Istrie podruhé...

17.04.2014 23:00

11. - 13.4. 100 Miles of Istria, 165 km, 6936 m přev. , já za 39:27:27

Loni se mně to nepovedlo, s motající se hlavou, totálně bez energie, s bolavými koleny jsem ukončila na 130. km. Letos to vypadalo opět na slušně početnou česko-slovenskou výpravu, neváhala jsem, účet vyrovnat musím. Pořadatelé slibovali částečnou změnu trasy, mělo se startovat v obráceném směru a snad budou lepší i občerstvovací stanice.

Z Prahy jsem vyráželi ve čtyřech (Jirka, Milan, Pavlína a já) ve středu po ránu, závod startoval až v pátek, ale my to měli mít i s výletem. Jirka řídil, nebylo mu dobře, zvracel, dělali jsme časté přestávky a dlouho trvalo než jsme opustili hranice ČR. Nic moc povzbudivého před dlouhou cestou. Cestou (jeli jsme přes Znojmo a Vídeň) jsme toho viděli spoustu, hlavně hory, Milan fotografoval o sto šest. Jirka nám naplánoval na čtvrtek Plitvická jezera. Přibližně kolem osmé hodiny večer jsme našli naše ubytování v soukromí těsně před Plitvičkami. Byli to moc milí lidé, na rakiji nás pozvali, pohostili i jsme si popovídali (pán má známé v Jílovém u Prahy). Ve čtvrtek brzo ráno jsme vyrazili na další cestu, Jirkovi už bylo lépe, asi ho rakije vyléčila. Čekala jsem jen takový menší výlet, přece jen máme před 100mílovkou, ale nakonec se z toho vyklubala 17 km štreka po stopách Vinetoua kolem jezer,  s broděním vodou a přeskakováním bahenních úseků (malý trénink na zítra). Nafotili jsme toho spoustu, mně se nejvíc líbil velký vodopád, taky tam byla spousta Japonců, Francouzů a vůbec turistů, ale oproti létu to prý byla pohodička, to tam chodí zástupy. V pozdním odpoledni jsme vyrazili zpět směr Istrie, Jirka to chtěl vzít oklikou, až ke hranicím s Bosnou a Hercegovinou. Už jsem byla mírně nervózní, do Umagu, kde jsme měli další ubytování to bylo pár stovek kilometrů. Nicméně výhledy byly parádní, kluci opět fotili jako diví, už skoro za tmy jsme se dostali na Istrii a dívali se na hory (Vojak), kudy doufám, zítra poběžíme. V Umagu jsme dost dlouho bloudili a vyptávali se, než jsme našli objednané ubytování. Pán nám už tak sympatický nebyl, nicméně ubytování bylo velmi pěkné, akorát jsme nepřišli na to, jak se pouští boiler na teplou vodu v koupelně. Uvařila jsem si čaj a začala pomalu připravovat a balit věci na závod. Měla jsem z toho trošku hlavu v pejru, dá-li se to tak říct. Sice jsem propozice studovala, výbavu atd., ale nějak jsem zapomněla zvážit, že průběžné limity mohou být nad moje možnosti. No nic, už se s tím nedá nic dělat, startovné je zaplaceno a já jsem tady. Ráno jsem se pořádně najedla, uvařila si čaj, kafe a něco před polednem jsme se vydali k registraci. Z neděle na pondělí jsme měli spát v tom stejném domě, takže jsme se domluvili s pánem, že nám dá stejné apartmá, aby nemusel převlékat (ale koš vynést mohl). Nicméně všechny věci jsme si vzali s sebou a po dobu závodu jsme je měli v Jirkovo autě. Registrace proběhla velmi rychle, ukázali jsme povinnou výbavu, dostali 3 pytle, do dvou jsme si mohli poslat věci na určité občerstvovačky (Poklon, Buzet) a ten třetí pytel na nás měl čekat v cíli. Postupně přijížděli a přicházeli další závodníci, Češi, Slováci, Maďaři, co se známe z akcí CS 1000. Tentokrát nebyly čipy, ani mapy, ani kontrolní lístek, který se štípal orienťáckými kleštičkami na kontrolách, jako loni. Trasa měla být plně značena a budeme zapisováni podle čísel. Do 14:00 jsme měli odevzdal své podpůrné balíčky a ve 14:30 byl odjezd autobusů do místa startu na druhý konec poloostrova, do Labinu. Ještě jsme se tak poflakovali, polehávali kolem, spát mně ale nešlo. Zkoušela jsem svou gps, po tři perné večery jsem se do ní pokoušela dostat mapy i trasu rozdělenou na dvě části (díky Martine F.), teď mně ještě Jirka trošku více osvětlil samotné ovládání gps. Jupí, povedlo se mně to, mapa tam je a trasa taky, je to funkční! Cesta trvala něco přes hodinu. V Labinu jsme ještě stihli kafe,  společné