Malofatranská 100

6.  –  7.7. 2013  Malofatranská 100 – 104,8 km, 6750 m přev.+ (podle Jirkovo gps)  já za 31 H 46 minut

Nevím, jaký čert mně to nakukal, takřka na poslední chvíli jsem se rozhodla zúčastnit zbrusu nové akce pořádané Martinem Drozdem, Zuzkou Gelnarovou a spoustou dobrovolníků. Trasa vedla z Terchové částečně přes CHKO Kysuce, ale hlavně přes NP Malá Fatra (Kriváňská a Lúčanská Fatra).  Vůbec jsem nevěděla, co mne čeká, jen to, že to určitě nebude lehký. Nízké Tatry na konci června mne dost navnadily, 3 dny volna přede mnou, přece nebudu sedět doma.

Jela jsem v pátek odpoledne RegioJetem (zpět s Českými dráhami a byl to sakra rozdíl) do Žiliny, odtud autobusem do Terchové. Na přestup jsme měli jen 4 minuty (ve vlaku jsem se potkala s Honzou S.), vše jsme stihli,  našli a přišli akorát na výklad tratě. Zázemí pro účastníky bylo ve velké tělocvičně. Zaregistrovala jsem se, našla si místo na spaní, rozhodila jsem karimatku a nechala tam batoh.  Připravila jsem si všechno na ráno, start měl být už v 6 hodin. Šla jsem si na chvíli sednout do hospody a pak jsem se snažila usnout. Moc mně to nešlo, v tělocvičně vrčela klimatizace, nicméně se špunty v uších a práškem na spaní se mně to nakonec podařilo. Těsně před startem byl ještě výklad Horské služby, přece jen se budeme pohybovat po exponovaných úsecích se řetězy a ve vysokých horách.

Všichni vyrazili dost svižně kolem sochy Jánošíka směrem do kysuckých kopců, hned 1. vrchol Mravenečník nám dal zabrat, všude po cestách spousta bahna a hlubokých kolejí od traktorů a těžké lesní techniky. Ani se to skoro nedalo nazvat cestou, hned jsem měla špinavé boty, to bylo to nejmenší, horší bylo, že boty dost klouzaly, ať do kopce nebo z kopce, byly obalené bahnem. Část startovního pole (a my s nimi) párkrát váhala, kudy se dát, okolí cesty vč. turistických značek bylo vyrubané… Martin nám vysvětloval kudy, ale přesto jsme se spletli. Nějak to tak vyšlo, že jsme se drželi pospolu – Martin Fojtík, Jirka Hofman a já, ono to bylo výhodnější kvůli bezpečnosti, protože v Malé Fatře je nemálo medvědů. Bylo nám doporučeno se držet v malých skupinkách, dělat hluk, aby všechna lesní zvířátka včas utekla… Cesta Kysucemi kvůli bahnu neubíhala moc rychle, samé nahoru, dolů a taky setkání s hnízdem vos, dostala jsem 2 žihadla do lýtka.

Na Javorince (9:43) se trasa stáčela dolů do Zázrivé. Tam byla 1. občerstvovačka. Měli jsme kontrolní kartu a buď se značilo fixou, která byla na kontrolních bodech, nebo si nás zapisovali pořadatelé na živých kontrolách s občerstvením. Ze Zázrivé se šlo do Malé Fatry, po trase byly časové brány na určitých občerstvovacích stanicích, které jsme museli nebo spíš měli stihnout. Zatím to celkem šlo, začalo se ale dělat velké teplo. Malý Rozsutec, Velký Rozsutec – exponované úseky s řetězy a hodně turistů. Pro nás to znamenalo celkem velké zdržení, protože ne vždy byla dostatečně široká cesta, aby se dalo vyhnout nebo se prosmýknout kolem. Řětězy mne celkem bavily, jen hůlky trochu překážely. Nechtěla jsem je skládat a pak zase rozkládat, občas byly dobré i  při lezení směrem nahoru, člověk se na nich mohl mnohdy lépe vzepřít. Cestou z Velkého Rozsutce, opravdu náročné klesání, se začaly stahovat mraky. Bylo to rychlé, „letěla“ jsem dolů, jak nejrychleji jsem mohla, ale bouřce a lijáku s kroupami jsem neutekla. Blesky práskaly kolem, my s Jirkou skončili na občerstvovačce v sedle Medziholie, ani jsme se k ní nemohli pořádně dostat, protože pod stříškou se tísnily davy turistů. V autě vedle byla živá kontrola členů horské služby, chvíli jsme se tam zbytečně zdrželi, protože jsme nevěděli, že jsou zrovna v autě a že máme zaklepat na okýnko. Nabrala jsem si jen ½ l vody, musela jsem při tom šlápnout do hluboké louže. Byla jsem úplně mokrá, i když jsem měla pláštěnku, takže to bylo jedno. Ti lidi nás prostě k občerstvení nepustili. Nemělo smysl čekat, až déšť ustane, pokračovali jsme tedy dál směrem nahoru v potocích vody. Bylo to občas i příjemné, chladilo to nohy, a kupodivu to ani moc neklouzalo. Bouřka naštěstí bouřila o kousek dál. Bohužel to nezůstalo bez následků, viděli jsme vrtulník záchranářů a pak se dozvěděli, že blesk trefil jednoho mladého muže (ne účastníka závodu) při sestupu z Velkého Rozsutce. Byl na místě mrtvý. Měli jsme opravdu velké štěstí, že jsme byli rychlejší, šlo o 5 - 7 minut.

