Bahno v Javornících

11.-12.8.2012 - 100 km Javorníkmi 4000 m přev. za 19 hodin 33 minut

Slo o zkušební „nultý“ ročník pořádaný Radovanem Harrachem a dalšími z HIKING.SK. Loni jsem se zúčastnila podobného nultého ročníku Ponitrianskej 100 a dost mne to nadchlo. Takže jsem ani moc neváhala a zatrhla si v notýsku 11.-12.8. Původně jsem měla dorazit do Považské Bystrice (tady byl start) autobusem někdy ve 2 hodiny v noci a chtěla jsem počkat někde na nádraží až do sobotního rána. Nakonec to dopadlo jinak a jela jsem RegioJetem do Kysuckého Nového Mesta. Ve vlaku byla děsná zima, klimatizace nešla regulovat a já byla jen v kratasech a tričku, koledovala jsem si o pěkné nastydnutí. Na nádraží na mne čekal Roman Minarovič a vzal mne k nim domů, kde se o mne výborně postarali a mohla jsem se vyspat v posteli. Ráno mne vzali autem až na start, jelikož Roman pomáhal organizátorům, značil trasu, vozil bagáž, byl na jedné kontrole atd.

Už před sedmou hodinou se na místě startu (u památníku SNP v Považské Bystrici) začali postupně scházet pochodníci. Počasí nám moc nepřálo, stále pršelo a bylo celkem chladno. Dostali jsme kontrolný hárok, tedy tabulečku na razítka na živých kontrolách, byl tam i zjednodušený intinerář trasy, místa, která je nutné projít. Měla jsem vytištěnou trasu na jednotlivých A4, ale doufala jsem, že se budu někoho držet a že se neztratím. V 7:30, po společné fotografii, bylo odstartováno. Vydali jsme se hromadně přes most směrem na Lopatinu a dále po modré turistické značce. Držela jsem se celkem vpředu, stále pršelo a já jsem nějak opomněla vyndat tenkou igelitovou pláštěnku. No jo jsem frajerka, chtěla jsem být co nejrychlejší, na kopce jsem se přímo těšila a v pláštěnce by mně to asi nešlo tak rychle. Nejdříve to celkem šlo, ale pak se na cestách objevovalo víc a víc bahna. Dokonce tolik, že se mně špuntíky na inovejtech obalily a já klouzala dolů z kopce, místo abych lezla směrem nahoru. Ještěže jsem měla hůlky, těmi jsem se ze zadu jistila a posouvala se vpřed. Seběhy/sestupy po bahnitých cestách s kameny, to bylo taky pošušnáníčko (a adrenalin), dost svahů bylo pěkně prudkých. Pár lidí mne předběhlo, ale nenechala jsem se tím rozhodit, nehodlám si tady přece zase namlátit, že jo (jako na Moravském ultramaratonu). Cesta po modré pokračovala – Sedlo Klapy – sedlo Chrcholinec (1. kontrola, 18. km,  10:20), pak byl kopec a nenápadná odbočka vlevo z takové „lepší“ cesty právě přímo do prudkého svahu, bylo to doznačované fáborky. Tady se mně ztratili Madaři (šli jsme chvíli pospolu), najednou byli fuč. Pak už to bylo po hřebeni a za chvíli jsem  byla u cedulky Orgonova Kýčera. Udělala jsem malou pauzu, už jsem byla celá promoklá, dávala se do mne zima, potřebovala jsem něco sníst. S sebou v batohu jsem měla než jedno náhradní oblečení a to jsem si potřebovala schovat na večer, na noc, takže jsem si jen natáhla pončo pláštěnku kvůli izolaci proti chladu. Zafungovalo to skvěle a já valila dolů do Horní Marikové (Modlatína). V osadě na mne vyběhl ze dvora pes, stále štěkal, trochu jsem se bála, že po mně půjde, zpomalila jsem a zahulákala na něj, at jde domů. Dohonili mne 2 pochodníci, neběželi, ale šli