Ledopády potřetí

07.02.2012 00:13

Brtnické ledopády, 3.-5.2.2012, pochod (cca 100 km, cca 3500 m převýšení), oblast Šluknovska a Českého Švýcarska. Nejdříve to vypadalo, že se nezúčastním, jelikož jsem měla v pondělí horečku skoro 39 ˚C a strašný průjem, šla ze mě jen samá voda. Večer jsem dokonce zrušila přihlášku, i když jsem už měla předplacené startovné a ubytování ve Valdeku. V úterý jsem utekla dřív z práce a zalezla na půl dne do postele, večer už mně bylo líp. Začalo mně to pokoušet a pokoušet, ve středu ráno jsem opět obnovila přihlášku a zašla si do Holešovic pro místenku na autobus. Ve čtvrtek jsem měla napilno, navařit pro kluky na víkend, zabalit si věci a nachystat jídlo. Byly a měly být extrémní mrazy, musela jsem hodně přemýšlet, co vzít s sebou a co ne. Nakonec to byly celkem troje boty (kanadia s goretexem, inovejty roclite 268 a staré NB, co už jednou ½ ledopádů ušly), vrchní vrstva (myšleno do pasu) byla jasná -  bunda Husky (medium), sice nehřeje, ale nepropouští vodu a vítr, pod ní flesovou mikinu a na tělo triko od moiry (takové trochu teplejší), spodek byl problém, jasně, že dvoje ponožky, jedny funkční a jedny froté adidas, podvlíkačky byly taky jasné, ale dlouho jsem přemýšlela co na ně, jestli moje černé pláťáky s kapsami nebo nějaké šusťaky s vložkou? Nakonec jsem zvolila šusťáky s trochu silnější vložkou. Návleky proti sněhu jsem si nevzala (protože jsem byla pod nimi vždycky děsně zpocená a mokrá), to byla chyba, jelikož šusťáky byly trochu kratší (inu dětská velikost 164) a povylézaly mně. Občas mně do bot napadalo trošku umrzlého sněhu, který v botách roztál a bohužel se vsákl do ponožek. Rukavice jsem vzala pletené s vložkou (osvědčily se při Pražské stodvacítce 2010 a v předloňské kruté zimě), na hlavu samozřejmě čepici. Tentokrát jsem nevzala hůlky, nějak jsem si nedovedla představit, jak s nimi prolézám skalami, ještě bych je někde ztratila nebo zlomila o led. Nezapomněla jsem na nesmeky, mám je ze zdravotních potřeb za cca 200,- Kč. Všechno, co jsem si chtěla vzít přímo s sebou, jsem zabalila do batůžku (také náhradní boty, další šusťáky, svetr, šálu přes pusu, náhradní rukavice a ponožky), uvařené kafe v petflašce a asi 1 l vody, nějaké jídlo (tentokrát jsem ho moc neměla). Pak jsem měla ještě jedno přídavné zavazadlo přes rameno, tam jsem dala věci, které jsem chtěla nechat v kempu ve Valdeku.
Autobus z Holešovic odjížděl v 17:00, bylo celkem místo, místenka ani nebyla potřeba…Cesta ubíhala svižně a bez problémů, do Rumburku jsme dorazili včas. Na nádraží jsem potkala pár lidí, co se chystali taky do Valdeka, vlak měl chvíli zpoždění, ale dočkali jsme se. Času bylo dost, na start se taky muselo vlakem v 21:46 z Valdeka do Mikulášovic. V hospodě v kempu už bylo celkem rušno, byly tu samé známé tváře, silná maďarská výprava a hlavně Jirka H., s kterým jsem plánovala jít. Dostala jsem přidělenou chatku (ještě s dvěma slečnami), tak jsem si tam zanesla přídavné zavazadlo, byla tam strašná zima…slíbili, že až se budeme vracet, tak prý tam bude tepleji (přidají přímotop).
