24 hodin v Katowicích

16.09.2012 23:30

8.-9.9.2012 MS/ME v běhu na 24 hodin v Katowicích, 171 km.

7.září ráno jsem odjížděla RegioJetem směr Ostrava, v Ostravě mne naložil Otto S. do auta a s Jarkou M. a Liborem S. jsme pokračovali do Katowic. Otto a Libor jsou skoro místní, takže hotel, kde mělo být ubytování jsme našli hned, Libor umí polsky, tak se na recepci krásně domluvil. Vyfasovali jsme klíče od pokojů a šli se ubytovat – spíš kolej než hotel.  Dva třípokojáky s jednou palandou a společnou sprchou a WC, k dispozici byla i malá kuchynka a varná konvice (ale nebylo co vařit). Přijeli jsme něco po poledni, takže jsme stihli oběd – dala jsem si kuřecí řízek s bramborem a nějaký salát. Odpoledne začali přijíždět další účastníci – Renata s Honzou, Míša, s maminkou a Janou, Pepa s Magdou, až večer Jarda B., Mirek a Věrka už byli na místě od rána. Pozdě odpoledne byl zahajovací ceremoniál, naštěstí v areálu a uvnitř sportovní haly. Alespon jsme nemuseli zbytečně plýtvat silami a pochodovat někde po městě nebo v parku. Každá výprava vyfasovala jako obvykle jednu holčičku nebo kluka s vlajkou a obešla tělocvičnu...ostatní tleskali a mávali. Pak bylo pár zahajovacích proslovů v angličtině a polštině. Taky kulturní vložka – svíjející se slečna na stuze. Stuha byla upevněná u stropu a slečna za hudebního doprovodu "umělecky" šplhala nahoru a dolu, bylo to velmi působivé, až jsem se o ní chvílemi bála, protože neměla žádné záchranné lano. Naštěstí to ve zdraví přežila a my jsme mohli jít na pasta párty. Byla tamtéž v mezipatře, na velkých stolech byly vyskládané obložené mísy se salámy a chlebíčky. Poláci asi nejsou vegetariáni, protože ti by tady umřeli hlady...samý salám, nakrájené klobásky, ale bohužel žádný chleba. Statečně jsem se do toho pustila, protože prý to bude místo večeře. Pak se ještě objevily nějaké těstoviny, ukořistila jsem jednu naběračku...a doufala jsem, že mně nebude špatně. Večer byla předzávodní porada u nás na pokoji, Otto nás informoval, co a jak se dozvěděl na technické poradě. Po menších diskuzích jsme se shodli, že přehrávače jsou povoleny a že bohužel musíme běžet v jednotném reprezentačním oblečení, tedy v Pumě. My holky bychom radši v Adidasu, je o dost lepší a kvalitnější, ale nechtěly jsme riskovat případné napomenutí od rozhodčích. Chvíli jsme ještě povídali a pak šli spát. Už jsem měla všechno připravené a nachystané, tak ted se na to jen pěkně vyspat. Spalo se mně dobře, jak pak by ne s práškem na spaní a se špunty v uších. Startovat se mělo ve 12:00 v nejrozsáhlejším parku v Katowicích. Autobusy, co převážely závodníky a doprovod, odjížděly až v 10:00. takže celkem dost času na pořádnou snídani. Kromě snídaně jsem stihla 3 x WC, nebylo mně nějak dobře, měla jsem v podezření ten včerejší salám z pasta párty. Pár minut po desáté se autobus se závodníky a doprovodem rozjel , byl tedy pěkně našlapaný a my v autě (Pepa, Magda, Renata a já)  jeli za ním, abychom trefili a neztratili se. Cik, cak po městě, pár kruhových objezdů a už jsme byli na místě. Ještě kousek pěšky a dorazili jsme k naší občerstvovačce. Byl to velký stan (spíš stany navazující jeden na druhý) podél trati, každý stát měl svůj stoleček (nebo víc), pár umělohmotných židlí, jednotlivé výpravy oddělovaly dřevěné posuvné zástěny. No nic moc. Jedna polovina (podle směru běhu pravá strana) občerstvovaček na tom byla hůř, podlaha byla nějaká nerovná, štěrk a pár volně položených dlaždic, stolečky se kývaly, to by nám občerstvení brzy popadalo na zem. Honza to začal srovnávat do jakési roviny, alespon něco, občerstvovačky, co byly naproti, to měly pěkně rovné, na asfaltu. Naše občerstvovačka byla hned druhá v pořadí, hned za námi byli Poláci a o malý kousek dál oficiální občerstvovačka pro všechny. Za tímhle dlouhým stanem, byly ještě velké stany s matracemi, tam si mohli případně závodníci nebo jejich doprovod lehnout. Trasu jsem si prohlédnou nebyla, však se na ní vynadívám až až při závodě. Na celé to kvantum lidí bylo jen 5 kadibudek, sice s tekoucí vodou, ale s přibývajícím časem (závod trval 24H) to byla hrůza hrůzoucí vůbec proběhnout nebo projít kolem. Naštěstí bylo kolem trati křoví, kam se dalo odskočit a hodně lidí toho využívalo (já taky). Mělo se běžet s čipy, ty jsme dostali až na místě startu, snad tedy budou fungovat. Nějak jsem prošvihla společné focení celé výpravy, šla jsem zrovna na záchod a když jsem se vrátila, tak už bylo bohužel odfoceno. Ve 12:00 bylo odstartováno, popřáli jsme si vzájemně hodně štěstí a vyrazili jsme. Uf nějak mně nebylo dobře, chtělo to ještě kafe před startem, místo kafe jsem si vzala tabletku Ginkgo biloba (ta funguje podobně).  