Leden a Ledopády

10.02.2013 23:15

 

V lednu jsem se snažila naběhat co nejvíc kilometrů, ale ne vždy se mně to dařilo podle plánu. 1. týden 152 km, 2. týden 115 km. Začaly mě celkem dost bolet paty, začala jsem přemýšlet o změně bot, nakonec jsem to trošku vylepšila použitím jiných vložek, maličko měkčích a občasným střídáním s jiným párem bot. 3. týden 125 km, do toho začátek stěhování nejstaršího syna. Pomáhala jsem a na víkendový dvoufáz už nezbyla síla. Stejně už musím ubírat, čekal mne tradiční lednový maraton v garáži v Českých Budějovicích, loni jsem si zde zaběhla osobák a splnila limit pro účast na MČR v maratonu. Bohužel kašlající a bacily roznášející kolegyně, dala mým plánům jiný směr. Do poslední chvíle jsem doufala, že to nějak dopadne a že do garáže pojedu. Nešlo to, kašlala jsem každých 5 minut a teplota se ve čtvrtek večer vyšplhala k 39 ˚C. Do konce měsíce (necelé 2 týdny) jsem tak přidala jen 40 km, za leden tedy celkem 432 km, to není na ultramaratonce moc.

Bála jsem se, že budu muset zrušit i další plánovanou akci Brtnické ledopády, dobře mně tedy ještě nebylo, ale chůze není běh, takže kašel nebude možná tak intenzivní.

Brtnické ledopády, 100 km, +3800 m přev. Česko – Saským Švýcarskem s Jirkou Hofmanem na pohodu za 27 H 54 minut.

Ledopády bývají vždy povedená akce, konec je jasný – trasa přes ledopády, Kyjovský hrádek, Kinského vyhlídka, úzké schody a rokle...Začátek bývá vždycky jiný, většinou Německem, trasa se každý rok obměnuje, abychom poznali všechny „krásy“ tohoto kraje.

Jeli jsme autem z Černého Mostu až do Valdeka, to bylo super. Trošku to zkrátím, protože to jsou moje už 4. ledopády. Ve Valdeku je hospoda, chatičky a kemp, je to základna, cíl a někdy i začátek nebo průchozí bod pochodu.  Ledopády jsou součástí Československé 1000, což je seriál 10ti pochodů/ultratrailů na území Čech a Slovenska. Oproti letům minulým se tedy na startu ukázali rychlí a nejrychlejší borci, celkový počet účastníků byl také dost vysoký. Necítila jsem se moc dobře, nevěděla jsem, na jak dlouho mně síla vydrží a taky jsem nechtěla v zimě zbytečně riskovat ( a jít sama). Loni tady teploty dosahovaly – 28 ˚C. Zkusím jít s Jirkou, tentokrát tu neměl Hynka a říkal, že půjde trochu svižněji než chodí obvykle...sice  „na pohodu“, ale o maličko rychleji. Batoh jsem si nechala v chatce u pořadatelů, měla jsem  zamluvené ubytování, ale bůhví kdy dojdeme, tak se mně to nechtělo zbytečně platit. Ono se to potom nějak dořeší, říkala jsem si, třeba půjdu rovnou na vlak domů.

V 9 H večer jsme se poskládali do dvou autobusů a vyrazili směrem k Německu. Vozili nás sem a tam víc jak hodinu, dokonce byl kvůli tomu posunutý start. Startovalo se něco před 11 H v noci z městečka Prossen. Šli jsme v malé skupince - Jirka, Andrea, Adam a já.  Po asfaltu jsme i kousek popoběhli. Byli jsme pár metrů nad mořem u Labe a  začali jsme stoupat na Lilienstein. Naproti přes údolí svítil hrad Königstein, bohužel jsem z něj nic neviděla, ani z vyhlídek na Liliensteinu. Trochu jsme se tam zamotali a nevěděli, kudy dolů, Jirka má sice gps, ale ne německé mapy. Já měla vytištěnou trasu z cykloserveru, ale stejně mně to bylo houby platný. Nakonec jsme správnou cestu dolů našli – úzké schody mezi skalami. Opět jsme byli dole a čekala nás cesta k Labi do přístavu Kurort Rathen. Zase stoupání a krásné skály, skalní most, určitě nádherné vyhlídky a scenérie, ale v noci to tak nevyznělo. Budu se sem muset podívat ještě někdy za dne, abych to dokázala správně ocenit (obrázky na internetu nejsou to pravé).