Něco málo jsem ještě snědla a vyrazili jsme směrem k zastávce, vlak přijel celkem na čas, tolik cestujících ani nečekali…Dojeli jsme do Mikulášovic (asi tak za ½ hodiny) a cca kolem 22:15 byl ostrý start.
Pochod byl rozdělený jako vždy na noční a denní část, noční část měřila cca 45 km, s převýšením cca 1400 m, denní část cca 55 km s převýšením 2100 m. Šlo se přes kemp Valdek, což je hodně praktické zejména v zimním období, člověk si může povyměňovat oblečení a doplnit zásoby.
Trasa je pouze orientačně :

  • noční část - start Mikulášovice, dolní nádraží - Tanečnice - Grenzbaude - Sebnitz – Endlerkuppe - Zeughaus - Hinter - Hermsdorf - Viefberg - Mikulášovice - Hrazený – Camp Valdek.
  • denní část - Camp Valdek – Dymník – Vlčí hora – Brtníky a pokračování dle trasy 35 km „Velký okruh“ (Brtníky – Šternberk – Soví vyhlídka a jeskyně – Opona – Písečná brána – Velký Pruský tábor - Brtnický hrádek – Varhany – Ledový sloup – Turistický most – jeskyně Víl – Kyjovský hrádek – Kinského vyhlídka – Kyjov – U Doubice – U Eustacha – Příkré schody – Na Tokání – Pod Vosím vrchem – U hadího pramene – Zadní Doubice – Brtnický most – Ledový zámek – Kopec – Brtníky) a dále z Brtníků – přes pramen Mandavy - Camp Valdek.

Nandala jsem si nesmeky hned na začátku, ale na Tanečnici (rozhledna) se šlo celkem hlubším sněhem, který se bořil a já jeden nesmek málem ztratila, raději jsme je sundala a nechala je až na horší časy, až budou ledopády. Na Tanečnici nás čekala 1. kontrola a zároveň první a poslední hospoda, kde se dalo v noci občerstvit. Byli jsme taková malá skupinka - Jirka, Hynek, Andrea, já a Rosťa (Drak), toho jsme neznali, chtěl jít s námi, tak šel. Kluci dali polívku a pivko, tak já taky, místo pivka kofolu. Tím pádem jsme byli zaručeně poslední, protože všichni ostatní vyrazili co nejdřív pryč. Asi tak za hodinu jsme vyšli i my. Terény byly opravdu různé a výživné, buď to byly ledové pláty, sem tam pocukrované sněhem nebo hrbolaté cesty s ledovými koryty vyjetými koly traktorů nebo částečně ušlapaný, ale ještě ne úplně tvrdý sníh, který se bořil při každém kroku. Boty č. 1 byly goretexové kanadia, měla jsem je před tím na noze jen jednou (a to jsem s nimi došla akorát do práce a zpátky), ale podrážka s gumovými ťuplíky se jevila vhodná, chtěla jsem konečně někdy využít výhody goretexu, tak jsem je vzala. Šlo se s nimi celkem dobře a pohodlně, cítila jsem se jistě. Většinou jsme cupitali trošku opatrněji po okrajích cest, kde to tolik neklouzalo, ostatní měli bytelné boty, vysoké pohory, všichni kluci měli hůlky, já s Andreou ne. Bohužel moje šusťáky byly trošku kratší, takže se mně vyhrnovaly, tím pádem jsem měla mokré ponožky shora a do bot mně napadalo trochu zmrzlého sněhu, který se tam rozpouštěl. Goretex fungoval skvěle (bohužel), nepropustil vodu ani dovnitř, ani ven, ponožky byly mokrý a nohy taky. Tentokrát to bylo v Německu celkem náročnější (dvoje ledopády před tím mně část trasy v Německu přišla vždycky lehčí než pak ta česká), Někde mezi Neumannmϋhle a Zeughaus byl takový hoodně výživný kousek mezi skalami, směrem dolů a samý led…trochu jsme se zapotili, než jsme to všichni postupně zdolali. Na