Kolem Mont Blancu

09.09.2011 22:41

Ani nevím, kdy mne to vůbec napadlo, možná prvně při Transe Gaule, když jsem si přečetla vizitky několika ultraběžců a na nich byly 4 písmena „UTMB“. Pak přišla Pražská 100, ze které byly kvalifikační body a nějak všichni mluvili o tom, že by chtěli na Mont Blanc, tak jsem se rozhodla, že to zkusím taky. Na velký UTMB jsem si netroufla, nemám zkušenosti s horami a už vůbec ne s takhle velkými horami. Padlo rozhodnutí, že s Pavlínou, Radimem a Michaelem zkusíme lehčí a kratší variantu, tzv. Courmayeur - Champex – Chamomix, trasa je totiž víc jak z poloviny totožná s velkým UTMB. Chvíli to trvalo než nás zařadili do konečné startovní listiny, ale byli jsme tam.

Ultra trail du Mont Blanc (UTMB) se skládá s celého seriálu závodů a probíhá na území tří států, Francie, Itálie a Švýcarska. Velký Ultra-Trail du Mont-Blanc (UTMB) měří 166 km a na účastníky čeká nastoupat celkem +9 400 m, Courmayeur - Champex – Chamomix (CCC)  měří 98 km a nastoupá se +5 600 m), Sur les Traces des Ducs de Savoie (TDS) měří 105 km a nastoupá se +6 700 m a konečně nejdelší La Petite Trotte à Léon (PTL) měří 250-300 km a nastoupá se +18 000 m. Délky jednotlivých tras (vč. převýšení) můžou doznat určitých změn, vše záleží na počasí a podmínkách v horách, pořadatelé mohou trasu změnit na poslední chvíli nebo dokonce i předčasně zastavit závod. Půjčeno z Wikipedie: „Trasa velkého UTMB v podstatě kopíruje tradiční pochod okolo masivu Mont Blanc, který obvykle trvá 7 až 9 dnů. Jedná se o smyčku kolem pohoří Mont Blanc. Vychází z Chamonix (1035 m) a pokračuje až do Col de Voza (1653 m) přes Les Contamines (1150 m). Poté vystoupí na Croix du Bonhomme (2479 m), před sestupem do Les Chapieux (1549 m), kde je první základna. Cesta pak vede až do Col de la Seigne (2516 m), kde překročí italskou hranici, následuje hřeben Mont-Favre (2435 m) a před sestupem do Courmayeur (1190 m) druhá základna. Následuje stoupání do útočiště Bertone (1989 m) a Arnuva (1769 m) před dosažením nejvyššího bodu, Grand Col Ferret (2537 m), který také označuje hranici se Švýcarskem. Cesta jde do Praz de Fort (1151 m) přes La Fouly (1593 m) před dosažením třetí základny, Champex d'en Bas (1391 m). Poslední část obsahuje dvě poměrně nízké hřebeny Bovine (1987 m) a Les Tseppes (1932 m) a Trient (1300 m). Na sestupu do Vallorcine (1260 m) cesta vstoupí zpátky do Francie, kříží Argentière (1260 m) a vrací se do Chamonix. Úřední celková vzdálenost je 166 km a převýšení 9400 m.“

26. - 27.8.2011 Courmayeur - Champex – Chamomix  (93 km, + 5100 m přev.) v mém podání za 23 hodin 8 minut a 53 vteřin.