Pokračovali jsme na Stoh (15:25), na Chleb (17:37). Směrem dolů ze Stohu byla bahenní skluzavka, nešlo to zastavit, ani hůlky nepomáhaly, chtělo by to lyže…mezitím však byly občas kameny, takže nebylo příliš bezpečné, pustit to kolmo dolů. Jirka 2 x upadl a umazal se, já to brala opatrně stranou mezi stromy, klouzalo to tam ale taky. Neupadla jsem, trochu jsme se tím složitým sestupem zdrželi. Ještě Chleb, tam jsme se kus cesty vraceli (tak vedla trasa) a opět to byla bahenní skluzavka, naštěstí to bylo po vrstevnici, takže ne tolik prudké. V Chatě pod Chlebom (18:10) byla další živá kontrola, občerstvovačka s polévkou, já přidala kofolu, kluci pivo. Taky jsem si musela převléknout ponožky, měla jsem kompresní podkolenky, stále vše mokré, kůže na chodidlech nic moc. Málem jsem ji stáhla i s podkolenkami, měla jsem než jedny ponožky na výměnu, nevím proč jsem vzala tentokrát jen jedny, ale holt budou muset stačit. Namazala jsem chodidla vazelínou, převlékla jsem se už do dlouhého, připravila se na noc a na tmu. Chvíli jsme se zdrželi, ale bylo to potřeba, čekal nás nejtěžší úsek mezi skalami. Musíme do chaty pod Suchým. Tam byl sice limit 20:00, ale Martin limity operativně prodloužil, také asi kvůli špatnému počasí.

Chvíli jsme šli skoro po rovině, na cestě jsme téměř nikoho nepotkali, všichni už mířili někam do údolí nebo na chaty, do civilizace. Zvedl se vítr a začal hnát mraky, stoupali jsme na Veľký Kriváň. Kolem nádherné výhledy. Výhledy byly nádherné vlastně stále, po celou trasu. Říkala jsem si, proč vlastně jezdit do Alp, když máme kousek od nás nádherné Slovensko a já ho neznám. Kluci fotili, moc jsme se ale nezastavovali, tlačil nás čas, už bude světlo jen pár hodin. Martin to tu znal a říkal, že nás ještě čekají velmi exponované úseky (Bílé skály) a že by bylo dobré je zvládnout než bude úplná tma. Na skalnatém hřebenu se nás sešlo víc – ještě kluk a holka…celkem 5 lidí. Pohybovali jsme se celkem roztaženě, šeřilo se a já za každým kouskem kosodřeviny viděla medvěda…Nicméně tahle část trasy byla nejkrásnější, hory, mlha a poslední paprsky zapadajícího slunce vytvářely nádherné efekty. Dostat se přes Bílé skály byl pro mne asi největší horor, hodně exponované úseky, hlavně směrem dolů. Občas jsem je překonávala „po zadku“, kolena už toho měla dost, třísla mne pobolívala…Jirka šel první, pak já a Martin poslední. Klukům chci moc poděkovat, že měli se mnou trpělivost a že na mne počkali, krkolomné sestupy nejsou moje silná stránka, i když jsem se už hodně a hodně polepšila.

