Ledopády

Brtnické ledopády - oblast Labských pískovců nedaleko obce Brtníky. V zimě se zde tvoří ledové útvary s různým zabarvením, každý rok jiné. Po Pražské a Liberecké stovce to byla další výzva. Koncem ledna 2009 jsem se tam vypravila společně s Mountem, byla zima zimovatá, ledovatá. Autobus do Rumburka dojel s velkým zpožděním, ani bychom nestihli dojet včas do Valdeku (cca 5 km od Rumburka) vlakem. Tam mělo být celé zázemí pochodu, v kempu s chatami a hospodou. Operativně jsem se domluvila mobilem s organizátory (Egonem a Olafem) a oni nás vyzvedli přímo na nádraží v Rumburku. Jelo se hromadně autobusem směrem k hranicím s Německem (Jiříkov), kde byl start všech tras-100 km i těch kratších nočních. Už si to zase tak přesně nepamatuju (jsou to dva roky zpátky), po cestě byly asi dvě rozhledny a vím, že jedna kontrola byla až nahoře, takže se muselo vystoupat po zledovatělých schodech a zase zpátky dolů. Skoro celou dobu jsem měla na nohou nesmeky, které jsem si pořídila několik dní před pochodem a hlavně kvůli němu. Sundavala jsem je jen, když se šlo po asfaltu, nočních 50 km vedlo Německem, trošku jsme s Mountem zabloudili, došli jsme skoro až k větrnému mlýnu, ale Mount se zorientoval a zase jsme se napojili na správnou cestu. Vraceli jsme se zpátky do Čech, do Vandsdorfu, to už bylo ráno, pak do Rumburku a po silnici až do Valdeku. Pamatuju se, že foukal vítr a sněžilo. Pořád jsem přemýšlela, co si vzít za boty, nakonec jsem šla ve starých běžeckých a ve dvojích ponožkách, v noci to šlo, byl mráz a sníh držel, takže boty ani nebyly moc mokré. Ve Valdeku jsme si dali krátkou pauzu, Mount dokonce teplou sprchu, já si přezula další běžecké boty a vyměnila ponožky, čekala nás denní padesátka a to nejzajímavější - ledopády. Za Valdekem jsme trošku kufrovali, nebyli jsme si jistí, jestli jdeme dobře, byli jsme totiž poslední ze všech a neměli jsme se koho zeptat. Cestu jsme nakonec našli a došli jsme do Brtníků, do hospody (tady byla další kontrola), pak jsme se napojili na velký okruh dlouhý cca 32 km, kde měly být ledopády, a zase jsme se pak měli do Brtníků vrátit. Šlapali jsme statečně, nahoru - dolu, jak jinak. Trochu se zvedla teplota a sníh začal tát, hned jsem měla mokřejší boty. Pořád jsem čekala, kdy konečně budou ty ledopády, už bylo půl páté odpoledne a pořád nic. Před šplháním se přes Kyjovský hrádek jsme potkali kontrolu, nabízeli mně na kuráž něco z placatky (rum?), neodmítla jsem a dobře jsem udělala. Objevil se před námi nádherný, obrovský ledopád, cesta vedla kolem něho směrem nahoru. Začala jsem stoupat, Mount byl za mnou, pak se zase muselo dolů, ale ouha, byla to průrva mezi skalami a místo pevné země, tam byl led a na konci díra. Strašně jsem se vyděsila a začala brečet, že tam nevlezu, bála jsem se, že to dole neubrzdím a že spadnu dolů ze skály. Nakonec jsem se trochu uklidnila, věděla jsem, že tam prostě musím, že mně nic jiného nezbývá, protože jinudy cesta nevede. Tak jsem to zkusila, přidržovala jsem se rukama skal a sunula se pomalu dolů, pak následoval sestup po železném žebříku, který byl celý omrzlý, pořád jsem se bála a v duchu si nadávala, co jsem si to zase vymyslela, proč jsem tady a proč dělám takové pitomosti. Ale začalo mně to po nějaké chvíli dokonce bavit, už jsem pomalu přišla na to, jak