Jubilejní Pražská 100, alias 145 (EKUT)

6.-8.12.2013, Pražská 100, 145 km, 5200 m přev., 3. etapa EKUT, s Jirkou Hofmanem za 38 H 32 minut

Pátek se blížil a mně nezbývalo nic jiného než jít do toho a zúčastnit se. Nebylo mně dobře, ani jsem se netěšila. Českou republiku měl šmrncnout orkán Xaver, navíc jsem se už už musela začít učit na zkoušku (kvůli práci), která mne čekala 17. prosince. Olaf tentokrát nepotřeboval pomoc při prezenci, tak jsem zůstala doma, co nejdéle to šlo. Všechno jsem měla připravený, mapy vytištěný, kolena zatejpovaný, jídlo pro sebe i pro kluky hotový. Ti tentokrát byli doma, snad mne nechají vyspat, až se vrátím (někdy v neděli)...

Ke Škole prof. Švejcara v Modřanech, kde bývá tradičně základna Pražské 100 (cíl), nás od autobusu zamířilo víc. Na prezenci byla fronta, chtělo se mně strašně moc na záchod, ten jeden dámský byl obsazený a jiný už tam nebyl, už už jsem se chystala vystartovat někam ven do sídliště, ale nakonec to dopadlo dobře...WC se uvolnilo právě včas. Vyfasovala jsem intinerář a sedla si na zem ke zdi, byla jsem jen tak na lehko, závodně, žádné věci jsem si ve škole neplánovala nechat, takže jsem se ani do plné tělocvičny nepodívala. Něco po půl deváté večer jsem se autobusem přesunula o kousek níže na Sofijské náměstí, tady měl být v 21:00 start. Fučelo a nebylo moc příjemně, schovali jsme se proto skoro všichni pod střechu nákupního centra. Olaf měl krátkou řeč a přesně ve 21:00 bylo odstartováno, pár známých lidiček jsem viděla, ale Jirku ne. Celé startovní pole vyrazilo na cyklotrasu do Modřanské rokle. Had se trošku roztáhnul a já se zase začala svlékat, bylo mně teplo...ach jo. Jak jsme vyběhli z rokle, opřel se do nás vítr s vločkami sněhu. Zima mně ani moc nebyla, jen jsem s obavami sledovala nános mokrého sněhu na svém tlustém triku. Icebreaker vydrží všechno, ale mokrá jsem být nechtěla, vždyť tohle je moje základní teplá vrstva oblečení. Opět jsem tedy vytáhla bundu, nechala jsem si jí porozepnutou a zipem regulovala teplotu. Zatím to šlo pěkně, jen se mně trošku hůř dýchalo, cítila jsem, že nejsem úplně ve své kůži a taky jsem zrovna moc neviděla, protože jsem měla brýle plné vody. Cholupice, Točná a odtud po zelené do Břežanského údolí a k Hálkovu pomníku. Držela jsem se v celkem velké skupince s holkama (Lenka, Eva, Peťa atd...), takže jsem byla ráda, že mám kolem sebe známé tváře. Začalo to být trošku terénní, šplhali jsme kamsi do stráně, někde tady ztratila Peťa mobil, naštěstí vyzváněl a někdo ho našel. Nicméně mně holčičí skupinka odskočila trošku kupředu, protože jsem si musela občas pročistit mokré brýle a zastavovala jsem, neviděla jsem tolik pod nohy a zpomalila jsem. Na silnici kus před pomníkem byla 1. čipová kontrola. K pomníku, a pak to bylo trošku do kopce. Občas mne někdo míjel, lidí okolo bylo stále dost. Ale popadl mně takový nějaký vnitřní smutek, že jsem na všechno zase sama, vzpomínala jsem na loňský rok a na Pavlínu, škoda, že letos nemůže jít, ve dvou by to bylo veselejší. Objevilo se pár psů, do kopce páníčky nebo paničky tahali, z kopce běželi jako blázni a páníčkové/paničky je zase museli krotit. Ne že bych se jich bála, ale spíš jsem měla obavu, že se mně připletou pod nohy a že o ně nechtěně zakopnu. Měli závodního ducha a chtěli být všude první, raději jsem je tedy pouštěla před sebe. Trasa byla pokrytá mírným popraškem sněhu a uklouzaná těmi x páry nohou, co běžely přede mnou. Inovejty mám hodně jeté, špuntíky ošoupané, vršek samou díru. Natáhla jsem se a opět na levý bok jako při Loučení před 14ti dny. V batohu jsem měla nesmeky, ale ledu i sněhu bylo ještě příliš málo, aby se daly použít. Myslím, že to bylo někde za Károvem, najednou se zezadu objevil Jirka. Měla jsem velkou radost, říkal, že s nikým konkrétním nejde (Hynek tentokrát nešel). Hned jsem se zaháčkovala a měla jsem parťáka. 25. km (Libřice),  čipovou kontrolu jsme už píchali společně. Občas jsem byla první já, občas Jirka, trasa nebyla nijak náročná, sněžení ustalo, vítr polevil. Trasu asi nemá cenu podrobně vypisovat, je tady na cykloserveru:

1. část – Modřany – Králův Dvůr (80 km) www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140350

Kontroly jsem si zapisovala, časy taky, tentokrát jsem si dala pozor a tabulku jsem si po překontrolování v cíli nechala. Jen tak pro orientaci, kdy jsme kde byli:

K 3 - Ohrobská, rozcestí – 15,7 km, 23:50 pátek, K 4 – Nad Spáleným mlýnem – 30 km, 2:30 sobota, K 5 - Řevnice – 40,3 km, 4:40 sobota, K 7 Babka (vrchol) – 44 km, 5:40 sobota...Babka byl jeden z vyšších vrcholů 1. části trasy, Pražská 100 tudy vedla v různých obměnách několikrát. K 8 Na Soudném – 51,1 km, 7:35 sobota, už jsme byli v Brdech a už bylo i vidět.

Těšili jsme se do Všeradic (62 km), do hospody, na polívku, na kafe, Jirka na pivo, já na kofolu. Dorazili jsme tam něco po deváté, byla tam další čipová kontrola, už třetí. Hospoda byla dost plná, samí turisti, kofolu neměli, dala jsem si malinovku, byla taky dobrá a využila jsem místní WC. Zdrželi jsme se něco přes hodinu. Dál se trasa klikatila cik-cak, bylo to po vlastním značení, takže po černých šipkách. Cestou na Velkou skálu (K9 – 64,2 km – 10:47 sobota) nás míjelo auto plné myslivců, měli tam uvázané ulovené bažanty, až jsem byla v pokušení udělat šmik a jednoho jim ukrást...Auto odjelo zpět a myslivci se v pravidelných rozestupech rozestavili po cestě, koho budou lovit? Snad ne turisty...protože právě tudy vedla naše trasa. Prý divočáky a přiběhnou zprava, tak to musíme rychleji a raději vlevo... Čekal nás nejkrásnější úsek 1. části trasy – Kobyla, Zlatý Kůň (K 11 - 70,2 km – 12:17 sobota) , Koněpruské jeskyně a ty lomy okolo, nejdříve zdola a pak i shora, krásné pohledy i výhledy. Tady to tedy trošku znám, ale nevadilo mně se sem podívat ještě jednou. Naše skupinka se rozrostla o Antonína H. Po žluté jsme pokračovali na Aksamitovou bránu (taková malá Pravčická) a ten padák dolů...hrůza. A Koukolovou horu, ta mne úplně nadchla. Aksamitovou bránu a Koukolovou horu jsem ještě neznala. Králův dvůr se blížil, další čipová kontrola, restaurace s občerstvením a taky končila delší polovina P 100 (80 km). Dorazili jsme tam něco před 15:00, Jirka se tu chystal zdržet o trochu déle, pořádně se najíst a popovídat si s Martou, která právě tady dělala čipovou kontrolu. Nakonec jsme se zdrželi skoro 2 hodiny, Antonín H. nevydržel a vyrazil sám na trasu. Přiznám se, že už jsem měla taky cukání vyrazit, ale vydržela jsem a vyšli jsme s Jirkou společně.

2. část – Králův Dvůr – Modřany (65 km)  www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140359