Samé schody, nahorů, dolů, civilizované, pěkně po německu, pro důchodce – schody souměrné, stejně dlouhé, stejně široké, ale bylo jich moc, určitě ke dvěma tisícům možná i víc. Naštěstí bylo teplo a led byl opravdu jen sem a tam, kdyby bylo naledováno, tak tam strávíme o dost delší dobu. Už se mně z těch schodů skoro točila hlava, člověk pořád koukal, kam šlape, musel být pozorný. Ani jsem moc nevnímala skalní města kolem a třeba vlevo se řítící potok mezi skalami. Začalo pršet a pršelo stále. Na jedné z prvních větších občerstvovaček si Jirka s Adamem navlékali pláštěnky, občerstvovali se, už to bylo neúnosně dlouhé, dala se do mě zima a vážně jsem přemýšlela, že vyrazím dál sama a nebudu na ně čekat. Dohonil nás dokonce Gábor, Edina a další Maďaři...Konečně jsme vyrazili. Zkrátím to, trasa je ostatně na cykloserveru – Bastei – Hochstein – Brand – Waitzdorf - Kohlmϋhle. Někde mezi Waitzdorfem a Kohlmϋhle mně Jirka poodskočil hodně dopředu, vydal se stíhat Gábora, stezka nebyla moc zřetelná, vedla podél rozvodněného potoka, občas bahno, kameny, les, navíc byla ještě tma. Brýle jsem měla plné vody a musela je čistit, Andrea, Adam byli dost za mnou, Jirka zase předemnou, nebyla jsem si úplně jistá, jestli jdu správně. Nicméně cesta vyústila na asfaltku, dala jsem se do běhu a dohonila Jirku, dál jsme pokračovali spolu, nejdříve podél rozvodněné řeky, pak podél trati až k nádraží Mittelndorf. Tady jsme uhnuli na zelenou a do lesa, původně měla trasa vést dál podél řeky, ale ta byla rozvodněná a chyběl tam prý i nějaký mostek, přes který se muselo přejít. Pokračovali jsme směrem do kopce a napojili se na asfaltku, dohonili jsme Gábora a spol.

Z Ulbersdorfu do Sebnitz byl dlouhý asfaltový úsek, tady jsme s Jirkou běželi, bylo to po rovině nebo z kopce, Maďary i Mária z Německa (co umí trochu česky) jsme nechali za sebou. V Sebnitz jsem si odskočila do drogérie, měla jsem totiž ještě jeden problém, se kterým jsem nepočítala, nicméně potřebné zásoby hygienických potřeb byly za eura dokoupeny a já byla klidnější. Už bylo sobotní dopoledne a mně to začalo bavit. Maďaři nás zase dotáhli a společně jsme začali stoupat směrem na Tanečnici. Už jsme byli zase v Čechách, déšt se změnil na sníh a krajina dostala zimní nádech. Na Tanečnici nás čekala živá kontrola s občerstvením, těšila jsem se na kafe. Dívala jsem se na hodinky a viděla tam 9:30, to tedy nemáme špatný čas! Něco po hodině pauzy jsme vyrazili dál a Jirka říká, že je ¾ na dvanáct? Chybička se vloudí, hodinky mně začaly stávkovat, zpoždovaly se a zpoždovaly, až se úplně zastavily, nemělo cenu se na ně koukat.

