36. real Berlin marathon

11.03.2010 22:04

Naposledy jsem psala o Jesenickém maratonu (22.8.2009), hned následující víkend (30.8.2009) jsem běžela maraton v Rychnově nad Kněžnou. Těšila jsem se, protože to měl být, co se týká trasy, jeden z nejhezčích maratonů v Čechách. A byl, sice trochu kopcovatý, ale při dobré konstelaci hvězd by se dal zaběhnout i dobrý čas, sice jsem se snažila a z toho posledního kráásného kopce jsem přímo letěla, ale za líp než 4:23:20 to nebylo. Po doběhu samé mňamky-zmrzlina (kopečků kolik kdo chtěl), obložené tousty, koláčky a vyhrála jsem v tombole-placatici, ale bez rumu, prázdnou, no třeba se dám někdy k myslivcům nebo rybářům a využiju jí.

12.9. 2009 jsem běžela 100 km ve Winschotenu, už podruhé (prvně v září 2008), jela tam opět výprava z Brna a Pavlína P., tak jsem se přidala. Doufala jsem, že letos snad zaběhnu, když ne osobní rekord (na ten to opravdu nevypadalo), tak alespoň lepší čas na 100 km, než je můj vlastně mezičas z 48 hodinovky v Brně (11 hodin 20 minut). Nepovedlo se, cca na hranici 40-ti km, mně začalo bolet u srdce, hůř se dýchalo a já zpomalila, bohužel se přidala i moje nešťastná kolena. Ačkoliv jsem se snažila za rychlejš, za líp než za 11:56:35 jsem to nestihla.

Limit závodu byl 12 hodin, ten jsem si hlídala. Jaké bylo moje překvapení, když se asi od poloviny posledního kola za mnou objevila policejní motorka. Jsem ráda taková nenápadná, tak si říkám, třeba jí to přestane bavit a zase odfrčí, běž, nevšímej si jí. No jo, ale za chvíli se objevila druhá motorka a nakonec i třetí, už jsem měla jasno, jsem poslední, ach jo. Tak do toho, přidej, ať to máš za sebou, už byla tma a já řešila v hlavě, co se stane, když třeba náhodou zakopnu, motorka vpravo, motorka vlevo a motorka za mnou. Měla jsem žízeň, u občerstvovačky jsem mávla rukou, jako že potřebuju odbočit, motorka vpravo poslušně uhnula, OK když poslouchají, tak to bude dobrý. Byly to policejní motorky a „kluci“ na nich mně povzbuzovali: „come on, come on“ …doběhla jsem, i malý finiš jsem zvládla. Kupodivu jsem se u toho smála jako blázen, prostě mně to přišlo legrační, že mně doprovázejí jako nějakou velkou běžeckou hvězdu, co na tom, že od konce. V cíli byl aplaus a velká kytka (nechala jsem jí paní domácí na památku), tak jsem policajtským klukům poděkovala a plácla si s nima.

A máme 18.9. 2009 a frčíme do Berlína, 20. 9. jsme měli běžet maratón. Jedeme autem Jitka J. z Tábora, Jaromír V., Luboš M. (jel inlajny) a já. V Berlíně jsme byli za chvíli, ubytování jsme měli v hostelu přímo na metru u stanice ZOO (hned se mně vybavila knížka Děti ze stanice ZOO, kterou jsem četla několikrát), ubytování za moc nestálo, s každým přejezdem vlaku drnčela okna, nejhorší bylo, že šla pootevřít jen na škvíru cca 12 cm, byl tam řetěz. Ale byla postel (palanda), sprcha, WC na chodbě a hlavně čisto.

Luboš byl v Berlíně několikrát, tak jsme měli znalého průvodce. V pátek jsme vyrazili vyzvednout startovní čísla, čipy atd. na staré letiště. Úžasný, obrovský, velký…hangáry plné běžeckých věcí, od bot po ledvinky atd. atd. byly tam věci i pro inlajny, takže se bylo na co dívat, co prohlížet. Večer jsme už bez Jitky obhlídli noční Berlín, nebudu to tady zase tak podrobně popisovat, zkrátka a dobře hlavní dojem z Berlína-velký prostor, spousta lidí, ale nějak to nevadilo, vešli se, prostě velké měřítko, rozměry, vyváženost, zeleň, večerní osvětlení, zkrátka paráda.

