Krakonoška počtvrté

K 100, 20. - 21.6.2014, cca 100 km, cca 3800 m přev., já za 18 H 8 minut

Uf, velký úkol přede mnou, podaří se mně opět o něco posunout čas, respetive zrychlit? Loni to bylo nadoraz, běžela jsem jako blázen, abych to stihla do 19ti hodin, nakonec jen pár vteřin přes…

Do Vrchlabí mně vzal Jirka autem, spolu se mnou Martu a Zuzku s kamarádkou (rychlé holky)…Registrace byla do 20:00, dorazili jsme kolem ½ osmé, takže času bylo dost. Vše šlo jako na drátku, pořadatelé to mají za roky zmáknuté na jedničku (letos 48. ročník). Byla jsem z domova skoro připravená, zabalená v závodním batůžku, jen doladit podrobnosti, odložit větší batoh v šatně, připravit hůlky a vyrazit. Ještě jsem si dala předzávodní gulášek a pivo, po závodě budu třeba pospíchat na autobus, tak to nemusím stíhat. Co je v břiše, to se počítá! Chybička se někdy vloudí, pivo moc nepiju a asi mně nesedlo. WC jsem stihla poprvé před startem, 3-4 x v průběhu závodu a 2 x po závodě…zkrátka zábava :-(

Na startu spousta lidí, známých, neznámých, trasu znám (ne tedy úplně nazpaměť, ale dost dobře), takže si troufám jít sama. A taky je to jeden z mála trailových závodů (kterých se účastním) se vždy stejnou trasou, takže se člověk může poměřovat se svými dřívějšími výkony, případně usilovat o zlepšení.