foto, předzávodní řeč ředitele Alena a já 2 x převlékání. Pořád jsem nevěděla, co na sebe, s dlouhým rukávem a šusťáky jsem to příliš nevychytala. Po startu vyrazili všichni hodně svižně, snažila jsem se, seč mně síly stačily, abych nebrzdila hada, protože i cestou do Rabaku bylo pár kamenitých pěšinek. V Rabaku jsme běželi po promenádě kolem moře, bylo mně vedro, sundala jsem ale jen kšiltovku. Pot mně tekl do očí, kdepak svlékat se nebudu, musím to vydržet. Ostatně letos mně ještě čeká pár „horkých“ chvilek při závodech, tak to budu mít v rámci tréninku. Začali jsme stoupat nad Rabak, tady někde mne předběhla Monika, Pavlína byla malý kousek za mnou. V kapse jsem měla její rozpis na limity, co jsme museli splnit, hrozně moc jsem se ho chtěla držet. Dnes běžím sama za sebe a s nikým, musím se s tou Istrií konečně vypořádat! Před námi se už ukazoval hřeben hor, tam někam musíme, v dálce Vojak (1400 m n.m.) nejvyšší bod trasy. Nevím, čím to bylo, jestli jsem chytila nějaký bacil od Jirky nebo to bylo z pár jednohubek s pomazánkou před startem (co dávali zdarma závodníkům v kavárně), divné pocity v břiše a střevech. Ach jo, rychle někam stranou a kalhoty dolů nebo to špatně dopadne. Ještě jsem si to v průběhu závodu 10 x zopakovala, byl to mazec. Pavlína šla přede mne a už jsem byla zase sama. Rozpis časů zatím vycházel, Pavlína to naplánovala s 1 hodinovou rezervou na limit (Poklon 41,43 km – 9 hodin od startu). A byl tu Plomin a občestvovačka, letos to byl skoro 17. km, loni v opačném směru 130.km. Tady jsem to loni zabalila a odvezlo mne auto, ne letos se to nesmí opakovat. Ještě s větším odhodláním jsem vyrazila dál, cesty byly kamenité, čekaly nás rozlehlé pláně poseté kameny, trasa byla velmi dobře značena svítícími odrazkami, červenými praporky s logem závodu a ještě občas červenobílou páskou. Na chvíli jsem se potkala s Pavlínou, už jsme všichni svítili čelovkami. Občerstvovačky byly na rozdíl od loňska (většinou jen pomeranče a voda) velmi dobře zásobeny, nicméně já si táhla pro jistotu spoustu svého vlastního jídla na zádech s sebou. Vždycky mně stačila jen ½ litrová láhev do další občerstvovačky, kde jsem opět doplnila, na 1 l povinného pití jsem ani nesáhla. Tma měla tu nevýhodu, že nebyly takové výhledy a rozhledy (moc pěkné byly nad Rabakem, to bylo ještě vidět), taky mně chyběly kytičky v lese, jen občas jsem je zahlédla při svitu čelovky. Nejlepší by bylo startovat ráno, to by asi bylo vidět nejvíc věcí kolem. Blížili jsme se k Vojaku a stoupali a stoupali. Kolem mne byli Kamil a Tomáš Zágoršekovi, nejen že stíhali svižně stoupat, ale i odbornou debatu, nejdříve s matematickým zaměřením a pak o autech, různých značkách, jejich přednostech a spotřebě. No nekopli byste je, já sotva dýchala, srdce mně tlouklo jako splašené a oni si tu jdou jako na procházku a ještě diskutují.  Vojak mně dal zabrat (37,75 km - 0:20), pamatovala jsem si prudké klesání loňský rok, takže letos to bylo opačně, prudce nahoru. Nahoře byla zima, nechtěla jsem se tam moc zdržovat, nechtěla jsem si přioblékat bundu, jen jsem si kousla do banánu, co jsem si nechala z občerstvovačky, a mířila směrem dolů. Na plán od Pavlíny jsem měla mírný náskok (10 minut), nicméně sestupy mně dají vždycky více práce, tak mám čas trošku do rezervy. Z Vojaku se klikatí silnice, taky vede do Poklonu, trasa závodu však vedla terénem a jen párkrát křížila silnici. Pár lidí mne při sestupu sice předběhlo, ale snažila jsem se být co nejrychlejší. Na kontrole v Poklonu jsem byla dvě minuty po jedné hodině v noci (plán Pavlíny splněn). Snědla jsem něco pořádnějšího na občerstvovačce, napila se koly, doplnila vodu a ze svého pytle vytáhla pár věcí. Všechno jsem s sebou nebrala, protože jsem toho z batohu zatím moc neujedla. Už se do mne začínala dávat zimnice, musím rychle dál. Cestou jsem narazila na skupinku – Lenku, Evičku, Kamila a Tomáše. Pamatovala jsem si, že cesta vzhůru bude celkem odpočinková, takže jsem ještě dojídala jídlo z občerstvovačky a sbírala síly na další část. Opět tam byl limit (Buzet) na 82.km a to 19 hodin, tedy do 12:00 v sobotu. Chvilku jsem s nimi držela krok, pak jsem trošku zrychlila, přece jen mne čeká dlouhá cesta a je třeba do toho tlouct, když je ještě síla. Tahle část trasy vedla v horách, přes také dost vysoké kopce, myslím, že byla stejná jako loni, akorát samozřejmě v opačném směru. Časový plán od Pavlíny už nešelo dodržet, terén byl obtížný a Pavlína to naplánovala moc rychle.  