radu Rosti jsme lezli pozadu, rukama se drželi zábradlí, paty zasekávali do ledu, já nasadila nesmeky. K ránu začalo hodně přituhovat (jako vždycky k ránu), už jsem se těšila do Valdeku na teplou polívku, kafe…vodu, co jsem měla s sebou, jsem měla celou zamrzlou, kolem hrdla petky se udělal ledový špunt a ten tu vodu, co byla pod ním a ještě tekla, nechtěl pustit. Měla jsem ještě kafe v druhé petce, z toho byla ledová tříšť a kávový koncentrát, občas jsem si trošku cucla, ale žízeň jsem zrovna nezahnala. Jirka měl vychytávku – kolu a v ní rum, v 2. polovině pochodu ani rum neodoval mrazu a všechno mu stejně beznadějně zamrzlo. Hynek měl termosku, ale zase mu zamrzl uzávěr a nemohl jí otevřít. Zkoušela jsem flašku zahřívat vlastním tělem, led se ani nehnul. Ve Valdeku jsme byli kolem 9:15 v sobotu, dostali jsme polívku, přidali smažená vajíčka, kafe…Já si vyměnila ponožky a boty, šusťáky za jiné delší, chtěla jsem si vzít vodu, co jsem měla v chatičce, ale byla bohužel taky zmrzlá, i v chatičce bylo pod nulou. Podařilo se mně rozmrazit ledový špunt v té jedné petce, co jsem měla s sebou, takže se k vodě pod špuntem dalo dostat. Snad pár hospod po cestě stihneme a najíme se tam a napijeme, doufala jsem. Pořadatelé měli samozřejmě nějaké občerstvení po cestě, hlavně v noční části a obětavě tam na nás čekali, takže nějaký ten hlt čaje, obložená malá houska nebo sušenka byla k dispozici. Ve Valdeku jsme se zdrželi víc jak hodinu, před námi byla ta delší a obtížnější část, věděli jsme, že ledobál, co měl být v sobotu večer, v žádném případě nestihneme. Zabalit jsme to ale nechtěli taky. Tentokrát jsem měla na nohách moje inovejty, byly skvělý, držely a cítila jsem se s nimi hodně jistě. Upadla jsem asi 4 x,  na takových ledových plotnách, co byly po silnici, schované pod sněhem a člověk nevěděl, jestli šlápne a pojede…nebo ne. Celkem dobrý trénink, jak držet balanc. Jedno upadnutí bylo pořádné, plnou vahou a na obě kolena, pěkně jsem si je namlátila, byly cítit i bez toho namlácení, chvílemi jsem pajdala a moc mně to nešlo. Spolkla jsem na sucho malý ibuprofen, abych ty kolena trochu oblbla a mohlo se pokračovat. Po cestě do Brtníků byly moc pěkné rozhledny Dymník a Vlčí hora (loni jsme to šli obráceně), v Brtnících byla excelentní hospoda (kde byla kontrola), dala jsem si smažák, hranolky a kofolu. Už bylo pozdní odpoledne, světlo už dlouho nebude, a my jsme teprve vyráželi do oblasti ledopádů. Tentokrát si je užijeme ještě za světla, protože to jdeme opačně než to bylo loni. U prvního ledopádu (Opona) jsem nasadila nesmeky, zase mně jeden spadl, tak jsem si je narvala na boty hodně pořádně a často je kontrolovala očima, zda jsou na svém místě. Ono se v nesmekách zrovna moc dobře nechodí, ale pořád lepší, než se někde přizabít na ledu. Kluci fotili ledopády, já se jen dívala na tu ledovou krásu. Byly opět jiné než loni a předpředloni, kdy jsem tu byla. Na turistickém mostě byl Petr Malý, Martina a občerstvení, dostali jsme párek a trochu čaje, bylo to moc fajn. Jelikož jsme měli být poslední, tak nás Petr požádal, abychom sundavali papírové šipky (vlastní značení) a kontroly s tuškami, co byly na