Trasa vedla parkem kolem vody, částečně mezi stromy, okruh měřil něco přes 1,5 km, převýšení podle propozic bylo cca 6 m. Cást byl asfalt, část takové úzké cihlové dlaždice, nebyly moc rovné a pak byl celkem dlouhý kus zámkové dlažby, ta byla rovná, sem tam přerušená nějakým tím kanálem. Měla jsem to naplánované tak, že se v začátku pokusím o 6 kol za hodinu (tedy 9 km/hod.) a když to neudržím, tak o 5 kol za hodinu (tedy 7,5 km/hod). Dráty, co snímaly čipy, byly jen tak izolepou přilepené k chodníku, ani nebyly ničím překryté, občas se odlepovaly...všichni dávali pozor, aby se o ně náhodou nepřerazili. Tabule, kde se ukazovaly informace o probíhajících závodnících, byla pro mne absolutně nečitelná. Bylo to příliš blízko místu snímání a asi se tam zobrazoval jen počet kol...opravdu jsem na to vůbec neviděla, bylo to rozmazané. Budu se muset spolehnout na svoje vlastní počítání. Počasí bylo tak akorát, občas pršelo, bylo vlhko a teplo, určitě lepší než teplo a sluníčko. Začátek závodu mně celkem šel, bez problémů jsem dávala 6 kol za hodinu, ještě jsem si stihla odskočit  na WC, opět průjem, tak jsem doufala, že už naposled. Oficiální občerstvovačka mne příliš nezaujala, nějaké chlebíčky, zase se salámem a s nějakou pomazánkou, či co to bylo,  ze slaných věcí tam měli jen buráky, ty jsem nejedla. Asi po 15. km jsem si vzala carbonex z vlastních zásob, byla jsem celkem dobře vybavená tyčinkami, gely atd., taky jsem měla 10 dkg sýra v celku a jednu housku z tmavého pečiva. Měla jsem to naplánované a rozeběhnuté podobně jako při 24H  v Kladně. Z oficiální občerstvovačky jsem si vzala pár banánů, občas jsem si je namočila do soli, pila jsem vodu nebo kolu. Asi 4 hodiny mně to šlo hodně dobře (3 hodiny – cca 31 km), pak jsem začala pocitovat změnu tlaku. Chtělo by to zase kafe nebo něco podobného, nicméně jsem se nestrachovala a nevadilo mně, že jsem dávala už jen 5 kol za hodinu. Asi od 30. km jsem cílila kolena, to ta zámková dlažba. Běžela jsem ve svých osvědčených botách Inov-8 Roclite 268, už jsou tedy hodně jeté a s dírami, snad tu 24 hodinovku ještě vydrží. Co se týče bot, tak většina závodního pole běžela v klasických odpružených botách, pár jedinců mělo nějaké lehčí modely, všimla jsem si jednoho vysokého závodníka (už tedy nevím z jaké byl země), ten měl NB Minumus Road Zero a vydržel v nich po celý závod. Inovejty jsem u nikoho kromě sebe neviděla. Měla jsem sice ještě jedny NB s sebou, ale stejně jsem nepředpokládala, že budu boty měnit. Za 6 hodin jsem měla 54 km...tyhle údaje o kilometrech jsem se ale dozvěděla až po závodě z průběžných výsledků, které shranoval Honza (doprovod Renaty) a pak mně je dal. Měla jsem v zásobě jeden energetický drink, pokoušela jsem se zase „nahodit zpátky“, tak jsem ho asi na třikrát vypila. Moc to ale nepomáhalo, pak asi trochu zabral energetický gel. Taky jsem si na občerstvovačce dala polívku (těstoviny zalité vodou nebo možná vývarem), pak ještě jednou trošku suchých těstovin. Po osmi hodinách jsem měla 71 km...to ještě pořád šlo. Pak už mně to nešlo vůbec, motala jsem se po trati a at jsem zkoušela, co jsem zkoušela (třeba si namáčet čepici a obličej ve studené vodě), nepomáhalo nic. Už jsem ani nevěděla, kolik kol dávám do hodiny...Prostě hrůza. Jak jsem zpomalila, tak se do mne dala zima, přioblékla jsem si tedy triko s dl. rukávem. I když byla tma, tak po trati bylo celkem vidět od pouličních světel, povrch byl většinou hladký a rovný, až na ten úsek s cihlovými dlaždicemi.  