Vyrazila jsem ve čtvrtek 25.8. v noci něco po druhé hodině na autobus, vzadu jeden batoh, vpředu jeden baton a přes rameno žracák s proviantem. Bála jsem se, venku černočerná noc, v dálce doznívala bouřka, drobně pršelo a nikde nikdo. V autobuse jsem jela sama, jen s řidičem, v tramvaji z Lehovce taky sama až na Palmovku, pak nás jelo víc. Na Štrosmajeráku jsem musela přestoupit ještě do další tramvaje a tam už seděl Radim. Spolu jsme dorazili do Jirečkovy ul., Michael měl auto připravené a čekal jen na nás, naložili jsme se a vyrazili směr Hořovice za Pavlínou. Trvalo nám to trochu déle, než bylo v plánu, ale všechno jsme našli a k Pavlíně trefili. Přeložili jsme si věci do Procházkovic většího auta, Pavlína přidala svoje zavazadla, Michael nechal auto na zahradě u Procházků a vyrazili jsme. Cesta ubíhala celkem rychle, dělali jsme přestávky, Michael to celé odřídil, vystřídat nechtěl. Cca něco po čtvrté hodině odpolední jsme dorazili do Chamomix, pokoušeli jsme se bezúspěšně zaparkovat poblíž sportovního centra, kde se kontrolovala povinná výbava a vyzvedávaly čipy. Když to nešlo, tak jsme vyrazili hledat náš hostel, po chvíli hledání jsme ho našli, i místo na parkování. Zaparkovali jsme a vyrazili s povinnou výbavou v batohu na registraci. Všechno šlo jak po drátku, já šla s Michaelem a Pavlína s Radimem, protože kluci přece jen umějí ty cizí řeči líp. Paní u registrace jsem začala ukazovat svoje vybavení, ale ona to ani vlastně vidět nechtěla, jen chtěla podle seznamu ode mne potvrdit, že to opravdu v batohu mám. Všechno jsem odkývala a podepsala, pak jsme dostali na ruku tenký identifikační textilní pásek, který nešel sundat, taky čip oproti záloze a tričko s logem UTMB a všech dílčích závodů. Po úspěšném zaregistrování jsme se šli podívat do místního expa, měli tam spoustu zajímavých, pěkných a užitečných věcí pro běhy a hlavně pro horské běhy. Mezitím se měnilo několikrát počasí, slunce, pak zase déšť, hory v povzdálí byly chvíli krásně viditelné a chvíli zahalené v mlze. V Chamomix jsem už jednou byla, kdysi před 18ti lety, ale jen na skok cestou ze Ženevy, podívat se na městečko, které hostilo v r.1924 1. zimní olympijské hry. Pamatuju si jen sluneční ráno, klid a pohodu, Francouze a Francouzky jedoucí na kole pro ranní bagetu a noviny. Kdepak by mne někdy napadlo, že se sem jednou vrátím a že tu absolvuju jeden ze závodů slavného seriálu UTMB. Pomalu jsme šli podél místní řeky, která byla opravdu horská, studená, kalná a velmi dravá. Dokonce se tam nějací blázni v neoprénech nechali unášet proudem na krátkých plovácích nebo prknech. Prohlíželi jsme si město, nassávali předzávodní atmosféru. Pomalu jsme došli k hostelu, Michael šel domluvit ubytování, měli jsme ho zamluvené předem. Vrátil se trochu smutný a naštvaný, stálo to všechno o dost víc než mělo (a snídani zítra prošvihneme a balíček nám nedají), už se nedalo nic dělat, protože všude bylo plno a už bychom nesehnali nic jiného. Alespoň že tam mohlo zůstat naše auto po celou dobu na parkovišti. Vybalili jsme si věci, Pavlína a já jsme se chystaly jít spát co nejdřív, ale kluci ještě vyrazili večer zpátky do města. Měla jsem velké dilema, co vyndat z batůžku a co ne. Každý závodník s sebou musel nést povinnou výbavu a za to, že by jí neměl, byla buď okamžitá diskvalifikace nebo nějaká časová penalizace. Nejvíc hmotnila moje nepromokavá bunda, jinou jsem bohužel neměla a ani nemám. Myslela jsem si, že jí stejně nepoužiju, protože bych se v ní musela uvařit, takže jí potáhnu jen proto, že jí táhnout musím, ach jo. Přišlo mně, že ten můj batůžek je nejtěžší ze všech batůžků. Pavlína měla vytištěný časový plán trasy a časové limity (časové limity byly, ale doufaly jsme, že se nás týkat nebudou a že je budeme stíhat), jeden plán mně dala, protože ho měla v nepromokavém provedení a já jen v