Maraton na dráze a 1. etapa EKUT

16.11.2014 - Maraton na dráze Plzeň Skvrňany – 4:12:26 (3. místo - ženy)

Startovné jsem měla zadarmo jako odměnu za 3. místo (nebo tak nějak) v kat. při MČR v běbu na 100 km  nebo to měla být náplast za špatně počítaná kola. Stejně jsem měla (a mám v plánu) zase víc běhat maratony jako trénink na silniční ultra. Pojedu tedy do Plzně, nejlépe autobusem Student Agency. Už při odjezdu jsem okukovala ženskou v běžeckých botách, pak jsme se potkaly na zastávce tramvaje v Plzni, byla to Eva Jiřičná a chystala se právě tam, co já. Riskly jsme jízdu na černo, na stadion v Skvrňanech je to od autobusáku kousek. Nebyla zima, jen foukal silný vítr. Zase jsem se potkala s klukama sběračema, co běhají pravidelně maratony, naposledy jsme se viděli při Jirkovském krosmaratonu v červnu. Holek nebylo moc, běžely se i kratší tratě (desítka, dvacítka, třicítka a maraton). Tentokrát byly čipy a Vlasta Šroubek poctivě odmoderoval skoro celý závod, hlásil mezičasy. Taky tam byla číselná tabule, takže každý měl přehled, jak na tom je. Nevěděla jsem, co můžu očekávat, kdybych byla odpočinutá a ve formě, mohla jsem na oválu (800 m) zaběhnout určitě dobrý čas. Jsem ale odpočinutá jen trochu, takže uvidíme. Začala jsem trošku ostřeji, ale už z času na 10 km bylo jasné, že maraton pod 3:50 z toho asi nebude. Tak možná kolem čtyř hodin, to by mohlo vyjít. Na čele se usadila Veronika Svobodová (1986), pilná sběračka maratonů, druhá byla Diana Rugovacová (1992), běžela svůj teprve druhý maraton, třetí byla Eliška Kubičková (1966),  zkušená maratonkyně. Snažila jsem se běžet, jak jsem mohla nejlíp a nejrychleji. Původně jsem myslela, že to odběhnu jen na potravinové zdroje nabízené místní občerstvovačkou. Ale nakonec jsem využila i svoje občerstvení, enervit, energetickou tyčinku a gel. Bez toho bych asi byla ještě pomalejší, energie se mně vracela v takových vlnách. Veronika měla náskok pár kol, tu už asi nedohoním, ale Eliška začala zaostávat (a to jsem jí povzbuzovala, ať zabojuje o druhé místo). Mladá, pro mne neznámá Diana měla podpůrný a fandící tým, na pár kol se přezula a běžela v prstových ponožkách, asi jako regeneraci. Snažila jsem se zrychlovat a stahovat její náskok. Už jsem byla na třetím místě a nechybělo málo, jen čtvrt kola, což byl rozdíl 1 minuty a 20ti vteřin a mohla jsem být druhá... Kdyby to bylo o trošku delší, možná jsem to mohla dokázat, i když Diana si mne hlídala, na kdyby se však nehraje. Maraton kolem čtyř hodin to nakonec nebyl, nevadí, byl to boj až do konce a průměr 6 minut na kilometr není špatný trénink. Nakonec byla bedna a já měla radost.

1. Veronika Svobodová (1986) 4:05:13

2. Diana Rugovacová (1992)  4:11:46

3. Martina Němečková (1965) 4:12:26

4. Eliška Anna Kubičková (1966) 4:31:55

21.11.2014 - Loučení s turistickým rokem, 1. etapa, 54 km (2 000 m přev.+) já za 9:55:14

Loučení je jednou z akcí, která tak nějak (spolu s Pražskou 100) uzavírá ultraběžecký i dálkoplazecký rok, od r. 2010 se zúčastňuji pravidelně. Základnou je dům pionýrů V Důlcích, v Ústí nad Labem, vždy místo cíle, občas i místo startu. Středohoří, Krušné hory a vůbec bližší, či vzdálenější okolí Ústí nad Labem skýtá tolik možností pro zajímavý a celkem náročný ultratrail. Na severu se mně zkrátka líbí. Na akci se podílí stejná skupinka lidí jako na Pražské 100, i když tentokrát má hlavní slovo Petr Malý.

