Loučení (EKUT) 2013

25.12.2013 22:45

Nevím, jestli to není zbytečná práce, pokoušet se napsat víc než měsíc po akci, o akci. Na něco málo si snad vzpomenu. Koncem roku na přelomu listopadu a prosince organizuje Petr Malý, Olaf Čihák a další lidičky v podpůrných týmech tzv. EKUT (extrémní kombinaci v ultratrailu). Je to kombinace 1. a 2. etapy Loučení s turistickým rokem a Pražské 100. Loučení a Pražskou 100 dělí od sebe 14 dní, tzn. 1 „volný“ víkend na případný odpočinek... Dát letos celkem 315 km s převýšením 13 100 m je slušná výzva!

 

22.11.2013 – 1. etapa Loučení – 57 km, 2600 m přev., já za 11 H 56 minut.

Mělo se startovat v 6:30 z Úštěku, z Prahy by se to hromadnou dopravou stihnout nedalo, takže jsem volila již čtvrteční příjezd vlakem do Ústí, do Důlců a přespání v tělocvičně. Měla jsem nachystané mapy, trasu jsem měla vytištěnou na A4, batůžek jsem si dozabalila před spaním. Odprezentovala jsem se taky ve čtvrtek večer, navíc letos měla být novinka – čipy (kdy většina z živých kontrol bude mít s sebou PC, bude nás po trase snímat pro přenos on line). Ráno jsem posnídala z vlastních zásob a kolem 6. hodiny ranní nás autobus odvezl na místo startu kousek za Úštěk (Habřina). Start byl o trošku opožděný, cca o ½ hodiny, mělo to aspoň výhodu, že čelovky už nebyly skoro potřeba. Start byl navíc hodně smutný, celkem nenadále zemřel Honza Simet, legenda dálkových pochodů a v posledních letech obětavý pomocník organizátorů, jak Loučení, tak Pražské stovky nebo třeba Ledopádů, drželi jsme chvíli ticha a na jeho památku byla věnovaná celá 3. etapa EKUT (jubilejní Pražská 100). Trošku jsem se bála, zda stihnu dojít včas do cíle, který byl právě v Důlcích, protože ještě týž večer startovala z Malého Března (kam nás opět měly zavézt autobusy z Ústí) 2. etapa (113 km). Budu se muset snažit! Vyrazila jsem celkem svižně, v batůžku jsem měla zbytečně moc věcí, byl trošku těžší, takže se mně s ním ne moc dobře běželo. Trasu si zase už tak moc nepamatuju, na Kalich (13 km) jsme omylem skoro vyběhly minulý rok s Evičkou, takže kousek trasy mně byl známý...Parťáka na cestu jsem tentokrát neměla, občas mne někdo míjel, nicméně jsem svědomitě koukala do papíru s trasou a hlídala to...Hlavně nezabloudit! V terénních sebězích jsem zpomalovala, ale vyrovnávala jsem to v rovinkách nebo prostě tam, kde terén umožňoval trošku běžet. Trasa byla o dost obtížnější než minulý rok (kdy jsem absolvovala EKUT poprvé), všude bylo totiž bahno...všudypřítomné bahno, energie daná do každého kroku nebo skoku se ztrácela, kotníky, nárty dostávaly zabrat. Kontroly jsem si značila do kartičky, psala i časy, kdy jsem tam byla. Kartičku jsem však v cíli odevzdala a už jsem si jí nevzala zpátky, takže průběžné časy jsou prostě fuč. Těšila jsem se na Průčelskou rokli (41,5 km), snad to stihnu za světla, tuhle část miluju. Zadumaná, pustá rokle, spousta stromů a spadaného listí, sychravá samota, tyhle dvě slova to vystihují nejlépe. Už o dost dřív před roklí, někde v terénu mne předbíhala Katka, šlo jí to z kopce dolů náramně, byla rychlá jako blesk. Občas jsem potkávala Lídu a Vláďu. Značení a hlavně to vlastní bylo opravdu dobře udělané, nicméně se již začínalo smrákat a já začala trošku panikařit. Špatně v noci vidím a tím pádem ještě o dost zpomaluju. Chvíli jsem se držela Vládi a Lídy, v jednom delším seběhu mně utekli, bylo mně to líto, nechtěla jsem je ale otravovat, asi chtěli být spíš sami. No nic, budu se s tím muset poprat. Ještě na předposlední kontrole (Vysoký Ostrý – 46 km) jsem se s nimi znovu potkala a dokonce i s Katkou, byla nějaká unavená, či co, ale nezeptala jsem se jí. Byla skoro tma a já ještě nerozsvítila čelovku, až na červené, směrem ke Střekovu. Jak jsem očekávala, čelovka svítila jen chvíli a pak to stálo za prd, baterie jsou dražší a dražší a houby vydrží. Byla jsem naštvaná a čelovku vypnula, viděla jsem bez ní skoro líp než s ní. Cesta přes zdymadla (Labe) se mně líbila, byla to zajímavá exkurze – rychlá řítící se voda... dala se do mne ale zima, stále jsem byla jen tak nalehko ve dvou trikách. Chlad od vody mne donutil vydat bundu. Pokračovala jsem po žluté až k rozcestníku „Nad Vaňovem“ tady se trasa měnila na zelenou. Trošku zmateně jsem pobíhala kolem Větruše, přitom jsme tudy šli loni s Oldou, nějací chlapi mně pobaveně ukázali směr dolů. Teď k nádraží a do Důlců. Značka se mně ztratila, všude silnice, výjezdy, spousta aut, připadala jsem si mezi těmi auty úplně ztracená. Přede mnou svítilo Fórum (obchodní centrum), vzpomněla jsem si na maraton na jeho střeše a taky na baterie do čelovky. Budu jich potřebovat asi víc, než mám zásobu a raději nějaké „lepší“, silnější. Bylo mně to sice líto, že si trasu o trošku prodloužím (a budu mít horší čas), ale z Důlců se sem už vracet nebudu. S obavami jsem vlezla do obchoďáku, byla jsem špinavá od bláta, v ruce hůlky, na hlavě čelovku, snad mne ochranka nevyvede. Až druhý vchod do obchoďáku byl ten správný, našla jsem elektro, koupila dvoje baterky, prodavačky byly ze mne trošku auf, ale zvládly to. Ještě jsem lovila kartu z batůžku, peníze jsem si chtěla šetřit do další etapy. Do domu dětí v Důlcích jsem dorazila za necelých 12 hodin od startu (11:56). A v rámci možností rychle do sprchy, připravit si věci na 2. etapu, najíst se a na chvíli se natáhnout, času do startu už moc nezbývá...

