50 km di Romagna, 25.4.2011

02.05.2011 23:02

 

Duben byl ve znamení cestování, sotva jsem se vrátila z Curychu, už jsem se chystala na další cestu. Tentokrát do Itálie do Castel Bolognese, každý rok se tam běží 50 km a většinou s početnou českou účastí. Dan a další z Brna a okolí se tam hromadně chystali, už jsem dávno byla zvědavá na tenhle závod, tak jsem se přidala. V sobotu brzo ráno jsem vyrazila autobusem do Brna a tam odtud jsme pokračovali dvěma auty přes Rakousko do Itálie a pak kousek pod Benátky do městečka Castel Bolognese (mezi Ravennou a Imolou). Jela jsem ve škodovce s Mildou, jeho ženou Dášou a Robertem Šamonilem. Na Roberta jsem byla zvědavá, sice jsem ho už párkrát viděla, něco málo si o něm přečetla, ale ještě jsme si spolu pořádně nepopovídali. Cesta docela ubíhala, Honza řídil 1. auto, kde byl Dan, Vilma, Renata, Danny a Čip (pes), na střeše vezli Honzovo kolo (měl dělat doprovod při závodě), takže to byl dobrý orientační bod ve šňůře aut na dálnici. Dělali jsme krátké pauzy a pomalu se blížili k cíli. V Castel Bolognese nás uvítala prázdná tribuna na náměstí a zavěšený fábor s názvem závodu, nikde nikdo. Tradiční ubytování bývá v posledních letech v malém domečku vedle hasičské zbrojnice, který je opuštěný a připravený pro nenadálé události (kdyby třeba někdo vyhořel, tak ho tam město ubytuje). Klíč měl být na obvyklém místě, tedy ve schránce na dopisy, tam ale nebyl, prohledali jsme úplně všechno včetně skřínky s el. rozvody. Ani bychom se nedivili, kdyby sousedi zavolali policii. Přesunuli jsme se opět do středu města. Dan začal telefonovat a shánět. My ostatní jsme zatím hráli na schovávanou, byla to sranda, místní děti se celkem bavily, co že to ti dospěláci vyvádějí. Nakonec přijel starý pán na kole a přivezl klíč, hurá, máme kde spát. Domeček byl dlouho opuštěný, ale svítilo se tam, voda tekla (dokonce teplá), vařit bylo na čem, rozebrali jsme si místnosti, rozložili karimatky na drátěných postelích. Ještě vyjednat startovní čísla, čipy a vše, co k tomu patří. Závodní kancelář byla stále opuštěná, tak jsme vyrazili na malou procházku z cílem si dát někde trochu červeného vína nebo něco podobného. Pořád jsme povídali, bylo to moc fajn. Pak jsme rychle zalezli do spacáku a spali a spali. Zítra ráno nás čekal výlet do Ravenny, dokonce s profesionální průvodkyní Tamarou a v českém jazyce. Do Ravenny jsme dojeli, ale najednou naše autíčko začalo nějak stávkovat, svítit, blikat kontrolka a konec, už nejelo dál. Milda začal zjišťovat příčinu, 1. auto s ostatními jelo dál na místo, kde se měli setkat s Tamarou a s další částí výpravy (Karlem, Vaškem atd.). Praskl nám klínový řemen (aspoň myslím, že to byla tahle závada, v autech se  moc nevyznám), Milda začal zjišťovat, co a jak, jestli se to dá nějak opravit, či co s tím (byl to problém, protože byly svátky a to v Itálii nikdo nepracuje). Dáša zůstala s ním a já s Robertem jsme vyrazili po svých do města hledat zbytek výpravy. Robert rázoval hodně svižně, sotva jsem mu stačila, musela jsem občas běžet, naštěstí jsme narazili na mapu a podle ní odhadli směr, kde asi tak můžou být ostatní. Hledali jsme je celkem dlouho, ale našli, Vilma kouřila a hlídala Čipa, hned jsme je uviděli.  