3 za 3

25.10.2010 23:20

 

V říjnu jsem si tak trochu hrála na sběračku maratonů. Během tří týdnů tři maratony, každou sobotu jeden. Po třech týdnech od ukončení Transe Gaule ve Francii jsem zkusila běžet Hvězdnou 10, energie skoro na nule, od 7. km jsem měla za zadkem jednohu urputného veterána a já se nechtěla dát předběhnout. Pak jsem byla fandit na Běchovicích, hodně jsem u toho promokla a nastydla. 28.9. na státní svátek jsem běžela v Unhošti Neumannovu stezku (9,6 km), opět energie nic moc, bolelo pravé stehno zezadu (to mne bolelo a bolí stále od mého návratu z Francie). Muselo se běžet opatrně, protože bylo mokro, bahno klouzalo a voda byla všude (hlavně v botách). První říjnovou sobotu jsem tentokrát nešla Libereckou 100 (pochod) jako už dva roky před tím, ale běžela jsem prvně Běh Kokořínským údolím (25 km). Je to kratší varianta Mělnického maratonu míru, letos jsem ho neběžela, tak jsem si to chtěla vynahradit alespoň pětadvacítkou a vyzkoušet si, jak by mně to běželo na delší vzdálenost. Běžela jsem to celé sama, tam i zpátky, celkem konstantní rychlostí 6 min/km, rychleji to bohužel nešlo, ani z kopečka před Mělníkem a do kopečka na náměstí už vůbec ne. Byl to ale moc pěkný den, samá milá setkání.

S maratonem v Benešově u Semil (9.10.) jsem trochu váhala, nevěděla jsem, jestli by mne někdo svezl autem, protože dostat se tam vlakem, je dost zdlouhavé. Mám to tam ráda, běžet kolem Jizery, kolem kopce a barevné listí, dokonce se mně o Jizeře zdálo ve snu. Nakonec se našel odvoz (Radka a Petr) a ve společnosti Iva Domanského, tak jsem jela. Začala jsem na své poměry hodně ambiciózně, pr. nohu jsem měla preventivně stáhnutou elasťákem, zatím ani moc nebolela. Určitě jsem běžela kolem 5-ti minut na km, cca na 15. km ještě před metou půlmaratonu mne dohonil Honza Kotouček, chvíli jsme běželi pospolu a povídali jak jinak než o ultra. On říkal, že běžíme 5:30 na km, lekla jsem se, že je to moc rychle a asi podvědomě začala zpomalovat a nechala ho utéct. Na otočce mně to ještě celkem běželo, vydrželo to zhruba do 25. km, pak přišla 1. krize a zpomalení, na 35. km přišla 2. krize a bylo to v háji, začala se mně motat hlava, začalo mně být špatně, energie žádná, vzdát jsem to ale nechtěla, kdo by taky pro mne přijel a odvezl mne do cíle, že jo? Na 39. km mne předběhla Eliška, když jsem jí viděla v mírném kopečku před sebou, jak jí to upaluje, tak jsem se snažila trošičku přidat, spíš abych už to měla za sebou, protože jí jsem dohonit nemohla. Trochu jsem se „zmáčkla“ na závěr, aby to bylo aspoň do čtyř a půl hodiny, což se mně o 9 vt. povedlo.

Původně jsem uvažovala, že se o dalším víkendu zúčastním akce 5BV (pět beskydských vrcholů) nebo 50 km v Žilině, ale podle aktuálního zdravotního a hlavně energetického stavu jsem to nakonec velmi rozumně přehodnotila a jela v sobotu (16.10.) do Ústí nad Labem. Michal Weiss pořádal historicky 1. maraton v Ústí a hned na střeše obchodního domu Forum. Běžela jsem už třikrát maraton v garáži v Českých Budějovicích, tak jsem si nemohla nechat ujít ani maraton na střeše, navíc účast byla lákavá také v tom, že pro včasně přihlášené bylo nulové startovné. Jeli jsme na společnou jízdenku ve třech - Štefan, Evžen (s vránou Sárou) a já. Celou cestu jsme povídali o běhání, obchoďák byl pár minut od nádraží, tak jsme tam byli coby dup. Já ještě stihla nakouknout do kostela se šikmou věží, zrovna tam byla ranní bohoslužba. V Ústí jsem byla naposledy před 25-ti lety, co čerstvě vdaná paní Němečková, moc se mně tam tehdy líbilo, měli jsme tam původně totiž bydlet. Paralelně o čtvrt století později jsem dorazila do Ústí jako čerstvě rozvedená paní Němečková. Obhlídli jsme střechu (parkoviště), vytyčená trať vypadala dobře, zatáčky ušly, jen jedna byla opravdu „výživná“ přímo o 180 stupňů a s malým seběhem a výběhem (otočka na konci sjezdu do nižšího patra garáží). Na střeše bylo zima, foukalo, trochu pršelo, tak jsme se ještě schovali do teplého obchodního domu. Ani se těm lidem nedivím, že se jim v obchoďácích tolik líbí, je tam pořád konstantní teplota, hraje tam hudba, je se stále na co dívat a jak to tam po ránu voní - kafíčko a něco k zakousnutí.

