Lazovka

26. – 27. 4. 2014, Lazová 100, 109 km, 3200 m přev., 20 H 40 minut

Start a cíl je ve Vrbovém na Slovensku, trasa vede Bílými Karpaty. Letos 7. ročník akce, kterou pořádá Slavo G. s kamarády. Chtěla jsem jet už před dvěma roky, ale pro zranění jsem odvolala. Snad to tedy tento rok vyjde! Zatím to na účast moc nevypadalo, ve čtvrtek 17.4. jsem se přihlásila a domluvila odvoz autem s Jirkou, v pátek odpoledne mně začal bolet ukrutně zub – zánět někde u kořene, bolela mne celá ½ hlavy a já byla ráda, že jsem s prášky přežila prodloužený víkend (Velikonoce). V pondělí návštěva zubařky – antibiotika, vyvrtání díry, čištění zubu...Z normálního běhání nebylo nic, natož pomýšlet na Lazovku. Nicméně antibiotika zabrala, ve středu a ve čtvrtek jsem zkusila opatrně poklusávat. Že by to šlo? Že bych to zkusila? V pátek odpoledne jsem už seděla v autě a spolu s Martou a Jirkou (řidičem) mířila do Vrbového. Tahleta stovka začíná netradičně brzo ráno a ne hromadným startem. Start je od-do a každý si zapíše sám do vyvěšeného seznamu, kdy odstartoval. Vyspala jsem se celkem dobře, měla jsem celou jednu třídu SOŠ sama pro sebe...startovat jsem chtěla, co nejdříve, abych to měla brzo za sebou. Po náročné Istrii (100 mílovka 14 dní před) jsem se chtěla trošku flákat, opalovat se, užívat si výhledy, kochat se krajinou a přírodou Bílých Karpat. Nic z toho se nekonalo, lilo a lilo...Vyfasovali jsme podrobný intinerář s popisem trasy, psáno malým drobným písmem, průběžné kilometry chyběly, napsané byly jen ty na občerstvovacích stanicích. Šlo se po turistických značkách a po vlastním značení, na trase byly kontrolní body (jako obvykle), na každém bodu bylo „nepromokavé“ pouzdro s číselnými  samolepkami. Každý si měl najít to svoje a vlepit si ho do kontrolního políčka v intineráři.

Startovala jsem ve 4:37 v sobotu ráno, byla ještě tma, svítila jsem čelovkou. Zatím jsem se držela ve skupině s dalšími pochodníky. Civilizovaná cesta se změnila na polní a od té doby nás provázelo všudypřítomné bahno, nic než bahno a shora déšť. Bahno se lepilo na boty a každý krok nebo skok byl obtížný, člověk musel být hodně opatrný, nohy se smýkaly sem a tam, často se nedalo ani odhadnout, kde se člověk ocitne. Ještěže jsem si vzala hůlky, ty mne mnohokrát zachránily a pomáhaly mi udržet rovnováhu. Trochu jsem se opozdila a skupinka mně poodskočila kupředu, trasa se rozdvojovala, roztrojovala, už tu byl les a já nevěděla kudy dál. Mělo to být přece označené, ale nebylo. Trasu jsem měla v gps, ale mapa Slovenska chyběla, i když jsem si s tím hrála ve čtvrtek večer 3 hodiny, nepodařilo se mně mapu do gps dostat. Zapnula jsem gps a doufala, že přijdu na to, kudy dál. Zatím ale došla další skupinka a já pokračovala dál spolu s nimi, námi vybraný směr byl nakonec ten správný, vlastní značení – sem, tam žlutý fáborek se později objevil. Už jsem měla správný směr, doufala jsem, že Slavo (trasér) ctí zásadu cyklistických tras – že hlavní je ta správná, pokračovala jsem dál. Ve skupince byli samí chodci a já přece jen chvílemi běžela,  hlavně to dát co nejrychleji, největší část trasy za světla, to byl můj cíl. Ještě na bahnitém poli mne minula Lída (loňská vítězka a letošní 2. žena) s průvodcem, v lese mne dotáhla skupinka s Gabikou (4. žena)...chlapi běželi o trošku rychleji, Gabika za nimi a já za Gabikou. Snažila jsem se jich držet, chvíli to šlo, ale v jednom seběhu mně utekli, jsem přece jen opatrnější a v tom bahně obzvlášť.