Tamara je původem z Čech, v Itálii žije už dlouhá léta, je profesionální průvodkyní. Vykládala hodně zajímavě, Ravenna je staré město, kostely se postupně propadají níž a níž, ohrožuje je spodní voda…takže za nějaký čas se musí zvýšit podlaha, aby kostel mohl zůstat přístupný věřícím a návštěvníkům. Viděli jsme toho opravdu hodně (stavby, vnitřní výzdobu, mozaiky, sarkofágy). Kolem druhé odpoledne se s námi Tamara rozloučila, že pojede domů k sobě, že připraví něco malého na zub a že se tam pak zastavíme. My jsme vyrazili k moři, nejdříve jsme našli otevřenou pizzerii a dali si pizzu, pak i kapučíno nebo espreso, někdo dokonce zmrzlinu. Nebylo zrovna pěkně, občas pršelo, foukal vítr, na koupání nebylo ideální počasí. Na pláži bylo spousta vyplavených mušlí, nějaké jsem posbírala domů pro kluky, Čip běhal jako splašený, do moře, z moře, pil slanou vodu a prskal, asi nečekal, že bude slaná. Vilma a Robert se vykoupali. Když jsme se dost vynadívali na moře, tak jsme zase nasedli do auta a jeli k Tamaře. Bylo to trochu složitější, protože Mildovo auto bylo tažené na laně. U Tamary jsme se poskládali kolem malého stolečku a ochutnali pivo a víno. Ještě nám chtěla ukázat přístav, prý že to máme po cestě do Castel Bolognese. Už když jsme se blížili k přístavu, bylo to náročné, hlavně tedy pro Mildu v autě na špagátu, v jedné z křižovatek se mezi nás chtěla vecpat jedna Italka, nevšimla si lana. Parkoviště bylo plné, marně jsme se snažili najít nějaká 2 místa, kam bychom se vešli. Najednou houkačka a policie, zablokovali nás autem vpředu a začalo vysvětlování, naštěstí přispěchala Tamara z dalšího auta a vše se vysvětlilo, bez pokuty. Dokonce policie našla místo pro Mildu z moci úřední, mělo to jen háček, že Mildovo auto muselo zůstat v přístavu v Ravenně. Prohlédli jsme si přístav, Tamara říkala, že je to vše nově postavené v severském stylu a za státní peníze, vše pěkné, ale ještě ne úplně zabydlené, spousta obchodů byla prázdných. Celkem jsme už pospíchali s návratem, ještě jsme museli do závodní kanceláře, přihlásit se, nafasovat čísla a čipy. Jeli jsme po etapách, jinak to nešlo. Naštěstí při přihlašování šlo všechno hladce, dokonce nám odpustili startovné, pasta párty byla zrušená, namísto toho jsme dostali voucher v hodnotě 5 euro na každého do jedné pizzerie. Všichni říkali, že ty roky před tím se fasovala  velká láhev vína, letos to tedy bylo bez láhve, asi jim vypověděl spolupráci nějaký sponzor. Vrátili jsme se do našeho domečku, uvařili si jídlo (nádobí jsme měli vlastní), povídali si…kolem deváté večer dorazil zbytek výpravy - Milda a Dáša. Hned vzápětí jsme se všichni sebrali a šli jsme projíst ten náš 5ti eurový voucher. V pizzerii bylo moc příjemně, někdo si dal pizzu, někdo těstoviny, já si dala noky se sýrovou omáčkou, bylo to moc dobré. Taky pivo, víno, přišel pán z obsluhy a začal mluvit slovensky, říkal, že má manželku ze Slovenska, pak přinesli nějaké zbytky pro Čipa, ten se tedy měl, dostal 3 x přidáno a Renata říkala, že zítra drží dietu (tedy Čip ne Renata), že je přejedený. Dokonce nám donesli nějaký šňaps na účet podniku, s placením to bylo trošku komplikovanější, asi jsme jim zaplatili víc vína, než jsme vypili. A honem spát, zítra je přece závod. Tentokrát jsem si vzala prášek na spaní a tradičně špunty do uší, usnula jsem. Po snídani (já - kafe a bochánek) jsme všichni vyrazili na start, bylo to kousek. Rychle proběhla čipová kontrola a přibližně v 8:30 bylo odstartováno. V zástupu běžců jsem si všimla Hanky K., pozdravila jsem jí a běžela dál. Trasa vedla nejdříve chvíli městem, pak směrem ven do krajiny, následovalo pár městeček nebo spíš vesnic. Trochu se to vlnilo, kolem mne byli samí Italové, hodně s tričky runners Bergamo.  V Bergamu se běželo MS v běhu na 24 H v r.2009, byla to moje 1. 