Boubín - Libín - Kleť

25. – 27.10.2013 Boubín – Libín – Kleť 118 km (+ cca 2 km bloudění), 3450 m přev. já za 28 H 6 min.

Úplně nejnovější stovka na Šumavě pořádaná Jardou Koptišem a Alešem Dvořákem, to si přece nemůžu nechat ujít. Startuje se v pátek večer z Vimperka. Balím už ve středu večer, čtvrtek je dost hektický, jsem mimo Prahu a vracím se až pozdě večer, doma mne čeká ještě spousta práce a moc toho nenaspím, no, to to bude zítra vypadat! Do Vimperka jedu autobusem, celou cestu s Adamem kecáme, spolucestující mají asi radost. Autobus má víc jak ½ hodiny zpoždění, ale start je až ve 22:00, času máme dost. Naproti nádraží ve Vimperku (místo startu) je pěkná hospoda, je nabito, samí běžci a pochodníci. Rychle zabaluju závodní batůžek, hlavně nezapomenout na čelovku, ještě si dávám kafe, bylo moc dobrý a dost  mi pomohlo. Nejraději bych si někde lehla a vyspala se. Až na Martina Fojtíka s Lucií jsme kompletní (startují asi s ½ hodinovým zpožděním), takže ve 22:00 Jarda startuje.  Starovní pole se dává do pohybu a postupně se trhá, snažím se být spíš vpředu. Cesta je pěkná, silnice, asfalt, snižuju intenzitu čelovky, abych zbytečně neplýtvala energií, jdu za tříčlennou skupinkou kluků. Jdeme, jdeme a za námi nikdo, došli jsme až k nějaké hájovně, červená značka nikde. Ono vůbec turistické značení po celé trase bylo nějaké řídké a kusé, asi turisti šetří na Šumavě barvou (to se však projeví v plné kráse až o něco později). Sakra, začátek a já už mám první kufr, kluci vytahují mapu a pokračují dál špatným směrem, prý se na trasu zase někde napojí. Já mapu (mapy) nemám, bohužel, mám jen vytištěné kousky papírů s trasou z cykloserveru. Já se tedy vracím, na 1. křižovatce trošku panikařím, nějak si nevzpomínám, kudy jsem to vlastně přišla, rozhlížím se okolo a zprava kus přede mnou vidím problikávat světélka. Jsou to čelovky, tam to bude, vede tam tím směrem i něco jako cesta. Spěchám a doháním Andreu, Gábora a Edinu. Hm to je fajn, tak už nejsem vpředu, ale vzadu. Snažím se být co nejrychlejší, ale Gábor a Edina jdou jako na klíček, Andy se taky snaží. Stoupání na Boubín je prudké, bolejí mne nohy a energie nic moc. Proti nám se objevuje Martin Stárek, dal si „jen“ kousek jako doprovod a už se vrací zpět. Za ním se po chvíli objevuje Adam, popletl si směr a vrací se zpět. Zjišťuje svůj omyl, otáčí a prchá pryč, dnes má elasťáky, je za běžce, tak chce být rychlej, rychlejší než já...Na Boubín si matně pamatuju, byla jsem tu jako dítě s rodiči, smrk velikán není potmě vidět, nehledám ho, rychle ke kontrole (K1 - 9,7 km), nalepit si první nálepku do kontrolní tabulky (Jarda má inovaci – nálepky místo fixek) a pryč. Gábor, Edina i Andy se chvíli zdržují, je to z kopce a jde to dobře. Připadá mně, že tam nahoře snad musí svítit nějaké silné světlo, že dosáhne až sem dolů pod kopec. Není to světlo, ale měsíc, už není v úplňku, ale září a tisíce hvězd kolem také. Následuje část trasy vedoucí oborou, přelézám po schůdkách plot, myslivci by nás zastřelit neměli, Jarda to má s nimi domluvené... Značení nic moc, červená, ale po nezvykle dlouhých intervalech, už už se vracím, nejsem si jistá, že jdu dobře. Za mnou je Martin Jísl, má gps a prý je to dobře. Pokračuju oborou a opět přelézám plot. Vylézám na Bobík (K2 – 17,4 km), dávám vrcholové razítko. Chvíli jdu sama, Martin se zasekl pod Bobíkem. Nad Volary dost tápu v lese, značky jsou jen občas, spousta pokácených stromů, křižovatky, slepé uličky. Kontroluju odbočky, vracím se zpátky, nakonec správnou cestu nacházím. Těm za mnou to trochu ulehčuju, protože vidí mojí čelovku a mohou se řídit podle ní. K3 – 23 km, občerstvuju, beru si vodu, mám dvě 1/2litrové pet flašky, to musí stačit. Za chvíli mne dohání Andy, pak Gábor a Edina.  