tak svižně, že jsem musela chvílemi popoběhnout, abych jim stačila. Společně jsme dorazili na další kontrolu k rozcestníku (2. kontrola, 28,5 km, 12:21). Kupodivu se tu objevili Johny Pristach, Vlado Svancár a Roman Babulič, měli pauzu v hospodě, takže jsem je znovu dohonila (už jsme se potkali předtím, když maličko zakufrovali - naštěstí, tím pádem mně pak poradili, kudy nechodit). Za Horní Marikovou se trasa  rozdvojovala a dalo se vybrat kudy, bud po modré turistické značce terénem nebo po lesní asfaltové cestě, která se měla spojit s lesní cestou, obě varianty trasy vedly na Stolečné  (38 km). Když jsem viděla ten bahnitý krpál směrem do lesa (modrá turistická značka), tak jsem se rozhodla zůstat raději na té lepší cestě a trošku si od terénu odpočinout. Stále pršelo a já dostala pořádný hlad (už mně bylo hlady skoro špatně), musela jsem sundat pláštěnku, batoh a z batohu jsem vyndala chlebový toust. Tousty jsem měla s sebou připravené k svačině, ještě pak pár sušenek a 1,5 l vody, kterou jsem se snažila průběžně doplnovat. Ti dva  pochodníci vyrazili svižně, za nimi trojka (Johny+Vlado+Roman) a pak já. Stále to stoupalo do kopce a já se snažila dotahovat, co to šlo, chvílemi jsem běžela. Dotáhla jsem je, pochodníci trochu zaostali, jelikož se kopec otočil, z kopce to běželo o dost rychleji a oni jen šli, neběželi. My čtyři jsme špatně zabočili, tady měla být někde 3. kontrola? Johny kouknul na gps, hned jsme to srovnali. Pak jsme si vyposlechli místního pána, který na nás volal, že jsme úplně blbý, když nevíme, kde je Portáš a že přece prší, tak kam že to jdeme. Začalo stoupání k horskému hotelu Portáš, tady mně kluci o pár minut odskočili, byli přece jen rychlejší než já. Ale byla jsem ráda, že jsem to s nimi kus cesty držela, alespon jsem se cítila jistější, že nebloudím. Když jsem vylezla k Portáši, akorát jsem viděla odcházejícího Ivana Martynka (zatím byl na 2. místě). Na Portáši na nás čekala polévka (od pořadatelů) a Martin Drozd se Zuzkou s kontrolním razítkem (4. kontrola, 40 km, 14:07). Dala jsem si ještě kafe, namazala jsem si chodidla vazelínou a vzala jsem si suché ponožky. Trvalo mně to trošku déle, ještě jsem si odskočila na WC a kluci mezitím vyrazili. Ne, že by mně to bylo jedno, ráda bych šla s nimi, ale stejně bych je celou dobu neudržela, tak at si běží. Kupodivu Madaři ještě nedorazili, pravděpodobně zvolili obtížnější variantu po modré turistické značce a my je po té asfaltce asi předběhli. Z Portáše jsem vyrazila něco po půl třetí odpoledne, ani se mně moc nechtělo, kolem mlha, stále pršelo, přes brýle jsem toho moc neviděla. Když jsem otáčela od hotelu na červenou turistickou značku vedoucí po hřebeni, v kopci se objevili Madaři. To je dobře, tak bych si to představovala, před sebou Johnyho a spol. a za sebou Madary. Hlavně at mne nedohoní, budou taková moje pojistka, jistota v zádech. Cesta byla skoro v rovině, sem tam klesání nebo stoupání, ale opět bahno, velké louže. Nasadila jsem svůj přesouvací ultramaratonský běh, výhledy se bohužel nekonaly, tak nemělo cenu se s tím párat. Takže trasa pokračovala – Pod Stolečným vrchom – Frnovské sedlo – Sedlo Malý Javorník – Bukovina – Sedlo