papírové formě. Na stránkách závodu je kalkulačka, do které stačí zadat na jaký výsledný čas si člověk troufá, všechno se to samo spočítá…Nezbývalo mně než tomu plánu věřit, protože já nemám vůbec žádné zkušenosti s horami. Ráno jsme vstávali něco před šestou hodinou, už v 6:45 jsme měli sedět v autobuse a odjíždět směr Courmayeur do Itálie, odkud se mělo startovat. Ráno jsme se potkali s Martinem Drozdem, závodníkem ze Slovenska (už jsme se tedy pozdravili večer po příchodu do hostelu, protože byl ubytovaný tam, kde my), chystal se na CCC zrovna jako my a tak se k nám přidal. Autobusy vyjely a jely docela dlouho, taky tunelem a přes hranice. Po příjezdu do Courmayeur jsme hned zakotvili v kavárně, obsadili stoleček a dali si kafe a něco na zub (já tedy kafe ano ale to ostatní z vlastních zásob, měla jsem ještě kousek sekané a na takovou štreku se přece musím pořádně najíst). Start měl být v 10:00, takže jsme se asi ¾ hodiny před tím přesunuli z kavárny směrem k němu, byla tam nějaká místní škola nebo něco takového, dalo se dojít na WC a sednout si. Všechno bylo perfektně zorganizované, běželo to jako na drátku, každý jsme měl pytel, do toho jsme si dali věci, co jsme chtěli mít po doběhu v cíli (resp. blízko cíle, protože cíl byl v centru Chamonix a zázemí s věcmi bylo kousek cesty ve sportovní hale), a pytel se skládal přesně podle startovních čísel do velkých drátěných kontejnerů. Radim se nám někam ztratil, byly jsme jen 4, Michael, Pavlína, Martin a já, chtěli jsme startovat z 2. vlny, ta měla být odstartována v 10:10. Ono to asi stejně bylo jedno, protože to měřilo až po projití čtecím kobercem. Trochu jsme posedávali v koridoru mezi ostatními, pak už jsme stáli a poslouchali výklad trati, byly totiž nějaké změny, trať byla přesměrována a tím pádem trochu zkrácena na 93 km a i nějaký ten metr převýšení nám ubyl. Pro mne to znamenalo jediné, že ten plán, co mám od Pavlíny, je jen orientační. Doufala jsem, že trasa bude dobře značená, že nebudu muset nic hledat, měla jsem sice vytištěnou mapu v batohu (taky k dispozici na stránkách závodu), ale s mojí znalostí (spíš neznalostí) cizích jazyků, bych se asi na správnou cestu nedoptala. Davy kolem mě trochu děsily i uklidňovaly zároveň, bude asi tlačenice, ale zase bude s kým jít…Sice bych se moc ráda udržela s Pavlínou, ale tušila jsem, že to moc dlouho nepůjde, Pavlína je na kopce i terén zvyklá z orienťáku a z výšlapů do hor, navíc ten můj batůžek byl opravdu těžký. Start byl dojemný, hrála hudba, moderátoři něco říkali francouzsky, pak se počítalo…Každá vlna startovala zvlášť. Vyrazili jsme pomalu, tak 90 % všech mělo hůlky, já tedy ne, ne že bych je nechtěla, ale bohužel jsem se to s nimi nestihla naučit  a bála jsem se, že by mně proto byly spíš na obtíž než k užitku. Začaly jsme s Pavlínou běžet a pomalu předbíhat, probíhalo se městečkem a stále to stoupalo výš a výš, i když zatím po asfaltu. Byla jsem celá udýchaná a zpocená, už tu Pavlínu neudržím, tak ať si běží. Zpomalila jsem a šla rychle s Martinem. Utvořil se takový špunt, asfaltka se napojovala na úzkou horskou pěšinu vedoucí nahoru až někam do nebe. Měli jsme jít přímo do Bertone, vynechat původní Tete de la Tronche. Mně to bylo nějak jedno, kde jsem, kam jdu, hlavně jsem si řekla, že se musím snažit, co nejrychleji to půjde a že se uvidí. Zatím mne všichni předbíhali a předcházeli, hůlkouni, jak jsem jim říkala, jeden mě s tou hůlkou skoro píchnul do nohy. To bude tedy zábava, začala jsem se proklínat už v tom prvním kopci, co mne to jenom napadlo, vydat se do Alp, když jsem i Krkonoš měla plné zuby. Opravdu mně to moc nešlo, špatně se mně dýchalo a ten kopec neměl konec, pořád nahoru a nahoru. V hlavě mně blesklo, to nedáš, to nemůžeš dát, to je tak vylézt na tenhle 1. kopec, otočit to a jít zpátky. Hurá konečně nahoře, byla tam