www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140969&akey=9278dfd024f376bd651825338814609c

Páteční etapa by měla vést Krušnými horami. Start je hodně brzo a ještě není v přímo v Ústí, ale v Bohosudově, kam se musíme dopravit vlakem. Do Ústí přijíždím tedy o den dříve ve čtvrtek pozdě večer. Spát se má ve velké tělocvičně, připravím si závodní batoh, oblečení, snídani, ať to jde ráno, ráz na ráz. Chvíli s někým pokecám, ochutnám domácí pivo od Péti Mückové a honem do spacáku, špunty do uší a ½ prášku na spaní. Ráno je už za chvíli, ještě nejsou ani 4:00 a tělocvična vstává. Nechávám si rozbalené ležení, jen trochu posouvám karimatku dál od oken, prý je budou vyměňovat, tak aby se k nim dostali. Jdeme hromadně na nádraží, lístek mám koupený dopředu ze včerejška, takže frontu u pokladny stát nemusím. V Bohosudově jsme za chvíli a je odstartováno (5:00). Je ještě tma, svítím čelovkou (tou náhradní, horší, lepší si schovávám na 1. noc). Škrábeme se hned do kopce pod lanovkou, už už myslím, že jsem nahoře (trasa se má stáčet směrem vpravo), ale nejsem, trasa se narovnává. Chvíli nevím kudy, chvíli s Andreou váháme, ale nacházíme správný směr, odbočení vpravo je až za chvíli. Svítá, noc bledne, uklízím čelovku. Tak teď honem, chci být co nejrychlejší, ať jsem co nejdříve zase zpátky v tělocvičně. Večer mne totiž čeká ještě pokračování, dalších 116 km (s převýšením 5 300 m+), dohromady to bude stomílovka, jediná plně trailová (TMMTR na Moravě mezi traily nepočítám), co se koná v Čechách. Trasa dělá takové vlny, dolu, nahoru, bláta je relativně méně (přece jen jsme dost vysoko), velká část je po asfaltu, běhat se zkrátka dá. A já, když to jde, tak běžím. Dost mne tedy tahají stehna, to ten maraton běžený před čtyřmi dny, ale snažím se si to prostě odmyslet. Po cestě se dávám dohromady s Eliškou Majorovou, běžíme, vzájemně se motivujeme (nechci si ji nechat utéct a ona mne asi taky ne), jde nám to celkem rychle. Zažíváme poněkud netradičně pojatou občerstvovačku obsluhovanou Honzou Sedlákem, hrubě mleté zrnkové kafe, opravdový čaj plovoucí v hrnku (nebo držící se po dně). No hrnku, místo hrnku Honza originálně použil zavařovací sklenice, určitě lepší než kelímky.  K občerstvení nakrouhaná mrkev a zelí…Takhle asi probíhají retro military setkání, co se jich Honza zúčastňuje. Eliška mne opustí až za Erbenovou vyhlídkou, zeptá se, jestli může, v sebězích jí to opravdu jde. Až se musím usmát, že se mne dovolila, celkem pěkně jsme si popovídaly o všem možném a to jsme u toho ještě stihly klusat. Ve městě mně trošku opouštějí síly, ale chci to stihnout pod 10 H, motivuju se. Ještě Bertino údolí, je sem zakázaný vstup, něco se tu sesunulo a opravuje se tu. Trochu mne to mate, ale zákaz snad pro nás neplatí. Proběhnu to a pak už jen kousek a je tu pionýrské středisko Apollo. Mám spoustu času, stihnu sprchu, jídlo a nějaké spaní. Jen v tělocvičně se to nedá, místo oken jsou díry, je zde zima a hluk. Tak tady spát nebudu, celé své ležení si proto stěhuju do vedlejší budovy. Je tam mimojiné ta sprcha a také malá tělocvična. Teď je to spíš ložnice, všichni tady spí. Jen dva, co se přistěhovali naposledy, žvaní a žvaní. Přijde mně to bezohledné vůči těm ostatním a i mně, slušně je tedy požádám, aby byli sticha. Pochopí. Dávám špunty a ½ prášku na spaní, zbývají 4 hodiny, než se budu muset probudit.

fotky jsou od Elišky