se pohybovat a nesmeky mně v tom moc pomáhaly, když už to nešlo jinak, tak jsem to sjela po zadku, měla jsem nepromokavé šusťáky a vůbec mně to nevadilo. Mount na mě volal, ať na něho počkám, že musíme postupovat společně, kdyby se třeba jednomu nebo druhému něco stalo, tak abychom si mohli vzájemně pomoci. Byla zase tma, ani si nevybavuju, jestli jsem viděla i nějaké další ledopády. Myslím, že ne, jen jsme hledali kontroly a dělali křížky do seznamu. Došli jsme opět do restaurace v Brtníkách a čekala nás ještě cesta zpátky do Valdeku. Dala se do mě strašná zima, Mountovi to moc nešlo, šel pomalu a nechtěl nebo nemohl zrychlit, já měla úplně mokré nohy a cítila, jak mně mrznou. Pamatuju si stoupání do kopce (prameny Mandavy), byl tam dost hluboký sníh a pak jen cestu lesem a přes zasněžené pláně. To už jsme šli jen po stopách, tam kde jich bylo nejvíc, tudy vedla ta správná cesta. Ke konci jsem dostala najednou sílu, už jsem chtěla být v teple, rozběhla jsem se a Mount se dokonce rozběhl taky, stihli jsme to do 24 hodin, takže jsem byla spokojená. Dostali jsme večeři, měli jsme jí předem objednanou, já si symbolicky zatancovala jeden taneček na ledobále (s Tomem od Dáši) a šla spát. V noci bylo veselo, tak jsme se moc nevyspali, ráno jsme vyrazili na vlak, potřebovali jsme chytit autobus na Prahu. Vlak měl zpoždění, byl skoro zázrak, že jel, protože to vypadalo na sněhovou kalamitu. Dojeli jsme do Rumburku, já vystartovala z nádraží, v dálce jsem viděla malý autobus, co odjížděl. Skoro jsem tam dosprintovala, řidič ještě zastavil, Mount došel a mohli jsme jet do Prahy, domů, do teplé vany a vlastní postýlky. Ledopády mně daly zabrat, od budějovického maratonu (který byl týden před ledopády) jsem se necítila dobře a na ledopádech jsem to dodělala, kašlala jsem a nemohla při běhání dýchat ještě do půlky března. V roce 2010 jsem ledopády vynechala, chystala jsem se do Francie, v lednu naběhala stovky kilometrů a nechtěla jsem riskovat případné zranění. Chtěla jsem se na ledopády vrátit a jít trošku svižněji, abych si mohla pořádně prohlédnout tu ledovou nádheru. V letošním roce jsem ani moc neváhala, když jsem zjistila, že pár lidiček půjde 100 km a bude tedy možnost se k někomu přidat. Do Rumburku jsem dojela autobusem, na nádraží potkala další dálkošlapy, společně jsme odjeli vlakem do Valdeku a došli do hospody v kempu. Na start nás měl odvést autobus, ale až v 20:30, takže času bylo dost. Trošku jsem odpočívala a chovala kočičku, která si mně nějak oblíbila. Část věcí, co jsem si nechtěla brát  s sebou jsem nechala v chatě.

Letošní trasa: 4.-5.2.2011, 100 km, 2550 m převýšení

nočních 50 km – start Vansdorf - 1.kontrola Hrádek (rozhledna) – 2.kontrola Špičák – 3.kontrola Vansdorf – 4.kontrola Karasekhőhle – 5.kontrola Oderwitzer Spiltzberg – 6.kontrola Kottmar – 7.kontrola Schlechteberg – 8.kontrola camp Valdek

denních 50 km – start camp Valdek – 9.kontrola Karlovo údolí – 10.kontrola Hrazený - 11.kontrola Brtníky (rest.) – 12.kontrola Křížový vrch – 13.kontrola Vlčí hora rozhledna – 14.kontrola Pětidomí – 15.kontrola Kyjovský hrádek – 16.kontrola Jeskyně víl – 17.kontrola turistický most (občerstvení) – 18.kontrola Ledový sloup – 19.kontrola Opona – 20.kontrola Brtníky (rest.) – 21.kontrola Prameny Mandavy – cíl camp Valdek.

