Lednové pobíhání

24.01.2011 23:05

 

Těšila jsem se na tradiční lednový maraton v Unhošti, tentokrát měl být dokonce přímo 1.ledna, stylový začátek nového roku. Maraton byl bohužel zrušený kvůli uzavírce silnice a nepřiznivému stavu silnic a “dálnic“, kudy vedla trasa. Takže 1. ledna nebylo co řešit a já vyrazila také již tradičně do Horních Počernic na 3,15 km. Povrch komunikací hlavně směrem dolů se mně příliš nelíbil, nechala jsem v klidu utéci Báru Nekolovou (se kterou jsem se zrovna seznámila) a dolů šla skoro krokem, zatím můj nejhorší čas na téhle trati - bez vteřiny rovných 17 minut. Vůbec jsem se na sebe nezlobila a odklusala domů vařit novoroční oběd. Jak na Nový rok, tak po celý rok, hlavně, že to běželo. Večer jsem se pokoušela neúspěšně usnout, vstávat jsem měla brzo, před třetí hodinou ranní mně odjížděl noční autobus, pak noční tramvaj a ve čtvrt na pět ráno rychlík směr Ostrava. 2.1. se totiž v Ostravě konal jediný skoro novoroční maraton v České republice, který pořádal Roman Baláž a spol. Cesta ubíhala, v kupé jsme jeli čtyři - Pavlína, Filip, Mirek a já. Snažili jsme se alespoň na chvíli usnout, ale české dráhy šetřily na topení, takže tam bylo jak v mrazáku a spát se moc nedalo. Vystoupili jsme v zastávce Ostrava-Svinov, Filip měl všechno nastudované a připravené, nebloudili jsme. Po kafi z automatu jsme sedli do tramvaje a dojeli blíž k Bělskému lesu. Hospodu, kde bylo zázemí, jsme našli a po registraci atd. jsme se společně odebrali na start.  Trať vedla cik-cak po cestách a cestičkách Bělským lesem, běželo se na okruhy a vždy u občerstvovačky se okruh započítával. Začala jsem trochu svižně, chtěla jsem si zapamatovat trasu, moc se mně to nedařilo, trať se 2 x křížila a byla značená různě barevnými fáborky. Sníh byl částečně hodně ušlapaný a částečně méně ušlapaný, celkem jsem asi 4 x kufrovala, naštěstí ne moc dlouho, protože se vždycky někdo našel, kdo mne správně navedl. Když se mně to stalo dvakrát, tak jsem si řekla, konec závodění, hlavně to dej, doběhni do cíle a ať je to lepší než ve Stromovce, tedy pod 4 a ½ hodiny. Pavlína mne předběhla myslím, hned v průběhu 1. kola, trochu mně to hatilo plány, protože jsem myslela, že bych se jí mohla držet. Šlapalo jí to moc dobře a dala to dokonce pod 4 hodiny. Můj čas byl o dost horší, ale „plán“ jsem splnila, bylo to 4:24:05. V Bělském lese bylo na co koukat, dokonce jsem viděla 2 krásné srnky, kdybych měla někde poblíž takový les s pár kopečky v Praze, ani bych se nezlobila. S vyhlašováním si dávali načas, protože hlavní organizátoři taky běželi a vyhráli, ale dočkali jsme se, Filip něco dostal, Pavlína něco dostala (vyzvedli jsme jí to, protože musela odjet dřívějším vlakem), já něco dostala. Cestou zpátky Mirek vyprávěl svoje zážitky, prožitky s běháním a se vším, co s tím souvisí, běžel asi s velkou rezervou, když to vydržel opravdu celou cestu.

