Lužické sedmistovky

25.08.2012 23:37

18.-19.8.2012 - 10 lužických sedmistovek, 65 km (+1995 m přev.) + 42,2 km (+1148 m přev.)

V pondělí 13.8. jsem měla původně v úmyslu zajít k doktorce kvůli natlučené noze při 100 km v Javornících, ale nakonec jsem to nechala být. Nevypadalo to hrůzostrašně a bolelo to jenom trošku. Utěšovala jsem se tím, že když jsem s nohou ušla ještě 8 km, tak přece nemůže být zlomená a všechno ostatní se zahojí samo. Větší starost  mně dělalo nastydnutí z klimatizace ve vlaku. Zkrátka a dobře necítila jsem se zrovna nejlíp a přemýšlela jsem, že sedmistovky rovnou zabalím a že tam ani nepojedu. Ve středu a ve čtvrtek jsem jen tak zkusila, jestli mně to běhá, no běhalo to, nohy už to umějí automaticky. Startovné jsem měla zaplacené, ubytování zamluvené, navíc jsem měla jet autem (jinak bych musela autobusem a 2 x přestupovat). Bylo rozhodnuto, pojedu a zkusím to. Snad to nějak uběhnu do limitu, nic víc jsem v plánu neměla. Na Lužické hory jsem se těšila, v r. 2007 jsem si tam udělala svojí zatím první a poslední solo cyklojízdu v rámci přípravy na 1. 24 hodinovku na Kladně (kterou jsem sice nejela na kole, ale běžela). Právě někde kolem Krompachu, Dolní a Horní Světlé, tam někde jsem to valila s cyklotaškami a batůžkem na zádech.

Pavlína s Janičkou mne vyzvedly na Zličíně a jelo se dál. Jednou jsme špatně zabočili, ale nakonec jsme našli nejen Radvanec, ale i hospodu U Mlejna, kde byla prezentace a chatičky, kde jsme měli spát. Něco málo jsme v hospodě snědli a vypili a od devíti večer začala rozprava k závodu. Mezitím se dostavili skoro všichni, co se měli zúčastnit. Startovalo se v 8:00 v sobotu, čekala nás 1. etapa o délce 65 km a 6 sedmistovek (Studenec, Jedlová, Pěnkavčí vrch, Weberk, Luž  a Hvozd).