Už jsme těch kol proběhli nepočítaně, takže za tu dobu člověk okouknul každou případnou nerovnost nebo nějaký možný zádrhel na trati a dával si pozor. Občas jsem si přimazala nohy zelenou empsomou, pak vypila postupně trochu kafe. Po 11. hodině závodu jsem měla jen 89,6 km....100 km jsem měla myslím až kolem 14. hodiny. Opravdu nevím, sice jsem se občas někoho na naší občerstvovačce ptala, kolik vlastně mám, ale měli dost práce s těmi svými závodníky, tak jsem nechtěla otravovat. Mám prostě málo...to musí stačit. Renatce to nějak nešlo, půjčila si můj spacák a šla si lehnout. Jen Míša, ta běhala pořád dokola, jen at jí to běží...moc jsem jí přála úspěch a dobrý výkon. Ještě mně napadlo si vzít hořčík, měla jsem s sebou ampuli, vždycky mne to trošku nastartovalo a zrychlilo. Vypila jsem té ampule jen půlku...asi už bylo příliš pozdě, měla jsem to udělat dřív. Na můj žaludek už toho bylo moc, sotva jsem doběhla za snímací zařízení a za tabuli, šlo to ze mne ven a všechno. Bylo to hrozné, držela jsem se nějakého sloupku a zvracela a zvracela...Kupodivu mně to začalo běhat, v břiše jsem neměla vůbec nic, ale běhalo to jako blázen rychle...uf at to vydrží co nejdéle. Uběhla jsem asi 4 kola, pak jsem  zastavila a začala po malých kouscích (už to mám vyzkoušené z Kladna) ukusovat sýr, chleba, abych dostala něco do žaludku. Na oficiální občerstvovačce dávali teplý čaj, tak jsem si ho ocukrovala, chvíli ho nesla, aby trochu vychladnul, ohřívala jsem si o něj ruce...Caj mně dost pomohl na nízký tlak, kafe jsem se bála zatím pít, abych se z něho náhodou zase nepozvracela. Postupně se mně začalo dělat líp a líp, trat jsem měla rozdělenou na několik úseků, některé jsem běžela ze všech sil, některé jsem rychle chodila a zhluboka jsem dýchala, abych tu chvilku trošku zregenerovala, pak jsem se zase rozběhla. Trat nebyla úplná rovina, takže se tam daly rozlišit „stoupání“ a „klesání“. Snažila jsem se to dělat maximálně efektivně, abych nespotřebovala moc energie. Když běžím rychle, tak mně bolejí mín kolena. Efekt relativně rychlého běhu nevydržel věčně, zase jsem ušla pár kol a sbírala sílu na další rychlejší. Po 16. hodinách jsem měla 120,5 km...po 17. hodinách 128 km...po 18. hodinách 133 km. Tyhle čísla jsem ale v průběhu závodu nevěděla, měla jsem za to, že mám hrozně hrozně málo a že když to dotáhnu na 150-160 km, tak to bude zázrak. Favoritky z minulého MS v Bergamu a v Brive celkem pohořely, at Anne-Cecile Fontaine (Fr.) nebo Monica Casiraghi (It.), občas jsem se zdravila s Catherine Massif (Fr.) a s Mikaelem Anderssonem (SWE), známe se z Transe Gaule 2010. Našim kromě Míši a Pepy to taky nešlo, Slovákům taky moc ne, kromě Slavomíra Lindvaie, z nich už nikdo neběhal. Míša byla skvělá, vždycky, když mne míjela, tak říkala, at se držím...Bylo mně moc smutno, v duchu jsem si říkala, že tady Míše děláme jen ostudu. Tak zaber, ostudo, zaber, hecovala jsem se. Stvalo mně, že se mně udělalo špatně, že jsem se motala a že jsem nevěděla, co s tím mám dělat. Něco podobného, ale trvalo to kratší dobu, se mně stalo při 24 hodinovce na Kladně, co jsem běžela v polovině července. Tohle se mně stát v nějakém závodě odněkud někam, tak prostě končím! Nevím, možná to bylo celkovou únavou, přece jen už je druhá polovina roku a mám za sebou spoustu těžkých závodů a akcí nebo to bylo tím, že jsem něco špatného snědla...možná od každého trochu. Na naší občerstvovačce už nikdo nebyl, všichni se rozprostřeli podél trati, povzbuzovali všechny a hlavně Míšu...úžasné divadlo...Míša si běží pro titul mistryně světa! Zrovna mně to nějak nešlo, už aby byl konec té ostudy, Jarka mně podává dřívko s mým číslem...tady se tedy bude doměřovat? Do konce zbývá asi půl hodiny...nevím, co to do mne vjelo, asi předzvěst konce, i kdyby mně ty nohy už neunesly, tak mám přece to dřívko a můžu to hned skončit. Diváků podél trati přibylo, všichni křičí, fandí...Popadnu to dřívko a běžím jako o závod, do těch „stoupání“ tedy rychle chodím, ale jinak běžím, co to jde. S dřívkem se mně povedlo přidat celé 2 kola a ještě kousek, nakonec to bylo 171 km (a 63,7 m). Podáváme si ruce s Liborem a Mirkem, pak s ostatními. Míša je zlatá 244 km 232 m, jen 3 km od světového rekordu (247 km). Mám velkou radost, všichni máme radost. Nakonec ani ze svého výkonu nejsem tolik zklamaná, škoda, že jsem nevěděla, kolik vlastně mám, měla jsem opravdu pocit, že mám nějakých 150-160 km a to na motivaci příliš nepřidá. Běžet 24 hodinovku je pořádná dřina a já si vždycky slibuju, že až padne osobák, že to bude naposled, co se trápím. Takže se ještě nějaký pátek asi trápit budu...

