Kysucká 100

16.03.2014 23:20

7.-9.3.2014 Kysucká 100, 125 km, 5550 m přev., já za 31 H 56 minut (s Jirkou)

Není to moje první letošní akce, ale první o které píšu. Kysuckou 100 pořádá Roman Minarovič s přáteli, start i cíl je v Kysuckém Nové Mestě na Slovensku. O účasti jsem uvažovala asi 2 roky zpátky, ale vždy mne odradilo počasí. Kysucká 100 je totiž většinou velká tvrďárna pro nejotrlejší, protože se koná za vydatné sněhové nadílky. Většinou, letos ne...Letos  vlastně zima skoro nebyla, alespoň ne v Praze, takže o účasti na KYS 100 vážně uvažuji a těším se.

Do KNM se přibližuji RegioJetem, ke konci cesty si i pěkně popovídám se spolucestujícími. Z vlaku naštěstí nevylézám úplně sama a městskou sportovní halu hledáme ve dvou. Bereme to sice trošku oklikou, 2 x se ptáme, ale nakonec nacházíme. V tělocvičnách je už plno, zaregistruji se, batoh, co zůstává, odkládám a už bych mohla vyrazit. Převlečená jsem, sbaleno mám, vše jsem si na závod připravila během cesty ve vlaku. Ještě pár proslovů, uvítacích řečí a všichni se hromadně přemisťujeme do Radoľe, kde je v 22:00 ostrý start. Vyrážíme spolu s Jirkou skoro na chvostu startovního pole, jdeme svižně, tak akorát, občas popoběhneme. Dávám se do řeči s Martinem Drozdem a ve skupince přicházíme do Zástranie, kde má být 1. živá kontrola. Docházíme trochu se zpožděním, Jirka nic nejedl, před námi dlouhá noc a tady poslední hospoda. Zastavujeme spolu s Martinem Jíslem, dávám si kafe, Jirka pivo, kafe a nějaké jídlo...Roman nás už nahání telefonem, už jdeme a moc se omlouváme, že jsme to trošku zkomplikovali hned na 1. kontrole. Roman mně poslal mailem výřezy z map s trasou, vytiskla jsem si to a teď se podle toho orientuju. Jirka má sice gps, má tam mapu Slovenska, ale trasu ne...a jak zjistíme později, mapa úplně nekoresponduje s aktuálním turistickým značením, někdy značka úplně chybí, někdy vede jinak. Čeká na nás „královna“ Ľadonhora...těším se, že jí poznám osobně, kolikrát jsem jí obdivovala na Romanovo fotkách na facebooku... Je stále noc, pod Ľadonhorou je další živá kontrola, je tam opět Roman a taky chleba s masťou a cibulí, kola, voda...posilníme se a vyrážíme na okruh po Ľadonhoře. Mezitím dobíhají ti rychlejší před námi, už mají Ľadonhoru za sebou.  Pod kopcem prudce odbočujeme vlevo, pár lidí si spletlo směr a kopec zdolávají v protisměru. Vybavuju si dvě opravdu hodně prudká stoupání, achilovky mně bolejí jak sviňa, tak holky vydržte a nepraskněte, letos vás ještě budu potřebovat. Trasa je náročná, v lese je spousta bahna, lesní cesty jsou rozježděné těžkou technikou, bahno je hluboké, občas trochu zmrzlé, takže drží, občas tekuté a hluboké. Do toho popadané stromy, větve...Roman skoro všude po trase připevnil svítící odrazky, jsou to úplně malinké kousky, ale velmi významné, blikají na nás a postupně nás vedou dál a dál.