Čas utekl jako voda, převlékla jsem se na WC, všechny věci složila do batůžku a vyrazila směr střecha. Batůžek jsem odložila v místnosti pro vzduchotechniku (improvizovaná šatna a zázemí pro běžce), se spoustou lidiček jsem se přivítala, protože jsme se už dlouho neviděli, většinou to byli pravidelní účastníci maratonů nebo jak se říká „sběrači“, mimo jiné nejvýznačnější slovenský sběrač maratonů Alexander (Šaňo) Simon, běžel svůj 590. maraton. Tenhle maraton jsem si chtěla spíš užít a zažít, takže jsem od startu ani moc nepospíchala a nechala Renatku Horákovou běžet první. Nasadila hodně rychlé tempo a chtěla abych běžela s ní, ale já už byla poučená z Benešova, tak jsem se držela zpátky. Navíc betonový povrch trochu klouzal, alespoň ze začátku, když bylo ještě mokro, protože trochu krápalo. Čekalo nás 78 kol. Nejdřív jsem běžela sama, pak se mně zdálo, že modrá kšiltovka (Zdeno Bohuněk) má celkem slušné tempo a že by nebylo špatné se ho držet. Držela jsem se zuby nehty, ani nevím, jak rychle jsme běželi, to jsem ještě nevěděla, jak se můj „vodič“ vlastně jmenuje. V malém kopečku (na otočce o 180 stupňů) mně trošičku poodskočil, ale já ho vždy před občerstvovačkou dotáhla a časomírou jsme probíhali většinou těsně za sebou. Měla jsem toho plné zuby, protože moje energie ještě nebyla to, co před Transe Gaule, vydržela jsem přesně 1 a ¾ hodiny, pak jsem trochu zpomalila nebo Zdeno spíš přidal. Dál jsem běžela osamoceně. Řekla jsem si, že zkusím svůj obvyklý „úsekový“ způsob, takže jsem to v některých částech (rovinkách) rozběhla víc a snažila se vydržet, co nejdéle to šlo. Taky na mne přišla asi 2 x větší krize (jako v Benešově), ale snažila jsem se to překonat.

Renatka dost zpomalila, byla jen ½ kola předemnou, párkrát mne napadlo, že jí pokusím dotáhnout, myslím ale, že si hlídala ten malý náskok, co měla a tedy 1. místo a že bych musela přidat o dost víc, než jsem byla v tu chvíli schopná. Z ženských jsme na trati zůstaly jen tři, takže bedna byla jistá, ale chtěla jsem to dát alespoň do čtyř hodin a 15-ti minut. To jsem považovala za svůj momentálně maximálně dosažitelný výkon. Trošku jsem se hecovala Eliškou, nechtěla jsem se od ní nechat předběhnout, resp. ona byla o 2 kola zpět, ale já chtěla ten náskok udržet. Povedlo se 4:12:09, o ½ kola a tedy asi minutu za Renatkou, měla jsem docela radost, hlavně z času i pocitu, který byl o dost lepší než o týden před tím v Benešově. Můj vodič Zdeno doběhl až za mnou, bohužel se mu něco stalo s pravou nohou, ale statečně to dokulhal až do cíle a pak říkal, já jsem Zdeno, já od 25. km zrychluju, jo to jsem si všimla. Měl by býval pěkný čas, kdyby ho ta noha nezačala zlobit. Po dlouhé době byla bedna a nějaká užitečná cena, vůbec celkově to bylo moc pěkné a Michalovi velké díky, povedlo se to. Zpátky jsme jeli zase ve třech, sice jsem původně plánovala, že bych vylezla ještě na Střekov a užila si Ústí se vším všudy, ale Střekov byl daleko a vysoko a mně kupodivu bolely nohy, tak jsme radši vyrazili zpátky na nádraží.