Stratenec – Sedlo Gežov – Sedlo Velký Javorník, částečně to vedlo po státní hranici nebo blízko ní. 5. kontrola měla být na Bútorkách (52,5 km), zdálo se mně, že je to nekonečné, že už by to mělo dávno být, chtěla jsem zastavit, vytáhnout svoje A4 a podívat se na trasu. Kolem byla cesta samé mazlavé bahno, slyšela jsem celkem blízko hluk (jako nějakou větší silnici), pak tam vpředu blikalo světlo a já si vzpomněla, jak Rado říkal, že tam někde u kontroly bude blikačka. Uf bylo to tak, 5. kontrola nalezena (16:33), vyfasovala jsem malé občerstvení (sušenku, banán), doplnila jsem vodu, čekalo mne pokračování po červené. Začalo mně nějak bolet břicho, už mně tedy bolelo delší dobu, snažila jsem se to úspěšně ignorovat...ale tentokrát to už bylo nutné a já zalezla za hromadu dřeva. Trošku jsem se bála, aby mne nedohonili Madaři, nedohonili. Ted jsem věděla, že musím být opatrná, červená se měla měnit na modrou. Rozcestník (Sedlo pod Hričovcom) jsem neminula, bylo zrovna 17:00. Cesta po modré vedla lesem, zase bahno, kořeny, zase do kopce. U rozcestníku Nad Zápačou jsem se opět vrátila na červenou turistickou značku. Začala jsem počítat, kdy tak asi můžu být v Semeteši, tam měla být další kontrola v hospodě U Cipára, hlavně at to ještě stihnu za světla. Asi kolem 18:15 se na chvíli objevilo sluníčko, dokonce jsem sundala pláštěnku a doufala, že se do mne nedá zima a že třeba trošku uschnu. Mraky se nadzvedly a já viděla i něco z výhledů a pohledů, byla to paráda, až jsem měla slzy v očích, jak je ta naše zemička krásná. Taky jsem si vzpomněla na babičku a dědu, asi že mně u nich vždycky bývalo dobře.  Trasa pokračovala - Pod Cerenkou a Melocík, tady jsem se trošku spletla a zabočila špatně nahoru mezi domky,  turistické značky nebyly moc hustě a já mám na osady prostě smůlu, občas se netrefím. Za Melocíkem byl takový krásný malý kostelík (podle mapy Ovsenovci), tady jsem notnou chvíli váhala, kudy se dát. Už už jsem se pustila dolů z kopce (po zelené), ale když mám klesat, tak to já se vždycky dlouho rozmýšlím, protože zbytečné stoupání (když by to bylo špatně), by mne stálo energii. Nakonec to bylo tak, jak jsem si původně myslela, naproti v kopci byl vidět kříž, vedly tam 2 cesty, jedna z nich byla i ta červená turistická značka. Trasa pokračovala – Vrchrieka – Solíkovci a konečně Semeteš (6. kontrola, 70 km, něco kolem 19:15-19:30-asi). Polévka, chleba se sádlem byly za lidové ceny, ale za eura, (takže jsem si nedala, nechtěla jsem se zdržovat a svého jídla jsem měla celkem dost), čaj byl zadarmo...Byla jsem už celkem zničená, plánovala jsem se dát trošku do pořádku, abych zvládla noční část. Do Cadci zbývalo 30 km, měla jsem už zamluvený lístek na vlak v neděli brzo ráno, chtěla jsem to určitě stihnout a to mne taky celou cestu popohánělo. Převlékla jsem se, namazala nohy, vyměnila ponožky, vytáhla další tousty, do kapsiček u batohu zastrčila sušenky (na později, abych je nemusela v batohu hledat), doplnila jsem vodu u paní hostinské, připravila si čelovku a hlavně zvoneček na plašení medvědů. Ten byl na tom všem nejdůležitější. V tom fofru jsem tam zapomněla hůlky a musela jsem se pro ně vracet, mezitím