Sla jsem spát někdy kolem jedenácté, celou ½ chaty jsem měla pro sebe, ale stejně jsem si musela vzít prášek na spaní, v cizí posteli usnu málokdy. Na ráno jsem měla všechno nachystané, snídani a uvařené kafe z domova. Noc utekla jako nic a už tu bylo ráno a start. Vypadalo to na krásný a hodně slunečný den. Minulý víkend slejvák, tenhle zase pařák, ach jo. Cítila jsem se dost bídně a taky to podle toho vypadalo. Zdálo se mně, že všichni vyrazili nějak rychle. Nejdřív se běželo do Nového Boru, pak přes Arnultovice do Polevska, do kopce na Jedličnou (1. občerstvovací stanice, 7,7 km), dále dolů do Kytlice, přes Mlýny, doprava stále po asfaltce a do kopce na 2. občerstvovací stanici (17,2 km Křížový buk). Konečně asfalt skončil a běželo se do terénu na 1. kopec, což byl Studenec (736 m n.m.). Zatím jsem byla předposlední, za mnou byl ještě Tomáš. V protisměru jsem potkala Pavlínu, běžela na 2. místě a docela jí to šlo. První byla lonská vítězka Jaroslava Krauzová. Za Pavlínou se postupně objevily (už v protisměru) další dvě holky – Andrea a Ivana. Tomáš mně zkazil radost a v kopci mne předběhl, bodejt ne, když běhá orientáky...Tak jsi zkrátka poslední no a co, bručela jsem si pro sebe, hlavně se snaž, at stihneš ten limit (10,5 hodiny). Hned 1. kopec mne nadchnul, celkem dlouho jsem přemýšlela, že vylezu i na rozhlednu, co byla na vrcholu a že se rozhlídnu po kraji. Vrchol byl totiž v lese, ale rozhledna vyčuhovala nad stromy. Dneska tu nejsi na vejletě, ale na závodě, no jo...Zapsala jsem se do seznamu (na každém vrcholu byly desky a my se tam měli zapsat, včetně času, kdy jsme tam dorazili) a otočila se ke zpáteční cestě. Cestou dolů jsme stejně neodolala a odskočila si na jednu boční vyhlídku a rozhlédla se. Trasa už mně v hlavě trochu splývá, i když od té doby uběhl jenom týden. Opravdu mně nebylo moc dobře, všechnu sílu jsem nechala v Javornících. Běžci vyfasovali mapku s trasami a podrobný intinerář obou etap. Mapku jsem s sebou nevzala, ale intinerář ano. Trasa 1. etapy byla perfektně značená, ani jednou jsem nemusela váhat a přemýšlet kudy dál. Další kopec byla Jedlová (774 m n.m.). Od 3. občerstvovačky (25,6 km) to mělo být skoro 11 km a já měla jen petku na 0,3 l vody. Martin Hunčovský (ředitel závodu) se zminoval o hospůdce dole v Jedlové u nádraží...prý se tam můžou rychlejší běžci na jedno zastavit. Nezastavila jsem se na jedno, ale poprosila o vodu a namočila si čepici do kýble s vodou, co tam stál. Cestou na Jedlovou to bylo taky moc krásné, kousek terénem a pak asfalt, ale výhledy byly úžasný. Tady jsem potkala Vilmu, běžela směrem dolu. Nahoře byla 4. občerstvovačka (37 km). Dala jsem si chleba tlustě namazaný paštikou a ještě sýrem, banán jsem si zastrčila za ledvinku, bohužel mi cestou dolů vypadl, tak ho asi snědl někdo jiný. Cestou z Jedlové jsem potkávala takové zajímavé pány, byli v oblecích, měli černé buřinky a všichni, opravdu všichni mne uctivě zdravili