Míša si užívala objímání, focení, gratulací...Všichni jsme se postupně přesunuli nějaké 2 km (i s batožinou) na místo, kde snad údajně mělo být vyhlášení prvních tří závodníků a závodnic. Byl tam hrozný rámus, dvě podia a překřikující se moderátoři, spousta lidí. Dali nám guláš bez chleba, asi 2 hodiny jsme tam bezprizorně seděli na trávě nebo na pár židličkách. Nakonec se nekonalo nic, opět jsme šli asi 1 km k autobusům, tady opět nějakou dobu čekali a pak teprve odjeli do hotelu. Od 16:00 mělo být vyhlášení, ale my jsme šly na pokoj, vysprchovaly jsme se a až pak jsme šly do jídelny, kde byla večeře a pak i slavnostní vyhlášení. Všichni už byli moc unavení, ale vše se zvládlo, i ta slavnostní atmosféra tam nějaká byla a bylo to takové bezprostřední. Já seděla skoro u stupínků pro vítěze, tak jsem to měla z první ruky. První muž Michael Morton (USA – 277,543 km) a první žena Michaela Dimitriadu (CZE – 244,232 km) se vždy objali s Yiannisem Kourosem, legendou ultraběhu. Bylo to moc dojemné a nádherné vidět nejlepší ultraběžce takhle pěkně pohromadě. A Yiannis se také aktivně zúčastnil závodu, pravda naposledy jsem ho viděla běžet při Ultrabalatonu 2008, od té doby uteklo pár let, trošku zestárnul, ale pořád je to on...jeho styl a způsob běhu. Právě tohle se mně na MS líbí, že tu člověk potká tolik skvělých ultraběžců a že s nimi běží stejný závod.

Info na stránkách CAU: www.ultracau.cz/index.php/informace-z-cau/mistrovske-zavody/116-michaela-dimitriadu-se-stala-mistryni-sveta-na-24-hodin

Kontakt

ultra-mapo

potmart@seznam.cz

Vyhledávání

TRANSE GAULE 2010

 

Děkuju za podporu:

mami+tati

Ing.Josef Pavlík

Tomák 1967

Ing.Petr Potužák - projektová kancelář, IČ 61763659, T.G.Masaryka 132, 357 33 Loket

specialista na výrobu a vývoj funkčních sportovních ponožek

http://web.lasting.eu/cs/

 

 

                                                                    

 

 

 Kam se chystám?