V protisměru (oni na Tanečnici, my dolů) jsme potkali Petra Bulíčka s parťákem, bohužel se V Sebnitz spletli a na Tanečnici se vydali  delší cestou.  Mikulášovice, Staré Hraběcí, stoupání na Hrazený (tady někde jsme trochu kufrovali, na červené turistické značce jsme neodbočili správně, naštěstí jsme to srovnali a trochu delším obloukem se napojili opět na správnou trasu). Konečně něco kolem 3 H odpolední hospoda „U Krkovičky“ v Brtnících. Opět další polévka a kafe… a zbytek intineráře od pořadatelů. Zdrželi jsme se určitě víc jak hodinu, už nám to světlo dlouho nevydrží, mezitím do hospody dorazili postupně Andrea, Adam, Martin Fojtík, Gábor, Edina a ostatní. Adam a Martin vyrazili před námi, povedlo se jim rychleji zaplatit u paní hostinské. 1. ledopád mne nadchnul nejvíc, je to Opona, opět byl trochu jiný a trochu jinak zabarvený. Nandala jsem si nesmeky, mezitím mě dohonil Jirka (který se pozdržel vzadu), fotil, tak já zase vyrazila kupředu. Kolem Brtnického hrádku je takové nepříjemné klesání mezi kameny, tam se určitě zdržím a Jirka mne dohoní. Taky že ano. Už se začalo pomalu stmívat, měla jsem čelovku připravenou. Snad mně vydrží baterky, náhradní čelovku i s baterkami jsem totiž půjčila před startem Kubovi K., který si jí zapomněl doma (nakonec bohužel nedošel).

Rychle „Ledový sloup“ a „Varhany“, to bylo ještě bez čelovky a celkem dobrá cesta, jen trochu poprašek sněhu, spíš tálo a byla čvachta, nicméně ledopády byly impozantní a držely. Nejen ty „hlavní“, co byly v intineráři a kde byly kontroly, takže se tam muselo, ale i ty menší po cestě (třeba Betlém). Na Turistickém mostě na nás čekali kluci s kontrolou, měli párky, už bez chleba, ale mňam, tlustý pražský párek to člověka přímo nakopne. Hodně svižně jsme vyrazili k „Jeskyni víl“, byla sice tma, ale cesta byla rovná, tak nebylo potřeba svítit. K Jeskyni víl se odbočovalo z hlavní cesty na stezku, která nebyla moc zřetelná a vedla nahoru mezi skalami a kameny. Před námi byl Martin a Adam, tak jsme podle jejich čelovek spíš odhadovali směr. Dokonce tu bylo jiné nové řetězové zábradlí! Jirka byl trochu předemnou, Adam se tam nějak zasekl v kamení, nemohl tam ani zpět, tak mu Jirka vyrazil na pomoc. Do jeskyně jsem nesešplhala, hned jsem se otočila a šla zpět. Jirka pomohl Adamovi, sešplhal do jeskyně a volal, že to je úžasný...ale já už byla na cestě zpátky dolů a nechtěla jsem se vracet (v Jeskyni víl jsem byla než jednou v r. 2011).

Ledopády máme za sebou, ted nás čekají skalky, průlezy, výlezy po žebřících atd. – Kyjovský hrádek a Kinského vyhlídka. Celkem to šlo, jen musel být člověk na ledu opatrný, i s nesmeky jsem si dávala pozor a přidržovala jsem se skal. Nevzala jsem si hůlky, schválně, protože jsem si nedovedla představit, jak bych je držela, leda tak v zubech...každopádně by se mně na velké části trasy hodily, asi to budu muset nějak vymyslet a našít si na batoh očko, aby se na něj daly zavěsit, abych měla volné ruce na šplhání. Další část cesty (na Doubici) nebyla moc zajímavá, šlapali jsme ve třech Jirka, Adam a já, Martin byl kus cesty před námi, chtěl totiž stihnout ledobál a provést svojí slečnu. Ještě nás čekal sestup po úzkých schodech, to bude tedy lahůdka, nějak jsme to sešplhali, stejnou cestou jako loni, kontrola byla na tom stejném stromě.