Veli Planik, Korita, Orljak, Gomila, Trstenik, Žbevnica, Buzet. Loni tu byl ještě sníh, letos jen bahno, kameny, kořeny, statečně jsem vše zdolávala směrem dolů, jak to jen šlo, běžela jsem. Pár lidí mne míjelo, byli to chodci, přes šutry v prudkých kopcích směrem dolů byli rychlejší, na rovinatějších úsecích jsem to vyrovnávala a šla zase před ně. Trstenik se mně líbil nejvíc a zase jsem se potkala s Pavlínou, já přicházela k občerstvovačce a ona odcházela. Ale měla jsem motivaci jí stíhat. Už bylo ráno, z hřebene bylo vidět na obě strany, občas jsem si dovolila kradmý pohled okolo, věděla jsem, že nemám ještě ani půlku závodu za sebou a že se nesmím zdržovat. Někde pod Trstenikem byla vložka se řetězy a přelézání skal směrem dolů, cítila jsem hodně obě kolena, i když jsem je měla zatejpované. Konečně nádraží nad Buzetem a pak samotné město (nádherný pohled), opět  můj pytel a větší občerstvovačka. Byla jsem tu cca v 10:20, limit byl 12:00, takže mám rezervu. Trochu na mne už padla únava, chvíli se šlo po asfaltu a já maličko zpomalila, taky jsem se prvně podívala na gps, abych si ověřila, jestli vůbec funguje a jak. Z Buzetu to moc neubývalo, opět jsem musela párkrát na WC, snažila jsem se hodně pít a něco jíst, abych srovnala ztráty. Stavitel závodu (pravděpodobně bratranec Olafa) nám připravil několikeré brodění potoka, potok to byl věru krásný, tekl po vápencových skalách, zavrtával se do nich, některé scenérie byly opravdu úchvatné, hlavně z pohledu shora dolů. Asi 3 x se mně to povedlo bez ztráty kytičky, tedy bez namočení bot, ale napočtvrté to byla pravá noha a na popáté (a naposledy) to byly nohy obě (fakt se mně nechtělo se zouvat). Voda byla příjemným osvěžením, jen jsem doufala, že se nepodepíše na stavu kůže na mých chodidlech. Cca hranice 100 km (Grdiniči – 99,7 km) jsem dosáhla ve 14:35 v sobotu, tedy 21 H 35 minut od startu závodu...v tom většina převýšení z celé trasy, víceméně hodně slušný výkon. Snažila jsem se motivovat k větší rychlosti, bude tma, blbě vidíš, zase zpomalíš, snaž se ujít/uběhnout co nevíc!  Chvíli jsme se míjeli asi se třemi závodníky. Utekli mně, protože jsem se rozhodla se připravit na další noc, svlékla jsem krátké elasťáky, tričko, vzala si šusťáky a dlouhý rukáv, taky jsem si dala nové baterie do čelovky. 1. noc jsem použila 2 sady po třech, aby čelovka svítila dostatečně komfortně (běžně si vystačím s jednou sadou, ale k ráno to už není ono). Další občerstvovačku ve starém městě jsem si pamatovala z loňska, vím, že bude až úplně nahoře, stoupala jsem stoupala, setmělo se a já musela dávat větší pozor na značky. Už jsem mlela z posledního, cucala jsem pár tabletek hroznového cukru. Musím to vydržet, najím se nahoře. Po cestě spousta koček, město bylo nekonečné, občas někdo zdravil nebo zafandil. Na občerstvovačce, jsem něco málo snědla, byly koláče, ty mně loni chutnaly, doplnila jsem vodu, dala si kolu. Ptala jsem se po Pavlíně, ještě tady nebyla, tak to jsem jí někde musela předejít. Říkala, že se natáhne a já si jí asi cestou nevšimla. Vyrazila jsem dál a opět musela do křoví (a tentokrát už opravdu naposled). Cesta se klikatila, měla takovou jako slepou odbočku. Už jsem začala zase blbnout, vsugerovala jsem si, že se vracím zpět, že jdu v opačném směru. Začala jsem studovat gps, ale při přiblížení se názvy měst měnily v číselné kódy a až při hodně velkém přiblížení se znova objevovaly. Na