občerstvovačka, doplnila jsem vodu, ať mám plné nádrže a hlavně jsem si dala kafe, pořádný silný italský, to mně hrozně moc pomohlo. Únava byla pryč, nakoplo mně to a já si řekla, tak to ne, zase závodíme. Na vrchol to bylo ještě malý kousek cesty, otočila jsem se a podívala se dolů, byl to krásný pohled. Měla jsem sice s sebou mobil (byl povinný), takže bych mohla fotit, ale nefotila jsem, věděla jsem, že bude fotit Martin a že fotit umí, takže fotky budou. Jak to šlo, tak jsem běžela, teď to bylo takové příjemné, skoro rovina, sem tam do kopce nebo z kopce. Začala jsem předbíhat hůlkouny, občas to moc nešlo, cestička byla úzká a když se předbíhalo, tak člověk někdy musel do míst, která nebyla úplně rovná, bylo tam víc kamenů a při špatném došlápnutí hrozilo podvrknutí nohy…Ale šlo to celkem svižně kupředu, vláček jel dál a dál…Občas tam byly takové partie skal, přes které tekly potůčky a bylo to směrem dolů a mokré, to jsem se bála a zpomalila jsem, ale pak jsem se hned rozběhla. Před  2. občerstvovačkou jsem dohonila Martina, občerstvovali jsme se spolu, i jsem ho vyfotila. V Alpách člověk neumře žízní, všude něco teče a je to tak čistá voda, že se normálně pije, takže jsme si čepovali vodu rovnou z trubky. Trochu jsem Martinovi poodskočila, nohy fungovaly a já toho chtěla využít, lidí bylo kolem dost a dost, nehrozilo, že by člověk zůstal dlouho sám. Stále to byl zástup lidí. 3. občerstvovačka, zase jsem si něco vzala a doplnila vodu, Martin mne opět dohonil, ale já nečekala a vyrazila jsem vstříc největšímu kopci, co nás čekal…Grand Col Ferret (2537 m). Nekonečné stoupání, ale šlo mně to celkem dobře, i pár lidí jsem předběhla, pořád nahoru a nahoru, občas už někdo zastavoval nebo se přesunul mimo trať a bylo na něm vidět, že má dost. Všimla jsem si jedné maminky (asi Italky), taky se zúčastnila závodu a zrovna tady v tom stoupání na ní čekaly její děti a asi babička a dědeček, mohutně jí povzbuzovali, volali na ní, šli chvíli s ní…a já jí to tak trochu záviděla. Vrchol Grand Col Ferret byl tady, hodně se ochladilo, někteří zastavovali a přioblékali se. Nezastavila jsem, ale rozběhla se dolů, jak to šlo nejrychleji, cítila jsem, jak se s ubývajícími výškovými metry zase otepluje. Pohled na hory kolem byl úžasný, někdy se mně z toho až zatočila hlava, pak jsem se zase radši soustředila na úzkou cestičku před sebou. Zatím nám počasí přálo, sluníčko svítilo a někdy dost foukal vítr. Měla jsem radost, že jsem tam. Stejně je zvláštní, že se v horách cítím tak dobře, ale zároveň se jich bojím. Nejsem si v nich jistá, nejsem si jistá v strmých sestupových pasážích, je to pro mne velký nápor na hlavu a adrenalin. Člověk musí být stále pozorný, pořádně zvedat nohy, aby o něco nezavadil a nespadl. Seběh byl hodně dlouhý, ke konci jsem už neměla moc sílu a chvíli jsem šla. Čekala nás další občerstvovačka (La Fouly) a spousta fandídích diváků při cestě. Vůbec lidi kolem byli úžasný, fandili, zřizovali improvizované občerstvovačky třeba jen s vodou (a to i v noci a hustém dešti). Zase jsem něco snědla a vyrazila co nejdřív dál, ve stoupáních mně moc občerstvovat nešlo, když jsem si do něčeho kousla, stejně jsem to žvýkala v puse a ne a ne to spolknout. Jak byla možnost, tak jsem si dala teplou polévku, byl to tedy čistý vývar s pár nudlemi, ale pokaždé mě to energeticky pomohlo. Koukala jsem se s obavami na hodinky a sama sebe popoháněla, chtěla jsem se dostat co nejdál, než bude tma. Čekal mne přechod po trochu rozjíždějících se fošnách přes prudký horský potok, bála jsem se, ale zvládla jsem to. Už jsme byli ve Švýcarsku, trasa vedla malebnou vesničkou mezi typickými švýcarskými domky snad ještě s břidlicovými střechami, taky byla část po silnici. Jak to šlo, hned jsem běžela, vždycky jsem si říkala, tak silničáři do toho, musíš nahnat nějaké ty minutky. Pak