S Andy povídáme, Gábora a Edinu vůbec nepoznáváme, šlapou jako diví. Andy říká, že to stejně nevydrží celou dobu. Maďaři přijeli všichni společně a společně i chtějí odjet, prý mají ještě nějakou akci v Maďarsku...proto asi Gábor a Edina pospíchají, aby je tady nenechali. Pokračování modré je nějaké divné, už už se chceme s Andy vracet, Edina a Gábor jdou však na jisto, snažíme se s nimi anglicky domlouvat, jdou stále vpřed. My otáčíme, nezdála se mně tam jedna odbočka, chci se podívat, jestli tam náhodou není značka. Chvíli klušeme zpátky, při zpětném pohledu ale zahlédneme značku. Edina měla pravdu, je to správně, bleskově otáčíme a vracíme se zpět. Skoro jsme je nedohonili, držím se tedy raději s nimi, alespoň přes noc. Zřícenina Hus, kdyby aspoň Husa...samé šutry, příkře nahoru, Gábor jde první, občas se dívá na gps, když si není jistý směrem. Andy a mně napadne to samé – to snad trasoval Olaf, vymýšlíme pěkný rým Hus – hnus. Ten hrádek musel být ve středověku skoro nedobytnej. Po cestě se ještě zamotáme, blízko jedné vesnice obcházíme kolem rybníčku než trefíme správný směr. Opět nahoru, ale ne tak prudce jako na Boubín, je to náš druhý hlavní vrchol Libín (37,2 km). Škoda, že je tma, tady jsem ještě nikdy nebyla, vidím okrouhlou rozhlednu...kontrola je ale až níž v Sedýlku  (K4 – 38,8 km). Mezitím se rozednilo, schovávám čelovku, na občerstvovačce se pořádně občerstvuju, potkávám tu Adama a tři kluky. Vyrážím jako první a Adam se přidává, proplétám se těsně kolem louží na cestě, voda a bahno...ale je to už za námi. Adam povídá a povídá, prý mne bude mít jako tahouna a když se spletu v cestě, tak mně vynadá. Budu ho muset opustit, chce se mně na WC a moc, posílám ho dopředu a zalézám do křoví. Mezitím přišli ti tři kluci, převlékli se do kraťasů a vyrazili svižným klusem kupředu a přede mne. Však já vás dohoním a předhoním, v Chrobolech je asfalt, trochu za to beru a mizím před klukama i Adamem. Počítám, kolik mně tak ještě asi zbývá světla, chci dojít co nejdál to půjde, určitě až za Dívčí kámen. V Záhoří trasa uhýbá ze silnice, na polňačky a lesňačky. Pro příště bych sem dala kontrolu, protože se dá jít až do Smědče po pěkné silnici nebo i ta polňačka se dá zkrátit. Vede to fakt hnusným terénem, vysoká tráva a bordel, plno vody, už mám mokré boty i ponožky...Opět vylézám na silnici, v těsném závěsu se objevují nějaké dvě postavy, ale nešli tou samou cestou jako já a nenabrali si do bot jako já...Jsem naštvaná a chci jim utéct, za Smědčí (farma s koníky a pštrosy) zastavuju, svlékám se, triko přehazuju přes batoh, je celé mokré, zpocené, tak snad do večera uschne. Sluníčko hřeje jako by bylo léto, až je to nepříjemné, musím víc pít a potím se. Na začátku Kuklova (K6 – 56,9 km) je další občerstvovačka. Nevím, jestli si to dobře pamatuju, ale bylo něco po 11:00 v sobotu. Dělám chybu, doplňuju sice