24řhodinovka v barvách České republiky. Snažila jsem si vždycky přidržet nějaké skupinky, občas se mně to  dařilo, občas ne, nějak jsem neměla přehled, na jakém jsem vůbec kilometru a jakým běžím tempem. Na hodinky jsem se snad podívala jenom dvakrát za celý závod. Věděla jsem, že ten největší kopec začne někde po 25. kilometru, na jednu stranu jsem už chtěla být u něj a snažila se běžet svižně, protože jsem tušila, že mne zpomalí. Ale zároveň jsem se trošku obávala, abych se nevydala ze všech sil, abych měla sílu nejen na kopec, ale i na seběh z něho. Najednou se objevila cedule 30 km, hlava mně už moc nemyslela, ale podle času jsem si odvodila, že těch 30 zbývá do cíle, pak nás čekala taková smyčka v jednom městečku, asi meta ½ maratonu, trochu větší občerstvovačka a čipová kontrola. Kousek za městečkem začalo stoupání, byly tam cedulky s čísly, takže jsem věděla, kolik kilometrů mně ještě zbývá do vrcholu. Kopec se jmenoval Monte Albano, během 5ti km nás čekalo nastoupat 250 m a to samé zase zpátky. Na kopec jsem se radostně vrhla, čekala jsem na něj, těšila jsem se, pořádný kopec mně chyběl od Transe Gaule. Chvíli jsem běžela, chvíli šla, byla jsem celkem rychlá a ještě jsem měla čas se kochat okolní krajinou, úžasné výhledy na okolní kopce (hory) a zase dolů do údolí, zvláštní barvy skal. Kde se tak najednou ty hory vzaly, vždyť jsme kousek od moře a kolem byla rovina. Skoro na vrcholu byla občerstvovačka a čekala tam parta z Čech (Karel a další), zamávali na mě, povzbudili, já jim zamávala taky, měla jsem plné ruce nějakých namazaných toustů a kelímek s vodou. Průběžně jsem se občerstvovala, taky jsem cucala tablety karbonexu a ve stoupání snědla můj jediný gel. Už jsem měla prázdné kapsy, tak jsem se mohla pustit do klesání. Byl to úžasný kopec, tohle bych chtěla někdy sjet na kole, to by bylo adrenalinu. Celý závod jsem se snažila řezat zatáčky, šetřit energii, byl celkem výrazný provoz, protože byly velikonoční svatky, taky spousta cyklistů. Ještě že dobře slyším, vždycky jsem našpicovala uši, abych včas zachytila typické svištění jízdních kol. Běžela jsem dolů ze všech sil, škoda, že to nebude trvat věčně, třeba až do cíle, myslela jsem si. Tak kopec skončil a zase rovina a pěkně makat, před sebou jsem uviděla dres, na něm pivovar Černá Hora, byl to Danny. Minula jsem Dannyho a běžela dál, říkal něco o Vilmě, že by byla Vilma tak blízko, nějak jsem tomu nemohla věřit, vždyť Vilma je o dost rychlejší než já. Za chvíli jsem potkala Honzu na kole, povzbudil mne, vyfotil. Běžela jsem dál a snažila se s někým srovnat krok a držet se ho. Chtělo by to ještě jeden gel, nějak mně docházela šťáva, opět to bylo zvlněné, občas jsem střídala běh s rychlou chůzí. Chvíli jsem běžela s jednou běžkyní, byla celá v černém, držela tempo ale nakonec jsem jí nestačila, utekla mi. Pak mne předběhla ještě jedna ženská, tu jsem si pamatovala ze stoupání na kopec, to byla o velký kus za mnou. Chtěla jsem s ní trošku bojovat, vyhecovat se aspoň něčím k větší rychlosti, ale nějak to nešlo. Všimla jsem si jednoho běžce, byl takový malý a stále ho doprovázelo auto, jednou mně připadalo, že z toho auta snad i vylezl, třeba ho kousek svezli…Bylo mně to ale jedno, ať si dělá, co chce. Už tu bylo Castel Bolognese a já se trochu bála, že trasa bude opět cik cak městem, naštěstí to tak nebylo, rovně jako když střelí do cíle. Zmohla jsem se na krátký finiš i na úsměv, což pro mne není moc obvyklé. Měla jsem radost, byla to hodně těžká padesátka a já věděla, že to na osobní rekord nebude, s výsledným časem jsem byla moc spokojená 5:08:42. V cíli čekal Dan, věděla jsem od Honzy, že doběhl 3., před ním jen 2 Keňani, kterým dělal vlastně vodiče a kteří ho vždy předběhli na nějaké prémii, když šlo o peníze. Za ním zůstalo pár zvučných jmen (Calcaterra, Janicki). Vilma doběhla kousek předemnou a říkala, že jednu chvíli byla jen 1 a ½ minuty