Krakonoška

22.06.2011 00:06

 

17.-18.6.2011 Krakonošova 100, 100 km, 3800 m převýšení. Z Prahy jsme vyrazili něco před čtvrtou hodinou odpolední v pátek, chvíli jsme se hledali, protože já a Honza Martyčák jsme byli u KFC a Pavlína s Tomášem přijeli k McDonaldu. Cestou jsme ještě píchli kolo a jeli trochu oklikou, GPS nás tam zavedla schválně, abychom si prohlédli krajinu široko daleko před Vrchlabím. Nicméně do Vrchlabí jsme dorazili i tak s velkou časovou rezervou, zjistili, co a jak, vyfasovali intinerář s trasou, včetně tabulky na razítka u jednotlivých kontrol. S Pavlínou a Tomášem jsme si zašli na pořádný předstartovní nášup, Pavlína si dala něco skoro vegetariánského (kousky kuřecího nechala na talíři) a Tomáš a já jsme si dali klasické knedlo, zelo, vepřo a pivo k tomu. Asi hodinu před startem jsem se nachystala do mého závodního (pochodního) oblečení – tentokrát jsem plánovala, že i trochu poběžím, takže jsem si vzala dlouhé elasťáky, funkční triko s dl. rukávem, oblíbené a vyzkoušené ponožky behej.com, na záda batůžek s dalším oblečením, jídlem, pitím, ostatním vybavením. Obutá jsem byla v mých trekových salomonech, jsou sice na běh trochu těžší, ale mám je vyzkoušené, že i když jsou celé mokré, tak se v nich chodit, běhat dá a bez puchýřů. Tentokrát jsem s sebou netáhla náhradní boty, stejně je skoro nikdy nevyndám z batohu. Domluvily jsme se s Pavlínou, že bychom to zkusily spolu (jako trénink na CCC), měla jsem tedy z té Krakonošky trochu vítr, protože nejsem žádný horský ani trailový turista a ani běžec. Do Krkonoš jsem se těšila, speciálně na Sněžné jámy a na Sněžku. Lidí na stratu bylo jako smetí, vypadalo to skoro jako masovka…něco po 9 H večer bylo odstartováno. Vyrazili jsme celkem svižně, kupodivu jsme se drželi i Tomáše (předpokládali jsme, že bude chtít běžet, co to půjde a že nám brzo uteče). Možná, že Tomáš gentlemansky řídil tempo podle nás. V prvním kopci jsem si říkala, jestli to nějak nepřeháníme s tou rychlostí, vždyť se potím jako kráva (takhle se potím, když běhám a závodím a já jdu přece pochod). Stále to šlo dobře, do prudkých kopců a strmějších stoupání jsme šli, jinak jsme běželi, po rovině a hlavně z kopce, nemá cenu šetřit energii, stejně dojde, 100 km je moc dlouhá trasa, aby si člověk nějak rozvrhoval síly, jedině tak psychické, to ano, to má smysl.  Začalo se hodně stmívat, já sáhla do batohu pro čelovku a ouha, světlo nic moc. Sáhla jsem tedy pro baterku a ono vůbec nic! Pavlína byla někde vpředu a co teď, co budu dělat! Byla jsem z toho hodně špatná, naštěstí Tomáš měl ještě náhradní čelovku, svítila slaběji, ale svítila, půjčil mně jí. Takže na hlavě jsem měla svojí čelovku a v ruce Tomášovu, navíc mně Tomáš přisvěcoval svým světlem ze strany, snažila jsem se běžet, ale moc jistá jsem si nebyla. Pavlína na nás počkala a zase jsme byli všichni 3 spolu, Tomáš už byl k neudržení, když zjistil, že to s těmi světýlky zvládám, tak nás opustil. Když to šlo, běžely jsme s Pavlínou vedle sebe a její čelovka mně trošku přisvěcovala ze strany. Když to nešlo, tak Pavli běžela první a já za ní. Na kontrolách jsme vždy vyfasovali razítko (už nebyly fronty), něco málo vypili, něco snědli, hlavně tedy já, protože kolem 30. km jsem už dostávala pořádný hlad. Vždycky, když se zastavilo, tak se do mne dala zima, ale když jsme se zase rozběhli, tak bylo zase dobře a teplo. Zatím jsme se nijak nepřioblékali. Teď tu byl asfalt a zprava byly slyšet Mumlavské vodopády, škoda, že nebyly vidět, tolik jsem se na ně těšila, pamatuju si je, jako malá osmiletá holka jsem byla v Krkonoších s rodiči a bráškou. Asi dvakrát jsem si na ně z dálky alespoň posvítila. Začalo mírně pršet (myslím, že tak kolem druhé hodiny v noci na sobotu), Pavlína vyndala pláštěnku, já ještě ne, blížila se nějaká bouda, dva kluci, co se vyskytovali poblíž, se tam zastavili a začali se oblékat. My dvě husy (jinak se to nazvat nedá) jsme je minuly a pokračovaly dál. Najednou jsme se ocitli na planině, nechráněné před větrem a deštěm, ten se do nás opřel s plnou silou. Bleskurychle jsem vyndala pláštěnku (takovou tu slabou igelitovou), na nic víc jsem se nezmohla. Hlavně že mám v batohu spoustu věcí na přioblečení, ach jo. Zimu jsem skoro necítila, soustřeďovala jsem se na cestu, kam vůbec šlapu. Vítr fučel, hnal proudy vody z pravé strany, jednou rukou jsem si přidržovala kapuci