trase jsem byla, ale jak poznám, jestli nejdu zpátky? Ach jo, ta moje hlava, trápila jsem se tam asi 20 minut, prakticky jsem stála na místě. Najednou shora přibíhá jedna Italka, co jsme se občas potkávaly, asi mně měla za blázna, ptala jsem se jí jestli je to správná cesta. Říkala, že Pavlína je za mnou, že je právě na občerstvovačce. Trochu mne to uklidnilo, vydala jsem se dál, nejdu moc rychle, však mne Pavlína dohoní. Chvíli se šlo po silnici, značení bylo jen červenobílými fáborky, nebylo tak dobře vidět a já nevěděla, zda jdu správným směrem. Za mnou svítily čelovky a já myslela, že to je Pavlína, Pavlína to nebyla. Nějak se mně to začalo kazit, byla jsem unavená a hlava mně vynechávala. Svítily krásně hvězdy a měsíc, bylo vidět skoro jako ve dne. Občersvovačka v Oprtalj byla úplně na konci města, jinde než loni, opět jsem ztratila spoustu času přemýšlením, jestli jdu správně, jestli jsem tu občerstvovačku už náhodou neminula, jestli nebyla nahoře ve starém městě. Nebyla, byla až na konci města. Zezadu mne doběhli Jirka, Milan a Pavlína. Měla jsem velkou radost, že je vidím. Na občerstvovačce jsem dala hlt kafe, polívku a hned jsem pokračovala dál, Pavlína a Jirka se chystali chvíli spát, to já neumím. Musím dál a dál. Ze začátku to šlo, kafe účinkovalo, pak už to bylo horší. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo, naštěstí cesta byla jenom kamenitá...zdáli se ozývala hudba, hluk, někdo něco slavil. Měla jsem v plánu si na chvíli někam lehnout, zavřít na pár minut oči, ale ty zvuky mne rozčilovaly a já šla, spíš se potácela dál a dál. Šla jsem strašně pomalu, ještě jsem si tedy stihla vyměnit baterie ve svitu měsíce, a už mne míjel Jirka s Milanem, měli pěkně našlápnuto, neudržela bych je. Na té kamenité cestě (fučel vítr, bylo mně zima, už jsem měla na sobě svojí bundu), jsem se na chvíli natáhla asi 3 x, naposledy by se mně snad i povedlo usnout, už mně ani zima nebyla. Objevily se dvě čelovky, zamžourala jsem očima a zvedla jsem se, Pavlína to není. Objevila se až za nějaký čas a já se snažila strašně moc udržet s ní krok, dala mně hlt svého kafe a to mně trochu postavilo na nohy. Spolu jsme došly do Buje (152,73 km), bylo už skoro ráno. Opět jsem něco snědla, dala si kolu, začala jsem si fačovat levou achilovku, bolela mne moc a už se to nedalo vydržet. Pavlína pokračovala hned dál (do konce závodu jsem jí už nedohonila), já až o dost minut za ní. Byla jsem opět zmatená, zase byly jen červenobílé fáborky a ne moc hustě městem, takže jsem si nebyla jistá správným směrem a trochu jsem si zanadávala. Potáceli jsme se tam spolu s jedním závodníkem, chvíli vedl on, chvíli já. Trasa začínala být nezajímavá, úmorná, vedla červenou hlínou, která se nabalovala na boty, samá rovina, kanál, lesík, pole. Zdálo se mně to nekonečné, dívala jsem se na hodinky a nadávala si, tak pěkně jsem to měla rozběhnuté a teď budu ráda, když to stihnu pod 40 hodin, ach jo. Zezadu mne minul Jozef s parťákem (Madaři), tak i Jozef (který stále jen jde a neběhá) tě dohonil...Teď tě ještě docvakne Lenka s Evičkou. Levou nohu jsem skoro táhla za sebou, v achilovce taková tupá bolest, nicméně mně to domlouvání trošku nakoplo. Zrychlila jsem, Jozef asi řešil WC, dostala jsem se opět před ně. Začala jsem maličko běžet, ale s kilem bláta na botách to šlo fakt špatně. Ještě jsem si potřebovala odskočit, ale skoro nebylo kam. Zrychlovala jsem, otáčela se, chtěla jsem si udělat maličký náskok, abych se mohla schovat, povedlo se za jedním kopečkem s vysokou trávou. Jozef s parťákem šli opět přede mne. Ale už tu bylo město, asfalt, nezdržovala jsem se oklepáváním bahna z bot. Pár minut do půl deváté, kdybych to tak stihla...Snad ten cíl nebude až někde na konci přístavu, na molu v moři. Jozef s parťákem mně dali galantně přednost a nepospíchali, já běžela, co to šlo a ono to vyšlo...konečně cíl a ještě nebylo půl, mám to za sebou 39:27:27, hurá už jsem nemusím znovu!