V Praze bylo náledí, já zoufale hledala nějaké jiné řešení, jak si trochu zasportovat a vyrobit potřebnou dávku endorfinů. Tak jsem ne tak časté běhání proložila ještě pár hodinami rotopedování doma a spiningem. Byla jsem sama zvědavá, jestli jsem po dvou letech nezapomněla nastavit spiningové kolo. Šlo to dobře, nic jsem nezapomněla a úspěšně jsem se zničila. Bohužel jsem si tím kolem trochu rozhodila záda. Byla jsem šťastná jako blecha, když se oteplilo a „můj“ okruh byl konečně bez ledu a já mohla běhat s klidem (a bez nesmeků v kapse) i potmě. Přidala jsem párkrát můj kopeček víckrát a vyzkoušela nové trailové NB boty od Pavla Baběráda, bylo mi jich chudinek líto, takové nové a krásné a já s nimi šup na rozbahněnou cestu, rozdupanou od koní. V prosinci jsem toho moc nenaběhala, jen 210 km,  předloni jsem měla v prosinci 550 km, takže na nějaké dvoufázové pobíhání to v lednu nevypadalo. Zkusila jsem jen v neděli, dopoledne „můj“ okruh a odpoledne vyrazila přes Xaverovský háj do Klánovic k nádraží. Nebyl to zrovna dobrý nápad, v lese byl místy led (v celé šíři cesty) a skoro všude větší a ještě větší louže. Nicméně nádraží bylo dosaženo a zpátky jsem to vzala jinudy, přes Běchovice, myslela jsem, že mám vyhráno, ale ta velká louže přes celou cestu (co tam obvykle bývá, když taje) mne nezklamala, byla tam a já opatrně přeskakovala z jednoho trsu trávy na druhý.  Cítila jsem, že to s mými zády není ono, tak jsem se vypravila na „napravení“ k jednomu hodnému panu doktorovi a vyseděla jsem si  frontu. Tím jsem zahájila přípravu na další maraton v 2. podzemním patře garáží obchodního centra Mercury v Českých Budějovicích. V týdnu před maratonem ani nebylo moc času na běhání, jen v úterý a ve čtvrtek, nechtěla jsem se utahat a hlavně jsem chtěla, aby vydržely záda. Do Českých Budějovic jsem se celkem těšila, 4. ročník maratonu „ve sklepě“ a moje 4. účast na něm. Jela jsem už v pátek a spojila to s návštěvou u jedné naší rodinné přítelkyně. Je to už stará paní, mne zná od narození a vždy se diví, že takové tehdy sotva dvoukilové dítě, začalo cca ve čtyřiceti běhat maratony a ultramaratony. Na startu jsme se zase všichni potkali, samé známé tváře, byla tam Pavlína, Eliška, Bára, Radka, Hanka, Jitka. Sice jsem se necítila silná v kramflecích, protože jak nemám naběháno aspoň 400 km za měsíc, není to ono, ale říkám si, holka zmáčkneš se a pod ty 4 hodiny to nacpeš. Ze začátku jsem běhala s Mildou z Brna, věděla jsem, že to chce dát určitě pod 4 hodiny. Něco po 15. km jsem začala dolovat tabletu enervitu z pytlíčku a nešlo to a nešlo. Trochu jsem zpomalila a Milda mně utekl. Tak jsem běhala sama, pak mě míjel Šaňo (Alexander Simon), tak sem se za něj pověsila, ale Šaňovi to běželo o dost rychleji a já to s ním vydržela asi jen 3 kola. Už jsem byla za ½ závodu, a začínala počítat, aby vyšly ty 4 hodiny…Taky jsem nevěděla, jestli jsem za Eliškou nebo před Eliškou a na světelné tabuli jsem na Elišku neměla štěstí. Předběhla jsem Báru, pak dostihla Elišku (ale ta měla o 1 kolo méně než já, takže jsem se bála zbytečně), v 3. kole před koncem jsem předběhla Hanku. Snažila jsem se běžet co nejrychleji to šlo a dávat pozor v rámci možností na styl, aby nohy byly pružný a trošku to odsejpalo. Šlo to celkem dobře, žádná velká krize, ale bohužel matematika není moje silná stránka, měla jsem si udělat o maličko větší časovou rezervu, protože do čtyř hodin jsem se bohužel nevešla. Co bych za to dala, kdyby se to povedlo, 3 maratony v garáži pod 4 hodiny a ten 4. za 4:01:15, ach jo. Byla sice „malá“ bedna, 3. v kategorii (starší ženy) a 4. žena celkem, ale já bych radši, kdyby byl ten čas o 1 minutu a 16 vteřin lepší.

Jelikož je tohle 1.zápisek v novém roce, tedy v roce 2011, tak bych ráda alespoň rámcově nastínila, jak si ten rok „běžecky“ představuju. Je to samozřejmě odvislé od mého zdraví, které není moc dobré a které už lepší nebude, s tím se ale musí počítat. 1. půlrok by měl být „rychlejší“ jak tomu říkám, jako hlavní je účast na dvou maratonech, které by se snad daly zaběhnout rychleji (duben-Curych, květen-Praha), a na dvou 100 km závodech (březen-Plzeň, květen-Praha). Od června už to bude asi pomalejší-Krakonošova 100 (pochod), Moravský ultramaraton (7 x 43 km), 48 H na Kladně koncem července (to už asi nerozběhám), koncem srpna jeden ze závodů seriálu Ultra trail Mont Blanc – CCC, což obnáší 98 km v limitu 26 hodin + nějaké to převýšení v Alpách a jako bonbónek nakonec - začátkem září ve dvojici s Pavlínou Beskydskou 7, což je MČR v horském maratonu dvojic.

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?