 

Trasa: www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=115640&akey=efa8f9cbd6a7fc3674c296a159fc4244

Výsledky: 2013.tonerman.cz/l05.html

 

22.- 24. 11.2013 – 2. etapa Loučení – 113 km, 4300 m přev., s Jirkou Hofmanem za 30 H 38 minut.

Ze spaní samozřejmě nebylo nic, trošku jsme kecali, jak jinak...mezitím přišli další, co se chystali „jen“ na 2. etapu (třeba zrovna Olda, se kterým jsem dokončovala 1. etapu loňského EKUT). Musela jsem si dojít do vedlejší budovy pro další pokračování intineráře, byla jsem unavená a dala se do mne pěkná zima. Byla jsem už převlečená, tedy jen spodek, vzala jsem si svoje osvědčené šusťáky a nové ponožky, zabahněné boty (INOV-8 Roclite 268) jsem měla než jedny, nebylo co měnit. Jak jsem byla „načatá“, tak jsem dostala naprosto hloupý nápad, natáhnout si pod šusťáky ještě jégrovky. Před 22:00 se opět odjíždělo autobusy do Malého Března, start byl tentokrát přesně v 22. Všichni vyrazili svižně vpřed, já taky, ale ouha, začalo mně být teplo, ukrutánské teplo...Sundala jsem bundu. Nepomáhalo to. Nedá se nic dělat, bude striptýz, jégrovky musejí dolů, raději teď, když ještě není tolik bahna, já se můžu ještě jakž takž svléknout a tolik se neumazat. Tedy možná, balancovala jsem v kopci nejdřív na levé, pak na pravé noze...vše se úspěšně podařilo, akorát, že mne předběhlo úplně celé startovní pole a já byla poslední. Kolem začínalo být mlhavo čím dál tím víc, snažila jsem se, co jsem mohla, abych docvakla poslední účastníky, a pak jsem se začala prokousávat pomalu vpřed. Kdybych tak dohonila Jirku, ten má gps, mohli bychom jít společně. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Přesně stejné to bylo na Bukové hoře loňský rok, míříme na Vrabinec a loni jsme šli z něho právě na Bukovou horu (v opačném směru). Vzpomínala jsem na minulý rok a na Tomáše, ten kousek k Bukové hoře jsme šli/běželi společně, pak už mlha ustoupila, Tomáš věděl, že to dál zvládnu sama, že už budu vidět líp, až pak běžel rychleji kupředu... V kapse mne „hřál“ mobil a v něm jeho sms „to dáš!“ Jo dám, párkrát jsem si to po trase opakovala, dám to, jasně, že to dám, nesmím Tomáše zklamat! Při obíhání Bukové hory jsem konečně dohonila Jirku, nebylo co řešit, neviděla jsem víc než na ½ metru a vzpomněla si na r. 2011, kdy jsme se probíjeli přes pastviny, elektrické ohradníky a často nevěděli kudy dál. Mapy sice mám, ale žádné hrdinství, cílem je dát to a Jirka je jistota s gps, navíc osvědčený parťák. 1. etapu šel hodně pomalu s Hynkem, Hynek na tom bohužel po delší přestávce nebyl nejlíp, byl hodně vzadu a 2. etapu nakonec nedokončil. Na Vrabinci, kam se leze po řetězech (po Malofatranské stovce mně to přišlo hodně jednoduché), na nás čekal Olaf.  Po Vrabinci následovaly pastviny plné bahna, skoro se nedalo projít, krávy a ohradníky pod proudem. Stále byla mlha, že nebylo na krok vidět, byla jsem moc ráda, že jsem s Jirkou. V Děčíně jsme dohonili skupinku před námi a trochu se dohadovali kudy dál, kudy přes viadukty, jestli vpravo kolem řeky nebo vlevo kolem řeky. Někde v Děčíně měla být občerstvovačka s čipovou kontrolou, měnilo se to na poslední chvíli, takže název „kavárna“ v intineráři nám nic moc neprozradil. Věděli jsme, že musíme