Jak jsem šlapala pro charitu

20.11.2010 22:56

 

Z maratonu ve Stromovce jsem byla otrávená a zklamaná. Tak trochu jsem si malovala, že si po Transe Gaule odpočinu, naběhané kilometry, že si sednou a to by v tom byl čert, aby se mně nepovedlo zaběhnout  nějaký ten maraton trochu rychlejš, nejlépe za OR. Dopadlo to jinak, únava byla velká, záda špatná, pravá noha bolela a bolela. Začala jsem chodit k paní fyzioterapeutce, baštit trošku víc vitamínů a běhala hodně pomalu. Pomalé běhání léčí. Přece jen jsem žena činu a potřebuju občas nějakou akci, tak mně Františkolázeňská 21-hodinovka přišla vhod. Loni se uskutečnil 1. ročník na připomenutí výročí 17. listopadu, letos je to 21 let, proto 21 hodin.

Něco po poledni 16. listopadu jsem po anglicku zmizela z práce, na Pankráci se potkala se Štefanem, a prvně s Davidem a Petrem (doufám, že Petrem). Jeli jsme společně autem, v Žebráku jsme naložili ještě Pavlínu. S Pavlínou jsme se neviděly strašně dlouho, tak jsem měla radost, že se zase vidíme a že spolu budeme zase běhat. Ve Františkových Lázních jsme byli coby dup, přivítali jsme se s Milošem Škorpilem. Zdeněk Dančo (seznámili jsme se) nám ukázal „zázemí“, kde jsme si mohli nechat věci, kde bylo WC a jedna místnost, kde se topilo. Ostatní část domu, který byl prázdný, byla studená a temná. V jedné z horních místností jsem si nechala batoh, nachystala si pár věcí na přioblečení, spacák jsem nerozbalovala (předpokládala jsem, že ho nebudu potřebovat), rychle se převlékla, do igelitky dala trošku jídla, co jsem měla s sebou a flašku Magnézie k pití (tašku jsem si nechala opřenou o židličku u občerstvovací stanice). Spěchala jsem na na start, času moc nezbývalo, startovalo se trochu opožděně, asi ve čtvrt na pět, první kolo bylo společné, abychom trefili. Trasa byla vedená kolem parku a částečně i parkem, povrch byl, až na malou část pískové cesty, celý ze zámkové dlažby. Počasí bylo nevlídné, stále drobně pršelo, byla zima.

Začala jsem nejdříve s Pavlínou, pak ve skupince s Milošem a pak jsem pokračovala svým tempem, tedy trochu pomaleji sama. 21-hodinovku jsem nepojímala jako závod, spíš jako takové oťukávání nebo poťukávání, jak jsem na tom. Předpokládala jsem, že to stejně celé nepoběžím, že spíše půjdu. V plánu jsem měla 100 km. Byla tma, zima a vlhko se zakusovalo do mých kostí, kloubů, svalů, bolel mně celý člověk. Uběhla jsem asi 23 kol a rozhodla jsem se, že se půjdu přiobléct a přezout do chodeckého. Našla jsem si v igelitce čelovku, půjčila si klíče od domu, došla si na WC, přioblékla podvlékačky, vzala fleesovou mikinu, nepromokavou bundu a místo běžeckých bot trekové salomony, celkem mně to trvalo asi ½ hodiny. Začala jsem tedy svižně chodit, Pavlína se za nějaký čas přidala, tak jsme chodily spolu a povídaly si. Myslím, že bylo něco po půlnoci, Pavlína se rozhodla, že půjde spát, měla asi o 10 koleček víc než já. Věděla jsem, že to nebude žádná sranda, nachodit to monotónně po betonu a v parku, ale když jsem řekla, že 100, tak 100. Chodila jsem a chodila, někdy mně připadalo, že tam chodím úplně sama, Miloš odjel, Šárka šla spát cca po dosažení mety 100 km, ostatní taky někam zmizeli. Měla jsem svoje občerstvení, jídlo, pití, ale moc toho nebylo, naštěstí pořadatelé zajistili nad avizovaný rámec jídlo i pití navíc, takže byla gulášová polévka (mňam), teplý čaj a  kousky čokolády, rozinky, oříšky. Původně jsem si chtěla dělat čárky sama, ale nakonec u stolečku vždy někdo seděl a čárkoval, osazenstvo se střídalo, protože zima byla hrozná, já pořád chodila a chodila a připadalo mně, že ty čárky nějak nepřibývají, tak jsem je měla trošku v podezření, že ty čárky třeba omylem nenapsali nebo napsali někam jinam. Asi si mysleli, že je to jedno, že to je přece charita a ne žádný závod, já měla cíl dát 100 km a ani jeden navíc, tak mně na těch čárkách dost záleželo.