Ještě před Bradlem mne míjel Honza Suchomel (vítěz), pod Bradlem bylo 1. občerstvení – čaj a sušenka. Pokračovalo se po turistických značkách, často mne míjely skupinky nebo jednotlivci, to byli ti rychlejší, co startovali později než já. Taky Zuzka (vítězka) a Peťa (třetí žena). Pršelo jen se lilo, pořád a pořád, občas jsem si protírala brýle, ale už jsem skoro neměla čím, triko pod bundou moc suché nebylo. Sledovala jsem značení, fáborky nebyly časté, ale byly...Jednou jsem seběhla z trasy, bylo to zrovna z kopce, už jsem se začala vracet, ale objevili se 2 kluci s gps a že prý, když se dáme touhle cestou, tak se na trasu napojíme. No cestou, byla to spíš strouha vyrytá od tažení dřeva. Nicméně po 200 m se opět objevila značka a já byla zase na trase. Na kontrolních bodech měly být číselné samolepky, ale z umělohmotných obálek člověk většinou vyndal jen chuchvalec mokrých a do sebe slepených papírků. Fotila jsem tedy rozcestníky, abych měla důkaz, že jsem kontrolní bod opravdu prošla. Nebylo mně moc dobře, zub sice nebolel, díra v něm byla ucpaná zbytky jídla a já se bála, že bolet začne. Kartáček i pastu jsem měla s sebou, ale takové bojové podmínky jsem věru nečekala, rychlost byla pro mne prioritou. Nechtěla jsem se s ničím zbytečným zdržovat, takže zube budeš muset počkat, dokud nezačneš bolet. Ještě před Myjavou jsem trochu nevěděla, zda jdu správně, otáčela jsem se, jestli neuvidím někoho za sebou, abych měla jistotu, že jdu správným směrem. Jednou jsem vytáhla mapu, ale měla jsem jí vytištěnou jen na obyčejném papíře a ten by se mohl brzy rozmočit, kdepak mapu si musím nechat jako poslední zálohu.