od pláštěnky, v druhé jsem svírala půjčenou čelovku, skoro jsem neviděla na cestu, brýle byly úplně mokré a k ničemu. Sundala jsem je a zastrčila za triko, cesta byla stále ještě luxusní, teď už nevím (jestli byly bílé nebo černé), ale kameny měly kontrastní barvu oproti podkladu, tak se ještě dalo trefovat mezi ně. Ocitli jsme se u nějaké boudy (asi u Sněžných jam), voda tekla kolem proudem, bičoval nás vítr s deštěm, najednou se objevilo prostranství a já nemohla rozeznat, kde je vlastně cesta, kameny čouhaly z vody skoro všude. Pavlína byla kus přede mnou. Musím za ní, strašně jsem se bála, klopýtala jsem mezi kameny, nakonec jsem trefila cestu, už zase byla zřetelná, alespoň něco. Stejně musím pokračovat v té šílenosti, byla jsem úplně mokrá, na sobě jen jedno triko s dl. rukávem a tu slabou pláštěnku. Naštěstí začalo svítat, měla jsem tak zmrzlé ruce, že jsem nebyla schopná zmáčknout vypínání u obou čelovek. Cesta se trochu změnila, už to byla přímo kamenná magistrála, vzpomněla jsem si a vrátila se o strašně moc let dozadu. Tudy jsme šli s bráškou a rodiči, když mně bylo 8 let, přesně se mně vybavila celá cesta, jen jsme jí šli obráceně, než my dnes. Tenkrát jsem měla taky velký strach a respekt z kamenů, proč jen já sem lezu, když se tolik bojím! Už mně to přišlo jako nějaká fóbie, kameny mně připadaly hrozně nestabilní, nerovné, klouzaly, začala jsem zhluboka dýchat, to by mně mělo pomoci se soustředit a zvládnout to. Myslela jsem na Pavlínu, ta skákala z kamene na kámen jako srnka, šlo jí to moc pěkně, vždycky na mě za nějakou zákrutou počkala (a chudák mrzla). Musím se snažit, musím to zvládnout, ani jsem skoro necítila zimu, jen jsem se dívala dolů pod nohy a snažila se postupovat, co nejrychleji to šlo. Míjeli mne nějací pochodníci, jeden z nich viděl, jak se trápím, tak mně poradil, že nohy musím dávat rovně, že mně ta bota podrží, já totiž šla tak nějak cik-cak, protože jsem se bála, že mně to uklouzne. Pavlína se převlékala za nějakou klečí, já pokračovala dál a narazila jsem na dřevěný domeček (odpočivadlo), celá jsem se klepala, rozepla jsem batoh a trochu se oblékla, jen jsem měla strach, aby mne zase Pavlína neminula, protože jsem byla zalezlá v domečku. Naštěstí ne. Už trošku přioblečené jsme pokračovali dál. Už mně to šlo o trochu lépe, snažila jsem se šlapat na šutry rovně, ještě jsem si pamatovala z dětství, že nás čeká klesání dolů, to bylo pro mne nejhorší, nahoru nebo po rovině mně šutry celkem nevadily, ale směrem dolů, to bylo prostě psycho. Kupodivu jsme trošku kufrovali před Lužickou boudou, měla tam vést zelená značka a vedla tam modrá, nakonec jsme se do té správné a velké boudy trefili (to bylo přesně 6 H v sobotu ráno). Chata byla plná lidí (někteří nevypadali moc dobře, sušili se pod dekami nebo sušili oblečení pod sušáky na záchodě), dala jsem si polévku, čaj, něco málo jsme ještě snědli ze svých zásob Trošku jsem se přioblékla, pod dl. elasťáky jsem si natáhla ještě krátké ke kolenům (víc jsem toho s sebou neměla), vyměnila jsem bundu a vzala si jinou s teflonem (částečně nepromokavou), na to jsem ještě přidala pláštěnku. Pavlína se taky přioblékla a vyrazily jsme dál. Čekala nás asi 5ti kilometrová trasa směrem do Polska mezi změtí kamenů, kořenů, bláta, vody a to směrem dolů i nahoru, okolo trčely k nebi uschlá torza stromů, rašeliniska, slatiniska, kolem se válela mlha…ani jsem neměla sílu a čas si vychutnat tuhle vysokohorskou atmosféru. Vůbec polská strana Krkonoš se mně moc líbila, domek mysliwski (občerstvovačka) byl velmi přátelský (moc dobré sušenky a čaj), celkem se tam sešlo zase dost lidí. Zase jsme vyrazili dál, kolem ledovcového jezera Maly Staw a zase stoupání, klesání, trošku jsem začala trénovat ty kameny, schválně jsem šlapala na ty nakloněné, stále pršelo a fičel vítr. Zrovna když jsem stála na jednou kamenu a chytala balanc, tak zavanul takový silnější poryv větru, opřel se do mě a já spadla, naštěstí jsem se jen tak trochu ťukla do pr. kolena (sice jen trochu, ale kámen je kámen, koleno je modré), trochu to bolelo, ale vše bylo funkční, Pavlína se chudák vylekala a vrátila se ke mně, já se tedy taky pořádně lekla. Už jsme se blížili ke Sněžce, stále fučelo a pršelo, výhledy, pohledy nic moc, párkrát jsem se otáčela směrem do Polska, stálo to opravdu za to, krásné, ale kruté hory. Stezku jištěnou řetězy směrem k