Pár minut na to dorazil Jozef a spol. a pak hned Lenka s Evičkou, dýchaly mně fakt na záda. Přiznám se, že mě to trošku uspokojilo, že mne nedohonily.

Pak vícemístným autem na stadion, kde bylo zázemí závodu, jídlo v restauraci, sprchy...Byl tam Jirka, Milan, Pavlína i pár našich. Pak ubytování a spaní, večeře a zase spaní. Ráno cesta zpět a trochu oklikou, zase jinudy, abychom z toho výletu ještě něco měli a viděli. V Praze doma, konečně  po 23:00 v pondělí, výlet skončil a zítra se jde zase do práce.

Česká výprava dopadla nad míru dobře, nemáme se za co stydět, výsledky zde:  www.istria100.com/en/100mi-2013-en/rezultati-2014/100-milja

Web závodu: www.istria100.com/en/

Moje mezičasy:

Start

11.04.2014. 17:02:18

 

CP03 Plomin 16,6 km

11.04.2014. 19:24:30

2:22:12

CP07 Poklon 41,43 km

12.04.2014. 01:04:06

8:01:48

CP14 Buzet 81,93 km

12.04.2014. 10:18:03

17:15:45

CP18 Botonega 113,6 km

12.04.2014. 17:22:03

24:19:45

CP21 Oprtalj 132,7 km

12.04.2014. 23:26:27

30:24:09

CP25 Buje 152,73 km

13.04.2014. 05:31:33

36:29:15

Finish

13.04.2014. 08:29:45

39:27:27

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?