dorazila skupinka tří pochodníků a Madaři. Vyrazila jsem opět zčerstva do kopce, zvoneček jsem dala zatím do kapsy, jelikož mne cinkání docela rozčilovalo. Mám ráda ticho, zvuky přírody a ted tu budu plašit se zvonečkem. Celkem zblízka jsem viděla nádhernou srnu, jak se pásla na maliní, ale viděla, slyšela mne a utekla pryč. Značení už nebylo tak dobré, jako předtím, šeřilo se, najednou červená značka končila po pravé straně v lese a pokračování nikde, byla to velká louka a 3 možnosti kudy se dát, proběhala jsem to 2 x sem a tam, nakonec ta poslední cesta byla ta správná. Trasu ze Semeteše do Cadci doznačoval Roman, vázal fáborky a lepil malé odrazky, aby to zasvítilo i potmě. Pochopila jsem, že nejpravděpodobnější cesta je ta, co je po směru a rovně, občas jsem zahlédla nějaký fáborek po straně na stromech v lese. Nejhorší však byly ty široké rozježděné louky, i když se Roman snažil, jak mohl nejlépe, v noci je o dost obtížnější hledat cestu a orientovat se. Rozsvítila jsem čelovku, nasadila si zvoneček a statečně jsem pokračovala dál. Z lesů se vypařovala voda, kolem byla vlhká mlha, tma a já přes brýle zrovna dobře neviděla. Trasa pokračovala – Bielovci – Kamenité – Nad Vrchriekou. V jednom stoupání mne dohonila ta skupinka tří pochodníků, měli kluci našlápnuto hodně rychle, zrovna jsem prodělávala jednu energetickou krizi a nestačila jsem jim. Ještě mám za sebou Madary. Začal akorát hodně hrůzostrašný úsek, samé bahno, vysoké, hluboké bahno, cesty rozježděné od těžké lesní techniky, od rána do toho pršelo, takže si to dovedete představit. No spíš nedovedete! Opravdu jsem nevěděla kudy jít, na okraje se nedalo vyšplhat, všechno klouzalo, bořila jsem se po kotníky, naštěstí jsem měla hodně utažené tkaničky, takže boty mně zůstaly na noze. Byla jsem zoufalá, nadávala jsem, brečela vzteky, konečně byl konec bahna a nějaká osada (Sedlo pod Grapou). Opět jsem nevěděla kudy jít, zkusila jsem namátkově jednu cestu, ta se začala stáčet z kopce, tak já vytáhla opět moje papíry s trasou. Jak je ale zorientovat. Tudy to určitě nebude, vrátila jsem se zpět, ze strany jsem viděla svit čelovek, to se Madaři prali s bahnem. Myslela jsem, že mají gps, tak jsem na ně chvíli čekala. Gps neměli, ale od téhle chvíle jsme už zůstali pohromadě. Kluci byli šikovní (Bálint, Rudolf, Máté, myslím, že říkali, že jeden není Madar, ale Srb), když to bylo se směrem nejasné, hned vyráželi na různé strany a cestu našli. Já už se pak taky chytila, Romanovo fáborky i maličké odrazky byly zřetelné, byla jsem maličko před klukama, ale věřila jsem, že kdybych šla špatně, že by na mne zavolali. Občas jsem se otáčela a kontrolovala je, abych nezůstala sama. Síly jsem měla dost, mohla bych i běžet, už bych to tak chtěla mít za sebou. Přes Jakubovský vrch a Pod Jakubovským vrchom – Vrchrieka nad Petránkami...někde mezitím byly opět rozježděné louky, spousta kolejí a možných cest. Začalo znovu pršet, byla jsem hodně vpředu, cesta vypadala dobře, ale žádná značka, začalo se to stáčet dolů z kopce...Kluci za mnou nešli, tak já se začala, co nejrychleji vracet, dokud jsem si pamatovala kudy vlastně. Hodně daleko jsem viděla, jak někdo svítí čelovkou sem a