Autobusem jsme dojeli do Vandsdorfu a vydali se na cestu, šli jsme společně -  Jirka, Petr, Andrea, Mirek, Renata, Honza a já. Povrch, po kterém jsme šli, byl různý, začala totiž razantní obleva a všechno rychle tálo. Takže to byl led, tající led, sníh, rozbředlý sníh, voda, místy bahno, místy tráva. Boty i ponožky jsem měla brzo úplně mokré, hodně to klouzalo, nasadila jsem si nesmeky a sundavala je jen v případě, že se šlo delší čas po  suché silnici (a to moc často nebylo). Zima nebyla, teplota se pohybovala kolem 5-ti °C, ani rukavice jsem nepotřebovala. Chtěla jsem vyzkoušet trailové boty New Balance, co jsem si nedávno koupila. Asi bych dopadla stejně i v jiných botách, ale rozedřela jsem si kůži z vnitřní strany kousek od pat tak, že jsem tam měla mokvající obdélníky a když jsem čvachtla do ledové vody (často až po kotníky), bylo to pošušňáníčko. Nicméně jsem si pořád říkala, to je jenom kůže, hlavně dávej pozor na cestu, ať se někde nepřerazíš. Celkem nám to ubíhalo, po 9-ti kilometrech se oddělil Honza (chystal se k nám přidat zase až na denní 50 a odjel společně s dalšími autobusem do Valdeku), v hospodě (3.kontrola) jsme si dali něco malého (pivo) a pokračovali dál směrem do Německa, čelalo nás víc jak 30 km v cizině. Zpátky do Valdeku a kempu jsme dorazili po půl deváté v sobotu, dali si snídani, odložili pár věcí, já svoje boty, ze kterých se staly již boty „španělské“ a také nové šusťákové návleky, co jsem měla jako ochranu proti sněhu, byly k ničemu, navíc jsem pod nimi měla úplně mokré kalhoty (zase zbytečná investice-bohužel). Vzala jsem si svoje staré silniční New Balance a vyměnila ponožky, na nohy jsem se nechtěla ani podívat, byly rozedřené od bot. Nic jsem nezalepovala, protože by náplast stejně v mokru nedržela. Vyměněné boty byly trošku volnější a chůze v nich snesitelnější. Dali jsme si pauzu něco přes hodinu a zase vyrazili dál na denní 50. Šli jsme ve trojici - Petr, Andrea a já, za námi s odstupem Mirek a s dalším odstupem Jirka, Renata a Honza. V Brtníkách v restauraci jsme byli ve 12:34, dala jsem si polívku, chleba, teplý čaj. Po pauze jsme vyrazili dál, z asfaltové silnice se ostře zatočilo vpravo a nahoru do stráně na Křížový vrch s kapličkami. Šli jsme dál a dál, kopce se střídaly s roklinkami, terén byl místy hrozný, místo cest tekly proudy vody a muselo se prostě jít skrz. Do kopce jsem vždy naši mini výpravu vedla, z kopce nás vedl Petr, šlo mu to moc dobře, vůbec se nebál seběhů, já šla dolů hodně opatrně, i když jsem měla nesmeky. Pořád jsme čekali a „těšili se“, kdy už budou ledopády. Najednou se odněkud vynořil Jirka a říkal, že nás vezme na Kyjovský hrádek, že to tam je nebezpečné, já si vzpomněla na r.2009, jak jsme to tam prolézali s Mountem. Byli jsme všichni moc rádi, že se nás Jirka ujal. Z hlavní cesty se šlo směrem vzhůru kolem nádherného ledopádu (byl zabarvený do žluta), pamatuju se, že v r. 2009 byl ještě větší a mohutnější, taky byly opravdu mrazy a ne obleva jako letos. Vystoupali jsme zledovatělé kamenné stupně a čekal nás neméně obtížný sestup mezi skalami, po železném žebříku, dírou atd. atd. Jirka šel první a radil nám, kam máme šlápnout, už to tam měl prochozené několikrát. Když to nešlo po nohou, tak to šlo po zadku, ale mělo to jednu nevýhodu, jelikož jsem měla podvlíkačky a na nich jen plátěné kalhoty (a žádné šusťáky), že jsem měla mokrý zadek, a to nebylo zrovna nejlepší pro moje kyčle. Hrádek byl šťastně za námi a pokračovali jsme dál. V tuhle dobu jsme se trošku roztrhali, Jirka a já jsme byli rychlejší, chvílemi jsme běželi, protože já jsem chtěla vidět všechnu tu ledovou nádheru pokud možno za světla, když se mně to nepovedlo v r. 