vrcholu Sněžky jsem už znala, už jsem tudy šla v r. 2007 s Mountem, když jsem putovali z Řípu na Sněžku, tenkrát bylo ale krásné počasí. Ne jako dnes, kdy jsme opravdu jen čekali na sněhové vločky. Nicméně jsme se začali šplhat do toho největšího kopce v Čechách, Pavlína byla někde vpředu, já stoupala kolem nějakých turistů, trošku mě rozčilovali, protože utíkali nahoru a pak se zase zastavili a zase znovu, takže je člověk musel neustále předcházet nebo dávat pozor, když oni předcházeli mne. Vítr ze mne skoro serval pláštěnku, raději jsem jí sundala, trošku se mně chvěly nohy, už jsem byla unavená, měli jsme za sebou 65 m. Na Sněžce jsme hned zalezli do poštovny a začali se krmit, byla mi hrozná zima, ani se mně nechtělo znovu vylézt ven. Nakonec jsme se odhodlali a pokračovali dál, tuhle cestu jsem taky znala, vraceli jsme se tudy s Mountem do Pece. Terén už nebyl tak brutální a místy se dalo i popoběhnout, hlavně tedy směrem z kopce dolů. Dělaly jsme si z toho s Pavlínou legraci, že máme takový kachní styl, ale mně někdy míň bolejí nohy, když běžím, než když jdu. Na Pomezních boudách byla předposlední občerstvovačka, moc jsme se nezdržovali a skoro hned vyrazili dál. Bylo to po asfaltu a směrem dolů, skoro celé jsme to běželi. Před Pecí pak ještě bylo takové stoupání lesem (před V.Úpou), zdálo se nekonečné, pak jsme měli po pravé ruce řeku Úpu. A už byla Pec a poslední kontrola a občerstvovačka zároveň, doplnila jsem vodu, dala si další chleba se sádlem a zase na cestu. Pecí probíhal závod na kolech, tak jsme museli dávat trochu víc pozor, abychom se nepřipletli někomu pod kola, ještě velký krpál směrem z Pece ven. Tam někde jsme si s Pavli dali na půl jeden maličký redbull a já vytáhla takový energetický koláček nebo perníček, co jsem dostala ve Švýcarsku na maratonu v Curychu, mňam, ten byl dobrý a s rozinkami a oříšky. Energie už jsme moc neměli, ale přeci jen jsme se snažili trošku popoběhnout. Zjistila jsem, že na rychlou energii jsou nejlepší tatranky (kam se na ně hrabou gely a energetické tyčinky), jen jsem si kousla, hned mně to šlo líp, asi se mně vstřebávaly přímo do krve a přímo pusou. U boudy Mír jsme dali pozor a trefili tu správnou modrou značku podle Olafovo návodu. Ještě nás čekalo nekonečné klesání mezi kameny, kořeny, bahnem, voda naštěstí tekla trošku jinudy (než popisoval Olaf), Pavlína šla opět první a instinktivně volila tu nejschůdnější a zároveň nejměkčí cestu. Pozorovala jsem jí zezadu a obdivovala jsem s jakou lehkostí jí to šlo a to byla opravdu hodně unavená. Blížili jsme se k nějakým pastvinám a el. ohradníkům, najednou tu nebyla značka a před námi pěkná cesta směrem k lesu. Trošku jsme přemýšleli, kudy dál, já si ale všimla hned na začátku, že tam byla celkem čerstvě prošlapaná tráva směrem vlevo, tak jsme se jako správní stopaři pustili tím směrem a bylo to správně, za chvíli se objevila modrá značka. Celkem to rychle ubíhalo, už jsme cítili, že bude Vrchlabí a že naše cesta skončí. Mohla bych i běžet, ale na Pavlínu teď sedla nějaká větší únava, tak jsme jen šli. Před námi jsme viděli nějakého kluka, taky pochodníka, nějak nevěděl kudy, tak jsme kousek pokračovali společně. Modrá nám najednou zmizela, Vrchlabí už bylo na dosah, cesty byly možné 2, teď vybrat tu kratší, tedy správnou. Asi jsme vybrali tu delší, podél nějaké ohrady, ale už nám to bylo jedno, už jsme viděli kostel, ale jak se k němu dostat, ještě musíme překonat vodu. Vydali jsme se směrem vpravo, potkali nějakého domorodce a ten nás nasměroval opačně, začali jsme zase běžet, už to do cíle přece doběhneme. Kostel, křižovatka, dům dětí, brána a CÍL. Nikdo si nás nevšímá, nikdo neřekne, holky jděte k tomu stolečku, nakonec to pochopíme a stojíme tam jako trubky, paní si nás ani nevšímá, skoro zapisuje toho kluka, co přišel až po nás, dřív než nás. Pavlína se ozvala a vše bylo OK, prý máme 3. a 4. místo, to je celkem jedno, ale ten čas se mně jeví docela slušný 20 H 40 minut. Zatím moje nejrychlejší ušlá stovka, šlo by to asi i rychleji, ale to bych se nesměla bát kamenů. Díky moc Pavlínko, že jsi na mě trpělivě čekala, máš velkou zásluhu na tom, že jsem došla a že se to povedlo. Taky děkuju Tomášovi za odvoz tam a zpět a za zapůjčení čelovky. Byl to tedy hodně velký adrenalin a já místy přemýšlela (hlavně tedy kolem Sněžných jam), jestli nemám zrušit CCC kolem Mont Blancu.