Na Suchým, posledním vrcholu v této sérii, jsme byli v 21:45, při sestupu jsme rozsvítili čelovky. Pospíchali jsme, protože se za námi pohybovala ještě jedna silná čelovka. Měli jsme podezření, že je to strážce parku, už jsme tady vlastně neměli co dělat, takže nám hrozila celkem velká pokuta. Ani nevím, za jak dlouho jsme dorazili na chatu Pod Suchým, napili jsme se trochu čaje, Jirka si koupil turistické známky a pokračovali jsme dál do Strečna. Před námi šli dva kluci, dost nahlas se bavili, byli jsme rádi, že tím plašili medvědy a drželi jsme se v těsném závěsu za nimi. Sem tam byl nějaký kamenitý seběh lesem, ale nebylo to zase tak náročné. Brzo jsme se napojili na úzkou silničku. Kluci šli dál po silnici (skončili ve Strečně, nepokračovali dál). Martin to bral striktně po červené, trasu znal. Kontrola ve Strečně byla oficiálně do půlnoci, věděli jsme, že na nás určitě počkají, protože tam byla Martinovo Lucka. Dorazili jsme pár minut po půlnoci. Zuzka Gelnarová zrovna odjížděla autem, řekli jsme jí, že určitě pokračujeme a že to dojdeme, i kdybychom ten limit nestihli. Řekla, že samozřejmě ano...čímž nám udělala radost, protože jsme se báli, že už nám to třeba nedovolí. Zdrželi jsme se asi ¾ hodiny. V útulné hospůdce jsme dostali guláš, chleba (to bylo od pořadatelů v rámci startovného), objednala jsem si kafe a kofolu. Ani se nám do černé noci nechtělo, jak tam bylo pěkně.

O 1 hodině v noci jsme vyrazili, našla jsem mezitím zvoneček a dala si ho na krk...budu zvonit jako ovečka. Čekala nás lúčanská část Fatry, méně frekventovaná, tedy medvědy a jinými zvířátky více oblíbená. Další kontrola (Krížava) měla být až za 13 km prakticky neustálého stoupání, limit 6 hodin ráno bychom měli stihnout. Cesta byla široká a schůdná, nohy si trošku odpočinuly a hlava taky. Šla jsem první, zvoneček cinkal a budil ptáčky ze spaní, asi si mysleli, že už bude ráno a občas trošku zazpívali. Cestou jsme potkali velkou ceduli s obrázkem medvěda...doufali jsme, že se s ním setkáme jenom takto. Nedala jsem pozor a červená značka nám někde odbočila směrem vlevo nahoru, naštěstí Martin průběžně kontroloval gps a zjistil to celkem brzy. Prý je ta červená někde nad námi ve stráni, nechtěli jsme se vracet, tak jsme začali stoupat směrem vzhůru, kopec byl prudký a hodně zarostlý. Přelézali jsme popadané stromy, ale značka tam opravdu byla, už jsme byli zase na ní. Pomalu začínalo svítat, vypnuli jsme čelovky. Minuli jsme rozcestí značek (Minčol), šli jsme po hlinité cestě mezi borůvčím a kosodřevinou...ideální místo pro setkání s medvědem. Najednou Martin říká, ať se podívám, že je tady pěkná stopa a čerstvá, zdála se mně tedy dost malá, ale drápy byly vidět...medvěd křížil naší cestu a v rozrytém bahně trochu zabral. Jirka se hned víc stáhnul k nám, šel totiž první, opět jsme udělali vláček, zvoneček zvonil dost, snad to bude na medvěda stačit. Docela bych ho ráda viděla, ale samozřejmě radši z dálky.

Za chvíli jsme dorazili k vysílači (Krížava) a ke stanici lanovky (5:11). Byla to parádní občerstvovačka pod taktovkou horské služby, měli tam teploučko, židličky, štrůdl, kafe, sýr, chleba se sádlem, kofolu. Ani se nám nechtělo pryč, limit byl však neúprosný, dost šibeniční, abychom to vůbec stihli. Na Kľak je ještě dlouhá cesta. Bylo nám trochu zima, ale zahřáli jsme se během, občas se musely obíhat velké louže přes celou cestu, prolézali jsme cestičkami v kosodřevině. Šlo nám to  celkem rychle. Na Hlinické Kýčere (další checkpoint) jsme byli v 9:00, sestup byl zajímavý, opět skoro kolmo dolů, naštěstí na této straně Fatry včera nepršelo, takže bahno bylo sušší a tolik neklouzalo. V sedle pod Kýčerou byla poslední živá kontrola s občerstvením, už na nás čekali. Strašně tam kousali ovádi, moc jsem jim chutnala... Stoupla jsem si tedy skoro do ohně, co tam byl rozdělaný, aby mne kouř trochu ochránil. Opět byly hody – kofola, štrůdl, sýr, chleba se sádlem, slané pečivo z listového těsta. Jedli jsme rychle, musíme rychle jít, diskutovali jsme s místními, zda je ten limit (14:00 ve Fačkovském sedle) ještě vůbec reálný. Určitou naději prý máme, ale musíme s sebou hodit.