V sobotu ráno jsme  absolvovali tradiční maratonskou snídani, metrem jsme dojeli k Charlottenburgu (Luboš s námi nejel, ladil formu na inlajny, startoval už v sobotu odpoledne na maratonské trati, tj.42,195 km) a odtamtud pomalu běželi všichni společně na Berlínský olympijský stadion (Herta Berlín), udělali kolečko po ovále a šli snídat-samé sladké dobrůtky, kafíčko, zkrátka něco pro mne, někdo mně uvařil, hurá, sláva…potkali jsme další Čechy a já potkala Sigrid Eichner (německou ultramaratonskou legendu), co se mnou běžela v červenci MUM. Moc jsme si tedy nepopovídaly, asi mne nepoznala, ale měla jsem radost, že jí zase vidím.

Odpoledne jsem šla s Lubošovo foťákem okukovat inlajnisty, tak tady zítra budu startovat i já. To byl tedy fofr, vepředu malý smartík s časomírou a už to ve vlnách jelo, než jsem stihla zmáčknout spoušť, tak elita inlajnistů byla pryč. Těch 42,195 km stihli rychlejš, než když se to musí běžet. Čekala jsem na Luboše, potkali jsme se, vyfotili u Braniborské brány, já předala foťák a šla jsem ladit formu směr hostel a postel. Moc dobře se mně nespalo, bylo horko, dusno, s práškem na spaní, jsem nakonec usnula.

Ráno jsem posnídala z vlastních zásob a vyrazili jsme na start. Cestou jsme se nějak vzájemně poztráceli, ale nevadilo, všechno jsem našla, šatny, koridory, WC (perfektní organizace)…start se blížil, odhodili jsme igelitové pláštěnky, co jsme měli oblečené kvůli chladu, ráno bylo dost zima. Opět se startovalo ve vlnách, užívala jsem si atmosféru, asi se hned tak do Berlína znovu nepodívám. Běželo se pěkně, pořád bylo s kým, byly to sice davy, ale neměla jsem nějaký pocit stísněnosti, v Berlíne je všechno velké, prostorné, tak se tam těch pár tisíc běžců taky v pohodě vešlo. Na občerstvovačkách to bylo horší, chvíli trvalo než se člověk postupným uhýbáním a prodíráním se směrem vpravo k něčemu dostal. Já se bála vynechat pití, protože bylo celkem vedro. Kolem lidi, povzbuzovali, občas jménem a názvem státu, protože já běžela v reprezentačním tílku. Čas moc reprezentativní nebyl (4:13:33), podle mezičasů jsem držela zatím nejrovnoměrnější tempo asi ze všech maratonů, co jsem zatím běžela.

Už jen kousek, blížila se Braniborská brána, okolo davy, snažila jsem se za to vzít, co to šlo, do cíle zbýval jen malý kousek. Tak medaile na krk (s Hailem Gebrselassiem), pro pytel s věcmi na převlečení, převlékla jsem se v parku na trávě mezi stromy, hodila si pytel s běžeckými věcmi na záda, do ruky vzala kelímek s nealkoholickým pivem a pomalu jsem se courala zpátky k cíli. Dívala jsem se, jak dobíhají další a další, ucucávala pivo. Užívala si to, lidi kolem, všichni byli moc milí, usměvaví, přátelští. Na metro, k hostelu (tajně do sprchy), k autu a frr domů do Prahy, můj 1. opravdu velký maraton je za mnou a mám z toho zase trochu jiný pocit, než z těch našich menších, malých českých. Zase jiné zážitky, prožitky, dojmy, jsem ráda, že jsem byla v Berlíně a že jsem běžela maraton.

 

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?