zase nekonečný výstup lesem, už jsem byla unavená, chtělo by to zase kafe, občas jsem se zastavila, přidržela se rukou stromu a trochu uklidnila rozbušené srdce…A najednou tu byla další občerstvovačka (Champex Lac), ta největší, s možností si jít lehnout, hurá polovina závodu je za mnou. Musím se pořádně najíst, obléknout se na noc, připravit si čelovku. Vypadalo to na déšť, počasí se změnilo, z nápisů jsem poznala, že i start velkého UTMB byl odložen a že byla pozměněna trasa, jim se tedy o trochu prodloužila (nakonec nahoře v horách sněžilo a bylo – 10 ˚C). Všude bylo moc lidí, trošičku jsem ve frontě předběhla, jelikož jsem cítila, že mne už už síly opouštějí a že se do mě dává pořádná zimnice. Ruce se mně klepaly tak, že jsem skoro neudržela tácek s jídlem, opět polévka a těstoviny s rajčatovou omáčkou, ještě jsem tam nafasovala nějaké ovocné pyré, sušené švestky, pár sušenek. Odnesla jsem si to k nejbližšímu stolečku, sedla si a snažila se zkoncentrovat, abych se dokázala najíst. Přioblékla jsem si triko s dl. rukávem, ale nic nepomáhalo, začalo mně být špatně a klepavka ne a ne přestat. Jeden ze závodníků, co seděl naproti, mě pozoroval a asi jsem se mu nějak nezdála, pořád mě posílal za zdravotníky, já říkala OK, OK a snažila jsem se jíst. No celé to trvalo skoro hodinu, přiběhla jsem asi 5 minut před osmou hodinou večer a odcházela v 20:45. Nevěděla jsem, co si obléknout, nechala jsem si zatím krátké elasťáky a na vršku těla jsem měla triko s dl. rukávem, triko s kr. rukávem a slabou bundu humioutdoor, na hlavě povinnou teplou čepici, na ní novou Petzl čelovku (měla mít premiéru). Venku pršelo, ale doufala jsem, že to ještě chvíli vydržím i bez mé těžké, nepromokavé bundy, v té by se totiž nedalo běžet. Vylezla jsem tedy ven a po pár krocích, kdy jsem si ošklivě vynadala (až se nějaký Francouz ptal, jestli nejsem z Polska, čímž mně hodně pobavil), jsem si sedla pod lampu a začala si měnit krátké elasťáky za dlouhé, dala se do mě zima (proč jen jsem se nepřevlékla v klidu na občerstvovačce, ach jo). Rychlým během jsem se zahřála. Zatím to byl stále asfalt, kolem byla mlha, stoupala tam pára z nějaké místní vodní nádrže, kolem které jsme běželi. Stále pršelo a pršelo, snažila jsem se být co nejrychlejší, věděla jsem, že je to poslední možnost, kdy se můžu trochu zmáčknout, tušila jsem, že mně ta energetická pohoda zase tak dlouho nevydrží. Povrch se měnil, už si to zase tak dobře nepamatuju, kolem byla tma, ale člověk nebyl sám, vždy jsem dohonila nějaký hlouček závodníků nebo naopak hlouček dohonil mne. V sebězích jsem byla hodně opatrná, dost jsem se bála a měla jsem respekt, mazlavá hlína a mokré kameny klouzaly, často jsem se uklidńovala samomluvou (naštěstí mně asi nikdo nerozuměl). Ani nevím, jestli to bylo teď nebo později, ale byl tam takový úsek s řetězy, pak takový úsek přes nějaké skalní desky, co byly položené přes sebe a občas se hýbaly, pak nějaká vinice a vedle ní jen úzký proužek místa. Nebo úzká cestička vedle které tekl prudký potok. Mrzelo mne, že někdy brzdím vláček závodníků, že jdu opatrně a že ty za mnou musejí čekat, když to šlo, tak jsem je pouštěla před sebe. Jak se ale cesta změnila a zlepšila, zase jsem se rozeběhla a spoustu jich předběhla. Byla tam další občerstvovačka (ale jen s vodou), ono jídlo bylo jen na některých občerstvovačkách, na některých byla jen voda, ve stanu se tísnilo hodně lidí, okamžitě se mně zamlžily brýle. Ani jsem nedoplňovala vodu a honem jsem utíkala pryč, abych náhodou nevychladla a nedala se do mě zimnice, už jsem byla totiž promočená až na kost a byla to jen otázka času, kdy se to stane. Celkem asi 3 x za celý závod jsem trochu kufrovala, ale vždy se hned našel někdo, kdo na mě zavolal a já se vrátila na správnou cestu, trasa byla výborně značená, i fosforeskujícími šipkami, ale já měla