Tady někde jsem se poprvé potkala s Jirkou z Havířova. Ještě jsem si musela odskočit na WC, ale pak jsem ho zase dohonila, do Vrboviec jsme docházeli spolu. Sundala jsem batoh a poprvé viděla škodu způsobenou neustálým deštěm a vlhkem. Lékárničku, včetně všech prášků (i zbývajících antibiotik) jsem měla promočenou, prášky, solné a kofeinové tabletky se spojily do jedné asi smrtelné :-) hmoty... nenapadlo mne nic jiného než si ten jeden prášek (antibiotika) ještě vzít, bylo to přeukrutně hořké, v puse i krku jsem tu hnusnou chuť cítila ještě 2 hodiny. Pár chlebů se sádlem, trochu koly a rychle dál. Jirka z Havířova se chvíli zdržel, ale do kopce k rozhledně Žalostiná mne dohonil a předhonil. Při stoupání přestalo na chvilku pršet, přes mlhu bylo vidět něco málo z okolí, alespoň oblost těch okolních kopců a pod nohama spousty petrklíčů. Jirka měl delší nohy než já, šel rychleji, ale já to dorovnávala občasným popoběhnutím. Před námi svažující se bahnitá cesta, sem tam nějaký drn trávy, tady Jirka spadnul do bahna...a já o 50 m dál taky. Bohužel to byl prudký pád s torzí, vyvrknutý pr. kotník a natažený nějaký ten úpon. Chvíli jsem ležela a překonávala bolest, pak se zvedla, trošku se očistila od bláta a pokračovali jsme dál. Když se budu hýbat, tak noha nezatuhne, snad to půjde dál. Šlo to, po rovině bez problémů, do kopce nebo z kopce to bylo horší, běhat už taky nešlo. Jirka se mně trošku vzdaloval, i když jsem se snažila jít jak nejrychleji jsem mohla. Byl ale tak hodný, že na mne vždy chvíli počkal. Čekala nás asi nejzajímavější pamětihodnost po trase – romantický větrný mlýn...Pak už to tak romantické nebylo, zase samé bahno a elektrické ohradníky, které se musely překonávat. Konečně kus asfaltu bez bahna a kontrola – rekreačné stredisko Filipov. Výborné pagáčiky, kola, došel nás Tomáš Zágoršek, chvilku jsme povídali. My s Jirkou jsme vyrazili kupředu, rád by stihnul nejvyšší bod trasy Veľkou Javorinu za světla, hlavně tedy sestup, který měl být obtížný. Postihly mne střevní potíže, dnes už asi potřetí, musela jsem do křoví a Jirka byl daleko předemnou. Dohonil mne však Tomáš a chvíli jsme pokračovali spolu. Minuli jsme chatu Megovku, kde se schází zajímavá společnost  (motorkáři?) a viděli raritu – spoustu mloků skvrnitých na cestě (některé bohužel rozjeté). Stoupání na Veľkou Javorinu  šlo Tomášovi lépe, zase jsem osaměla. Stále pršelo, byla jsem promočená až na kost, sundala jsem si před časem svojí goretexovou bundu, při tom stoupání bych se v ní uvařila. Kolem byla mlha, že jsem viděla než na pár metrů. Měla by tu někde být chata, ale co když jí neuvidím? Obíhala jsem vysílač, tady chata nebude, musím dolů, byla mně hrozná zima, pokoušela jsem se běžet, bylo to než pajdání. Konečně chata!  Byla tam kontrola, Jirka i Tomáš a spousta lidí. Objednala jsem si kafe, moje jediná útrata za celý pochod. Svlékla jsem mokré věci a chvíli byla jen tak v podprsence (sportovní), způsobila jsem asi trošku rozruch, ale bylo mně to úplně jedno. Byla jsem ráda, že se do mne nedala zimnice a že jsem to zvládla, snědla jsem pár toustů z vlastních zásob, vypila kafe, převlékla se do posledního suchého trika, co jsem měla. Za chvíli jsme vyrazili na cestu dolů, nejdříve to šlo, pak to bylo opět samé bahno a šutry. Světla už moc nezbývalo, snažila jsem se zapnout čelovku, co nejpozději, protože s ní vidím ještě hůř než bez ní, když je kolem tma, tak se nedá nic dělat a čelovka se prostě zapnout musí. Šla jsem, jak nejrychleji jsem mohla za klukama, vždycky na mne chvíli počkali, abych je dohonila. Chvíli jsme šli společně s Johnym Pristachem, tentokrát musel jít ze zdravotních důvodů pomaleji. Neběžel, jen šel. Už byla tma tmoucí, když jsme došli na poslední živou kontrolu do Višňového. Byl tu Peter Cisár, oheň, spousta jídla a taky pití. Dávala se do mne opět zima  (v jednom kopci jsem si zase sundala bundu, aby mně nebylo vedro, měla jsem co dělat, abych s klukama udržela krok), měla jsem než to poslední skoro suché triko, naštěstí už nepršelo. Vyrazili jsme s Jirkou kupředu, Johny s Tomášem ještě poseděli...Kopec nám dal zabrat, kluci nás brzo dohonili, byla tma, mlha, skoro nic jsem neviděla. Síly mne opouštěly, kluci byli vpředu, já za nimi, vždycky na mne ale pár minut počkali, abych je došla, byli moc hodní. Tomáš znal trasu, říkal, že ještě asi 3 km hnusný úsek bahnem a že bude asfalt. Myslela jsem, že v tom hrozném bahnitém poli snad zůstanu, že tam nechám boty, pachtila jsem se dál a dál. Konečně asfalt, odskočila jsem si na WC a kluci mně mezitím poodešli kupředu. Běhat mně nešlo, na hlavní silnici jelo sem tam auto, tak mně chvíli trvalo, než jsem kluky dohonila, poslední kilometry před Vrbovým jsme šli společně a povídali. Všechno ze mne spadlo, už bude konec, věděla jsem, že to dám,  že to dám i s tou bolavou nohou. Kdepak už sem nechci znovu, už žádné vzdávání...nejbahnitější akce, nejbahnitější Lazovka, už nikdy víc! Časy jsme měli nakonec různé, protože kluci startovali až po mně, byli vlastně rychlejší, došli jsme v 1:15 v neděli, mně to trvalo 20 H 40 minut.

Pro srovnání -  vítěz Honza Suchomel to dal za 12 H 50 minut, nejlepší žena - Zuzka Urbancová za 15 H 20 minut. Ze 133 lidí na startu se do cíle dostalo po svých 89 lidí, poslední za 38 H 25 minut.

web: www.lazovka.wbl.sk/