Před námi byl výběh nad Beroun a zase zpět do Berouna. Na rozhlednu Děd jsem byla zvědavá, na „studánku“ a kapli, ještě jsem tu nikdy nebyla. Kolem studánky asi vede „studánkový maraton“ co pořádá Míra Vostrý začátkem července (ještě jsem ho neběžela)...Začalo se opět stmívat, další noc beze spánku před námi. Rozsvítila jsem zase čelovku, baterky byly nové, třetí v pořadí. Opět Beroun, skoro k nádraží a pak po červené na sv. Jána (K 16 – 18:42 sobota), tady to znám, byla jsem tu několikrát, i Pražská 100 tudy už několikrát vedla. Začaly mně nějak ubývat síly a nechtělo se mně do toho velkého kopce, už už jsem byla v pokušení poprosit Jirku, aby mně tam tu kontrolu označil :-) ale to by nebylo fér...No jo, tak zase nahoru a po schodech ke kříži, výhled byl parádní - světýlka, pěkně fučelo... a zase dolů.  Na červené k Boubovickým vodopádům jsme se trošku zamotali, přehlédli jsme odbočení červené značky a ocitli se na nějaké naučné stezce, ale našli jsme se. Na vodopády jsem si posvítila, taky je znám a moc se mně líbí. Dub sedmi bratří, to už je skoro Karlštejn...bude zase hospoda a bude mít otevřeno... Další čipová kontrola (105 km), polívka, kafe, kola, Jirka ionťák – pivo, už uklízejí, ale nezavírají. Poskytli nám tady azyl, Jirka pokládá hlavu na stůl a chvíli spí, tohle já neumím, spát po chvilkách mně nejde, čekám  na něho a sbírám síly. Vnitřně se utvrzuju, že to bude vlastně dobrý trénink, výkonnostně nic moc, ostatně skoro mně nebolí nohy, ale aspoň si pocvičím nespaní a jestli vydržím (Jirka předpokládá dojití do 12:00 v neděli), tak už mne nerozhází ani Istrie (se stomílovkou mám otevřený účet – ukončila jsem po 130 km právě kvůli šílenému motání hlavy a totálnímu nedostatku energie).  Vyrážíme, Jirka se po chvíli vrací a ještě vyměňuje baterie v gps. Dává se do mne zima, snažím se popoběhnout a těším se na kopec – zahřeje. Karlík – hrad (K 17 – 1:00 v neděli) mně dává zabrat, ostře nahoru a ostře dolů, achilovky brečí...Kolena jsou dobrý, naučila jsem se tejpovat tak, že skoro nebolí. Na cestě do Mokropsů doháníme Žufrík team (paničku s pejskem), už má třetího psa v pořadí. Žufríka poznám z loňska, je prý nejspolehlivější ze všech, tak má čestný úkol dovést paničku až k cíli. Přes železniční most je to adrenalin, pod námi jen děravá drátěnka, je vidět rychlá, studená a temná řeka, po pravé straně koleje, naštěstí nejede zrovna žádný vlak, ať už jsme pryč. Potkáváme pár postaviček, už se mně to všechno plete, myslím, že je Jirka za mnou a on je zatím přede mnou. Stav bdělosti udržuju  vlastními prostředky (nejen kafem po hospodách), mám svoje kafe v malé lahvičce od redbulu, guaranu, ginkgo biloba, hroznový cukr a sem, tam nějakou tu sladkou mňamku (oříškovou sušenku, mϋsli tyčinku atd.). K 18 – Ve strženém svahu – 3:12 neděle, kilometry bohužel nevím, v intineráři nejsou, radši nevědět kolik zbývá... Jíloviště , Klínec – Všenory – K 19 – 3:55 neděle, dělá to tady takovou skoro pravoúhlou zatáčku, tam a zase zpět, asi bylo potřeba nahnat nějaké ty kilometry. Blíží se zlatý hřeb programu – údolí Nazaret (naučná stezka - zelené psaníčko). Je nás moc, celá velká skupina, jdu první...Teď se bude hopsat po stranách potoka, sem a tam, přes popadané stromy, větve, bahno...Asi 1,5 m přede mnou je něco šedého, že by Žufrík? Už už jsem na něj chtěla volat...Začalo to chrochtat, nebyl to Žufrík, zatloukla jsem hůlkami o sebe, jestli tu budou další prasátka, tak ať rychle utečou. Loni jsem se v Nazaretu trošku bála, až pak ke konci mne ten strach přešel. Radši bych asi měla přepustit 1. místo někomu s lepšíma očima, než mám já, aby našel cestu a já bych se pak po něm jen „opičila“ jako vloni. Antonín H. jde dopředu, ale moc mu to nejde, trasa není v 1. části Nazaretu moc jasná, Olaf ale nainstaloval spoustu odrazek a ty nás vedou. Trošku omylem šplháme nahoru do stráně, ale je to špatně, musíme opět dolů a přes hromadu popadaných stromů, tuhle část si z loňska moc nevybavuju... Jdu zase dopředu, jak se moc svítí těmi čelovkami sem a tam, tak ta nezřetelná pěšina, co vede správným směrem, není vidět. Už