vodu, piju kolu, ale moc neobčerstvuju, beru si jen malý kousek chleba, ani nevím proč, všeho bylo dost. Trasa pokračuje po naučné stezce, prudce dolů lesíkem, zleva na mne štěká pes a paní u chaty říká, že stezka je tam dolů...asi jí turisti vadí, nicméně jí poděkuju a jdu dál. Dole se napojuju na modrou a pak na cyklo, je to asfalt. Moc se mně tady líbí, je nádherně, kolem smíšený les, ale listnaté stromy převažují. Barevné listí, suché kapradí, kapky rosy nebo zkapalněné mlhy na listech ostružiníku, ptáčci občas zazpívají, nikde nikdo...Občas se snažím popoběhnout, ale stále to mírně stoupá, nechci moc plýtvat energií a nohy jsou nějaký těžký. Rohy - K7 (64,3 km), Kleť se blíží, začínám potkávat lidi v protisměru nebo je předcházím. Na Kleti si chci dát kofolu, představuju si, co si tam dám – kafe, kofolu a možná i nějaké jídlo, třeba párek. Ne, nezastavím, až na Kleti. Spousta turistů, většinou zdravím první, ale pak se na to vyprdnu, protože přece nebudu zdravit o tolik mladší lidi...Kašlu na to, když jsou nevychovaní, na Kleti je to jako na Václaváku. Je 13:45. Tady to znám, tady jsem už byla dvakrát s klukama na výletě. Nejdřív hledám kontrolu (K8 – 71,1 km), pod rozhlednou jí nacházím, zezadu vyndavám jednu nálepku...Zvědavě mně pozorují turisti a děti...snad to nechají na pokoji, aby zbyly nálepky i na ostatní za mnou. Když vidím frontu na občerstvení, tak rezignuju, kofola zkrátka nebude, nic nebude...Na WC jen nabírám teplou vodu do flašky, lepší teplá než žádná, však ona vystydne. Vytahuju svůj kus rohlíku a jedno maličké kafíčko ve flaštičce od redbulu, jsou to jen dva hlty, ale pomůžou. Honem pryč, ty lidi mně nějak vadí, na to, že mám v nohách přes 70 km, jsem rychlejší než všichni normální turisti. Mám pocit, že tu cestu do Plešovic znám, ale s klukama jsme šli určitě jinudy, kolem parkoviště a pod lanovkou. Občas to není orientačně nejlepší, nicméně stále mám žlutou značku, těsně před sešupem k nádraží mne míjí zleva dvojice holka a kluk, jdou celkem zčerstva...vypadají jako, že patří k naší akci...asi šli podle gps, cesta vedle pokračuje stejným směrem jako ta moje správná žlutá. V kopci směrem dolů po asfaltu je míjím, dolů jim to moc nejde, vypadají celkem zničeně...Nic neříkají, jsou to asi normální turisti a jdou na vlak. Pokračuju dál do vesnice, ptám se na Třísov jednoho pána u auta, prý odbočit vlevo a po červené a asfaltu až tam. Je to tak, snažím se opět trošku popoběhnout, míjí mne vláček a taky plaším srnku. Pobíhá tam sem a tam, všude jsou dráty s elektřinou, pasou se tam krávy...aby se ta hloupá srnka o nějaký ten drát nezranila. Jdu na Dívčí kámen, tam to taky znám, ale z druhé strany od Holubova. Červená se pěkně kroutí, ostře dolů a mezi kameny. Potkávám trampy a po cestě vidím trampské chaty. Dívčí kámen mne nadchnul, z téhle strany od řeky ho neznám. Nechci se zdržovat a vytahovat mobil kvůli focení, snad to někdo vyfotí a dá na facebook, abych si to mohla stáhnout. Řeka je široká a rychle teče, starý mlýn se mně líbí, všechno se mně líbí, nejraději bych se svlékla a hupsla do té vody. Musím dál, světla už moc nezbývá. Ověřuju si u jednoho pána s paní směr na „Cábu“, ptá se mně, jestli pokračuju na Vrábče, říkám, že ano. U Cáby měním barvu na zelenou a pokračuju lesní cestičkou. Ve Vrábči (?), je