Trasa je tady: k100.ddmvrchlabi.cz/cz/img/mapy/k100_big.gif

Dav vyrazil svižně kupředu. Nezačala jsem nejrychleji…Trošku jsem nevěděla, jak se obléci, měla být větší zima (teploty až kolem nuly), pršet mělo jen trošku…Chtěla jsem vyzkoušet kompresní návleky (na Istrii byly součástí startovního balíčku), takže jsem měla ¾ tenké elasťáky + návleky = celé nohy kryté + přes to lehké látkové kraťasy, nahoře jen tričko s kr. a na tom triko s dl. rukávem (osvědčenou ovci – icebreaker).  V prudkém kopci směrem nad Vrchlabím mně bylo takové vedro, že jsem zastavila a kraťasy rychle sundala. Občas jsem běžela, občas šla, trošku povídala se známými. S Pavlínou to byl v r. 2011 (co jsme šly K100 poprvé) jiný začátek – o dost rychlejší, v hlavě si vždy porovnávám přibližné časy, kdy jsme kde spolu byly…Jsem o dost pomalejší a přiznám se, že mne to samotnou tolik nebaví. Na silnici do Harrachova potkávám Lenku Váchovou, kus cesty jdeme spolu a povídáme. Začíná pršet, nejdříve jen trošku, pak už hodně, zastavuju a vytahuju bundu, ach jo…uvařím se v ní. Lenka mně poodskakuje kupředu. Přestává pršet, rychle sundám bundu, nacpu jí zpátky do batohu a běžím…Doháním Lenku a běžím dál, mám zpoždění, musím být rychlejší, když chci aspoň o nějakou tu chvilku vylepšit svůj čas. V Harrachově WC, pak 2 x čaj a chleba se sádlem do ruky. Správně odbočuju vlevo do lesa (už vím na rozdíl od některých kudy) a dostávám se na asfaltku podél Mumlavských vodopádů. Tady jsem získala na celkem dlouho jednoho společníka, bohužel nevím, jak se jmenoval. Horolezec, co leze v Dolomitech a chodí jen K100…trošku jsme kecali a pokračovali svižně dál (objevila jsem díky němu pokračování jedné oficiální zkratky). Rozdělili jsme se až za Svinskými kameny. Nahoře na hřebenu fučelo a byla mlha. Kde jsou hvězdičky? Já se tolik těšila, protože ten pohled úplně miluju. Hm, budu muset čůrat (honem do závětří v kosodřevině), taky musím vytáhnout bundu, bufík a sundat čelovku. Čelovka mně potvora vytlačila na čele úplný mozol, já husa si jí nasadila přímo na hlavu…a tahleta nová prostě tlačí…Pořád se mně nechtělo zastavit a hledat buff, a teď mám na čele bouli, dobře mně tak. Byla mně zima, ukrutánská zima, běžela jsem, mlha bledla, svítalo, ale sluníčko nikde. Blížily se Sněžné jámy a můj adrenalinový úsek, každoroční výzva…Kameny naštěstí neklouzaly, aspoň ne mně, držela jsem se statečně, statečněji než v letech předchozích, ale i tak to bylo prostě pomalé. Holky Hejkrlíkovy mne tu opět předběhly, stejně jako loni…Kolena, asi tím větrem a zimou, bolela strašně, jako by mně je někdo propichoval žhavým drátem. Kdy bude domeček a odpočivadlo? Zastavím a vyndám brufen, to se nedá…V domečku si někdo pěkně pochrupkával ve spacáku, zůstala jsem venku u lavičky, abych nerušila, našla prášek a mazala dál. Ještě chvilku a bude to dobré, objevil se paprsek slunce, krásné svítání (hodně lidí fotilo), ale trvalo to jen okamžik a slunce se zase schovalo do mlhy. Chtělo se mně spát, chci chatu, polívku, kafe nebo čaj…Sakra mám  asi ½ hodiny zpoždění proti obvyklému času, ach jo…to budu muset zase běžet v závěru jako blázen! Opět WC, dotočení vody, rychlá polévka a dva čaje s hodně cukrem. Sundavám bundu a vyrážím do polské části. Lenka mne dohonila a předhonila, i Roman s kamarádkou Katkou jsou přede mnou. Na polské zelené (takhle má vypadat pořádný trail) mne dohání Adam (kecáme spolu) a holky Hejkrlíkovi. Iva tam ošklivě upadne, musím být opatrná, pravý kotník cítím, přímo nebolí, ale vím o něm. Hlavně se nezabít a nezrakvit! Pak to doženu až bude příhodnější terén. Začíná cesta, loučím se s Adamem a běžím…Cesta k Myslivskému domku je spravená (loni to opravovali, takže trasa byla vyjímečně vedená trošku jinak), těším se na sušenky a kafe. Opět WC, kafe mně nakopne. Pod stolem seberu do kapsy skoro plný gel, asi někomu vypadnul, bude se hodit. Ještě kolem jezera, tady to taky miluju, prostě nádherné pohledy…a nahoru a zase domů do Čech a na Sněžku. Cítím se dobře, energie je dost, zima tak akorát, cesta skoro rovná, tak běžíme…Ve stoupání na Sněžku opět doháním Lenku, cesta je spravená (také loni spravovali a museli jsme po polské cestě), úplná dálnice, bezpečná, se zábradlím. Pěkně fučí, tak jsem tady horo!