předemnou, tomu se mně ani nechtělo věřit. Bohužel měla sluchátka a nesundala si je před cílem, sluchátka prý byla zakázaná (to jsme nevěděli), tak jí bohužel diskvalifikovali. Došla jsem vrátit čip, dostala jsem 10 euro zpátky (záloha) a odměnu jako všechny ženy - igelitovou tašku s nákupem (těstoviny, olejovky, konzervy hrášku, sušenky, pitíčka) a květinu v květináči (kupodivu přežila dlouhou cestu zpět do Čech). Vrátila jsem se zpátky k cíli, potkala cestou Jardu K., popřála mu k výsledku (ani jsem nevěděla, že tu s Hankou taky budou), pak jsem se vrhla na občerstvení po závodě. Nejdříve jsem tedy vystála frontu na pastu a přibrala pár kousků nějaké vánočky. Už jsem zase myslela na zpáteční cestu a na to, že se musím najíst, protože už moc vlastních zásob nemám. Pak se do mne dala trochu zima, jak jsem byla celá mokrá od chlazení (polévala jsem si čepici a hlavu vodou), tak jsem se vydala směrem k našemu domečku. Vysprchovala jsem se a začala pomalu balit věci. Postupně se objevili i všichni ostatní, závod byl u konce, trochu mne zpětně mrzelo, že jsem nevěděla, že to běží i Martina Judová, to jsem zjistila až z výsledkovky doma, bývala bych se s ní moc ráda viděla. Velké auto s Danem a ostatními odjelo a naše čtveřice (Milda, Dáša, Robert a já) čekala na odtahovku. Něco před šestou hodinou večerní přijel mladý muž a trochu větší auto, naložili jsme bagáž včetně Dášiny koloběžky a usadili se v kabině u řidiče. Museli jsme nejdříve do Ravenny, snad to auto najdeme. Při průjezdu na dálnici si pán, co seděl v budce, nevěřícně prohlížel odtahové auto a na jeho korbě koloběžku, Češi jsou zkrátka frajeři, vozí koloběžku odtahovkou. Auto jsme našli, ale chvíli to trvalo, věci jsme přeskládali, auto naložili, mohli jsme vyrazit domů. V úzkých uličkách Ravenny to byl leckdy oříšek se s tím naším autem vytočit, přeci jen bylo trochu delší a větší. Přemýšleli jsme kudy to vzít, aby to bylo, co nejkratší a nejprůjezdnější, vybrali jsme směr na Benátky, všude hodně aut, zácpy, končily svátky a lidé se vraceli domů. Bohužel jsme se dostali do velké a dlouhé zácpy, na jedné straně moře a na druhé jezero, úzká silnice, otočit se nebylo kde, zbývalo jen popojížět pomalu kupředu nebo stát na místě. Už byla tma a my se konečně rozjeli, v autě to nebylo tak pohodlné jako v osobním, trochu méně pružilo, takže záda a krk dostávaly dost zabrat. Pan řidič vtipkoval, Milda vtipkoval, Robert mně vyprávěl svoje zážitky z cesty ke Kilimandžáru, kterou absolvoval na kole po pevnině přes Rumunsko atd. a při které se mu stala nehoda, takže ke Kili nedojel. Nějak jsem nemohla spát, podvědomě jsem dávala pozor na cestu, jen aby řidič neusnul, vždyť jel během jednoho dne tam a zpět (cca 1900 km). Občas dělal krátké zastávky, ale moc toho nenaspal, uf, už abychom byli v Brně. Nakonec jsem se dočkala, už jsme doma, tedy skoro doma, ještě mne čekala cesta z Brna do Prahy. Před Grandem mne a Roberta vyložili, rozloučili jsme se. Já začala zjišťovat, který autobus by mne vzal do Prahy, no a on nebyl žádný volný, až prý někdy v 10 hodin a teď bylo asi 7:30. Vyrazila jsem tedy na nádraží, tak holt pojedu vlakem a bude to dražší, naštěstí to dražší nebylo, asi nějaká akce ČD (160 Kč), vlak měl odjíždět asi za ¾ hodiny. Měla jsem strach, že v hale usnu a že se nevzbudím, tak jsem šla radši na perón a chodila sem a tam. Měla jsem toho plné zuby, jak já už chci domů…dočkala jsem se, v Praze jsem byla něco po 11. hodině dopoledne. Jít do práce už nemělo cenu, tak jsem zamířila směrem domů do vany a hlavně do postele, na tu jsem se těšila opravdu hodně.

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?