 

Ještě přidám trasu:

Z Vrchlabí  po žl. a kousek po červené -Žalý (6,3 km) po červ.-Rovinka (9,9 km) po zel.-Třídomí (11,9 km) po cyklotrase-Horní Mísečky (17,3 km) po zel.-Dvoračky (23,2 km) po zel.-Ručičky (25,5 km) po zel.-Harrachov (30,7 km) po modré-Mumlavská b. (32 km) po podré-Krakonošova snídaně (36,9 km) po žl.-Vosecká b. (40,2 km) po žl.-Tvarožník (40,8 km) po červ.-Sněžné jámy (44 km) po červ.-Petrovka (49,1 km) po červ.-Špindlerova b. (51,6 km) po zel.-Lužická b. (52,2 km) po zel. zpět k Špin.b. a dál vpravo do Polska-Rozcestí pod Pielgrzymy (57,3 km) po žl.-Polana (58 km) po modr.-Domek Mysliwski (59,3 km) po modr. Sch. Strecha Akademicka (61,2 km) po žl.-Bialy Jar Lawinisko (61,8 km) po černé-Slezská b. 63,9 km po červ.-Sněžka (65 km) po červ.-Jelenka (68,6 km) po červ.-Pomezní boudy (72,1 km) po červ.-U kostela (75,2 km) po modré až do Vrchlabí přes-Spálený Mlýn (77,5 km), ch.Jana (79,6 km), V.Úpu 81,8 km, Pec p.Sněžkou (82,4 km), b.Mír (87,1 km), Rejdiště (89,5 km), Horní Lánov 94,2 km a konečně Vrchlabí (99,1 km).

A odkaz na web k100.ddmvrchlabi.cz/cz/trasy/1

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?