přes most na levou stranu...jeden pajzl se nám tam zdál podezřelý, ale nic moc nenasvědčovalo, že je to ono. Pobíhali jsme sem a tam, dokonce kus nahoru přes dráhu, ale vrátili jsme se. Ten „pajzl“ byl nakonec ta správná „kavárna“, bylo už skoro ráno, takže co bychom chtěli. Nicméně obsluha byla milá a vstřícná, bohužel kafe neměli...jen instantní polívku z pytlíku a mohli jsme si vybrat ze čtyř druhů...Nějak se mně tady přihodilo, že jsem ztratila svůj památečný buffík z berlínského maratonu. Sundala jsem si ho, asi dala do kapsy a někde mně v kavárně upadl na zem. Asi ho někdo sebral, protože já tam všechno prohledala, měla jsem úplně po náladě, protože buff je jedinou věcí (kromě medaile a diplomu), co mám z berlínského maratonu (2008) na památku. Jirka dal 2 piva, pauza byla trošku delší, skoro za světla jsme vyrazili dál. Já si vzala náhradní buff, ale pořád jsem na ten ztracenej musela myslet. Nedávali jsme pozor a trošku si zašli nahoru do kopce, museli jsme se vrátit dolů a na odbočku zelené. Čekal nás takový „ocásek“ až do Maxiček a odtud opět zpátky do kavárny. Jirka psal pilně smsky, jelikož denní trasu měla jít jeho kamarádka Marta. Nejlepší by bylo, aby to šli společně, ale bylo to dost nepravděpodobné, abychom se stíhali. Ona byla přece jen vpředu a my už měli za sebou 1. etapu EKUT, takže naše rychlost nebyla nic moc. Trasa byla terénně ucházející, bahno polevilo, nohy si trošku odpočinuly. Jaké bylo moje překvapení při našem 2. návratu do kávárny, berlínský buffík se našel (díky Péťo), já byla hned o 100% veselejší. Teď nás čekala část přes Děčínský Sněžník, byl už den, viditelnost dobrá. Měla jsem trošku cukání běžet nebo jít rychleji, Jirka řešil smsky s Martou a surfování po internetu, co ten Jirka všechno nestihne...Ale ve dvou se to přece jen lépe táhne, zůstanu s Jirkou. Nedělala jsem si žádné ambice na bednu, brala jsem to jen jako hodně dobrý trénink na 100 mílové akce...hlavně dokončit a ve zdraví. Sněžník byl úžasný, jako vždy, táhlý hřeben (stolová hora) se opravdu „táhnul“, kontrola byla na obvyklém místě. Těšili jsme se na kontrolu do hospody, dáme konečně kafe, kofolu, jídlo a Jirka ionťák - pivo...Teď Tisá a Tiské stěny, moc krásná část trasy. V Tisé jsem byla na letním táboře ve 4. třídě základní školy (vyhořelý a již zbořený hotel Pošta), ve skalách jsem od té doby nikdy nebyla...Jen loni se dotkla Tisé trasa Ústeckého univerzitního ultra (100 km), co organizuje Kostěj (byla tam otočka). Čekají mne samá známá místa...Skalní města byla krásná, ale už stačilo, bylo toho až až, už mně to zase na dlouho stačí! Až mne z těch šutrů rozbolely achilovky...už ať jsme pryč. Cestou do Libouchce jsem se až spletla a málem zatočila na trasu utramaratonu, tady to znám, studánka po levé straně, opět rozbahněná cesta, louže...ohrady tentokrát bez koní a konečně Libouchec. Ještě je světlo, ale už moc dlouho nebude. Do Čermné to znám jinudy, takže nejdříve zelená (Pod Strážištěm) a až pak žlutá, kterou znám. Tuším zradu, tuším krávy! Hodně krav, samý krávy, samý bahno...ach jo, co to ten Péťa Malý (hlavní organizátor) vymyslel! Krávy vypadají nebezpečně, šikují se dokonce do jakési obranné (nebo útočné) linie...Vyměkli jsme a obcházíme