2009. Petr a Andrea byli pomalejší, byli dva, Andrea už má za sebou pár stokilometrových pochodů a Petrovi to šlo zatím výborně, tak jsem se o ně nebála. Vylezli jsme s Jirkou k jeskyni víl, byla tam kontrola a taky se podívali dovnitř na nádhernou ledovou krásu nasvícenou svíčkami. O kus dál jsme s Jirkou narazili na Renatu, Honzu a Mirka. U občerstvení, co připravili pořadatelé, jsme si dali trochu ohřatý párek na dohasínajícím grilu (chleba už došel) a frťana griotky za ten Kyjovský hrádek. Už se začalo stmívat, čekaly nás další ledové útvary – Varhany, Ledový sloup, Opona. Nebylo jednoduché se k nim dostat, všechno tálo, pod ledem byla voda a klouzalo to. Představovala jsem si, jak ta masa ledu spadne, jak se utrhne nahoře od skály a celá ta ledová krása se roztříští na malé ledové kousky. Doufala jsem, že se to stane, až už tam my nebudeme. Do Brtníků do hospody jsme se dostali v 18:42, něco malého jsme zase snědli a vypili. Já měla dost velkou krizi, odřené nohy mně bolely, záda a kyčle taky, energie docházela. Měla jsem s sebou plechovku Redbulu, ještě jsem to nikdy nepila, tak jsem to vyzkoušela a opravdu mně to postavilo na nohy. Do Valdeku zbývalo dojít  asi 7 km, čekalo nás stoupání do kopce a dál podmáčené louky (prameny Mandavy). Čelovka mně nějak přestávala svítit, baterie docházely, tak jsem vytáhla ještě jednu baterku a měla jí v ruce. Stejně jsem každou chvíli byla po kotníky v ledové vodě, hlavně neuklouznout, neupadnout, občas byla i suchá silnice, to jsem sundavala nesmeky, protože po těch hrotech se mně špatně chodilo, Za chvíli jsem je zase musela pracně nandavat, ostatní ve skupince mně trošku poodskočili dopředu, kolikrát jsem sotva viděla světýlko poslední čelovky. Snažila jsem se je dotáhnout, ale moc rychle mně to nešlo, povedlo se mi to až těsně před Valdekem. Tak dorazili jsme, trvalo nám to bez pár minut přesně 24 hodin. Byla to zatím nejobtížnější stovka, co jsem šla, povrch byl hrozný, strašný a já byla ráda, že jsem to ve zdraví přečkala a nic si nezlomila. Renatka a Honza pospíchali, jeli hned zpátky do Děčína. Ještě jsme si rychle ve skupince zatancovali na pár písniček, byl totiž ledobál. A některé přítomné dámy měly lodičky a sukně, my tedy ne, tancovali jsme v těch našich oblečcích (hadrech), co jsme je měli na sobě celý pochod a v těch mokrých botách. A abych se s Vámi ještě podělila o zážitek z nedělního rána, to musím. Dostala jsem takový „nápad“ (abych ušetřila, protože autobus je levnější než vlak), že ráno ještě za tmy dojdu pěšky z Valdeku do Rumburku na autobus. Ten měl odjíždět v 8:00 a vlak z Valdeku měl přijet až v 8:04, takže bych to nestihla. Tak jsem všechno ráno při baterce zabalila, abych nikoho nevzbudila a vyrazila jsem po silnici směrem Rumburk. Aut moc nejezdilo, měla jsem rozsvícenou čelovku, abych byla vidět, silnice byla přímo luxusní proti tomu terénu, co byl včera a předevčírem. Najednou bum, bác (asi díra v silnici), zvrkla jsem si pravý kotník. Ležela jsem na zemi rozpláclá jako žába, bolelo to, strašně jsem se lekla a brečela jsem. Najednou zastavilo auto a z něho vyskočil kluk, pomohl mi vstát, já brečela a poprosila je, jestli by mně mohli hodit do Rumburku na nádraží. V autě byli 3 kluci a jedna holka, tak jsem se tam ještě nacpala a jeli jsme zpátky. Asi z toho byli taky vykulení, asi si mysleli, že mne někdo srazil a ujel, každopádně udělali dobrý skutek a já jim byla moc vděčná, potože nevím, jestli bych byla s to, to do Rumburka ušmajdat (ještě 4 km). Dobrý paradox, celou ledopádovou 100 jsem opatrná jako blázen, aby se mně nic nestalo a pak se přerazím na rovné silnici, ach jo.

jindroval.rajce.idnes.cz/11_02_05_Brtnicke_ledopady/