V neděli jsem celá natěšená dala dokonce 20 km, což je nebývalá délka, protože teď běhám 10-15 a víc ne a v pondělí jsem vyrazila k p. doktorovi na neurologii. Záda mně srovnal, píchl injekci, hned jsem cítila, že je to s tou mojí pravou nohou o dost lepší, skoro nebolela. Na Stromovku jsem se chystala s velkým odhodláním. Noha vypadala dobře, energie byla taky, počasí mělo být ideální, zkrátka a dobře věřila jsem si určitě na ty čtyři hodiny. Ve Stromovce samí staří známí, Míša, Dan, Vilma, Jana, Radka, Petr atd. atd. a ještě Ivo Domanský. Jelikož zrovna vyšel můj článek o Transe Gaule v časopise Běhej.com a Ivo ho tam měl k prodeji, tak rozhlašoval, že budu mít autogramiádu…nejdřív říkal za 4 hodiny, já si myslela, že by mohl pro jistotu ¼ hodiny přidat a on nakonec řekl, že za 4 a ½ abych měla čas na sprchu. Začala jsem zkrátka a dobře moc ambiciózně, s Petrem Syblíkem a určitě jsme běželi rychleji než 5 min. na km, říkala jsem si v duchu, vodiče máš, tak zatni zuby a makej, ať to s ním vydržíš co nejdéle. Po cca čtyřech kilometrech se ve mně ozval pud sebezáchovy (už pozdě) a já nechala Petra utéct. Zpomalila jsem, ale asi moc. Večer před maratonem jsem si udělala „plán“, v kolik musím být na 5., 10. atd. kilometru, kdyby se tedy zadařilo a bylo to do 3:45 (můj vysněný OR),  papírek jsem si zastrčila do podprsenky, ani jednou jsem se na něj nepodívala, ale ty čísla jsem si samozřejmě pamatovala v hlavě (alespoň začátek určitě, protože matematika není moje silná stránka). Už na 5. km rozpis neseděl, říkala jsem si nevadí, chceš přece čas do čtyř hodin, tak to je až až rychlé. Čas nějak utíkal, kolečka přibývala pomalu, pravá noha mně začala bolet od kyčle a celá dolů, začala tuhnout, byla jako dřevěná.

Už mně to vůbec, ale vůbec nebavilo, přitom ve Stromovce bylo krásně, sluníčko, barvy podzimu, nezabíralo to, nic jsem kolem sebe nevnímala. Pokaždé, když jsem probíhala časomírou a kolem občerstvovačky, byl tam Ivo Domanský a říkal, že jsem běžela Transe Gaule a že takhle běhám to ultra…já vím, myslel to dobře, co taky měl říkat, když jsem se tam ploužila a o běhu nebyla skoro řeč. Chtělo se mně brečet, chtěla jsem to zabalit, vždyť já to ultra běhám o dost rychlejš, tohle bylo jak těsně před smrtí (tak v 2. 1/3 24H nebo 3. 1/3 48H), hrůza, hrůza. Zatnula jsem zuby a chviličku běžela, snažila jsem se myslet na to, jak běžím, abych zvedala nohy a neztrácela zbytečně energii, šlo to vždycky jen malý kousek, pravá noha nechtěla vůbec poslouchat. V posledním kole jsem před sebou cca na 39. km uviděla Janu B., trošičku mně to nakoplo, myslela jsem si totiž, že už jsem snad úplně poslední, taky jsem se „hecovala“, že bych měla zkusit stihnout tu avizovanou autogramiádu (do těch čtyř a půl hodiny), no nepovedlo se to o 2 minuty, 4:32:06, můj letošní nejhorší výkon při klasickém maratonu. Ale dobře mně tak, měla jsem začít opatrněji, noha by se zahřívala postupně a třeba by bolela míń nebo vůbec. Doběhla jsem to z čistě sebevýchovných důvodů, abych si to pamatovala pro příště.

Letos už s běžeckými závody končím, takhle to nemá cenu, bude mně smutno, protože závodím ráda. Musím dát dohromady záda, pr. nohu, hlavně najít někoho, kdo mně s tím pomůže, kdo mně naučí nějaké cviky na posilování svalů, co jsou uvnitř a nejsou vidět (jak po závodě říkal Dan), aby mně pomohly držet mojí zpropadenou páteř, pak mně třeba nebude bolet ani noha. Hlavně musím být a chci být optimista, že se to spraví, protože bez zdraví není nic, ani ultra a já chci běhat hlavně ultra.

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?