stromech. Ušetříme tak pořadatelům práci s pozdější likvidací po pochodu. K jeskyni víl jsme se vyšplhali ještě bez čelovek, Kyjovský hrádek jsme stihli za světla jen tak tak, ale na Kinského vyhlídku už jsme museli s čelovkami, už byla černá tma. Já věděla, co nás čeká, tak jsem se ani moc nebála, záleželo na tom, kde a jak se led udělá, jak se bude šplhat mezi skalami, skalnimi škvírami, po kamenných schodech pokrytých vrstvami ledu, po železných žebřících. Dostalo zabrat celé tělo, nejen nohy, ale i ruce, člověk potřeboval všechno, aby se dostal dál a dál. V části trasy z Doubice nás čekalo další lezení v ledu, mezi skalami. Tady jsme se potkali s Gelnarovými z Orlové a Mariem z Drážďan, který rozuměl a uměl trochu česky. Od té doby jsme pokračovali společně dál. Na Tokáni mělo být občerstvení, moc jsme se tam těšili, bohužel jsme přišli pozdě a už byla všude tma (bylo 19:30, sobota). Něco málo jsme snědli z vlastních zásob, já pocucala kávový koncentrát a vyrazili jsme dál po modré. Začalo mně být zima čím dál tím víc, tak jsem šla dopředu a snažila se trošku zvýšit tempo celé výpravy. Bývala bych mohla být rychlejší, ale bezpečnější bylo zůstat pohromadě, co kdybych náhodou sešla z cesty, oni by mě minuli a já byla pak úplně ztracená. Čekal na nás zrovna pěkný „kousek“ cesty, úplný majstrštych, dá-li se to tak nazvat. Vypadalo to jako nějaké kamenné koryto zamrzlého potoka, mezi skalami, přes to popadané stromy, a ona to měla být cesta…Já si vzpomněla, ano ledopády 2009, moje první, tudy jsme šli s Mountem, taky už byla tma a my byli poslední. Vylezli jsme nahoru, ale chyběla Andrea a Rosťa…ani nevím, kde jsme je ztratili, jak jsem šla první, tak jsem měla za to, že jdeme všichni za sebou jako husy (už nás bylo celkem osm). Volali jsme a čekali dobrých čtvrt hodiny, všude ticho a tma, ani paprsek z čelovky nebo baterky (Andrea měla baterku) se neobjevil. Museli jsme dál, nemohli jsme čekat a vracet se dolů tím strašným terénem by bylo hrozné. Jsou přece jen dva, tak si snad poradí a najdou cestu do Brtníků. Cesta byla občas lepší, občas horší, přes takové vodorovné můstky se špryclíky pokrytými sněhem a ledem. Uf, snad to zvládnu, přecházet po něčem takovém, to bylo něco pro mne, chvílemi mně bylo celkem teplo, adrenalin fungoval skvěle. Cesta po modré byla nekonečná, začaly mně promrzat inovejty, na takový dlouhý extrém asi nejsou dělané, taky mně zmrzly rukavice, prsty jsem měla sevřené v pěst v tom zbytku rukavice, co ještě nezmrzla. Měla jsem hlad a strašnou žízeň, ale věděla jsem, že těmi zmrzlými prsty nebudu schopná otevřít batoh, vzít si něco k jídlu a pít už nebylo co, kafe taky zmrzlo (i když bylo obalené a schované mezi věcmi). Modlila jsem se v duchu a prosila už po kolikáté v mém životě za odpuštění, že tak hloupě riskuju své zdraví a teď skoro život. Šla jsem dál, co nejrychleji jsem mohla, skoro jsem až utíkala, Hynek byl pár kroků za mnou, zbytek výpravy se trochu opožďoval. Měla jsem sucho v puse, bolely mně oči, občas se mně zdálo, že se předemnou míhají nějaké stíny. Kéž by byla po cestě nějaká hospoda otevřená, to jediné mne (a nás) může zachránit, abychom mohli dorazit