Část pod vrcholem Ľadonhory je trochu sněhová a klouže to...ještěže to jdeme směrem vzhůru, směrem dolů by to byla asi dost adrenalinová zábava. Já husa si totiž vzala ne už příliš nové inovejty, už jsou trochu jeté, špuntíčky ošoupané a prostě kloužou. Jestli si to dobře vybavuju (sakra já mám sklerózu a to je teprve týden od akce), začalo svítat, cestou dolů jsme už čelovky nepotřebovali. Padák je to tedy parádní, mezi šutry, pro jistotu nasazuju na ty svoje ploché podrážky nesmeky, sníh, led sice není, ale klouže to. Cítím se o trochu jistější, padák dolů je už menší, sundavám nesmeky, ani se moc neumazaly a pokračuju. Pod námi je vidět vesnice, cesta a taky odjíždějící auto. Kontrolu jsme nestihli o pár minut, tolik jsem se těšila na další chleba se sádlem...Cestou do Klubiny, kde má být další živá kontrola a JÍDLO kufrujeme, držíme se nějaké cesty a asi jsme přehlédli odbočku vlevo. Cesta, na které jsme, vypadá, že by se tam snad mohla stáčet, ale ne tak docela, lezeme proto do prudké stráně, přelézáme padlé stromy a větve, prodíráme se hustým porostem. Konečně jsme zase na značce a na trase. Dřevorubci kácejí ostošest, možná to jsou polomy, možná ne, ale vypadá to většinou strašně. Hlavně tedy to, co po nich zbyde, zničené cesty, nekonečné bahno, stromy, větve, všechno jedno přes druhé. Povedlo se mně zabořit se do bahna až po kotníky, doufám, že je místní bahno aspoň léčivé. V Klubině se vyrhám na pagáčiky, sním tři, mám hrozný hlad, vypiju spoustu koly. Jdeme s Jirkou do hospody, co je vedle, dávám si kafe. Je cca 11:00 v sobotu dopoledne, prý máme ucházející čas, v zimní variantě prý tady čekají až do 14:00, říkali chlapi na kontrole. Něco po půl dvanácté odcházíme, zrovna přichází Katka Janechová s parťákem a Martin Jísl. Pokračujeme do Staré Bystrici a na rozhlednu Bobobec. Je to prudký kopec, mám pocit, že zemřu vedrem, ne musím vydržet až nahoru...teprve tam se okamžitě svlékám, podvlíkačky musí dolů, nechávám si jen jednu vrstvu dole i nahoře. Jirka ještě leze na rozhlednu, tak to si odpustím, výhled je i bez rozhledny parádní. Vůbec výhledy a rozhledy jsou nádheré a dechberoucí, ráno nás přivítalo úplné moře mlhy a ne jedno moře, ale hodně moří...protože všechna údolí byla schována dole v mlze. Jirka mně jmenoval pohoří a kopce, co byly vidět, Rozsutce jsem tedy poznala i sama. Opět do Staré Bystrice, Jirka se zastavuje v informačním středisku, pak ještě kupuje vodu, sedím na lavičce u zastávky autobusu...Kdepak, nezabalím to, jen odpočívám a kochám se místní architekturou v jednotném slohu (orloj, kulturní dům atd.). Pokračujeme na další vrchol trasy, na Veľkou Raču. Stoupáme postupně, často jdeme ve sněhu, někdy i po zledovatělých místech. Nějak toho začínám  mít dost, pagáčiky už v břiše nejsou a na sušenky toho moc nezvládnu, potřebuju normální jídlo. Před Veľkou Račou fotí Jirka nějaké Polky (chtěly od něho vyfotit), ještě kousek a je tu chata. Zdržujeme se tu celkem dlouho, dávám si polívku a kolu, je to celkem drahé, ale hlad je hlad...Převlékám si suché ponožky a opět si oblékám podvlíkačky, už je pozdní odpoledne, bude večer, tma a zima...Vyrážíme asi za hodinu a svižně, trochu to po sněhu klouže, u lanovky je další kontrola, maličko tápeme, kudy dál, ale trefujeme to...Cesta se klikatí, po stráni s lanovkou... přímo dolů do Oščadnice... Pokračujeme ale po cestě a po trase, je to dlouhé, na začátku Oščadnice je bufet, máme tu mít polívku...zastavujeme se na ní. Kontrola tu žádná není, už se pomalu stmívá, jdeme po asfaltce, občas popoběhneme...Mají tu zajímavý hřbitov, ve stráni, vypadá to úchvatně, ale kopat hrob bych v té stráni nechtěla...V centru Oščadnice zatáčíme vlevo z hlavní silnice, je tu další  živá kontrola. Už je tma, musíme zase zapnout