tam, dávali mně asi znamení, běžela jsem, co nejrychleji k nim. Našli správný směr a čekali na mne. Od téhle chvíle, jsem se radši držela s nimi, pro jistotu. Za chvíli jsme narazili na Romanovo značky a začali stoupat směrem k rozhledně na Petránkách (7. kontrola, 87,5 km, 0:13 už v neděli). Tady byl Roman a ještě jeden, měli tu ohen, čaj, spoustu jídla, vodu...Kluci si sedli, já radši postála, trochu jsem na ně pospíchala (asi to na mě bylo vidět, že jsem nervozní, že bych chtěla jít dál, co nejdříve). Ani nevím, jak dlouho jsme se tam zdrželi, ale bylo to milé, Roman nás kus cesty doprovodil a navedl do správného směru. Jen tak mezi řečí říkal, že mne tedy nechce strašit, ale že je tu celkem 8 medvědů někde tady v horách a dokonce snad jeden byl nedávno viděn  blízko místa, kde jsme byli. No co, snad zvoneček zabere a medvěda zaplaší, ještě mám píštalku...Pokračovali jsme dál – u křížku jsme měli zahnout, to jsme našli, stále to bylo po červené turistické značce doznačené Romanovým značením. Cesty ale opět hrůza hrůzoucí – Blažková – Chotárny kopec. Tady někde byly hromady kamení na cestě a já bohužel zakopla, upadla jsem a rozsekla jsem si levou nohu. Tekla mně krev, bylo to nějaké napuchnuté, nohu jsem měla samozřejmě špinavou od bahna...nevypadalo to dobře, bolelo to moc...ale co dělat! Musím dál, musím se zachránit sama, stejně by mne odtud nikdo nemohl odnést. V duchu jsem si nadávala jaký jsem to ale pitomec a jen doufala, že to není třeba nalomené. Bolest trochu ustoupila, byla spíš taková tupá, opět se mně začalo dělat špatně, asi taky trošku šok po tom pádu. Už jsem nechala kluky, aby šli první a já šlapala tupě za nimi, resp. mezi nimi. Cást cesty byla úplně strašná, zdálo se mně, že to snad ani cesta být nemůže, křoví, trní, vysoká tráva, kluci ale cestu neztratili...Musím se jich prostě držet a jít a jít až do Cadci. Z Chotárného kopce se už kluci napojili na zelenou, i když podle intineráře měla být zelená až z Crchly (bohužel mně klávesnice neumí dělat háčky...tak to máte bez háčků u velkých písmen a u „l“). Ještě Kýčera (9. kontrola, 97 km, už nevím, kolik bylo hodin) a pak stále po zelené (a bahnem) až do Cadci. Na asfaltu se mně udělalo trošku líp, maličko jsem pookřála a zrychlila, asi, že už to budeme mít brzo za sebou. U Billy jsme odbočili do Kukučínovej ulice a do Centra volného času. Tam byl cíl! Kluci byli natolik galantní, že mne před vchodem pustili první, zapsali nám všem stejný čas - 19 hodin 33 minut (03:03 v neděli v noci). Děkovala jsem jim, že jsme se společně dostali do cíle, že mne ke konci přibrali a neopustili.

Bylo to hodně náročné, tolik bahna jsem zatím nikde nezažila, stálo mně to dost sil, ale moc ráda jsem si to s těmi kopci rozdávala, škoda jen, že nebyly ty výhledy a pohledy (asi budu muset do Javorníků ještě jednou)...ale zase kdyby bylo vedro, tak by to taky nebyl žádný med.

Odkaz na trasu a web: www.javorniky100.wbl.sk/Trasa.html

Fotogalerie (děkuji): mksdelly.rajce.idnes.cz/SEMETES_-_CADCA_9.8.2012/

https://www.facebook.com/media/set/?set=oa.344366232317970&type=1

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.3563304732487.2125896.1568924890&type=1