Asi zabrala ta gulášová polívka, začalo mně být tepleji, tak jsem si řekla, že si vytáhnu svůj MP4 přehrávač a když už tedy budu poslouchat písničky, tak že zkusím běhat, protože tenhle přehrávač a tyhle písničky poslouchám jen při ultrazávodění. Na běhání jsem se musela odstrojit, v nepromokavé bundě a šusťákách by se běhat nedalo. Písničky mně celkem nakoply, tak jsem pár koleček zase odběhala. Cítila jsem ale, že to není ono, že nemám moc síly a kdybych jí vyběhala, tak by mně nemusela zbýt, protože cíl byl jasný - 100 km. Zase jsem se přioblékla, celkem to byla operace, protože skoro stále pršelo, bylo mokro, šusťáky jsem natáhla přes boty, protože jsem se nechtěla zouvat. Pár koleček jsem šla s jedním starším pánem a poslouchala jeho povídaní o psech, jednoho pejska měl s sebou. Buď s ním chodil okolo nebo spal na židličce u občerstvovačky. Občas, když se jeho páníček přiblížil, tak jak ho i ve spánku cítil, začal kňučet a trošku štěkat.

Kolem čtvrté hodiny přijel Miloš a začali běhat i další, na mně přišlo hrozné spaní, únava, motala jsem se jako ožralá, dokonce jsem se v parku spletla a včas jsem neodbočila, najednou koukám, že jsem úplně někde jinde.  V duchu jsem viděla Pavlínu zachumlanou do spacáku a říkám si, vidíš ty troubo, kdybys běhala a ne chodila, taky by ses mohla zavrtat do spacáku a bylo by ti teplo. Zase jsem něco snědla, můj chlebový toust se salámem a sýrem, pak jeden enervit, snad to zabere, říkala jsem si. Asi kolem půl sedmé ráno 17. jsem se rozhodla, že se půjdu na chvíli ohřát do domu, asi na půl hodiny jsem si sedla v křesílku, různě se tam kroutila, nakonec jsem se stočila do klubíčka na koberec, zádům se v jiné poloze trochu ulevilo. Věděla jsem, že neusnu, tak jsem se za nějakou chvíli zase zmátořila a vyrazila znovu na trať, Pavlína mezitím vstala a začala opět běhat.

Já chodila a motala se, pak přinesli konvici s kafem a to mně zachránilo, motanice ustala a já zase mohla normálně chodit. Měla jsem objednanou snídani a kafe, ale až po čtvrt na devét (to přijel vlak z Chebu), do té doby bych asi nevydržela, takže erární kafe přišlo vhod. Po čtvrt na devět přišel Pavel (Pralinka), dlouholetý kamarád z Chebu, neviděli jsme se víc jak 2 roky, tak jsme si měli o čem povídat, resp. Pavel povídal, já poslouchala a chodili jsme stále dokola. Pavel byl vlastně 1. člověk, kterého jsem znala jako kamaráda od mládí, co uběhl maraton a celkem v dobrém čase myslím za 3 H 20 minut. Dokonce u nás 2 x v Praze spal před PIMem, to jsem ještě ani netušila, že taky někdy začnu běhat a že taky nějaký ten maraton uběhnu. Pavel teď  běhat nemůže, má nemocné průdušky,  píská v něm, jak ve staré lokomotivě a pomalu on běhat nechce. Pak se k nám přidala Pavlína a povídali jsme ve třech. Poslední kolo si dal Pavel s Pavlínou běžecky, já šlapala dál, nějak mně začínaly opět opouštět síly a bolet malíčky v botách. Brzo jsem se dočkala i já a šlapali jsme s Pavlem poslední kolo. Hned potom jsme se rozloučili, Pavel ještě přispěl do kasičky a pospíchal na vlak do Chebu. Moc mně i Pavlíně pomohl, protože nám ten závěr utíkal o dost příjemněji.

Byla jsem moc ráda, že už to mám za sebou a že se mně povedlo natočit 100 km. Kolo po parku mělo 1150 m, 25 kol bylo uběhnutých a  62 ušlých, trvalo mně to 19 hodin celkem, v tom byly dvě asi půlhodinové pauzy. Šla jsem se převléknout, omylem mně tam zamkli, ještě že tam bylo teplo. Pavlína mně pak vysvobodila, vrátila jsem se k občerstvovačce a taky přispěla do kasičky, v tom byl právě ten vtip charitativní akce, za každý kilometr mininálně 1 koruna. Korunek přibývalo, zrovna docházela skupinka s Milošem poslední čestné kolo, všichni jsme tleskali…Penízky se spočítaly, bylo jich celých 20 tisíc, pak vytáhla jedna paní na vozíčku svazeček tisícovek a jednou tolik dorovnala, prý dárek od manžela. Pořádný dárek - 40 tisíc pro centrum Paraple. Byla jsem ráda, že jsem přijela, poznala jsem zase spoustu lidí, co jsem ještě neznala (třeba Petra Hrušku - běhajícího pana faráře), zažila pohodovou atmosféru, bylo to prostě príma. Pak jsme si s Pavlínou daly za odměnu v hotelu Francis (kde bylo částečně zázemí pro tuto akci) veliké kafe latte. Celá akce se moc povedla, je to inspirace pro jiné, protože kdyby se našla parta nadšenců, tak by se takové charitativní běhy daly uspořádat třeba příští rok nejen ve Františkových Lázních.

 

Pěkně o tom napsal Miloš na běžecké školičce, i s tabulkou s dosaženými výkony, tak se podívejte, jestli jste se ještě nekoukli.

www.bezeckaskola.cz/clanek-723-frantiskolazenska-21-hodinovka-rekordni-a-vrela.html

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?