čelovky. Beru další baterie, philips už nechci ani vidět, jsou to šmejdy, nic to nevydrží a stojí to skoro stovku. Fičíme přes louky a svižně, světýlka od Romana svítí, od jednoho vidíme na druhé, klesáme k Pile. Jirka má v plánu se naposledy zastavit v hospodě a občerstvit se na další dlouhou noc. Trošku scházíme z trasy a jdeme do motelu, Jirka to tu zná a prý dobře vaří. Vypadá to tady útulně, hned bych si dala říct i na ubytování se. Dávám si polévku, kafe, kofolu, Jirka si dává pořádné jídlo, kafe a pivo. Už už se zvedáme a doráží Martin Jísl, řekli jsme mu, že se tu zastavíme, chvilku to hledal, ale našel. Ještě se tedy chvíli zdržíme a pak vyrážíme společně. Tak teď do Čadci, cestou bohužel dost kufrujeme. Jdu první, cesta vypadá dobře, ale značka se nějak ztrácí, ohlížím se na Jirku, jestli něco neříká, vždy mne kontroluje svojí gps, jestli jdu dobře...Stoupáme, ale značka stále nikde, je to divné, jsme mimo trasu, musíme se vrátit. Vracíme se celkem kus cesty, trasa se stáčela směrem vpravo, značka je na stromě, ale zakrytá větvemi a není na první pohled vidět, proto jsme se spletli. Za chvíli je tu Čadca, ještě se po městě chvíli motáme, ale Jirka nás vede správně, tam kde se svítí, bude určitě gymnázium. Bylo to tak, zase chleba se sádlem, kola a pokračujeme dál. Jirka se trochu opožďuje, čekám na něho, Martin je před námi...Cesta nic moc, samé bahno, nekonečné bahno, už to ani nevnímám, stejně mám mokré boty, ponožky, všechno...Něco mne v levé botě pálí a bolí, čelovka mně už skoro nesvítí, pokouším se svítit si oběma dvěma najednou, ale moc to nejde, mít dvě čelovky na hlavě. Zpomaluju, Jirka je předemnou, sotva mu stačím, pokouším se vyklepat si botu, ale nic v ní není...neskutečně mně dře a bolí levá pata, ach jo, budu to muset vydržet až do konce, jiné boty nemám. Je mně zima, velká zima, zase trochu kufrujeme, ztrácíme značku, probíjíme se přes popadané stromy vpřed. Už je tu nějaká ošklivá asfaltová cesta a konečně Nesluša. Opět obec dlouhá jak týden před výplatou, objevujeme horní školu, ale nic tu není, je to opuštěná barabizna. Ta správná škola s kontrolou bude ještě někde jinde, nevíme, jestli jdeme dobře, Jirka se dívá do postranních uliček, ale tam nic není. Pokračujeme dál, konečně ta správná škola, rychle přihazuju další vrstvu nahoru, už mojí poslední, ještě něco do břicha, napít se a rychle dál. To nedáme, zbývá asi hodina do limitu...Opět netrefujeme zelenou značku, Jirka to má v gps jinak, naštěstí se ta jeho zelená spojuje s tou správnou. Běžíme, běžím i do kopce, sakra, já to chci stihnout. Konečně líp vidím, Jirka mně dal svoje baterky... noc už pomalu bledne, brzo bude stejně vidět. Kolem poslední kontroly (Tábor) jen prosvištím, dá-li se tak můj pohyb vůbec nazvat. Jirkovi jdou seběhy líp než mně, musím makat. Beru to hlava, nehlava, dolů z kopce, přeskakuju větve, mám mžitky před očima a skoro nic nevidím. Vběhnu na nějaké „kládiště“, či co...samé klády, ale cesta dál žádná. Zastavuju, otáčím se, Jirka za mnou není, volám, běžím zpátky do kopce, že já husa seběhla z trasy. Vlevo kus ode mne, vidím v lese světlo, Jirka mně dává znamení. Honem zpátky nahoru a zase dolů, ale jinudy. Dobíháme k asfaltu, Jirka mně předává poslední lepík z kontroly, držím ho v ruce, na lepení do intineráře není čas. Ještě přes město, ještě že toho Jirku mám, byla bych tu sama ztracená, Běžím první a Jirka mne zezadu naviguje, prý dvě hlavní cesty a pak vlevo. Je to tak, konečně hala, otevřené dveře a čekající Roman. Zastavuju a čekám na Jirku, v poklidu jde... to stíháme, jsou 4 minuty do konce limitu :-)

 

trasa: www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=144379

fotky (mmj.): mksdelly.rajce.idnes.cz/

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?