skoro pořád plný brejle i oči vody, musela jsem se zastavit a snažila jsem se brýle utřít, ani jsem neměla skoro čím, vše bylo beznadějně mokré. Byla mně zima, hrozná zima, já věděla, že se někde musím převléct, že musím vytáhnout svoje poslední suché triko s dl. rukávem (ve kterém běhám v zimě) a tu nepromokavou bundu (ještě že jí nakonec mám). Konečně nějaký stan (odhaduji že to byl asi 75.km), ani nevím, jestli to byla občerstvovačka nebo jestli to postavili nějací místní, stan byl totiž z jedné strany celý otevřený. Bylo tam plno lidí, spousta z nich toho měla dost a spousta to asi zabalila nebo chtěla zabalit. Bývala bych to taky zabalila, kdyby někdo vyslovil Chamonix a auto, tak bych se asi přidala. Ale já francouzsky neumím a anglicky opravdu jen trošku, navíc, když jsem hodně unavená, mluvím jen česky. Dostala jsem strašnou zimnici, v hlavě jsem měla jedinou myšlenku, musíš se svléknout z těch promočených věcí a obléknout si ty suché. Nacpala jsem se do koutečku, bylo tam místo na lavici, sundala jsem čelovku, čepici, bála se, že mně to někam spadle, pod nohama bylo spousta bahna. No horor, ale povedlo se, převlékla jsem se, mokré věci schovala, mělo to jen jednu chybu, že dolní část jsem bohužel neměla do čeho převléct, takže jsem si na mokré elasťáky navlékla nepromokavé šusťáky. Klepala jsem se hodně moc, ale zase jsem vyrazila ven, ušla jsem pár desítek metrů po silnici, pršelo úplně strašně, foukal vítr a já si říkala, to vole nedáš, to nedáš, nemáš na to sílu, vrať se. Tak jsem se zase vrátila pod přístřešek, něco málo jsem snědla, našla si ještě nepromokavé rukavice a od jednoho spoluběžce jsem si vyprosila kus fólie, protože on jí cupoval na kusy a mně se nechtělo cupovat tu svojí. Tak jsem si ještě obalila prostředek těla fólií a zase vyrazila ven, tentokrát se mně to povedlo, pokračovala jsem, postupně jsem se zahřívala a přestávala se klepat. Myslím, že tady byla taková ošklivá část trasy, silnice vedla dolů v serpentinách, ale trasa vedla přímo, takže těmi největšími krpály a sešupy. Už jsem se necílila vůbec dobře a vůbec jistě, slzy jsem měla na krajíčku, všichni mě předbíhali. Jednomu závodníkovi se mně zželelo a půjčil mně jednu svou hůlku, šlo mně to s ní dolů o dost rychleji, ale to byl jen jeden úsek, dole na mne počkal a já mu jí zase vrátila. Hrozně jsem litovala, že jsem si ty hůlky nevzala s sebou, i kdyby byly těžké a neuměla bych to tak s nimi, teď by byly dobré. Hůlkouni si byli jistí, hůlkami si jakoby vytyčovali cestu a když jim to podkluzovalo, tak se o ně mohli opřít. K ránu přestávalo pršet, byla tu další občerstvovačka (ani už nevím kolikátá), něco jsem zase snědla, dokonce tu byl nějaký ohřívač, tak jsem se u něj chviličku zdržela a užila si ten teplý pocit. Na jedné občerstvovačce jsem si do flašky nalila nějaký ionťák, mělo to chuť jako magi, z legrace jsem si říkala, jestli to nebyla nějaká ingredience na přípravu polévky s nudlemi, kterou nás krmili. Fuj nedalo se to vůbec pít, musela jsem to vylít (donesla jsem to tedy až k další občerstvovačce, abych splnila povinnost mít dostatek tekutin, co kdyby mně náhodou kontrolovali). Začalo svítat, noc bledla a já dostávala lepší a lepší náladu, trasa vedla po rovině, byly tam sice nějaké šutry, ale už jsem na ně viděla, tak sem se zase rozeběhla, co to šlo. Tak ještě kousek a je to doma. Zase se předemnou otevřely krásné výhledy, ale opět jsem nefotila. Pak byla ještě jedna občerstvovačka asi jen s vodou, ale byla tam jedna bageta a vedle nůž, tak jsem myslela, že je to jako pro všechny, ale ouha, bylo to soukromé občerstvení pro jednoho závodníka. Zachoval se ale jako pravý gentleman, nechal mně kousek uříznout, mňam.  