jako za starých časů. Jestli to byla recese, tak hodně povedená, ale nezáviděla jsem jim v takovém oblečení šplhat do kopce. Začalo mne to bavit, z kopce mně to šlo, po rovině celkem taky. Další kopec byl Pěnkavčí vrch (792 m n.m.), tady jsem předběhla Vilmu, nějak jí to nešlo, asi jí bolela noha. Za chvilku byla další občerstvovačka, už 5. (Pod Ptačincem 45 km), od občerstvovačky zase do dalšího kopce – Weberk (710 m n.m.) a zase zpátky k občerstvovačce. Nejvíc mně dal zabrat 5. kopec – Luž (792 m n. m.), cesta byla hodně kamenitá, hlavně směrem dolů jsem musela opatrně a pomaleji. Dokonce to jezdili dolů cyklisti, asi sebevrazi... a nahoře byla svatba, muzika, měli tam občerstvení...nebyla jsem natolik drzá, abych si o něco řekla. Opět tam byl nádherný výhled, něco jako na Jedlové. Většinou byly vrcholky zarostlé lesem a výhledy se nekonaly, tak jsem si to užívala, když to bylo možné. Uf, ještě poslední kopec Hvozd (749 m n.m.), ten byl až v Německu. Cekala mne silnice a většinou z kopce dolů, z Horní Světlé do Dolní Světlé. Tady jsem si to pamatovala z kola, ale já to jela obráceně a vím, že asi od 2/3 kopce jsem už kolo vedla, stoupání nebylo cik cak, ale rovně nahoru a už jsem to neušlapala. Z kopce mně to šlo hodně dobře, v Dolní Světlé to bylo zase po rovině, sluníčko hřálo a já toho začínala mít dost. Kdy už bude ten Krompach? Proti mě asi 2 x jelo auto s běžci, co už dokončili a jeli zpátky do Radvance, mávali a volali na mne, to mne trošku nakopávalo v mém úsilí. Taky pohled na hodinky, ten limit bych chtěla opravdu stihnout. Už tu byl Krompach, 7. občerstvovačka, 58 km. Pavlína zrovna finišovala. Nabrala jsem vodu a vyrazila k poslednímu kopci, byl vidět a to mne motivovalo. Cestou jsem potkala Dana, Renatu a Cipa...jen tak procházkově se znovu vydali na Hvozd, ted už tedy mířili zpět. Nahoru vedla opět silnice, docela příkře, a po cestě jezdil vláček s turisty...Celkem pokušení naskočit si, ještě že jel zrovna směrem dolů...já šla teprve nahoru. Nahoře jsem si říkala, že si odskočím k rozhledně a výhledu, bylo to asi 200-300 m, ale nějak jsem už neměla sílu, zapsala jsem se opět do desek a valila dolů. V Krompachu jsem byla něco před 17:30, on byl start o pár minut posunutý, takže nakonec to bylo za 9:27:26. Vína na přivítanou jsem si jen ucucla, to by mne porazilo, pít alkohol, když jsem byla tak unavená. Dan s Renatou jeli akorát zpátky směrem na Radvanec, tak jsem se s nimi svezla. Sice jsem se mohla osprchovat v Krompachu v dětském domově  (to bylo domluvené od pořadatelů), ale nechala jsem to až do chatiček. Tak ještě další den a mám to za sebou. Večer se mně udělalo dost zle, ale pak mně to přešlo, když jsem se najedla v hospodě. Bylo tam fajn, pěkně jsme si popovídali, ani jsme se skoro k jednomu stolu nevešli, kolik tam bylo ultramaratonců a vůbec běžců. Od devíti večer byla zase rozprava k dalšímu dni, moc dlouho jsem se tam nezdržovala a šla jsem do hajan.