vidím správný směr, tu vlevo podél potoka, tu vpravo podél potoka...hopsám první, občas zastavím a svítím dozadu, aby věděli kudy. Uf, už jsme konečně venku, teď oblíbená kontrola na stromě (K 20 – 5:15 neděle) a nahoru do toho vražedného skoro kolmého kopce. Skoro brečím bolestí, jak mne ty achilovky bolí, hlavně holky nepraskněte, ještě vás budu potřebovat. Část startovního pole opět začíná panikařit a hledají červenou...Vím, že musím na hřebínek a že cesta pokračuje dál, volám na ně, ale nedají si říci. Pokračujeme s Jirkou sami a za námi je díra, zelené psaníčko se s červenou kříží až o hodně dál. Jirka má gps a kontroluje mne, tahle část trasy není moc dobře značená. Antonín a ještě další dva nás dohánějí a skoro společně dorážíme do Jíloviště (130 km).  V hasičárně je poslední čipová kontrola a hlavně další občerstvení. Dáváme polívku, kafe, kofolu. Je tu Marta, tak je Jirka rád, že jí vidí, chce se tu chvíli zdržet (než se rozední), pokládá hlavu na stůl a spí. Mně to prostě nejde, spát na stole neumím, trošku kecáme s Egonem (je tu na kontrole). Kupodivu jsme docvakli zbytek holek (Péťa je tedy vpředu, ale Lenka a Evička jsou tu). Hm, jsou to soupeřky v EKUTu, kdybych je předběhla, byla bych druhá...hlodá ve mně červíček pokušení. Ale stojí mně to za to? Blbý opustit Jirku skoro na poslední chvíli a co když ještě cestou zabloudím? Holky se zvedají, asi se v nich probudil taky soutěživý duch...Kašlu na to, čas bude stejně strašnej a jestli budu 2. nebo 4. -5.  je celkem jedno, hlavně to dát celé! Pauza byla víc jak 1 ½ hodiny, už je světlo, vyrážíme dál. Rozchodit ztuhlé nohy chvíli trvá. Jsem nějaká nastydlá, pořád musím čůrat, ach jo... K 21 – Cukrák , vysílač – 7:50. Po cyklotrase až do Baní, to už je vlastně Praha! Zbraslav, most, minizoo (chvíli koukáme na zvířátka), Hálkův pomník (K 22 – 9:15), známá místa. Teď trošku tápu, vydávám se dolů k silnici, vím, že tam jsou bílé šipky – vlastní značení směrem nahoru do kopce. Ale Jirka říká, že musíme po zelené ještě vpravo na druhou stranu a po šipkách až odtamtud, no asi má pravdu, když má gps. Ostatně je to jedno, krpál jako krpál...Achilovky mne neskutečně bolí, zkouším jít  jako kačer nebo Charlie Chaplin, bolí to trošku míň. Škoda, že nemůžu jít pozpátku. V duchu počítám, že už to jsou skoro poslední kopce, co nás čekají a že tedy achilovky nebudou mít možnost už tolik bolet. Výlez z Modřanské rokle nakonec bude samozřejmě poslední tečka, ale to už zvládnu. Zase musím na záchod. Mám nějakou krizi, bojím se, abych tady s sebou nešvihla. Vydrž, vydrž, říkám si v duchu, kdo vydrží až do konce, ten zvítězí...Prostě to tak mám, není na mě skoro nic vidět, funguju, ale najednou je konec, jsem KO a totálně. Snad se to nestane, nesmím na to myslet.  Jen Olafovo šipky, dál a dál, Točná, Petrova strouha (K 23 – 10:38). Kolem zahrádkářské kolonie, Cholupický vrch, už se to blíží! Slejzáme do Modřanské rokle, vylejzáme z Modřanské rokle, poslední kontrola na  stromě ( K 24 – 11:18). Podchod, sídliště, trošku přemýšlím, že by bylo pěkné to zaokrouhlit na půl, ale to bychom museli trošku popoběhnout. Jirka se k tomu moc nemá, jdu první, ale je mně blbý začít zrovna teď utíkat. Docházíme společně – za 38 H 32 minut.  Konec, zvonec, Olaf mně gratuluje, předává diplom, potřesu si rukou s Jirkou, poděkuju mu za doprovod, spolupráci a honem na autobus, k metru a domů, do vany a do postýlky...Mám skoro rekord v nespaní – vstávala jsem 6.12. v 6:00 ráno a usínám 8.12. něco po 13:00. Myslím, že se jubilejní 20. Pražská 100 povedla, všechno bylo na 1*...čipy, vlastní odrazkové značení, co je vidět i ve tmě, výborné občerstvovačky, trasa byla zajímavá, jen by to nemuselo být až tak dlouhý, ale jubileum je jubileum. Nohy mně ani nebolely, spánkový deficit byl horší. Nehorší zranění byly puchýře na kůži z lepidla, co si stříkám pod tejpy, aby líp držely (byly to spíš spáleniny), praskly mně ve sprše. Asi už to lepidlo přestanu používat.

odkaz na web (výsledky, reportáže, fotky, videa):  www.dalkovepochody.cz/ps.htm

A půjčím si jednu fotku z facebooku (foto Jan Gajdoš):