Zase bylo kousek asfaltu a pak dlouhá cesta kolem řeky, byla to ta samá řeka, co tekla přes Chamonix, už jsem si myslela, že trasa povede podél ní a že za chvíli už bude konec, ale ne. Opět jsme stoupali a opět to bylo pár šutrů, před sebou jsem viděla italskou maminku, jak jí vítaly děti před Grand Col Ferret. Začala jsem trošku stíhačku, no spíš si jen tak pohrát, aby byla motivace a utíkalo to. Odstrojila jsem se, sundala jsem si nepromokavé šusťáky, vršek jsem se bohužel bála sundat, jelikož jsem měla jen samé mokré věci, už to snad vydržím a neupeču se, než dojdu nebo doběhnu do Chamonix. Koukala jsem na hodinky a moc si přála to stihnout za nějaký zaokrouhlený čas, původně jsem uvažovala, že by bylo krásné to stihnout do 24 H. Konečně jsem se dočkala, už tu bylo Chamonix, ještě proběhnout nebo projít městem, snad se trefím do cíle, byla jsem unavená, nohy se mně zvedaly hodně ztěžka. Emoce mě chytly pár kilometrů před Chamonix při takovém seběhu, to jsem měla slzy na krajíčku a byla jsem dojatá, vždyť já to dám, já to zvládnu…Ale když jsem probíhala cílovou branou tak nic, už jsem zase přemýšlela, kde že se to vyzvedávají věci, co jsme odevzdávali na startu a kde najdu ostatní z naší minivýpravy. Za cílovou bránou mě čekal yogi čaj v originálním kelímku (ten mám na památku), hrozně moc mně chutnal a taky finišerská běžecká vestička s logem závodu. Vrátila jsem čip a dostala svoje eura. Byla jsem unavená a dost dezorientovaná, kudy zpět do sportovní haly? Běžela jsem přece kolem, tak jsem se začala pomalu vracet proti směru trasy závodu. Už jsem byla u těch budov, ale pořád nevěděla, kde je šatna, asi 3 x jsem prošla sem a tam, než jsem to konečně objevila a pochopila, ne že by to nebylo označené, ale já měla v hlavě v tu chvíli úplně vymeteno. Vyzvedla jsem si svůj pytel, došla do sprch (ty byly zase jinde), chtěla se osprchovat, ale tekla skoro vařící voda, tak jsem musela hodně opatrně (zase jsem si trochu zanadávala). Pak jsem si došla na jídlo (to bylo taky jinde), bylo to moc dobré, asi jsem si vzala víc než jsem měla, ale nikdo mně nic neřekl, dala jsem si kafe, na to jsem se těšila. Teď by to ještě chtělo chvíli nějakou postel, plánovala jsem, že se vrátím do sportovní haly, byly tam lehátka a deky pro doběhnuvší závodníky. Psal mně Michael, kde že jsem a že mám za nimi přijít, ale já nějak nevěděla, kam mám vlastně přijít, byla jsem hodně zmatená a chtělo se mně brečet. Psala jsem Pavlíně, ale ta spala, takže mojí smsku nečetla. Nakonec vše dopadlo dobře, všichni jsme se potkali v hale u lehátek (nebo na lehátkách). Kluci už byli trochu odpočatí a dostali nápad, že bychom vyrazili hned domů směrem ku Praze, stejně jsme už neměli ubytování a museli bychom narychlo shánět kemp a stavět stan. Tak jsme ještě chvíli odpočívali a sdělovali si dojmy. Pavlína doběhla v nádherném čase 20 H 7 minut, a to ještě hned v úvodu závodu upadla, ošklivě si odřela a narazila ruku, později bojovala s velkým vyčerpáním a skoro 2 hodiny strávila na lehátku na jedné z občerstvovaček v péči zdravotníků. Ona prostě terén a hory umí, má to z orienťáku vychytané a hned tak nějakého kopce nebo seběhu se nelekne. Moc jsem jí to přála. Radim dokončil v krásném čase něco přes 17 H a to to celé absolvoval v silničních botách. Michael bohužel závod nedokončil, pro velké vysílení, i když se mu snažili nějací lidé ve stanici lanovky pomoci, nepodařilo se jim to. Martin ze Slovenska dokončil asi hodinu po mně, vzal to tak nějak na pohodu a taky ho trošku bolela noha. Já byla moc spokojená, celkový čas se zastavil na 23 hodinách a 8mi minutách. Kdyby bývalo nepršelo, tak to mohlo být možná o trochu lepší, ale kdyby ta trať měřila, jak původně měřit měla, + ještě nějaké to převýšení navíc, tak nevím, jestli bych to bývala stihla do 24 hodin. Byl to pro mne zážitek pohybovat se v tak vysokých horách, vůbec jen je vidět, poznala jsem zase jiný kus Francie a světa. Ten výškový rozměr mně v mém poznávání chyběl.