K9 - 85,9 km a občerstvení. Musím se tu zastavit, najíst se, dát si kafe, nejraději bych šla hned dál, den se krátí. Je něco po půl šesté, na kontrole potkávám Katku, nečekala jsem jí, myslela jsem, že bude o dost vpředu. Už odchází, nechci jí zdržovat, snad jí dohoním, mohli bychom jít v noci spolu. Musím stát frontu u baru, ach jo, je mně zle, motá se mně hlava, konečně jsem na řadě – polívka (od pořadatelů), kafe+2 cukry, ½ l kofoly. Kluk na kontrole (spolupořadatel Aleš) je moc hodný, dává mně svoje baterky do čelovky (ty moje jsou už slabé a na výměnu mám než nabíjecí, ty tolik nesvítí), taky nějaké sušenky...Myslela jsem, že to je už poslední občerstvovačka, ale prý bude ještě jedna, tajná. Těsně po šesté hodině večer vyrážím dál, do Slavče je to po silnici, Katku ale nevidím...Možná, že upaluje o sto šest, říkala, že má gps, tak asi doprovod potřebovat nebude. Ze Slavče na Kluk, už si připravuju čelovku, abych jí pak mohla rozsvítit. Já na Kluk a Katka z Kluku, zahlédnu jí mezi stromy, má svižné tempo. Nejraději bych šla hned s ní, proč se drápat na Kluk, když tam nemá být ani kontrola, no možná, že by tam mohla být nějaká tajná. Dobře, jdu tam, je tam pán a pes, prohlížím místo, kde je schovaná vrcholová kniha, na tajnou kontrolu to tady nevypadá...pán se k ní nemá :-) (pes mne očuchává a chce se seznamovat) říkám mu (pánovi), co je to tady za akci. Honem dolů a za Katkou, cesta vede mezi stromy, intinerář říká, že po červené rovně ....13 km (?), značky jsou jen sem a tam, občas rozsvěcuju čelovku, chci šetřit baterky, aby vydržely, co nejdéle, ale takhle to nejde, rozsvítit/zhasnout, zdržuju se tím...Celkem slušná cesta odbočuje vpravo do stráně, nic moc, smrčky, je to zarostlé, jako by tu nikdo nešel...značka jen na začátku a pak už nic, nějaká křižovatka, odbočky...Nevím kudy, intinerář říká, že rovně (tady bych se pro příště moc přimlouvala o větší podrobnosti), cesta padá dolů z kopce do údolí, značky nikde...Mám takový pocit, že jsem se ztratila, už toho mám pomalu dost, skoro 100 km v nohách a trasa neřešitelný rébus. Značky hledat umím, když tedy nějaké jsou a tady nejsou. Volám Jardovi, nebere to, volám Alešovi, ten to bere, ale tuhle část trasy prý zná Jarda lépe. Za chvíli volá Jarda, mezitím se vracím nahoru na kopec, ujasňujeme si, kde asi tak jsem. Pořádně se dívám a vidím dřevěné tabulky, nějaká domácí výroba, myslím, žetam je napsáno „U šilhána“ a nalézám červenou značku, leží na zemi. Hurá našla jsem se, děkuju Jardovi a pokračuju dál...Hm i dvě červené značky tu jsou, ale pak zas nic, velké nic a spousta cest, jednu zkouším, vede dolů, zase se vracím nahoru k těm posledním značkám...ještě cesta vedle a ještě cesta vedle a mám další značku. Pokračuju, dostávám se mezi pokácené stromy, leží jeden přes druhý. Už je to po několikáté po trase, jako by ti lesáci neměli rádi turisty a schválně jim káceli značky. Zkouším jít dál, jsem dost zoufalá, zase nevím kudy, to mně ten poměrně rychlý den, kdy jsem držela slušné tempo, bude k ničemu. Přelézám stromy a vidím proti sobě světlo, že by to byla Katka a vracela se. Volám: „Katko!“ Je to nějaký běžec s čelovkou, vůbec nechápu, jak se může tak rychle pohybovat přes ty spadlé stromy...spíš je to nějaký přelud nebo snad anděl-zachránce...