…Rychle kuk do kraje (do Čech), kuk do kapličky (tam chodím vždy), rychle do Poštovny. Letos je tu živá kontrola (ne jen razítko), moc se nezdržuju, zdravím se s Romanem, rychle zpátky do zimy (necelé 2 ºC) a klesám…Stupňovité schody po červené dávají zabrat kolenům, bolí to moc…Musím vydržet, už bude konec…jsem dole a můžu zase běžet. Cesty jsou vyspravené, je to paráda…Pak ještě klesání (fuj opět schody) na Jelenku, asfalt a lepší cesta. Tak makej, běžím, stále běžím. Před Pomezními boudami nabírám jednu místní mladou slečnu (přímo z Vrchlabí), vydržíme spolu velkou část zbývající trasy. Je to její první stovka, trošku předem v rámci přípravy obhlédla konec trasy kolem Vrchlabí, doma jí zrovna nepochválili, že chce jít 100, ale je tady a běží jí to dost dobře. V budově celnice dočepuju vodu, kopnu do sebe jedno moje malé, silné, sladké kafíčko (co mám ve flaštičkách od redbulu) a popadnu 2 chleby se sádlem. Jdu, běžím a jím…slečna mne dohonila a běžíme společně, už je tu modrá…asfalt a kopce dolů. Tady běžím vždycky jako blázen a nabírám minutky ztracené u Sněžných jam…většinou se setkávám s udivenými pohledy, všichni jen jdou…Ale zatím každý rok se našel aspoň někdo, kdo se dá do běhu se mnou. Letos také – jeden kluk, takže jsme tři – slečna, kluk a já a valíme z kopce. Slečna trošku zaostává, ale s klukem vydržíme až za křižovatku s hlavní cestou, kde se klesání mění ve stoupání…Jdu rychle, odskakuju dopředu a valím do Pece, pocucávám z gelu, popíjím svojí kolu. Stejně mám zpoždění, do 19ti to nemůžu dát, ach jo…V Peci je poslední čipová kontrola a poslední občerstvovačka. Rychle naberu vodu, kopnu do sebe ještě jedno moje kafíčko z flaštičky, svlíknu kraťasy, popadnu 2 chleby se sádlem a mažu dál. Slečna mne dohonla, předhonila, stoupáme nahoru nad Pec…Moc se mně líbí ty zpětné pohledy, nemůžu se jich nabažit, otáčím se a jdu chvíli pozpátku. Kolem chaty Mír to střihneme po louce, jsme opět spolu se slečnou. Běží statečně, já ale ještě trošku přidávám (v hlavě počítám, kolik mně ještě zbývá do Vrchlabí a jak asi rychle můžu běžet)…a slečně poodběhnu. Modrá se klikatí lesem, je tady takový traverz, ale vím, že tu je taky oficiálně/neoficiální zkratka, prostě kolmo dolů! Snad to trefím, ha, úzká pěšinka vpravo, doufám, že je to správně, šlapat nahoru bych to nechtěla. Je to správně, tady bych chtěla vidět ty nejrychlejší, jak to asi tak můžou sbíhat. Jdu statečně do toho, je mně moc fajn, načínám hroznový cukr, občas si cucnu koly…A jedém!!!  Seběh do Horního Lánova, tady to znám, pěkně cupity dupity po okraji, nebo tam kde je nejmíň šutrů…Dole ještě stíhám zdravit místního pána, prý je přede mnou skupinka. Neztratím se, nějaké skupinky dobíhám a předbíhám…Koukám na hodinky, musím pro ně do kapsy do batohu, jelikož se mně hned na začátku rozbily, pásek nedrží. Hm, vypadá to dobře, 19 H je v pohodě, skoro by to vypadalo i na těch 18 H…Vzpomínám na minulý rok, jak jsem běžela jako blázen a bylo mně špatně, abych stihla těch 19. Dneska jsem frajerka, běžím, klušu, v pohodě to dávám! Modrá končí, na stromě je poslední, sakra, tady vždycky kufruju. Loni tu byly fáborky od pořadatelů, letos nic, zatočím vpravo podél lesa, ale zdá se mně jako by byla směrem dolů na stromě modrá značka. Je tam nějaký místňák a říká, že všichni běželi podél lesa, že tedy můžu i dolů, ale že to stejně všechno končí dole u kina. Dobrá jdu jako všichni podél lesa…špatně…už si to budu konečně pamatovat. Do Vrchlabí to vede, ale je to delší. Už jsem mezi domky zatáčím vlevo (zkratku přes parkoviště, co mně ukázal loni jeden místní, letos nějak nedávám protože si to zase tak přesně nepamatuju), a vidím spoustu lidí, co přichází nebo přibíhá z té správné strany a kratší cestou. Tak to tedy ne, běžím, předběhnout se nenechám…ještě můstek, hop, skok, hlavní silnice, předemnou je jen jeden běžec a ten se nechce nechat…nevadí, už je tu domeček a CÍL – 18 H 8 minut, to je snad čas snů…posunout se o skoro celou hodinu. Silný závěr to mně jde, škoda slabšího začátku…rezervy stále jsou, třeba příště, hlavně že jsem přežila ve zdraví, Andorra čeká.

Průžežně na kontrolách: Žalý (6,3 km) 56:50 (220), Mísečky (17,3 km) 2:34:13 (330), Harrachov (30,7 km) 5:01:51 (287), Lužická b. (52,2 km) 9:20:56 (303), Sněžka (65 km) 12:47:00 (255), Pomezní boudy (72,1 km) 14:07:44 (236), Pec (82,4 km) 15:45:29 (203), Vrchlabí (99,1 km) 18:08:46 (183, 19. žena z 63, co dokončily)

Romanovo fotogalerie: mksdelly.rajce.idnes.cz/48_.rocnik_Dialkoveho_pochodu_KRAKONOSOVA_100_-_20._-_21.jun_2014/

PS: úvodní fotka je od Elišky