Jaký byl rok 2017…

Jaký byl rok 2017…

O jednotlivých akcích už sice nepíšu, ale alespoň uplynulý rok trochu shrnu. Trochu hujersky jsem se rozhodla, že zopakuji r. 2016 a že se tedy pokusím zúčastnit ve dvou pohárech zároveň – poháru ULTRACUP, vyhlášeného Českou asociací ultramaratonců, a poháru CSUT (Česko-Slovenský pohár v ultratrailu), který obsahuje akce typu Pražská 100. Loni to byl hlavně na jaře masakr, protože závody se konaly téměř za sebou, každý víkend. Regenerace nebyla prakticky žádná a únava obrovská.

V  r. 2017 jsem si to chtěla trochu rozdělit. Na jaře jsem se tedy soustředila zejména na pohár ULTRACUP, což znamenalo převážně běhat a nikoliv chodecké vložky. Ačkoliv jsem se umisťovala na chvostu startovního pole, tak jsem celkem dlouhou dobu byla v ženách na 1. místě. Radost mně udělalo hlavně  100 km v Plzni, kde jsem se vešla do limitu 12 H (11:47:38) a zároveň jsem jako mezivýkon zaběhla maraton za 4:33:42 (což byl můj nejrychlejší letošní maratonský čas). 100 km do 12ti hodin je dobrým předpokladem i pro výkon na 24 H. Na jedné straně jsem byla moc ráda, že jsem to ještě zvládla, ale na straně druhé, mně to sebralo hodně síly a vzpamatovávala jsem se dlouho.

Pak mně udělal radost TMMTR - Transmoravský masochistický terénní ultramaraton v kratší variantě 100 km (běhá se i na 100 mil). V názvu je sice terénní, ale toho terénu tam moc není, většinou je to asfalt a nohy dostaly dost zabrat, zejména po obrátce a na posledním dlouhém asfaltovém úseku.  Byla jsem druhá ze tří žen a to druhé místo jsem si chtěla udržet. Hanka, která běžela s Pavlem, byla za mnou a já nevěděla o kolik. Tušila jsem, že o mnoho to nebude, takže posledních pár kilometrů jsem se s vypětím všech sil snažila běžet, jak nejrychleji to šlo. Vzpomínala jsem na Moravské ultramaratony (7 x maraton) a na to, kolikrát už jsem z tohoto směru dobíhala do Lomnice (mladší, silnější, rychlejší). Zvládla jsem to (16:53:16) a 2. místo o pár minut uhájila, Hanka s Pavlem mně fakt dýchali na záda.

R. 2017 měl být věnován cestování a hlavně horám. Měla jsem naplánovány tři chodící dovolené. Na první jsem odjížděla s Alpinou skoro hned po TMMTR. Bylo to do Rumunska, v plánu byl přechod Fagaraše, Paringu a Retezatu. Vše jsme si nesli na zádech s sebou s tím, že se s autobusem setkáme 2 x, takže nějaké zásoby budeme doplňovat. Pro mne to byla velká premiéra, protože s těžkým batohem na zádech jsem v horách nikdy nebyla. Měla jsem z toho velký respekt a na poslední chvíli koupila i lehký péřový spacák a nafukovací karimatku, aby byla zátěž co nejmenší. Moje záda a kyčle nejsou v nejlepší kondici, tak abych to zvládla. Taky bráška mně na úplně poslední chvíli půjčil hodně lehký stan. Parta byla dobrá, spolu s Janou, co taky běhá, jsme byly ve dvojici. Jana má víc zkušeností a byla tak hodná, že nesla stan a vaření. Sžívání s těžkým batohem nebylo snadné, v noci mně byla ve stanu zima, přeci jen jsem to odlehčování přehnala až moc. Ale třetí den treku to bylo dobré, měla jsem pocit, že už to celkem jde a že batoh na zádech skoro nevnímám. Sestupovali jsme zrovna s Fagaraše, byla bouřka, déšť a kroupy. Chodím opatrně, ale stalo se to…špička levé nohy mně zůstala v díře a já si ošklivě zvrtla levou nohu. S velkou bolestí jsem po malých krůčcích sestoupila k našemu tábořišti, nevypadalo to vůbec dobře. Jana se o vše postarala, takže jsem měla na starost jen svojí nohu. Civilizace je v Rumunsku daleko, často není v horách ani signál. Ráno jsme se měli vracet a potkat se s naším autobusem. Vyrazily jsme s Janou o hodinu dříve než ostatní, nesla jsem skoro prázdný batoh, ostatní si rozebrali moje věci. Cesta dolů byla příkrá a prudká po rozježděné svážnici, bylo to utrpení a bolest, ale zvládla jsem to, jinak to stejně nešlo. Po rovině noha ani tak moc nebolela. Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli jít do nemocnice nebo se pokusit zvládnout to až do konce zájezdu. Rozhodla jsem se pro druhou možnost a rumunské zdravotnictví z toho vynechala. S Alpinou byla naštěstí i druhá skupina – jednodenkáři, ti spali po chatách a absolvovali vždy jen jednodenní výlety s návratem. Připlatila jsem si tedy pár nocí a měla to bez těch výletů. I tak jsem s bolavou nohou absolvovala ještě cca 20 km chůze po lesních cestách. Měla jsem po dovolené a možná i po dalších plánech.

Vyvrklý kotník jsem už měla víckrát, tentokrát byla zlomená i lýtková kost, jak jsem zjistila po návratu do ČR.  Šest týdnů sádra, chodila jsem tedy do práce, resp. doskákala tam o berlích, pak rehabilitace, postupné zatěžování atd. Naštěstí se mně povedlo udat již zaplacené startovné (závody) i zálohu na další dovolenou. Myslela jsem, že to nebude tak hrozné a že na podzim budu schopná alespoň několik akcí z poháru CSUT absolvovat. Bohužel výpadek tří měsíců byl a stále je znát, fyzická kondice je v háji. Běžecká i chodecká sezóna pro mne skončila v červenci 2017. Pár čísel za tento rok – naběháno převážně po silnici něco málo přes 1700 km a nachozeno/naběháno převážně v terénu 885 km.

A cíle, plány na r. 2018? Chtít zůstat alespoň relativně zdravá a mít dost energie, abych si mohla splnit nějaké malé a ne tak náročné cestovatelské plány. Čistě běžeckých akcí bude tedy hodně málo, už žádné 2 ultra poháry najednou. Chci se podívat na akce, kde jsem ještě nebyla (třeba Rakovnická 60, resp. 100), nebo absolvovat akce v rámci CSUT jen pro udržování fyzické kondice. A možná, že osedlám po 8 letech i moje kolo CUBE.

Maratonům a ultra, ať na silnici nebo v terénu, se věnuji 10 let (12 let běhám). Nejsem nejmladší, úplně zdravá jsem nebyla nikdy, práce, domácnost, minimálně 4 x týdně vaření, energie mně moc nezbývá. Byly to krásné a hlavně intenzivní zážitky, jsem ráda, že jsem je prožila, zažila. Zlepšovat se už nebudu, nemám na to mentální a ani fyzickou sílu, hlava, ani tělo to už nechce. Moc mně baví být v přírodě, mezi stromy, kytkami, poslouchat zpívat ptáčky nebo šumění kapek deště, a jestli u toho půjdu nebo poběžím, není zase až tak důležité.