Říká, že cesta vede tudy a že Katka je chvíli přede mnou. Pokračuju dál, musím být statečná. Nejhorší na tom je, že ani nemám pořádnou mapu, mám než kousky trasy a ještě ne úplně celé, mám třeba jen popis, sem, tam název rozcestníku, nevím ani na jakou stranu se trasa kroutí. Třeba na Pradědově 100 mně tohle úplně stačilo, ale když nejsou značky, tak jsem zkrátka v prdeli, no...V poznámkách mám, že musím jako na „Skalku“, ale na vrchol, že se neleze...Už si to tak přesně nevybavuju, jdu dost pomalu, protože neustále kontroluju cestu a odbočky. Červená je na stromě vpravo a přede mnou je nějaká naučná červená, či co, zase volám Jardovi, snažím se mu popsat, kde asi sem a kam jdu, stojí mne to dost peněz, kredit ubývá, Jarda říká, že mně zavolá sám (má paušál). OK. Nakonec pokračuju směrem dolů, jsem u balíků, jak říkal Jarda a přede mnou je „U Vacla“, ještě si to s Jardou ujasňuju...Vlevo na cestu, objevuju červenou značku, ale ta se za chvíli ztrácí v lese, všude listí, stromy vypadají stejně. Po chvíli snažení to vzdávám, musím na silnici k těm světlům, vylézám na nějakou louku, prodírám se k cestě. Jsem na silnici, ale nevím, jestli vlevo nebo vpravo, podle směru kudy vedla značka by to mělo být vlevo, bezradně se tam motám, kromě kočky (ta nemluví), tam nikdo není. Vpravo je zase víc světel, zkusím to vpravo. Vpravo je správně, je tu rozcestník „U Vacla“, našla jsem se, tak teď „České chalupy“, proč si to já husa líp nenastudovala nebo proč jsem si to nevytiskla podrobnější. Je to asfalt, silnice, červená je však jen občas, už mně z toho trochu hrabe, vypadá to, že to zase odbočuje vpravo do lesa, jsou tu dvě cesty, po jedné se vydávám, zase se vracím na silnici. Prozvoním opět Jardu, ten asi musí mít chudák radost, volá zpět, mám se prý držet silnice, dobrá, držím se silnice, ale ta se za nějakou chvíli rozdvojuje, ach jo, kudy dál. Rozcestník tu není, ale mapa, dívám se do ní, snažím si zapamatovat kudy asi tak mám jít. Přijde mně to nekonečně dlouhé, nejraději bych si tu na chvíli zdřímla, třeba mne někdo dohoní, třeba Adam nebo Gábor s Edinou. Jsem unavená, pokračuju do mírného kopce, opět křižovatka a značka nikde, bojím se, abych někde nepřehlédla rozcestník, který potřebuju. Přes cestu je natažená fólie jako zábrana „tudy nechodit“, zase prozvoním Jardu, volá zpět a říká, že tam nic takového nedával. Rozhlížím se a vidím rozcestník, konečně „Pod Buglatou“, hurá, měním barvu za modrou...Začíná mně být zle, jsem unavená, během celého dne jsem do sebe kopala svoje vychytávky, abych byla ready – ginkgo biloba, guaranu, moje kafe...ještě mám hroznový cukr s guaranou a semínka od Pavlíny, co užívají orienťáci...Jím cukr a vidím světlo – ha, tajná kontrola, Míra...kola, jídlo, super, Katka je prý chvíli přede mnou. Pokračuju radši po cestě, Míra mne sice posílá přes pole, cesta ale bude po tom bloudění jistější. Jsem zase na silnici, vím, že nejdřív budou Horní Chrášťany (tady vidím směrovník po silnici na Netolice a jsem ve velkém pokušení se po té silnici dát). Odbočka na modrou bude na křižovatce, takže to nemůžu minout. Už to asi bude, zprava vidím čelovku na cestě. Taky odbočuju, Katka to není, je to Hanka, prý si tu na chvíli sedne, že jí všechno bolí. Mne taky všechno bolí, co je nad 100 km je očistec, pokračuju dál. Motám se, bolí mně chodidla, mám otlak na levé