je úctyhodným obloukem. Zase mám mokrý boty, ponožky a nohy, po xx kilometrech (radši nevím po kolika už), to je pošušňáníčko. Pokračujeme, ještě se motáme po loukách, až se konečně domotáme do Jílové. Je opět černočerná tma (už druhá noc bez spaní), ale je tu luxusní občerstvovačka a milé povzbuzení od obsluhy. Nacpeme se a pokračujeme dál, Jirka smskuje s Martou, vypadá to, že na nás počká v Dobkovicích na poslední kontrole v hospodě, kde je možnost občerstvení. Trošku zrychlujeme. Už si to tak přesně nepamatuju, ale tady někde jsme docvakli celkem velkou skupinu, co šla před námi a od té doby jsme pokračovali společně až do cíle. V Dobkovicích bylo opět jídlo, kafe, kofola, Jirka dal pokec s Martou a pivo. Pauza byla celkem dlouhá, ale teď nás už nic útulného (jako hospoda) po cestě nečeká, jen tma, bahno a ještě nějaký ten kopec. Jo a taky mlha, krávy, ohradníky pod proudem (dostala jsem pořádnou ránu)...vzpomínala jsem na Loučení 2011, kdy měl Hynek tlusté rukavice a ty dráty vždycky podržel, abychom mohli rychle přeskákat. Kozí vrch (K 20) mně dal zabrat, achilovky bolely, že jsem skoro brečela. Dolů jsem se pohybovala spíš takovými přískoky. Ještě Blansko, zřícenina hradu, trošku jsme to nemohli v té mlze trefit. Tady to opět znám z Ústeckého univerzitního ultramaratonu. Teď se musí vpravo. Na lávce přes potok jsem uklouzla, upadla a pěkně si namlátila, celou levou stranu – rameno, loket, celý bok...no držím vcelku, tak pokračujeme. Začalo pršet, celkem hustě, kapuca jen trochu chránila čelovku a brejle. Někteří ze spolupochodníků začínají být netrpěliví, připadá jim, že už to moc dlouho trvá, že už bychom měli být v Ústí a že jdeme asi špatně...Kdepak jdeme dobře, ale prostě trvá to dlouho. Z druhé noci už toho moc nezbývá, je ale stále tma. Konečně Erbenova vyhlídka, poslední kontrola, teď ještě ta hnusná, dolů padající žlutá, kousek města, protáhnout se Bertiným údolím, už je tu základna v Důlcích a konečně cíl. Tomáši mám to! Zvládla jsem to za 30 H 38 minut. Maličko spěchám, musím na vlak, Olafovi chvilku trvá než napíše diplomy (je nás přece jen hodně najednou). Ještě rychle vedle do tělocvičny. Vyzout boty! Tady to spí a chrápe! Honem pryč, honem domů! Proč jen jsem ten pitomej spacák nezabalila před tím, nejde mně to, mořím se s tím moc dlouho. Ani nevím, v kolik vlastně ten vlak jede, mělo by to jezdit každou chvíli, utěšuju se. Cestou na nádraží si popletu cestu, prodloužím si jí ještě o náměstí a ten vlak mně o pár minut prostě ujel...Další jede až za víc jak hodinu, sedím ve vestibulu, je mně zima, jsou tu otvírací dveře a za nimi zima...do Důlců se už vracet nebudu, musím to vydržet. Konečně jede vlak, usnout mně nejde, konečně Holešovice, metro, přestup, konečná, ještě autobus, je mně strašná zima, pěšky to nedojdu...Jsem konečně doma, rychlá sprcha, batoh nechám v koutě, postel...nemůžu usnout, musím si vzít prášek na spaní. Mám na to pár hodin, odpoledne přijedou kluci od táty a večer musím v omezeném režimu fungovat.

 

Trasa: www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=115680&akey=e4d89f335a59f5750722b30d7f4afd5c

Výsledky:  2013.tonerman.cz/l1131.html

 

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?