ten zbytek trasy z Brtníků. Viděla jsem světla, byl to Kopec, osada cca 2 km před Brtníky, v hospodě po cestě se svítilo, ale měli zamčeno, vypadalo to na uzavřenou společnost. Už jsme se otáčeli, že budeme pokračovat dál v naší strastiplné cestě, ale najednou se otevřely dveře a pozvali nás dál. Já byla tak šťastná, hurá jsme zachránění, děkuju, děkuju. Posadili nás ke krbu, přihodili pár polen, uvařili nám polívku, já si dala čaj…skvělý…Za chvíli šli kolem Mário a Gelnarovi, tak jsme na ně mávali skrz sklo, aby taky zastavili. V jednu hodinu v noci (už v neděli) jsme pokračovali dál, v hospodě zavírali, vyměnila jsem poslední ponožky, přidala svetr, vzala náhradní rukavice…teď už to dojdeme. V Brtníkách jsme pro jistotu došli k hospodě, kde měla být kontrola, ale byla tam tma, jak jsme očekávali. Pokračovali jsme dál směrem na pramen Mandavy, najednou zvoní Jirkovi mobil, Andrea se našla. Prý jí spadla baterka, jak šplhala po dřevěném žebříku ve skalách a Rosťa se jí pokoušel najít, nakonec úspěšně. Pak se prý spolu nějak nepohodli, či co a rozdělili se. Jirka jí dal instrukce, jak se dostane k pramenu Mandavy a ať tam na nás čeká. My jsme trošku kufrovali, ocitli jsme se mimo značení a Jirka se přes gps snažil určit správný směr, abychom se nemuseli vracet zpátky. Šlapali jsme hlubokým sněhem, asi třikrát přelézali elektrický ohradník, objevilo se světýlko a nakonec i Andrea. Taky se ztratila a k pramenu Mandavy nedošla, hlavně že jsme byli zase všichni pohromadě. Všechno jsme našli, poslední kontrolu na pramenu Mandavy taky a teď po zelené až do Valdeku. Šla jsem první, už jsem se moc těšila, že bude konec. Měli jsme dojít k Petrovi Malému do chatky č. 11, měl na nás čekat, jak to slíbil na turistickém mostě. Čekal na nás, trošičku jsme se u nich ohřáli, dostali jsme pamětní list a nějaké drobnosti. Tak konec zvonec, trvalo nám to 29 H a 1 minutu. Já se doštrachala do svojí chatky, holky tam naštestí byly, už spaly a něco jako teplomet tam taky vrčelo. Zdálo se mně, že to moc tepla nevyrábí, spíš studený vítr, přitáhla jsem si válendu co nejblíž, peřina byla studená až hrůza. Ani jsem se nesvlékala, jen bundu a šusťáky, ponožky a boty samozřejmě taky, dala jsem si špunty do uší, stočila se do klubíčka a pokoušela se usnout (naposledy jsem spala ze čtvrtka na pátek). Dala se do mě zimnice, moc mně to usínání nešlo, ale nakonec se zadařilo a pár hodin jsem spala. V neděli mne čekala jen cesta domů, už jsem se hrozně těšila, nejvíc na vanu a na svojí postel. Ledopády za mnou, daly mně zabrat potvory, nejhorší byla asi dehydratace, až pak zima a mráz, který byl v noci ze soboty na neděli větší než – 20 ˚C. Byl to opravdu extrém se vším všudy a s běháním to nemělo nic moc společného, jako trénink na ultra však ideální, jen nevím, jestli si ledopády ještě někdy naordinuju.

Odkaz na galerii Martina Drozda, ledopády byly opět úžasný. plus.google.com/photos/117372307221557952805/albums/5705736674780541857#photos/117372307221557952805/albums/5705736674780541857

Trasa na cykloservru www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=73366

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?