Tentokrát bude v hospodě „Na Tokáni“ otevřeno, ne jako loni, kdy nás vítaly zavřené dveře....opět polévka, opět kafe...sešlo se nás tam celkem dost, paní hostinská nám dokonce nabízela  nocleh...Skoro bych na to kývla, věděla jsem, že nás ještě čeká rokle dolů a nahoru...loni to byl samý led, letos to asi bude samá voda a bahno. Rokle nezklamala, sice jsem se snažila volit jakž takž přijatelnou cestu, ale bylo to jedno kudy, hlavně dobře šlápnout, aby si člověk nezvrkl třeba nohu. Zase se nás sešlo víc, dohonil nás Petr Bulíček s parťákem, my zase dohonili nějaké kluky před námi. Co jsme vylezli z rokle, už jsem věděla, že nás čeká celkem pěkná cesta až do Kopce (osada před Brtníky). Šla jsem dopředu a začala jsem do toho pěkně šlapat, už mně to přestávalo bavit, chtěla jsem to mít za sebou. Šla jsem a šla, občas jsem se otáčela a viděla svit čelovek. Pak už jsem se neotáčela, za sebou jsem slyšela nějaké kroky, ale ne cvakání hůlek (ty měl Jirka), myslela jsem, že je za mnou Adam a ostatní za ním. Když jsem se otočila, byl za mnou jenom Jirka, ostatní jsme poztráceli. Před Kopcem (tady nás loni za hrozného mrazu zachránili v hospodě) jsme potkali nějakou partu se psy (svítily jim ve tmě oči), vypadali že jdou z hospody a tábořit na sněhu.

Pokračovali jsme do Brtníků, „U Krkovičky“ už bylo zavřeno, našla jsem v batohu poslední malou lahvičku s kafem (nakopávač), snad mně to pomůže a dorazíme to co nejdřív. Jedla jsem i pila průběžně,  na příhodném místě (na rovné cestě) jsem si sundala batoh, nasadila si ho obráceně a za pochodu jsem si z něho tahala potřebné věci – pití, jídlo...a zase jsem si ho pak nandala na záda. Místo vpředu jsem přepustila Jirkovi, Prameny Mandavy byly pramenité, samá voda, hopsala jsem za Jirkou přesně podle jeho stop, ale stejně jsem měla mokré nohy. Začalo přituhovat, určitě bylo tak 5 ˚C pod nulou, když jsme vylezli nahoru mezi pole, začalo foukat. Snesla bych víc oblečení, už jsem na sobě měla úplně všechno a začala jsem promrzat. Cesta byla zřetelná, ale samá velká louže, snažili jsme se je obcházet, občas se daly přejít, začínaly zamrzat. Asi kilometr před cílem, už jsem viděla světla Valdeka, jsem začala běžet, myslela jsem, že už snad úplně zmrznu...už tam chci být!

Kupodivu ještě hráli a v hospodě bylo živo, bylo něco kolem třetí hodiny ráno (v neděli), Olaf nám poblahopřál (my si taky vzájemně poblahopřáli a poděkovali za společnost), dal nám diplom a památeční placku...Dala jsem si čaj, trochu jsem rozmrzla a přemýšlela jsem, kde se vyspím, nechtělo se mně platit spaní kvůli pár hodinám. Nakonec jsem to úspěšně vyřešila (díky Evo) a na pár hodin snad i usnula, dokonce bez prášku na spaní. Ráno jsem si dala teplou sprchu, pak čaj v hospodě a poslední toust, co mně zbyl. A pak pěkně domů a autem...Zážitků byla spousta, ledopády, moje čtvrté, byly zase něčím jiné a samozřejmě "akční" víkend, jak má být. Jen tomu mému kašli se to nelíbilo a nějak mě nechce opustit, potvora.

Trasa Ledopádů na cykloserveru:  www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=107603

Fotky:  www.dalkovepochody.cz/brtnicke_ledopady.htm 

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?