Vyrazili jsme svižně, teplota stoupala, ovádi štípaly. Už delší dobu jsem měla problém s do krve odřenými zády od batohu, či oblečení, nevím, ale pálilo to jako čert, taky otlaky zespodu na chodidlech jen jen prasknout. Ještě to bude zábavné, hlava Kľaku se na nás dívala z dálky, na směrovnících hlášky, že až za 10 hodin...To opravdu nemůžeme stihnout! Ne, to prostě dáme, i kdybych u toho měla chcípnout! V naší skupince jsem se dostala dopředu, před Martina a Jirku a rozběhla jsem se. Jak to šlo, tak jsem běžela a kluci za mnou taky. Ještě jsme měli zajímavé setkání se stádem krav, stály přímo na cestě, nechtěly se hnout a vypadaly bojovně. Raději jsme je obešli obloukem, byl tam pastevec a dva psi, dost dobře cvičení, hned by po nás vystartovali, kdyby je nezadržel. Pár kilometrů jsem běžela sama, dávala jsem do toho poslední zbytky svých sil, kluci byli za mnou, ani jsem je neviděla, však oni mne dohoní. Teď to bylo po loukách a takovým hřebínkem (Skalky), Kľak se blížil, ale stále byl moc daleko. Křížila jsem žlutou značku, seděli tam nějací turisté a na něco se mě ptali, neměla jsem už moc sílu jim něco vysvětlovat, odkud a kam vlastně běžím, proč pospíchám.

Stoupání na Ostrou skalu bylo opět infarktové, už už jsem si myslela, že je to ten Kľak...ale nebyl, cesta se kroutila, nahoru, dolů, samé kamení, proplétání se... Ani jsem nevnímala okolí, jen dávat pozor, abych dobře šlápla. Konečně rozcestí pod Kľakom, dohonil mne Martin a společně jsme stoupali, spíš lezli, nahoru. Našli jsme tam přesunutou kontrolu ze Skalek, asi nějaký vtipálek...Tak ještě kontrola na Kľaku a budeme mít všechno. Jirka už byl taky nahoře, všude spousta lidí, jedna slečna se ptala Martina, odkud a kam běžíme, když jí řekl, že 110 km, tak už se radši na nic neptala. Byla jsem ráda, že jsem na Kľak dorazila, protože mamka mého manžela pocházela z tohoto kraje a o Kľaku vyprávěla, tak jsem sem chtěla dorazit i kvůli ní, abych ho viděla. Kluci fotili a já se dala na cestu, sestupy mně trvají déle, tak ať to nezdržuju. Cesta byla celkem dobrá, běžela jsem, kdy už bude konečně to Fačkovské sedlo? Zdálo se mně to nekonečné, pořád dál a dál a rovně, místo abychom už začali klesat. Bolely mne kolena a chodidla, otlaky už už prasknout...bolelo to moc. Konečně klesání mezi kořeny a naštěstí suchým bahnem. Potkávala jsem spoustu lidí, vždy jsem je poprosila, ať mne pustí, už jsem ani neměla sílu zdravit nebo odpovídat na pozdrav. Už tu byly serpentiny dolů, ale ručička hodinek se překulila přes 13:30, že já to nestihnu! Chodidlo mne přeukrutně bolelo, a to nejsem žádný posera, hned tak nějaká bolest mne nerozhází. Brečela jsem...a snažila se na tu patu nedošlapovat. Martin byl vpředu, už to bylo jedno, cíl se blížil. Jirka šel se mnou a říkal, to dáš! Jo dám! Už tu bylo Fačkovské sedlo, ale ta chata byla ještě kus cesty, pajdala jsem po asfaltce, jak to šlo nejrychleji.

Konečně cíl a čas 31 H 46 minut. Vzájemně si s Jirkou gratulujeme, děkuju mu, později i Martinovi (byl mezi tím ve sprše). A je tu gratulace od pořadatelů Zuzky a Martina, cena pro posledního závodníka – krásná velká sklenice s logem závodu a společné foto. Pak už takové obyčejné, ale v tu chvíli úžasné věci, jako teplá sprcha, čisté oblečení...Pak cesta autobusem do Žiliny, cesta vlakem domů, tentokrát jen obyčejně s Českými dráhami, pak ještě autobus, metro a konečně moje postel. Bylo to strašné, úžasné, krásné, jsem úplně zničená. Doporučuji všem, extrém nad extrémy, organizace super, proč jezdit do Alp, když je spousta krásných kopců a hor na Slovensku, v Čechách i na Moravě a Slezsku (snad jsem na žádnou část nezapomněla). Já ale na Malofatranskou 100 už nikdy více!

Orientačně trasa: Terchová – Káčerovci – Javorinka – Zázrivá – Malý Rozsutec – Veľký Rozsutec – s. Medziholie – Stoh – Chleb – Chata pod Chlebom – Veľký Kriváň – Suchý – Chata pod Suchým – Strečno – Krížava – Hlinická Kýčera – s. pod H.Kýčerou – Skalky – Kľak – Fačkovské sedlo

Web akce:  mf100.weblahko.sk/Trasa.html