patě, modlím se, aby neprasknul, to bolí jak svině...Jen ať je mně zima, aspoň neusnu. Ještě že mám hůlky, je mně jedno, že s nimi třískám do asfaltu, opírám se o ně a trmácím se dál. Trošku poťouchle se snažím Hance utéct, vidím za sebou nějakou čelovku, co se přibližuje. Je tu Grejnarov, štěkají psi, široká, veliká silnice. Kudy dál? Zase už nemám mapu, pokračuju po silnici, zase se vracím, čekám na čelovky, i tam tím směrem volám, ale nic. Neodpovídají, trošku se naštvu a pokračuju po cestě, co odbočuje, jo je tu značka. Mezi rybníky stojí nějaké auto a dva chapi, míjím je beze slova, asi nějací rybáři, či co. Radši jim půjdu z cesty. Objevuju pokračování trasy, rozcestník. Za sebou vidím dvě čelovky, ale jdou hrozně pomalu, vždyť mne musí vidět. V dálce vidím ještě nějaké čelovky, ale ty jdou kolem rybníka na druhou stranu, nevím, jestli je to někdo od nás nebo ti dva chlapi od auta. Další rozcestník, červená směr Netolice, pokračuju, zdá se mně to nekonečné, trasa se točí, stoupám, objevují se chaty, domky, jeden jako by obíhám. Cesta se ztrácí, čelovky  se zezadu přibližují. Narážím na křížek s červenou značkou, fáborky – vlastní značení. Už moc nevidím, čelovka je slabá, nicméně nacházím nějakou cestu vedoucí směrem dolů. Dávám se po ní, vycházím u nějakých garáží, stojí tam autobus. Netolice. Ještě najít sportovní halu. Mělo to být po vlastním značení, možná, že tam bylo, možná ne, možná, že jsem to nevyhodnotila jako vlastní značení...Celou dobu to byly červené šipky...takové jsem neviděla. Pokračovala jsem po červené značce až na náměstí. Tam jsem slyšela nějaké hlasy, lidi! Rozběhla jsem se za nimi, ale byli moc daleko. Nicméně tam byla otevřená non-stop herna, uvnitř jsem se ptala na cestu, slečna od baru byla ochotná, musím prý rovně ke škole a pak nahoru do mírného kopce...Vše jsem učinila, ale halu jsem neobjevila. Bylo mně to sice blbý, jsem určitě blízko, ale ještě jednou jsem prozvonila Jardu, poradil mně sice, ale já si popletla barák a obíhala jsem kolem nějakého opuštěného stavení sem a tam a ztrácela zbytečně čas. Pak jsem si všimla rozsvícených oken o kus dál a bylo to ono...Už jsem tedy zoufalstvím brečela, ale ještě jsem si stihla otřít oči, než jsem dorazila do cíle, ještě by si ze mě dělali kluci srandu. Tak jsem tu – 2 hodiny 6 minut po půlnoci ze soboty na neděli (28 H 6 minut). Holky (Katka a Hanka) dorazily těsně přede mnou, asi našly ty správné šipky a šly na rozdíl ode mne rovnou do cíle. Trošku mně to mrzelo, ale čert to vem, hlavně že jsem se našla a že jsem konečně TADY. Musím říct, že to byla zatím moje navigačně nejobtížnější akce a poučení pro příště, když ne gps, tak aspoň pořádné turistické mapy. Když už se ztratím, tak ať aspoň vím, kde má cesta pokračování a můžu se najít. V cíli byla sprcha (na to jsem se těšila nejvíc), guláš, čaj...pak spaní v tělocvičně. Myslím, že 1. zkušební ročník se moc povedl, nádherné počasí, trasa, full servis od pořadatelů, jen bych se pro příště přimlouvala za podrobnější značení (doznačení) a víc kontrol na strategických místech, aby se nedalo švindlovat. Jak se říká důvěřuj, ale prověřuj. A děkuju moc Jardovi za dálkovou navigaci, chudák si to se mnou užil.

web akce: www.blk.websnadno.cz/

trasa: www.cykloserver.cz/cykloatlas/?d=138904#pos=48.95822P14.08243P11