 

Němečkova Martina - start. číslo 6235

Finisher : 23:08:53
Classification category : 1376
Scratch category V1 F : 62
Club :
Nationality : : Czech Republic

 

Point

Heure

Temps

Clst

Départ

F-10:12

 

 

Refuge Bertone

F-11:34

01:21:13

1640

Refuge Bonatti

F-12:53

02:40:33

1603

Arnuva

F-13:51

03:38:55

1618

Grand Col Ferret

F-15:24

 

05:11:25

1569

La Fouly

F-17:17

07:04:31

1555

Champex-Lac

F-19:52

09:39:55

1494

Martigny

Sa-00:03

13:50:03

1417

Trient

Sa-02:58

16:45:44

1513

Les Jeurs

Sa-04:07

17:54:47

1432

Vallorcine

Sa-05:51

19:38:59

1428

Argentière

Sa-07:19

21:06:43

1374

Les Tines

Sa-08:18

22:05:14

1370

Chamomix

Sa-09:21

23:08:53

1376

 

Odkaz na fotogalerii Martina Drozda: picasaweb.google.com/117372307221557952805/UTMBCCC

Odkaz na video z UTMB 2011: www.youtube.com/watch?v=TFWDUsvLCoE&feature=share

Ještě jedno povedené video: youtu.be/5bu_Ynw8Bsg

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?