spousta policajtů, sanitky, chvíli mně trvalo než jsem se vymotala pryč a přes krásný chrám San Giovanni Laterano se dostala „domů“. Byly tři hodiny odpoledne, najedla jsem se a už se mně vůbec nikam nechtělo, tak teď musím začít „ladit“ na maratón přece, takže postýlka a poloha vleže to jistila. Spaní nic moc, asi jsme byli nervózní, i když jsme si to nechtěli připustit.

Ráno jsme vstávali hodně brzo, abychom v klidu všechno stihli, byla jsem trochu vyplašená z hlášek na behej.com (od minulých účastníků), ale bylo to úplně v pohodě. Za 10  minut chůze jsme byli u Kolosea, skoro úplně první, už tam stály připravené a označené kamióny, kam se měl dát batoh s věcmi, naproti přes ulici, kde jezdila auta, stály v řadě mobilní toalety. Sedla jsem si na obrubník, ještě jsem něco málo snědla, snažila se odpočívat na poslední chvíli a pozorovala jsem okolí…jak se běžci převlékají, mažou, připravují gely, rozklusávají, rozcvičují atd. Start měl být v 9:00, už jsem byla převlečená, připravená, ani mně nebyla moc zima, odevzdala jsem batoh do kamiónu a něco po osmé hodině se vydala směrem ke startu, byly tam oddělené koridory „A“ pro elitu, „B“ pro rychlé běžce, „C“ pro pomalejší atd., kontrola byla nekompromisní, ploty mezi koridory vysoké, trochu jsem se rozcvičila, trochu popoběhla (zkusila jestli nemám moc nebo málo utažené tkaničky) a postavila se asi do třetí lajny, před „skupinou C“ byl natažený pás a stála tam řada uniformovaných chlapíků, nepustili ani myš.

Po mé pravé ruce byly oranžové balónky (vodiči na 3:45) a v koridoru před námi byly modré balónky (vodiči na 3:30). Za námi začínalo být těsno, běžců přibývalo, start se blížil, byl tedy o pár minut později než měl být. Postupovalo to hodně rychle, ne pomalu ve vlnách jako v Berlíně, všichni už chtěli být za startovní čárou a běžet „real time“. Běžela jsem s davem, celkem rychle, začalo být teplo, tepleji než v Praze, snažila jsem se vždycky chytit nějakého „vodiče“ z davu, vybrala jsem si Italku a větším pozadím, měla takové správně svižné ultramaratonské tempo, hodinky na ruce. Já s těmi svými obyčejnými jen odhadovala, kolik tak asi běžím, věděla jsem, že je to něco kolem 5-ti minut na km, vteřiny nemám. Měla jsem dost velký hlad, měla jsem se ráno víc najíst, už před startem jsem si vzala tabletku enervitu, teď jsem vyhlížela občerstvovačky a něco pořádného do břicha, třeba banány. Zatím byly jen tekutiny-voda, gatorade a houbičky.

Z trasy si pamatuju, asfalt-kostky, kostky-asfalt, občerstvovačky a spoustu kelímků a houbiček na zemi-křup, křup… Zaregistrovala jsem jen chrám sv.Petra, to jsem si opravdu užívala a měla takový chvějivý pocit u srdce (taky na startu-vlevo starověké zříceniny, vpravo Koloseum), po doběhu Luboš říkal: „viděla jsi fontánu di Trévi a schody?“ Neviděla jsem prostě nic, jen asfalt a kostky, Italka mně trochu odskočila dopředu (ke konci jsem jí předbíhala), pak mně doběhli vodiči na 3:45 a já běžela velký kus s nimi. Ztratila jsem je na jedné občeerstvovačce, chtěla jsem se naposledy občerstvit trochu víc před závěrem a nemohla jsem otevřít láhev s vodou, co jsem si vzala (jinak voda, kola, gatorade bylo v kelímcích a byly banány, pomeranče, sušenky, opravdu všeho dost).

Snažila jsem se běžet, co nejrychleji jsem mohla a doufala, že to vydržím až do cíle, občas jsem běžela s někým, občas sama, uličky ve městě se zužovaly, pomalejší běžci se hůř předbíhali, dlažba nebyla už tak rovná (zalitá asfaltem), cítila jsem prsty na nohou (ještě teď je dost cítím). Cedule s 40. km, tam mně trochu došlo, zpomalila jsem, škoda, že jsem to nevydržela až úplně do konce nebo třeba kdybych si bývala byla neodskočila na WC (mezi kontejnery na tříděný odpad), mohl to být OR. Už se blížil cíl, časomíra svítila a já věděla, že nemám osobák o pár vteřin (přesně o 33).

Krásná medaile na krk, fólie na zabalení, odčipovali mě (čip byl procvaknutý v papírovém čísle, držel dobře, občas jsem ho pro jistotu osahávala, jestli tam ještě je). Kamióny, které od startu trochu popojely, stály pěkně za sebou, stačilo si vzít batoh a převléknout se do suchého. Ještě jsme dostali tašku s vodou, gatorade a pomerančem, byl tam k dispozici teplý čaj, kdo chtěl, mohl si natočit do kelímku. S Lubošem jsme se potkali skoro hned a vyrazili na privát, umýt se, najíst. Pak jsme šli znovu na obhlídku do města, k fontáně, na schody (abych to tedy konečně viděla), k ville Medici, do parku s nádhernou vyhlídkou na město, nachodili jsme určitě 8 km (místo výklusu). A večer jsem usnula i bez prášku na spaní. Odlétali jsme v pondělí a na letišti jsem strávili skoro celý den, protože jsem tam byli s pořádným předstihem (už jsme nechtěli nikam chodit s taškou a kufrem). Letadlo do Prahy mělo zpoždění asi 2 a ½ hodiny. Myslím, že se celkově maratonský výlet (turistika) moc povedl, OR to sice nebyl, ani nebyl v plánu, tak se na sebe nemůžu přece zlobit. Pro přehled přidávám mezičasy, myslím, že celkem dobrý, když jsem to vlastně celé běžela „na pocit“ jako skoro vždycky:

5. km 25:20, 10. km 51:15, 15. km 1:17:47, 21,097 km 1:51:22, 25. km 2:12:20, 30. km 2:39:58, 35. km 3:07:59, 40. km 3:35:33, 42,195 km 3:48:22 (OT 3:49:18, 3429. místo celkem, 217. žena)

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?