2. etapa 42,2 km startovala v 7:00 od hospody, opět to vypadalo na krásný a slunečný den. Start byl do mírného kopce, než uplynuly asi 3 minuty, tak už jsem neviděla vůbec nikoho. Všichni zmizeli v dálce a já byla zase poslední. Trošičku nepříjemné bylo, že moje orientace a i kvalita značení 2. den byla o dost horší než den před tím, o to větší pozor jsem musela dávat. V lese bylo fajn, krásný svěží vzduch, spousta vody – potůčky po straně cesty, krásně se dýchalo, dokonce jsem viděla černou veverku. Ted ještě 4 zbývající kopce (Bouřný, Velký Buk, Malý Buk, Klíč). Cestou z 1. kopce (Bouřný 703 m n.m.) jsem potkala v protisměru Andreu, měla pozdější start, jelikož si nějak popletla začátek. Já se tedy původně domnívala, že odstartovala hodinu po nás (po mně), no hrůza, ona už mně dala hodinu! Ve skutečnosti startovala asi 25 minut po nás...Hodně mně to motivovalo, běželo to z kopce a to mně šlo, zatím byla Andrea za mnou. Trasa křížila státní silnici s provozem, nejdřív se tedy běželo kus po ní a pak se mělo zabočit vpravo do lesa. To jsem všechno provedla, ale nějak jsem nevěděla kudy dál, cesta se rozdvojovala a značení závodu nikde, nechtěla jsem se splést, protože návrat do správného směru by mně stál zbytečně moc sil. Proběhla jsem to sem a tam asi dvakrát. Mezitím doběhla Andrea, měla s sebou doprovod na kole, dál jsme pokračovali skoro společně. Opět jsme se dostali na státní silnici, tady jsem jim trochu poodskočila dopředu, vzala jsem si totiž jeden gel a měla  energii. Pak byla závora a opět odbočka do lesa. Chtělo se mně na záchod, tak jsem je pustila dopředu. 3. občerstvovací stanice (21 km) byla pod V. Bukem (736 m n.m.), muselo se nahoru na kopec, pak zase zpátky a dál po modré turistické značce k 4. občerstvovací stanici (25,5 km pod Klíčem). Až sem mně to šlo celkem dobře, ale od té 4. občerstvovačky to už stálo za prd. Tahle občerstvovačka ležela mezi dvěma posledními vrcholy – Malým Bukem (712 m n.m.) a Klíčem (759 m n.m.), zrovna odtud odbíhala Vilma a už směrem ke Klíči. Já ještě musela na M. Buk, cestou jsem potkala v protisměru Míru Vostrého a Pavlínu. Zatím to byl asfalt, tak to šlo, pak začal terén, ale nic hrůzostrašného. Někde pod vrcholem (byl zarostlý lesem) jsem potkala vracející se Andreu s cyklistou, že já blbec jsem se jí nezeptala na cestu. Byly tam totiž cesty dvě, značení závodu bylo na stromě vpravo, tak já usoudila, že bude správná ta vpravo, navíc vypadala lépe. Už jsem byla hodně unavená, všechno se se mnou motalo a točilo, chtěla jsem ten závod jen dokončit. Samozřejmě, že ta cesta byla špatně, takový velký kus jsem po ní částečně běžela a částečně šla, a směrem nahoru. Cesta se začala stáčet dolů a jako mimo vrchol. Vrátila jsem se zpátky k poslední značce, zoufale jsem brečela, protože jsem se tam zdržela asi 15 minut. Už jsem přemýšlela, že se na ten blbej vrchol vyprdnu, když to nemají pořádně označený. Zkusila jsem druhou cestu a trochu ze strany tam bylo na jednom stromě opět značení závodu. Ještě to tedy chvíli trvalo než jsem vůbec našla desky a mohla si tam zapsat svůj čas. Vracela jsem se zpět k občerstvovačce, jak jsem byla unavená, tak se mně zdálo, že ta cesta snad nekončí a že jsem musela někde minout nějakou odbočku. Neminula jsem, ale měla jsem toho už opravdu dost. Na občerstvovačce jsem doplnila vodu, něco snědla a vyptala se podrobněji na další cestu, abych zase zbytečně nekufrovala a na kritických místech si dala pozor. Cestou na Klíč jsem potkala Honzu Charváta s kolem (doprovod Vilmy, ale ta už asi byla v cíli), vytáhl to kolo nahoru a dolů po těch šutrech. Bylo jich tam tedy moc, cesta se točila kolem dokola a pořád stoupala nahoru. Těsně před vrcholem jsem potkala vracející se Ivanu. Nahoře to bylo úžasné, prý jsou odtud vidět všechny naše sedmistovky kromě Hvozdu. Připadala jsem si jako pták, úplně nahoře nade všemi...i káně kroužilo o trochu níž. Přidržela jsem se vrcholové tyče, abych neupadla a zapsala se naposledy do desek. Dívala jsem se s hrůzou na hodinky, čas neúprosně ubíhal, limit byl 7 hodin. To asi nemůžu stihnout, ale můžu se o to pokusit. Měla jsem ještě poslední mϋsli tyčinku, natlačila jsem jí do sebe a s odhodláním jsem vyrazila na cestu zpět. Poskakovala jsem po kamenech, co to šlo. Byly ale i v lese a kvalita cesty se moc nelepšila. Až od studánky pod Klíčem (doplnila jsem vodu) šlo běžet, zbývalo mně necelých ¾  hodiny do limitu. Ale ještě musím do Nového Boru, tudy jsme běželi 1. den, ted bych se měla vracet stejnou cestou, ale v protisměru včerejšího běhu. Ucucávala jsem vodu z flašky a chvílemi si jí lila na hlavu, běžela jsem jako o závod, jako o život, ani nevím, co mne to popadlo. Najednou mne nic nebolelo, v hlavě jsem měla jen dělej, makej, to nemůžeš stihnout. Bohužel průběh Novým Borem nebyl úplně hladký, byla tam taková šipka, šla jako do kulata (já na ní tedy koukala obráceně), ale najednou nebylo nějak pokračování a já se ocitla na parkovišti. Začala jsem skoro brečet, jednou jsem se vrátila tam a zpátky, pak tam jela nějaká paní na kole a já se jí zeptala kudy na Radvanec. Poradila mně směr, bylo to přes hlavní silnici a pak o jednu ulici směrem vlevo. Měla jsem zase správný směr a zase jsem běžela. V dálce jsem viděla Ivanu s cyklistou. Přehnala jsem se kolem nich, už jsem viděla Radvanec, ale ta zpropadená hospoda je ještě o kousek dál. Asi to nestihnu, co když nebudu ve výsledkovce...Na začátku Radvance stál Dan a fotil, ještě zatočit vlevo, pak vpravo, už mně nějak docházely síly, ale už tady byl cíl a Petr Solnička (hlavní pořadatel) se šampanským. Nakonec jsem to o fous stihla 6:59:20. Sla jsem do sálu v hospodě (kde bylo zázemí akce) a všichni mně zatleskali. Bylo to od nich moc milé, tenhle závod se mně tedy zrovna nepovedl. Kopce a výhledy však stály za to, za tu všechnu dřinu, bylo to super rozhlídnout se kolem třeba právě z posledního a nejkrásnějšího Klíče.

web závodu: www.10luzickychsedmistovek.cz/ultramaraton/

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?